Člověk, který žije blízko, ať přítel, nebo nepřítel; nebo — z duchovního hlediska — člověk, který podle příkazu Písma projevuje druhým lidem lásku a laskavost, i když od nich žije dál nebo není jejich příbuzný ani společník. Hebrejské slovo překládané jako „bližní“ nebo „soused“ je ša·khenʹ; vztahuje se na umístění měst nebo osob a zahrnuje přátele i nepřátele. (Jer 49:18; Rut 4:17; Ža 79:4, 12)

Jiné přidružené hebrejské výrazy, které se od sebe svým významovým zabarvením poněkud liší, nám poskytují širší náhled na vztahy vyjádřené v Hebrejských písmech. Reʹaʽ znamená „bližní, druh, přítel“ a může vyjadřovat blízký vztah, ale obvykle to je označení pro bližního nebo krajana, bez ohledu na to, zda je blízkým druhem, zda žije blízko, nebo ne. Ve většině případů, kdy je toto slovo použito v Písmu, vztahuje se na člena společenství Izraele nebo na člověka, který žije v Izraeli. (2Mo 20:16; 22:11; 5Mo 4:42; Př 11:9) ʽA·mithʹ se překládá slovem „společník“ a často se používá k označení člověka, s nímž má někdo nějaké jednání. (3Mo 6:2; 19:15, 17; 25:14, 15) Qa·róvʹ znamená „blízko, nablízku, příbuzný“ a vztahuje se na místo, čas nebo osoby; může vyjadřovat bližší vztah než „bližní“, a překládá se proto označením ‚důvěrný nebo blízký známý‘. (2Mo 32:27; Joz 9:16; Ža 15:3; 38:11; Ez 23:5) Žádné jednotlivé české slovo nemůže všechny tyto významové odstíny plně rozlišit.

Podobně v Řeckých písmech existují tři slova, která mají poněkud odlišné významové zabarvení a obvykle se překládají slovem „soused“ nebo „bližní“: geiʹton, „kdo žije v téže zemi“ (Lk 14:12; Jan 9:8); pe·riʹoi·kos, přídavné jméno, které znamená „bydlící v sousedství“ a které je u Lukáše 1:58 použito jako podstatné jméno (v mn. č.); ple·siʹon, které znamená „nablízku“, a pokud je použito se členem ho, znamená doslovně „ten blízký“. (Ří 13:10; Ef 4:25) Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words o těchto řeckých slovech říká: „[Tato slova] mají širší význam než angl. slovo [jehož význam je] bližní [nebo soused]. V zemědělských oblastech Palestiny neexistovaly navzájem od sebe vzdálené zemědělské usedlosti; lidé se usazovali ve vesnicích a odtud se vydávali za svou prací. Ve svém každodenním životě se tedy stále setkávali se širokým okruhem sousedů. Výrazy k označení souseda proto měly velmi obsáhlý význam. To je patrné z hlavních rysů, jimiž se vyznačovaly výsady a povinnosti sousedů, jak jsou vyjádřeny v Písmu: a) ochota pomáhat, např. . . . Lukáš 10:36; b) důvěrný vztah, např. Lukáš 15:6, 9 . . . Hebr. 8:11; c) upřímnost a posvátnost [vztahů], např. . . . Řím. 13:10; 15:2; Efez. 4:25; Jak. 4:12.“ (1981, sv. 3, s. 107)

Špatní sousedé. V okolí však mohou žít i zlí sousedé, jakými byly národy žijící v sousedství Izraele. Když v roce 607 př. n. l. Babylóňané zničili jeruzalémský chrám, tyto národy, mezi nimiž byl  například Edom, se radovaly, a dokonce uprchlé Židy vydávaly jejich nepřátelům. (Ža 137:7; Ob 8–14; Mi 4:11) Žalmista byl pohnut k tomu, aby napsal: „Stali jsme se pohanou svým sousedům [mn. č. slova ša·khenʹ], posměškem a pošklebkem těm okolo nás.“ Modlil se: „Oplať našim sousedům [mn. č. slova ša·khenʹ] sedmkrát do jejich prsou pohanu, jíž haněli tebe.“ Jehova „bydlel“ v Izraeli, a proto o národech, které jeho lidu odporovaly, mluvil jako o ‚všech svých špatných sousedech‘ a označil je jako lidi, „kteří se dotýkají dědičného vlastnictví, které jsem dal do vlastnictví svému lidu, ano Izraeli“. (Ža 79:4, 12; Jer 12:14; srovnej Ža 68:16.)

Příkaz milovat bližního. V celé Bibli nacházíme pokyny, že je nutné svému bližnímu prokazovat lásku, laskavost a štědrost a že je nutné ochotně mu pomáhat, bez ohledu na to, zda jde o člověka, který jen bydlí blízko, nebo zda to je společník, druh, důvěrný známý nebo přítel. Zákon přikazoval: „Měl bys soudit svého společníka [tvar slova ʽa·mithʹ] podle práva . . . Nebudeš nenávidět svého bratra ve svém srdci. Rozhodně bys měl pokárat svého společníka, abys nenesl hřích spolu s ním . . . a budeš milovat svého bližního [tvar slova reʹaʽ] jako sám sebe.“ (3Mo 19:15–18) (V řecké Septuagintě je zde slovo reʹaʽ přeloženo řeckým výrazem ho ple·siʹon.) David se pochvalně vyjadřuje o muži, který „nepomlouval svým jazykem. Svému druhu [tvar slova reʹaʽ] neučinil nic špatného a nechopil se žádné pohany proti svému důvěrnému známému [tvar slova qa·róvʹ].“ (Ža 15:3) Opakují se příkazy, že nikdo nesmí škodit svému bližnímu (reʹaʽ) ani jím nesmí pohrdat a nesmí toužit po ničem, co jeho bližnímu patří. (2Mo 20:16; 5Mo 5:21; 27:24; Př 14:21)

Apoštol Pavel řekl: „Kdo miluje svého bližního, naplnil zákon.“ Potom uvádí některá z přikázání Zákona a nakonec říká: „A jakékoli jiné přikázání, které existuje, je shrnuto v tomto slově, totiž: ‚Budeš milovat svého bližního [ple·siʹon] jako sám sebe.‘ Láska nepůsobí bližnímu [ple·siʹon] zlo; proto je láska naplněním zákona.“ (Ří 13:8–10; srovnej Ga 5:14.) Příkaz milovat svého bližního jako sám sebe označuje Jakub jako „královský zákon“. (Jk 2:8)

Druhé největší přikázání. Když se jistý Žid zeptal: „Co dobrého mám dělat, abych dostal věčný život?“ a chtěl vědět, kterými přikázáními se má řídit, Ježíš vyjmenoval pět z Deseti přikázání a dodal příkaz z 3. Mojžíšovy 19:18: „Budeš milovat svého bližního [ple·siʹon] jako sám sebe.“ (Mt 19:16–19) Tento příkaz také označil jako druhý nejdůležitější příkaz Zákona — jeden ze dvou, na nichž závisí celý Zákon a Proroci. (Mt 22:35–40; Mr 12:28–31; Lk 10:25–28)

Kdo je můj bližní? Když potom jiný muž, který si dychtivě přál prokázat se jako spravedlivý, položil Ježíšovi otázku: „Kdo je skutečně můj bližní [ple·siʹon]?“, Ježíš také pomohl svým posluchačům, aby lépe pochopili význam slova ple·siʹon. Ve svém podobenství o milosrdném Samaritánovi zdůraznil, že skutečným bližním je ten, kdo podle příkazu Písma projeví druhému lásku a laskavost, i když žije od něho daleko nebo není jeho příbuzným ani společníkem. (Lk 10:29–37)

V rámci společenství Izraele. V Hebrejcům 8:11 se ve většině řeckých textů vyskytuje řecké slovo po·liʹtes, „občan“; některé pozdější rukopisy uvádějí ple·siʹon. Pavel zde cituje z proroctví o obnově, které je uvedeno u Jeremjáše 31:34 a bylo proneseno těm, kdo patřili do společenství Izraele: „‚A již nebudou vyučovat každý svého druha [tvar slova reʹaʽ] a každý svého bratra a říkat: „Poznejte Jehovu!“, neboť mě budou znát všichni od nejmenšího z nich až po největšího z nich,‘ je Jehovův výrok.“ Pavel uplatňuje toto proroctví na duchovní „svatý národ“, na ‚Boží Izrael‘, když říká: „A rozhodně nebudou vyučovat každý svého spoluobčana a každý svého bratra . . . “ Výrazy druh (pro reʹaʽ) a občan (pro po·liʹtes) zde uchovávají významové zabarvení původních jazyků lépe než slovo bližní. (1Pe 2:9; Ga 6:16)

Rada z Přísloví. Svému bližnímu nebo sousedovi sice máme pomáhat a máme ho milovat, ale musíme dávat pozor, abychom se nepokoušeli stát se jeho nejbližšími společníky — abychom se mu nevnucovali a nebyli vůči němu troufalí. Přísloví vyjadřuje tuto myšlenku slovy: „Učiň svou nohu vzácnou v domě svého bližního [tvar slova reʹaʽ], nebo tě bude mít dost a jistě tě bude nenávidět.“ (Př 25:17)

Přísloví však také obsahují radu, že máme svému druhovi věřit, že se na něj máme spoléhat a že je také vhodné se na takového člověka obrátit, když jsme v tísni: „Neopouštěj svého vlastního druha ani druha svého otce, a nevstupuj do domu svého vlastního bratra v den své pohromy. Lepší je soused [ša·khenʹ], který je blízko, než bratr, který je daleko.“ (Př 27:10) Pisatel tím chtěl zřejmě říci, že blízkého přítele rodiny si máme vážit a že bychom u něho měli hledat pomoc spíše než u tak blízkého příbuzného, jakým je dokonce i bratr, pokud žije daleko; možná totiž nebude schopen poskytnout pomoc tak pohotově nebo přinejmenším k tomu nebude mít tak příznivou situaci jako přítel rodiny.