[Boží dům].

1. Významné izraelské město, o němž se Bible zmiňuje častěji než o kterémkoli jiném městě kromě Jeruzaléma. Je ztotožňováno s rozvalinami u dnešní vesnice Beitin ležící asi 17 km na S od Jeruzaléma. Leželo tedy na skalnatém hřebenu v nejjižnější části hornatého kraje Efrajim v nadmořské výšce asi 900 m. Dnes je okolní krajina velmi nehostinná; je to kamenitá náhorní plošina s řídkou vegetací. Je zde však několik pramenů, což svědčí o tom, že starověké město mělo vynikající zásobu vody.

Strategicky důležitá poloha Betelu velmi přispívala k jeho významu. Ležel na hřbetu ústředního horského hřebenu, a to na důležité s–j. cestě, která vedla podél vodního předělu od Šekemu na J přes Betel, Jeruzalém, Betlém, Hebron až do Beer-šeby. (Srovnej Sd 21:19.) Jiná cesta spojovala Betel s Joppe ležícím na Z u Středozemního moře a s Jerichem ležícím na V blízko Jordánu. Betel byl tedy městem na křižovatce cest stejně jako Samaří, Jeruzalém, Hebron a Beer-šeba. Všechno také nasvědčuje tomu, že území mezi Jeruzalémem a Betelem bylo hustě osídleno; bylo zde totiž blízko sebe daleko více měst než kdekoli jinde v Palestině.

Archeologické vykopávky u Beitinu svědčí o tom, že toto místo bylo osídleno již ve velmi dávné minulosti; předpokládá se, že původní osídlení sahá až do 21. století př. n. l. Byly také nalezeny stopy po rozsáhlém zničení a požáru; vrstva suti a popela na některých místech sahá do hloubky 1,5 m a tvrdí se, že k této zkáze došlo, když zemi Kanaán dobýval Izrael.

Když do Kanaánu vstoupil Abraham, zastavil se v Šekemu a pak postupoval na J „do hornatého kraje na východ od Betelu a postavil si stan, takže měl Betel na západě a Ai na východě“. (1Mo 12:8) Když byl v Kanaánu hladomor, strávil Abraham nějaký čas v Egyptě a pak se společně se svým synovcem Lotem opět usadil na V od Betelu. V obou případech si Abraham postavil stan na V od Betelu, a proto se předpokládá, že místo, kde tábořil, bylo u Burdž  Beitinu, nedaleko od Beitinu směrem na JV; toto místo je označováno jako „jedno z míst, odkud je v Palestině mimořádně široký výhled“. (Encyclopædia Biblica, T. K. Cheyne, ed., Londýn, 1899, sv. I, sl. 552) Právě na takovém výhodném místě možná Abraham vyzval Lota, aby si vybral, kterým směrem se vydá, jakmile se od Abrahama oddělí; Lot tedy „pozvedl oči a uviděl celou tu Jordánskou oblast“ a rozhodl se pro toto území. (1Mo 13:8–11) Jehova potom vyzval Abrahama, aby se rozhlédl po krajině všemi směry, a ujistil ho, že on a jeho semeno dostanou tuto zemi jako dědictví. (1Mo 13:14, 15)

Když Mojžíš sestavoval zprávu obsaženou v 1. Mojžíšově, označil sice město, u kterého Abraham tábořil, jako „Betel“, ale z následující zprávy vysvítá, že původní kananejské jméno tohoto města bylo „Luz“. (Viz heslo LUZ č. 1.) Jákob strávil noc blízko tohoto města, když putoval z Beer-šeby do Charanu, a měl zde sen o žebříku, který sahal do nebe. Slyšel, jak Bůh potvrdil svůj slib daný kdysi Abrahamovi, a nato zde Jákob vztyčil sloup a toto místo nazval Betel, ačkoli „se to město dříve jmenovalo Luz“. (1Mo 28:10–19) Asi o 20 let později mluvil Bůh k Jákobovi v Charanu; řekl o sobě, že on je ten, kdo kdysi Jákoba oslovil v Betelu, a dal mu pokyn, aby se vrátil do Kanaánu. (1Mo 31:13)

Když byla Dína zneuctěna u Šekemu a Jákobovi synové se na Šekemovcích pomstili, dostal Jákob od Boha pokyn, aby se vrátil do Betelu. Jákob se postaral o to, aby se členové jeho domácnosti i jeho sluhové zbavili předmětů souvisejících s falešným náboženstvím, a pak se pod Boží ochranou vydal na cestu do Betelu, postavil tam oltář a potvrdil jméno, které dal tomuto místu již dříve; nazval je El-betel, což znamená „Bůh Betelu“. Zde zemřela a byla pohřbena Rebečina chůva Debora. Zde také Jehova potvrdil, že Jákobovo jméno změnil na Izrael, a opakoval slib daný kdysi Abrahamovi. (1Mo 35:1–16)

O staletí později, když izraelský národ vstoupil do Kanaánu (1473 př. n. l.), je jménem Betel opět označováno město, které se kdysi jmenovalo Luz, a ne místo, kde kdysi tábořili Abraham a Jákob. Ze zprávy o útoku na město Ai vysvítá, že kananejští muži z Betelu se pokoušeli muže z onoho sousedního města podpořit, ale marně. Buď tehdy, nebo později utrpěl král Betelu porážku od Jozuových vojsk. (Joz 7:2; 8:9, 12, 17; 12:9, 16) Betel se pak stává hraničním městem mezi územím kmene Efrajim a územím kmene Benjamín. Uvádí se o něm, že byl přidělen kmeni Benjamín, ale zpráva ukazuje, že město dobyl dům Josefa (k němuž patřil Efrajim). (Joz 16:1, 2; 18:13, 21, 22; Sd 1:22–26) Od té doby se jméno Luz již na toto město nepoužívalo.

V období soudců bydlela „mezi Ramou a Betelem v hornatém kraji Efrajima“ prorokyně Debora. (Sd 4:4, 5) Zdá se, že v době, kdy byla vykonávána spravedlnost na kmeni Benjamín za zločin, kterého se dopustili jeho členové, byla truhla smlouvy dočasně přenesena ze Šila do Betelu; tento konflikt se soustřeďoval kolem Gibeje, která ležela asi 12 km na J od Betelu, a z Betelu sem tedy bylo mnohem blíže než ze Šila. (Sd 20:1, 18, 26–28; 21:2)

Betel při své každoroční okružní cestě navštěvoval Samuel, když soudil lid jak v tomto městě, tak i v Gilgalu a v Micpě, a Betel byl stále považován za místo, jemuž se dávala přednost při uctívání. (1Sa 7:16; 10:3) Ale od té doby až do rozdělení království (997 př. n. l.) je o Betelu zmínka jedině v té souvislosti, že zde Saul umístil své vojsko, když se připravoval na boj s Filištíny. (1Sa 13:2)

Betel, kdysi významné místo, kde se zjevoval pravý Bůh, byl za vlády Jeroboama předním městem severního království a stal se nyní známým jako středisko falešného uctívání. V Betelu, na nejjižnějším místě nově vytvořeného izraelského království, a v Danu, na jeho nejsevernějším místě, postavil Jeroboam zlaté tele, a to ve snaze přimět lidi ve své říši, aby přestali chodit do jeruzalémského chrámu. (1Kr 12:27–29) V Betelu byla vlastní kultovní budova a oltář, bylo zde ustanoveno zvláštní sváteční období a kněží byli vybráni z nelevitských kmenů; tak se Betel stal symbolem naprostého odpadnutí od pravého uctívání. (1Kr 12:31–33) Jehova Bůh bez meškání vyjádřil svůj nesouhlas; učinil to prostřednictvím „muže pravého Boha“, kterého poslal do Betelu, aby vyslovil rozsudek proti oltáři, který byl používán ve spojení s uctíváním telete. Roztržení tohoto oltáře sloužilo jako znamení a bylo potvrzením, že se prorokova slova naprosto jistě splní. Když však tento „muž pravého Boha“ z Betelu odešel, nechal se jedním starým prorokem z Betelu přemluvit, aby přijal a uposlechl údajné sdělení od anděla; porušil tím přímé Boží pokyny a přivodil si katastrofální následky — zabil ho lev. Prorok byl pak pochován v Betelu, na osobním pohřebním místě onoho starého proroka, který ve všech těchto událostech viděl ujištění, že se Jehovovo slovo splní; žádal proto, aby až sám zemře, bylo jeho tělo pohřbeno na stejném pohřebním místě. (1Kr 13:1–32)

Judský král Abijáš sice dočasně uchvátil Betel a jiná města z nadvlády severního království (2Pa 13:19, 20), ale zdá se, že nejpozději za vlády izraelského krále Baaši již Betel opět patřil severnímu izraelskému království; Baaša se totiž snažil opevnit  Ramu, která ležela dost daleko na J od Betelu. (1Kr 15:17; 2Pa 16:1) Král Jehu sice později vymýtil z Izraele uctívání Baala, ale zlatá telata v Danu a Betelu zůstala nedotčena. (2Kr 10:28, 29)

V Betelu sice převládalo falešné uctívání, ale zpráva ukazuje, že v době proroků Elijáše a Eliši byla na tomto místě skupina proroků. Betel byl také domovem skupiny chlapců, kteří se pošklebovali a posmívali Elišovi; kvůli tomu mnozí z nich přišli o život, když byl na nich vykonán Boží rozsudek. (2Kr 2:1–3, 23, 24)

Na konci devátého a v polovině osmého století př. n. l. oznamovali proroci Amos a Ozeáš Boží odsuzující rozsudek nad náboženskou zkažeností soustředěnou v Betelu. Ozeáš se sice o Betelu (což znamená „Boží dům“) přímo zmiňuje pouze tehdy, když připomíná, že se tam Bůh zjevil věrnému Jákobovi (Oz 12:4), ale je zřejmé, že na toto město a na účinky jeho falešných náboženských praktik používá jméno „Bet-aven“, což znamená „dům škodlivosti (něčeho škodlivého)“. (Oz 4:15; 5:8) Pronáší výstrahu, že modla v podobě telete, které slouží kněží cizího boha, se pro modlářský Izrael stane příčinou truchlení, že její výšiny budou zničeny a na jejích oltářích že vzejde trní a bodláčí; a lidé, které bude čekat vyhnanství v Asýrii, budou volat k horám: „Přikryjte nás!“ a k pahorkům: „Padněte na nás!“ (Oz 10:5–8; srovnej Lk 23:30; Zj 6:16.) V podobném duchu mluvil prorok Amos, když ukazoval, že bez ohledu na to, jak často lidé přinášejí své oběti na oltářích v Betelu, jejich zbožné poutě k tomuto místu představují jedině přestupek; Amos varoval, že proti nim vzplane neuhasitelný žár Jehovova hněvu. (Am 3:14; 4:4; 5:5, 6) Když Amos takto prorokoval přímo v Betelu, rozhněval se kvůli tomu odpadlický kněz Amacjáš; obvinil Amose z velezrádných řečí a přikázal mu, aby ‚si šel do judské země‘, odkud přišel, a tam aby si prorokoval. „Ale v Betelu už dále neprorokuj, neboť je to králova svatyně a je to dům království.“ (Am 7:10–13)

Betel byl modlářskou svatyní až do roku 740 př. n. l., kdy severní království podlehlo Asýrii. Jeremjáš tedy mohl o více než sto let později poukázat na toto město jako na výstražný příklad pro ty, kdo spoléhají na falešné bohy a nakonec se za to budou muset stydět. (Jer 48:13) Betel zůstal náboženským střediskem i nadále; jednoho z kněží, kteří byli ve vyhnanství, totiž asyrský král poslal zpět do Izraele, aby lidi, kteří byli sužováni lvy, učil „náboženství Boha té země“, a tento kněz se usadil v Betelu a učil lidi, „jak by se měli bát Jehovy“. Z výsledků jasně vysvítá, že to byl kněz zlatého telete; tito lidé se totiž „stali . . . těmi, kdo se bojí Jehovy, ale prokazovali se být ctiteli svých vlastních bohů“ a falešné, modlářské uctívání, které zavedl Jeroboam, pokračovalo. (2Kr 17:25, 27–33)

Ozeášovo proroctví se splnilo a zlaté tele z Betelu bylo odneseno k asyrskému králi (Oz 10:5, 6), ale původní Jeroboamův oltář v době judského krále Josijáše stále ještě v Betelu byl. V osmnáctém roce své vlády (642 př. n. l.) nebo o něco později se Josijáš při svém očistném díle, při němž chtěl vymýtit falešné uctívání, dostal až do Betelu a také do samařských měst. Josijáš zničil místo modlářského uctívání v Betelu; nejprve na oltáři spálil kosti z nedalekých hrobek, čímž tento oltář znesvětil a splnil tak proroctví, které o tři sta let dříve pronesl „muž pravého Boha“. Jediný hrob, který ušetřil, byl hrob „muže pravého Boha“, a tím ušetřil i kosti starého proroka, jež byly v témž hrobě. (2Kr 22:3; 23:15–18; 1Kr 13:2, 29–32)

Muži z Betelu byli mezi Izraelity, kteří se vrátili ze zajetí v Babylóně (Ezr 2:1, 28; Ne 7:32), a Betel znovu osídlili Benjamínovci. (Ne 11:31) V makabejském období město opevnil syrský vojevůdce Bakchidés (kolem roku 160 př. n. l.) a později je dobyl římský vojevůdce Vespasianus, předtím než se stal římským císařem.

2. Jedno z měst, jimž David poslal dary po svém vítězství nad Amalekity. (1Sa 30:18, 26, 27) Toto město je uvedeno mezi ‚místy, kudy David chodíval, on a jeho muži‘, a z toho patrně vysvítá, že jinde je toto místo označeno jako Betul nebo Betuel, což bylo simeonovské město na území Judy. (1Sa 30:31; Joz 19:1, 4; 1Pa 4:30; viz heslo BETUEL č. 2.)

[Vyobrazení na straně 193]

Rozvaliny na místě, kde se nacházel starověký Betel. V tomto městě při silnici, která vedla do Jeruzaléma, založil Jeroboam středisko uctívání telete