Bití patřilo k trestům, které byly určeny mojžíšským Zákonem. Bylo prováděno holí nebo prutem. Soudci měli rozhodnout, kolik ran bude za spáchaný přestupek uděleno, a brali přitom v úvahu mimo jiné i pohnutky a okolnosti. Byl předepsán i způsob provedení trestu: „Soudce [ho] nechá položit na zem a dát mu před sebou rány podle počtu, který odpovídá jeho ničemnému skutku.“ Trest byl omezen na 40 ran. (5Mo 25:2, 3) Toto omezení bylo odůvodněno tím, že větším počtem ran by byl takový člověk v očích svých krajanů potupen. To je jeden z příkladů, které ukazují, že Zákon daný prostřednictvím Mojžíše nedovoloval žádné kruté ani neobvyklé tresty. Účelem trestu byla náprava, a ne msta nebo krutost, jimiž se vyznačovaly tresty udílené v jiných národech. Kdyby ten, kdo prováděl bití, překročil zákonem povolený počet ran, byl by potrestán. Proto Židé omezovali počet ran na 39, aby omylem nepřekročili stanovenou hranici a neporušili tak Zákon. (2Ko 11:24)

 Hebrejec, který byl majitelem nějakého otroka, směl svého otroka nebo svou otrokyni uhodit holí, jestliže byl otrok neposlušný nebo vzpurný. Pokud však otrok při bití zemřel, měl být majitel potrestán. Kdyby ovšem otrok potom ještě den nebo dva žil, mohlo by to nasvědčovat tomu, že majitel neměl v úmyslu ho zabít. Měl právo udělit kázeňský trest, protože otrok znamenal „jeho peníze“. Je velmi nepravděpodobné, že by někdo chtěl úplně zničit svůj velmi cenný majetek, čímž by utrpěl ztrátu. Jestliže uplynul den nebo dva a teprve potom otrok zemřel, nemusela být jeho smrt následkem bití, ale mohla mít nějakou jinou příčinu. Jestliže tedy otrok ještě den nebo dva žil, jeho pán nebyl potrestán. (2Mo 21:20, 21)

Jestliže muž obvinil svou manželku, že ho při vstupu do manželství oklamala, když tvrdila, že je panna, a jeho obvinění bylo nepravdivé, pak ho měli starší muži města jakožto soudcové potrestat a také mu měli udělit pokutu, protože na izraelskou pannu uvedl špatné jméno. Za trest mohl dostat určitý počet ran. (5Mo 22:13–19)

Písmo opakovaně zdůrazňuje hodnotu ran jakožto kázeňského opatření. Přísloví 20:30 ukazují, že ukázňování může zasáhnout velmi hluboko a může člověku přinést dobré výsledky. Je zde řečeno: „Zhmožděniny odírají to, co je špatné; a rány nejvnitřnější části břicha.“ Ten, kdo je takto ukázňován, by měl uznat, že jednal pošetile, a měl by se změnit. (Př 10:13; 19:29) Skutečně moudrému člověku mohou posloužit k nápravě slova, a nebude potřebovat rány.

Všichni lidé byli zrozeni „v provinění“ a počati „v hříchu“ (Ža 51:5), a proto Písmo radí, aby byl přísně používán prut rodičovské autority, někdy i v podobě doslovného prutu. (Př 22:15) Dítě tak může být uchráněno před škodou a smrtí. (Př 23:13, 14)

Zdá se, že Židé nezůstali jen při používání prutu, ale že později používali metlu. (Heb 11:36) To je přísnější trest než bití pruty; za Ježíšova pozemského života to sice byl trest z právního hlediska povolený, ale na Zákonu založen nebyl. (Mt 10:17; 23:34) Mišna, která je považována za rozvinutí ústní tradice, popisuje průběh mrskání:

„Obě ruce mu z každé strany přiváží ke sloupu a služebník synagógy popadne jeho oděv — pokud se natrhne, natrhne se, pokud se úplně roztrhne, roztrhne se úplně — a obnaží jeho hruď. Za něj se položí kámen, na který se služebník synagógy postaví, v ruce bude mít řemen z telecí kůže, jednou a dvakrát zdvojený, a k němu [jsou připojeny] dva [další] řemeny, které se zdvihají a padají.

Rukojeť řemenu je jednu dlaň dlouhá a jednu dlaň široká; a konec mu musí dosahovat k pupku. Třetinu ran mu dá zpředu a dvě třetiny zezadu; a neuhodí ho, když stojí nebo sedí, ale jedině když je sehnutý, protože je psáno, že soudce ho přiměje, aby se položil. A kdo bije, bije jednou rukou, celou silou.

. . . Jestliže v jeho ruce zemře, pak ten, kdo provádí bití, nenese vinu. Kdyby mu však dal o jeden úder víc a ten člověk by zemřel, musí kvůli němu uprchnout do vyhnanství.“

„Kolik ran dají člověku? Čtyřicet bez jedné, neboť je napsáno, že do čtyřiceti; [to jest] počet, který se blíží čtyřiceti.“ (Makkot 3:12–14, 10; do angličtiny přeložil H. Danby.)

Neobvyklý způsob bití použil Gideon na 77 knížat a starších mužů ze Sukkotu, kteří odmítli dát jeho mužům potraviny, když pronásledoval midianská knížata. Je zřejmé, že Gideon udělal metly z trní a šípků z pustiny, a těmi je mlátil. Je řečeno, že jim „dal . . . za vyučenou“. (Sd 8:7, 14, 16)

Jiné národy používaly tvrdší způsob bití, které se neomezovalo jen na 40 ran. Když byli Izraelité v Egyptě, jejich egyptští dozorci je bezpochyby bili velice krutě. (2Mo 5:14, 16; 2:11, 12)

Římané používali při bití pruty a tomu, kdo měl být bit, předtím svlékli svrchní oděvy. (Sk 16:22, 23) Řecké slovo přeložené ve Skutcích 16:22 výrazem ‚zbít pruty‘ je rha·bdiʹzo a je příbuzné slovu rhaʹbdos (prut, hůl). (Srovnej 1Ko 4:21, Int.) Obě tato řecká slova jsou příbuzná slovu rha·bdouʹchos, které je ve Skutcích 16:35, 38 přeloženo jako ‚úřední sluha‘ a doslova znamená „ten, kdo nosí prut“. (Srovnej Int.)

Římané také používali k mrskání metlu. Oběť natáhli a podle všeho jí ruce přivázali řemeny ke kůlu. (Sk 22:25, 29) Počet ran úplně závisel na veliteli. Trest mrskáním obvykle předcházel přibití na kůl. Když Pilát vyhověl naléhavému volání Židů, aby byl Ježíš přibit na kůl, a když jim propustil Barabáše, zpráva říká: „Proto vzal tehdy Pilát Ježíše a zmrskal ho.“ (Jan 19:1; Mt 20:19) Římané někdy používali mrskání při ‚vyslýchání‘ obětí, aby od nich získali doznání nebo svědectví. (Sk 22:24, 25) Dvě řecká slova překládaná slovem „mrskat“ jsou ma·sti·goʹo (Mt 10:17) a ma·stiʹzo (Sk 22:25). Obě jsou příbuzná se slovem maʹstix, které může znamenat doslovné ‚mrskání‘ (Sk 22:24; Heb 11:36) a v přeneseném smyslu ‚tíživou chorobu (nemoc)‘. (Mr 3:10; 5:34) Bylo však nezákonné mrskat římského občana. Zákony Lex Valeria a Lex Porcia, které byly vydány v různých dobách mezi roky 509 a 195 př. n. l., stanovily, že římští občané nesmějí být mrskáni — Lex Valeria to vylučoval v případě, že se občan odvolal k lidu, Lex Porcia i bez takového odvolání.

 Nejhroznějším nástrojem k mrskání bylo takzvané flagellum. Skládalo se z rukojeti, ve které bylo upevněno několik provazů nebo kožených řemenů. Tyto řemeny byly zatěžkány zubatými kousky kostí nebo kovu, aby rány byly bolestivější a účinnější. Řecké podstatné jméno fra·gelʹli·on („bič“; Jan 2:15) bylo odvozeno od latinského slova flagellum. Příbuzné sloveso fra·gel·loʹo znamená „zbičovat“. (Mt 27:26; Mr 15:15)

Ježíš řekl svým učedníkům, že budou pro jeho jméno biti v synagógách. (Mr 13:9) Toto proroctví se mnohokrát splnilo. Někteří z apoštolů byli zatčeni, přivedeni před židovský Sanhedrin, a když nesouhlasili s tím, že mají přestat se svou kazatelskou činností, byli zmrskáni. (Sk 5:40) Saul, který se později stal apoštolem Pavlem, byl před svým obrácením nelítostným pronásledovatelem křesťanů; věznil je a mrskal je v jedné synagóze za druhou. (Sk 22:19) Řecké sloveso použité v těchto zprávách (deʹro) je příbuzné se slovem derʹma (‚kůže‘; Heb 11:37, Int) a v podstatě znamená „bít“. (Srovnej Lk 12:47, Int.)

Ve městě Filipy byl Pavel bit pruty. Použil toho proti svým pronásledovatelům a tato událost se mu stala příležitostí k obhajování a zákonnému prosazování dobré zprávy, kterou kázal. Byl předtím veřejně zbit a uvržen do vězení, ale když magistráti zjistili, že je římským občanem, dostali strach, a to nejen proto, že zbičovali římského občana, ale také proto, že to udělali před tím, než by k tomu byl odsouzen při soudním jednání. I v tomto případě byli Pavel a Silas veřejně vydáváni za zločince. Když tedy magistráti přikázali žalářníkovi, aby Pavla a Sila propustil, Pavel odpověděl: „Veřejně nás zmrskali bez soudu, nás, kteří jsme Římané, a uvrhli nás do vězení; a nyní nás tajně vyhazují? To tedy ne, ale ať přijdou sami a vyvedou nás.“ Magistráti museli osobně uznat svou chybu. „Úřední sluhové tedy podali správním magistrátům zprávu o těchto výrocích. Ti dostali strach, když slyšeli, že ti muži jsou Římané. Proto přišli, snažně je prosili, a když je vyvedli, prosili je, aby se vzdálili z města.“ (Sk 16:22–40) Tak bylo potvrzeno, že kázání dobré zprávy není porušením zákona; sami magistráti totiž tím dali veřejně najevo, že Pavel a Silas neudělali nic nesprávného. Pavel tak jednal proto, že si přál ‚obhajovat a zákonně prosazovat dobrou zprávu‘. (Fil 1:7)

Obrazné použití. Král Rechoboam porovnával svůj zamýšlený způsob vlády s vládou svého otce Šalomouna a použil přitom přirovnání, ve kterém poukázal na těžší potrestání metlou ve srovnání s trestem v podobě bičování. (V hebrejštině slovo překládané jako „metly“ [ʽaq·rab·bimʹ] doslova znamená „štíři“; je zřejmé, že to byl určitý druh biče s uzly nebo s ostnatými konci, které se podobaly štířímu bodci, nebo snad se sukovitými nebo trnitými větvičkami.) (1Kr 12:11–14, ppč)

Když Jehova uzavřel s Davidem smlouvu pro království, řekl Davidovi, že v jeho rodu bude pevně ustanoven trůn, ale že pokud jeho panovnický rod nebo některý z Davidových potomků bude jednat nesprávně, Jehova ho bude „kárat prutem lidí a ranami Adamových synů“. (2Sa 7:14; Ža 89:32) To se stalo, když Jehova dovolil, aby králové pohanských národů porazili judské krále, a zejména když dovolil, aby babylónský král Nebukadnecar sesadil Sedekjáše z trůnu v Jeruzalémě. (Jer 52:1–11)

Jehova řekl, že národy, které Izraelité neodstranili, se stanou ‚metlou na jejich bocích‘. (Joz 23:13) Izajáš 10:24–26 ukazuje, že když Asyřan použil prut, aby bil Sion neprávem, Jehova se musel proti Asyřanovi rozmáchnout „bičem“. Pokud Jehova seslal za trest mor, nemoc nebo nějakou pohromu, mluvilo se o tom jako o metle. (4Mo 16:43–50; 25:8, 9; Ža 106:29, 30) Ukázňování od Jehovy je přirovnáváno k mrskání. (Heb 12:6)

Ježíš předpověděl, že v době své přítomnosti ustanoví ‚věrného a rozvážného otroka . . . nade vším svým majetkem‘. Boží Syn také mluvil o zlém otroku, který nebude bdělý a nebude dychtivě vyhlížet příchod svého pána. Takový „zlý otrok“ bude říkat: „Můj pán otálí.“ Bude nejen jíst a pít s nenapravitelnými opilci, ale půjde ještě dále, když bude bít své spoluotroky a odporovat jejich dílu, při němž v pravý čas poskytují duchovní pokrm Božím věrným otrokům. Zlý otrok bude potrestán s největší přísností a bude mu určen díl s pokrytci. (Mt 24:45–51; Lk 12:42–46) Ježíš potom ukázal, že ten, kdo má větší odpovědnost, ale neplní ji, si zaslouží potrestání více než ten, kdo své povinnosti dobře nezná nebo jim dobře nerozumí. Jeho potrestání neboli počet „ran“ bude odpovídat jeho odpovědnosti. (Lk 12:47, 48)

Izajáš prorokoval, že Mesiáš ponese nemoci a bolesti těch, kdo budou projevovat víru v něho. Řekl: „Kvůli jeho zranění nám nastalo uzdravení.“ (Iz 53:3–5) Petr uplatňuje toto proroctví na Ježíše Krista. Říká: „Sám vynesl naše hříchy ve svém vlastním těle na kůl, abychom skoncovali s hříchy a žili pro spravedlnost. A ‚jeho podlitinami jste byli uzdraveni‘.“ (1Pe 2:24)