Výraz „Boží Syn“ se vztahuje především na Krista Ježíše. Označení ‚Boží syn(ové)‘ se vztahuje na inteligentní duchovní tvory, které vytvořil Bůh, na člověka Adama před jeho hříchem a na lidi, s nimiž Bůh jednal na základě smluvního vztahu.

„Synové pravého Boha.“ První zmínka o ‚synech pravého Boha‘ je v 1. Mojžíšově 6:2–4. O těchto synech je zde uvedeno, že si „začali všímat lidských dcer, že byly pohledné; a brali si manželky, totiž všechny, které si vyvolili“. To se dělo před celosvětovou potopou.

Mnozí komentátoři tvrdí, že tito ‚Boží synové‘ byli lidé, že to byli ve skutečnosti muži, kteří byli potomky Seta. Svůj názor zakládají na tom, že ze Setova rodu pocházel i bohabojný Noe, zatímco ostatní rody Adamových potomků, totiž rod Kainův a rody všech ostatních synů, kteří se narodili Adamovi (1Mo 5:3, 4), byly při potopě zničeny. Výrok, že „synové pravého Boha“ si brali za manželky ‚lidské dcery‘, tedy podle jejich názoru znamená, že Setovci začali vstupovat do manželství s potomky ničemného Kaina.

Nic však nenasvědčuje tomu, že by Bůh na tomto místě nějak rozlišoval jednotlivé rody. Neexistuje žádný přesvědčivý biblický důkaz pro názor, že zde je míněno uzavírání manželství mezi členy rodů Seta a Kaina, nebo že by se z takových manželství rodili ti „silní“ muži, o nichž je zmínka ve 4. verši. Je pravda, že výraz „lidští synové“ (který komentátoři zastávající právě zmíněný názor považují za protějšek výrazu ‚Boží synové‘) je často uváděn v nepříznivém smyslu, ale není to tak vždy. (Srovnej Ža 4:2; 57:4; Př 8:22, 30, 31; Jer 32:18, 19; Da 10:16.)

Andělští Boží synové. Naproti tomu však existuje výklad, který je v Písmu přesvědčivě doložen. Výraz „synové pravého Boha“ se dále vyskytuje u Joba 1:6, a zde se zjevně mluví o Božích duchovních synech shromážděných v Boží přítomnosti; objevil se mezi nimi i Satan, který přišel „z toulky po zemi“. (Job 1:7; viz též 2:1, 2.) A rovněž „Boží synové“, kteří „začali pochvalně křičet“, když Bůh „položil rohový kámen“ země, jak je uvedeno u Joba 38:4–7, byli zcela jistě andělští synové, a ne lidé, kteří by pocházeli od Adama (jenž v té době ještě ani nebyl stvořen). Také v Žalmu 89:6 zmínění ‚Boží synové‘ jsou určitě tvorové nebeští, a ne pozemšťané. (Viz heslo BŮH, Hebrejské výrazy.)

Komentátoři, kteří na základě již uvedeného názoru nesouhlasí s tím, že by „synové pravého Boha“, o nichž se pojednává v 1. Mojžíšově 6:2–4, byli andělští tvorové, říkají, že v kontextu se pojednává pouze o špatnosti lidí. Tato námitka je však neopodstatněná, protože jednání duchovních tvorů, kteří neoprávněně zasahovali do lidských záležitostí,  mohlo velmi pravděpodobně přispět k růstu lidské špatnosti nebo jej urychlit. V době, kdy na zemi žil Ježíš, ničemní duchovní tvorové se sice nezhmotňovali do viditelné podoby, ale přesto nesli vinu za to, že se někteří lidé chovali neobyčejně špatně. (Viz hesla DÉMON; POSEDLOST DÉMONEM.) Zmínka o tom, že se andělští Boží synové vměšovali do lidských záležitostí, mohla být v 1. Mojžíšově logicky uvedena právě proto, že do značné míry vysvětluje, proč byly poměry na zemi před potopou tak obtížné.

Tento názor je doložen zmínkami apoštola Petra o tom, že existují ‚duchové ve vězení, kteří byli kdysi neposlušní, když Boží trpělivost čekala v Noemových dnech‘ (1Pe 3:19, 20), a o ‚andělech, kteří zhřešili‘ a o nichž Petr mluví ve spojitosti se ‚starodávným světem‘ Noemovy doby (2Pe 2:4, 5). Ve prospěch tohoto názoru svědčí i Judovo sdělení o ‚andělech, kteří si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné obydlí‘. (Juda 6) Tvrzením, že „synové pravého Boha“, o nichž mluví 1. Mojžíšova 6:2–4, nebyli duchovní tvorové, se uvedené výroky křesťanských pisatelů stávají nepochopitelnými a neposkytují žádné vysvětlení, jak se tito andělé stali neposlušnými a jak to vlastně souviselo s Noemovou dobou.

Je nepochybné, že andělé se při některých příležitostech zhmotňovali do lidských těl, a dokonce s lidmi jedli a pili. (1Mo 18:1–22; 19:1–3) Z Ježíšova výroku o tom, že vzkříšení muži se nebudou ženit a vzkříšené ženy se nebudou vdávat, ale že budou „jako andělé v nebi“, je patrné, že mezi těmito duchovními tvory neexistuje manželství a že se u nich nerozlišuje mužský a ženský rod. (Mt 22:30) To však neznamená, že by se takoví andělští tvorové nemohli zhmotňovat do lidské podoby a že by nemohli vstoupit do manželství s pozemskými ženami. Povšimněme si, že ihned po zmínce o andělech, kteří si neudrželi své původní postavení a opustili „své vlastní správné bydliště“ (což zde nepochybně znamená opuštění duchovní říše), Juda dále uvádí: „Stejně tak i Sodoma a Gomora a města kolem nich, po tom, co stejným způsobem jako ti předešlí přespříliš smilnily a vycházely za nepřirozeným používáním těla, jsou nám předloženy jako výstražný příklad.“ (Juda 6, 7) Tyto průkazné biblické texty tedy poukazují na to, že v Noemových dnech někteří andělé jednali úchylně a dopouštěli se skutků, které byly v rozporu s jejich duchovní přirozeností. Pochybnosti o tom, zda ‚Boží synové‘, o nichž se mluví v 1. Mojžíšově 6:2–4, byli andělští synové, jsou tedy zjevně neopodstatněné. (Viz heslo NEFILIM.)

První lidský syn a jeho potomci. Adam byl prvním lidským ‚synem Božím‘, protože byl Božím stvořením. (1Mo 2:7; Lk 3:38) Když byl jakožto svévolný hříšník odsouzen k smrti a vyhoštěn z Boží svatyně v Edenu, Bůh se jej vlastně zřekl a Adam přišel o svůj synovský vztah ke svému nebeskému Otci. (1Mo 3:17–24)

Adamovi potomci se narodili se zděděnými hříšnými sklony. (Viz heslo HŘÍCH.) Jejich předkem byl člověk, kterého Bůh zavrhl, a proto si nemohli činit nárok na to, že by byli Božími syny jen na základě svého původu. To je patrné ze slov zaznamenaných u Jana 1:12, 13. Jan ukazuje, že ti, kdo přijali Krista Ježíše a projevovali víru v jeho jméno, dostali „autoritu stát se Božími dětmi, protože . . . nebyli zrozeni z krve ani z tělesné vůle, ani z vůle mužovy, ale z Boha“. Z toho je vidět, že Božími syny se Adamovi potomci nestávají automaticky při narození. Tento i jiné texty ukazují, že od chvíle, kdy Adam zhřešil, mohou být lidé označeni jako „Boží synové“ jedině za předpokladu, že od Boha obdrželi zvláštní schválení. Je to znázorněno způsobem, jak Bůh jednal s Izraelem.

„Izrael je můj syn.“ Faraónovi, který se považoval za boha a za syna egyptského boha Ra, Jehova řekl: „Izrael je můj syn, můj prvorozený,“ a egyptského panovníka vyzval: „Pošli mého syna pryč, aby mi sloužil.“ (2Mo 4:22, 23) Bůh tedy celý izraelský národ považoval za svého „syna“, protože to byl jeho vyvolený lid, který byl jeho „zvláštním majetkem, ze všech národů“. (5Mo 14:1, 2) Jehova je Zdrojem veškerého života, ale to není jediný důvod, proč je o něm řečeno, že je ‚Stvořitelem‘ tohoto lidu; zcela zvláštním důvodem je to, že v souladu s abrahamskou smlouvou Bůh tento lid vytvořil, a proto je označován jako jeho „Tvůrce“ a „Otec“, jako ten, jehož jménem byli nazváni. (Srovnej Ža 95:6, 7; 100:3; Iz 43:1–7, 15; 45:11, 12, 18, 19; 63:16.) Jehova jim „pomáhal již z břicha“, což se zřejmě vztahuje na dobu, kdy se tento národ teprve začínal formovat. ‚Utvářel‘ je tím, jak s nimi jednal, a rovněž pomocí smlouvy Zákona, a tak nabývaly svou podobu charakteristické rysy tohoto národa i jeho vnitřní uspořádání. (Iz 44:1, 2, 21; srovnej výroky, které Bůh pronesl k Jeruzalému u Ez 16:1–14; také Pavlovy výroky v Ga 4:19 a 1Te 2:11, 12.) Jehova je chránil, nesl, káral a pečoval o ně, jak by to dělal otec pro svého syna. (5Mo 1:30, 31; 8:5–9; srovnej Iz 49:14, 15.) Jako „syn“ měl tento národ sloužit ke chvále svého Otce. (Iz 43:21; Mal 1:6) Jinak by se Izrael svému synovství zpronevěřil. (5Mo 32:4–6, 18–20; Iz 1:2, 3; 30:1, 2, 9) Někteří Izraelité skutečně jednali hanebně a byli označeni jako „synové bezcennosti (belial)“ (doslovný hebrejský výraz je v 5Mo 13:13 a v jiných  textech přeložen označením „neužiteční muži“; srovnej 2Ko 6:15). Stali se ‚odpadlými syny‘. (Jer 3:14, 22; srovnej 4:22.)

Bůh jednal s Izraelity jako se syny v tom smyslu, že byli národem, a proto, že s ním byli ve smluvním poměru. O tom svědčí skutečnost, že Bůh sám sebe označuje za jejich ‚Původce‘, ale zároveň i za jejich „Výkupce“‚ a dokonce říká, že je jejich „manželským vlastníkem“, přičemž z tohoto výrazu je patrné, že vztah Izraele k Jehovovi se podobá vztahu manželky k manželovi. (Iz 54:5, 6; srovnej Iz 63:8; Jer 3:14.) Je zřejmé, že se Izraelité obraceli na Jehovu jako na ‚svého Otce‘ právě proto, že si uvědomovali svůj smluvní vztah k němu a uznávali, že jejich národ vytvořil Bůh. (Iz 63:16–19; srovnej Jer 3:18–20; Oz 1:10, 11.)

Kmen Efrajim se stal nejvýznačnějším z deseti kmenů severního království a jeho jméno často zastupuje celé toto království. Jehova rozhodl, že požehnání prvorozeného syna má místo Manasseho, Josefova skutečně prvorozeného syna, dostat od svého děda Jákoba Efrajim, a proto právem označoval kmen Efrajim výrazem „můj prvorozený“. (Jer 31:9, 20; Oz 11:1–8, 12; srovnej 1Mo 48:13–20.)

Jednotliví izraelští ‚synové‘. Bůh označil také určité jednotlivé Izraelity ve zcela zvláštním smyslu za své ‚syny‘. Žalm 2, který byl ve Skutcích 4:24–26 připsán Davidovi, mluví o Božím ‚synovi‘ a toto označení se zde bezpochyby původně vztahuje právě na Davida. (Ža 2:1, 2, 7–12) Kontext ve Skutcích ukazuje, že se tento žalm později splnil na Kristu Ježíši. Kontext v tomto žalmu ukazuje, že když Bůh říká: „Ty jsi můj syn; já, já jsem se dnes stal tvým otcem“, nemluví zde k malému dítěti, ale k dospělému muži. Z toho vyplývá, že Davidův synovský vztah k Bohu byl důsledkem toho, že Bůh Davida výslovně vybral pro královský úřad a že s ním jednal jako otec. (Srovnej Ža 89:3, 19–27.) Podobně řekl Jehova o Davidovu synu Šalomounovi: „Sám se stanu jeho otcem, a on sám se stane mým synem.“ (2Sa 7:12–14; 1Pa 22:10; 28:6)

Ztráta synovství. Když byl Ježíš na zemi, Židé stále ještě tvrdili, že Bůh je jejich ‚Otcem‘. Ježíš však určitým mužům, kteří mu odporovali, otevřeně řekl, že jsou „ze svého otce, z Ďábla“, protože naslouchají Božímu Protivníkovi a činí jeho vůli a jeho skutky, a tím dokazují, že nejsou „z Boha“. (Jan 8:41, 44, 47) Z toho je opět vidět, že žádný z Adamových potomků nemůže získat synovský vztah k Bohu jen na základě určitého přirozeného tělesného původu, ale v první řadě na základě Božího opatření v podobě duchovního vztahu k Bohu. Takový vztah potom ‚syny‘ zavazuje k tomu, aby zůstali Bohu věrní tím, že budou projevovat jeho vlastnosti, poslušně plnit jeho vůli a věrně sloužit jeho záměru a jeho zájmům.

Křesťanští Boží synové. Ze slov u Jana 1:11, 12 je jasně patrné, že ‚autorita stát se Božími dětmi‘ byla dána jen některým členům izraelského národa, a to těm, kteří projevovali víru v Krista Ježíše. Kristova výkupní oběť osvobodila tento židovský „ostatek“ (Ří 9:27; 11:5) od smlouvy Zákona, která sice byla dobrá a dokonalá, ale odsuzovala je jako hříšníky, jako otroky, kteří jsou ve vazbě hříchu; Kristus je tedy osvobodil, aby „obdrželi přijetí za syny“ a aby se stali dědici prostřednictvím Boha. (Ga 4:1–7; srovnej Ga 3:19–26.)

Lidé z národů, kteří dříve byli „bez Boha ve světě“ (Ef 2:12), byli také prostřednictvím víry v Krista smířeni s Bohem a byli uvedeni do synovského vztahu k němu. (Ří 9:8, 25, 26; Ga 3:26–29)

Podobně jako kdysi Izrael jsou i tito křesťané smluvním lidem; byli totiž vzati do „nové smlouvy“, která byla uvedena v platnost použitím Kristovy prolité krve. (Lk 22:20; Heb 9:15) Když však Bůh přijímá křesťany do této nové smlouvy, jedná s nimi jednotlivě. Tito lidé slyší dobrou zprávu a projevují víru, a proto jsou povoláni, aby byli spoludědici s Božím Synem. (Ří 8:17; Heb 3:1) Bůh je ‚prohlašuje za spravedlivé‘ na základě jejich víry ve výkupné (Ří 5:1, 2), a tak je ‚zplozuje slovem pravdy‘. (Jk 1:18) Oni se ‚znovu narodí‘ jakožto pokřtění křesťané, zplození neboli vytvoření Božím duchem jako jeho synové, kteří mají obdržet duchovní život v nebi. (Jan 3:3; 1Pe 1:3, 4) Neobdrželi ducha otroctví — takového ducha, který byl následkem Adamova přestupku —, ale „ducha přijetí za syny, a tímto duchem [volají]: ‚Abba, Otče!‘“, přičemž výraz „Abba“ je důvěrné a láskyplné oslovení. (Ří 8:14–17; viz hesla ABBA; ADOPCE, Význam pro křesťany.) Díky Kristovu nadřazenému prostřednictví a kněžství a díky Boží nezasloužené laskavosti projevené Kristovým prostřednictvím mají křesťané, kteří byli zplozeni duchem, důvěrnější synovský vztah k Bohu, než jaký měl tělesný Izrael. (Heb 4:14–16; 7:19–25; 12:18–24)

Jak si své synovství zachovávají. Jejich „nové zrození“ k této živé naději (1Pe 1:3) samo o sobě nezaručuje, že jejich synovství bude trvalé. Je nutné, aby byli „vedeni Božím duchem“, a ne svým hříšným tělem, a musí být ochotni trpět podobně jako Kristus. (Ří 8:12–14, 17) Musí být „napodobiteli Boha jako milované děti“ (Ef 5:1) a musí zrcadlit jeho božské vlastnosti, totiž pokoj, lásku, milosrdenství a laskavost (Mt 5:9, 44, 45; Lk 6:35, 36); musí být ‚bezúhonní a nevinní‘ v tom, co je charakteristické pro ‚pokřivenou a převrácenou generaci‘, v níž žijí (Fil 2:15); musí se očišťovat od nespravedlivého  jednání (1Ja 3:1–4, 9, 10), poslouchat Boží přikázání a přijímat od Boha ukázňování (1Ja 5:1–3; Heb 12:5–7).

Plné přijetí za syny. Jsou sice označováni jako Boží děti, ale pokud jsou v těle, mají jen „závdavek toho, co má přijít“. (2Ko 1:22; 5:1–5; Ef 1:5, 13, 14) Proto apoštol sice o sobě i o svých spolukřesťanech již mluvil jako o ‚Božích synech‘, ale přesto mohl říci: „My, kteří máme první ovoce, totiž ducha, ano, i my ve svém nitru sténáme, zatímco s opravdovostí čekáme na přijetí za syny, na propuštění ze svých těl výkupným.“ (Ří 8:14, 23) Když tedy přemohou svět tím, že zůstanou věrní až do smrti, jejich synovství se uskutečňuje v plné míře tím, že jsou vzkříšeni jako Boží duchovní synové a jako „bratři“ Božího nejvýznamnějšího Syna, Krista Ježíše. (Heb 2:10–17; Zj 21:7; srovnej Zj 2:7, 11, 26, 27; 3:12, 21.)

Ti, kdo jsou Božími duchovními dětmi a mají toto nebeské povolání, o tom vědí, protože ‚duch sám vydává svědectví s jejich duchem, že jsou Božími dětmi‘. (Ří 8:16) To zjevně znamená, že jejich duch působil v jejich životě jako hnací síla a poháněl je, aby kladně reagovali na výroky Božího ducha, které v Božím inspirovaném slovu pojednávají o této nebeské naději, a aby kladně reagovali i na to, jak s nimi Bůh působením tohoto ducha jedná. Tak mají ujištění, že skutečně jsou Božími duchovními dětmi a dědici.

Slavná svoboda Božích dětí. Apoštol mluví o ‚slávě, která na nich bude zjevena,‘ a také o tom, že „dychtivé očekávání tvorstva . . . čeká na zjevení Božích synů“. (Ří 8:18, 19) Sláva těchto synů je nebeská, a proto je jasné, že před tímto ‚zjevením‘ jejich slávy musí předcházet jejich vzkříšení k nebeskému životu. (Srovnej Ří 8:23.) Ve 2. Tesaloničanům 1:6–10 však je ukázáno, že přitom jde ještě o víc; mluví se zde o „zjevení Pána Ježíše“, který vykoná soudcovský trest na těch, koho Bůh odsoudil, a že to vykoná „v čase, kdy přijde, aby byl oslaven ve spojitosti se svými svatými“. (Viz heslo ZJEVENÍ.)

Pavel říká, že „tvorstvo“ čeká na toto zjevení a že potom bude „osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“; z toho tedy vyplývá, že z jejich zjevení ve slávě budou mít užitek i jiní tvorové, kteří nepatří k těmto nebeským ‚Božím synům‘. (Ří 8:19–23) Řecké slovo přeložené výrazem „tvorstvo“ se může vztahovat na kteréhokoli tvora, jak na lidi, tak i na zvířata, nebo na tvorstvo všeobecně. Pavel zde o tvorstvu říká, že je v ‚dychtivém očekávání‘, že „čeká“, že „bylo podrobeno nicotnosti, [ačkoli] ne ze své vlastní vůle“, že bude „osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí“ a že „spolu sténá“, stejně jako ve svém nitru sténají i křesťanští „synové“. Všechny tyto výroky se jednoznačně vztahují na tvorstvo v podobě lidí, na lidskou rodinu, ne tedy všeobecně na tvorstvo včetně zvířat, rostlinstva a jiného živého i neživého stvoření. (Srovnej Kol 1:23.) To tedy musí znamenat, že zjevení Božích synů v slávě poskytne jiným členům lidské rodiny možnost získat skutečně synovský vztah k Bohu a těšit se ze svobody, která je s tímto vztahem spojena. (Viz hesla PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO, Jiní spravedliví; VELKÝ ZÁSTUP.)

Na Krista Ježíše se vztahuje předpověď, že se stane ‚Věčným otcem‘ (Iz 9:6), a křesťanští ‚Boží synové‘ se stanou jeho „bratry“ (Ří 8:29); z toho tedy vyplývá, že prostřednictvím Krista Ježíše musí získat život i jiní členové lidské rodiny, kteří nejsou jeho spoludědici ani spolukráli ani spolukněžími, ale jsou jeho poddanými, nad nimiž panuje. (Srovnej Mt 25:34–40; Heb 2:10–12; Zj 5:9, 10; 7:9, 10, 14–17; 20:4–9; 21:1–4.)

Povšimněme si také, že Jakub (1:18) mluví o těchto duchem zplozených ‚Božích synech‘ jako o ‚jistém prvním ovoci‘ z Božích tvorů; toto vyjádření se podobá slovům, která se vztahují na „sto čtyřicet čtyři tisíce“ těch, kdo jsou „koupeni zprostřed lidstva“, jak popisuje Zjevení 14:1–4. Výraz „první ovoce“ vede k závěru, že následuje ještě další ovoce, a je tedy zřejmé, že výraz „tvorstvo“, jak je uveden v Římanům 8:19–22, se vztahuje na toto ‚pozdější ovoce‘ neboli ‚druhotné ovoce‘ z lidstva, tedy na lidi, kteří na základě víry v Krista Ježíše budou nakonec přijati do Boží univerzální rodiny jako synové.

Když Ježíš mluvil o budoucím „systému věcí“ a o „vzkříšení z mrtvých“ k životu v onom systému, řekl, že takoví lidé se stanou „Božími dětmi tím, že jsou dětmi vzkříšení“. (Lk 20:34–36)

Ze všech předcházejících informací je možné vidět, že o ‚synovství‘ lidí vůči Bohu se mluví z několika různých hledisek. Máme-li tedy určit, co v kterém jednotlivém případě pojem synovství zahrnuje a o jaký druh synovského vztahu jde, musíme vždy vzít v úvahu kontext.

Kristus Ježíš, Boží Syn. Předlidská existence Ježíše jakožto ‚Slova‘ je zdůrazněna především v Janově evangeliu, které vysvětluje, že „se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi a dívali jsme se na jeho slávu, slávu, jaká patří jedinému zplozenému synovi od otce“. (Jan 1:1–3, 14) To, že jeho synovství nezačalo ve chvíli, kdy se narodil jako člověk, je patrné z Ježíšových výroků, například když řekl: „Mluvím o tom, co jsem viděl u svého Otce“ (Jan 8:38, 42; srovnej Jana 17:5, 24), a také z jiných  jednoznačných výroků jeho apoštolů, kteří byli inspirováni Bohem. (Ří 8:3; Ga 4:4; 1Ja 4:9–11, 14)

„Jediný zplozený.“ Někteří komentátoři mají námitky proti překladu řeckého slova mo·no·ge·nesʹ českým výrazem ‚jediný zplozený‘. Poukazují na to, že druhá část uvedeného slova (ge·nesʹ) nepochází ze slova gen·naʹo (plodit), ale ze slova geʹnos (druh), a že tedy tímto slovem je označen ‚jediný svého druhu‘. V mnoha překladech je proto Ježíš označen jako „jediný Syn“ (Ži, KMS, JB), a ne jako Boží ‚jediný zplozený syn‘. (Jan 1:14; 3:16, 18; 1Ja 4:9) Jednotlivé složky tohoto slova sice nevyjadřují význam slovesa narodit se, ale použití tohoto výrazu rozhodně zahrnuje myšlenku rodu nebo původu; řecké slovo geʹnos totiž znamená „rodokmen, příbuzenstvo, potomstvo, rod“. V 1. Petra 2:9 se překládá jako „rod“. V Jeronýmově latinské Vulgátě je slovo mo·no·ge·nesʹ přeloženo slovem unigenitus, jež znamená „jediný zplozený“ nebo „jediný“. Mnozí lexikografové uznávají, že tento výraz má vztah k rodu nebo původu.

Greek and English Lexicon of the New Testament (1885, s. 471) od Edwarda Robinsona definuje slovo mo·no·ge·nesʹ jako: „jediný narozený, jediný zplozený, tj. jediné dítě.“ Greek-English Lexicon to the New Testament (W. Hickie, 1956, s. 123) také uvádí „jediný zplozený“. Theological Dictionary of the New Testament (Gerhard Kittel, ed.) uvádí: „μονο- [mo·no-] neoznačuje, odkud něco pochází, ale povahu původu. μονογενής [mo·no·ge·nesʹ] tedy znamená: ‚původem jediný‘, tj. bez sourozenců. To tedy pro nás znamená jediný zplozený. Vztahuje se na jediné dítě rodičů, a to především ve vztahu k nim . . . Toto slovo však může být použito i ve všeobecnějším smyslu, bez vztahu k původu, takže znamená ‚jedinečný‘, ‚bezpříkladný‘, ‚nesrovnatelný‘; vztah ke třídě nebo druhu se však nesmí zaměňovat za vztah ke způsobu.“ (Do angličtiny přeložil a vydal G. Bromiley, 1969, sv. IV, s. 738.)

O použití tohoto výrazu v Křesťanských řeckých písmech neboli „Novém zákoně“ uvedené dílo (s. 739–741) říká: „Znamená to ‚jediný zplozený‘. . . . U [Jana] 3:16, 18; 1Ja 4:9; [Jana] 1:18 není Ježíšův vztah pouze přirovnáván ke vztahu jediného dítěte k otci. Vztah jediného zplozeného syna k Otci to skutečně je . . . U Jana 1:14, 18; 3:16, 18; 1Ja 4:9 μονογενής označuje více než jen Ježíšovu jedinečnost nebo nesrovnatelnost. Ve všech těchto verších je Ježíš výslovně označen jako Syn a v 1:14 je za Syna považován. U Jana μονογενής označuje Ježíšův původ. Je μονογενής jakožto jediný zplozený.“

Z těchto výroků a také z jednoznačného svědectví Písma samotného vyplývá, že není důvod k námitkám proti překladům, které ukazují, že Ježíš není jen Boží jedinečný nebo nesrovnatelný Syn, ale že je také Boží „jediný zplozený Syn“, že tedy pochází z Boha v tom smyslu, že jej Bůh vytvořil. To potvrzují slova apoštolů, kteří o tomto Synovi říkají, že je „prvorozeným všeho stvoření“ a že „se narodil [tvar slova gen·naʹo] z Boha“ (Kol 1:15; 1Ja 5:18), zatímco sám Ježíš říká, že je „počátek Božího stvoření“. (Zj 3:14)

Ježíš je Božím „prvorozeným“ (Kol 1:15) jakožto Boží první stvoření a ve své předlidské existenci je nazýván „Slovo“. (Jan 1:1) Výraz ‚počátek‘ u Jana 1:1 se nemůže vztahovat na ‚počátek‘ Boha, Stvořitele, protože ten je věčný a žádný počátek nemá. (Ža 90:2) Tento výraz se tedy musí vztahovat na počátek stvoření, kdy Bůh vytvořil Slovo jako svého prvorozeného Syna. Podobně i v různých jiných textech se výraz „počátek“ používá k označení začátku nějakého období nebo životní dráhy či způsobu jednání; mluví se zde například o „počátku“ křesťanské životní dráhy křesťanů, jimž psal Jan svůj první dopis (1Ja 2:7; 3:11), o „počátku“ Satanova vzpurného způsobu jednání (1Ja 3:8) nebo o „počátku“ cesty, na kterou se vydal Jidáš, když odbočil od spravedlnosti. (Jan 6:64; viz heslo JIDÁŠ č. 4, Jak se zkazil.) Ježíš je ‚jediný zplozený Syn‘ (Jan 3:16) v tom smyslu, že je jediným z Božích synů, duchovních i lidských, kterého stvořil sám Bůh; všichni ostatní totiž byli stvořeni skrze tohoto prvorozeného Syna neboli „jeho prostřednictvím“. (Kol 1:16, 17; viz hesla JEŽÍŠ KRISTUS, Předlidská existence; JEDINÝ ZPLOZENÝ.)

Zplozen duchem, opět získává nebeské synovství. Když se Ježíš narodil jako člověk, zůstal ovšem Božím Synem, jako jím byl ve své předlidské existenci. K jeho narození nedošlo proto, že by byl počat semenem neboli spermatem nějakého muže, který by byl potomkem Adama, ale stalo se to působením Božího svatého ducha. (Mt 1:20, 25; Lk 1:30–35; srovnej Mt 22:42–45.) Ježíš poznal, že je Božím Synem; ve 12 letech totiž řekl svým pozemským rodičům: „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Oni to nepochopili a snad se domnívali, že výraz ‚Otec‘ použil jen tak, jak jej obvykle používali Izraelité, což zde již bylo uvedeno. (Lk 2:48–50)

Když však asi 30 let poté, co se Ježíš narodil jako člověk, Jan Křtitel Ježíše pokřtil ponořením, sestoupil na Ježíše Boží duch a Bůh řekl: „Ty jsi můj milovaný Syn; schválil jsem tě.“ (Lk 3:21–23; Mt 3:16, 17) Člověk Ježíš se tehdy zjevně ‚narodil znovu‘ jako duchovní Syn s nadějí, že bude opět žít v nebi, a byl také pomazán duchem, aby byl Božím ustanoveným králem a veleknězem. (Jan 3:3–6; srovnej Jana 17:4, 5; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, Jeho  křest.) Podobná slova pronesl Bůh, když došlo k proměnění na hoře, což bylo vidění, v němž byl Ježíš spatřen v královské slávě. (Srovnej Mt 16:28 a 17:1–5.) V souvislosti s Ježíšovým vzkříšením z mrtvých použil Pavel na tuto situaci část 2. žalmu. Citoval Boží slova: „Ty jsi můj syn, já jsem se tento den stal tvým Otcem“ a použil také slova, která Bůh řekl, když uzavíral smlouvu s Davidem: „Sám se stanu jeho otcem, a on sám se stane mým synem.“ (Ža 2:7; 2Sa 7:14; Sk 13:33; Heb 1:5; srovnej Heb 5:5.) Když byl Ježíš vzkříšen z mrtvých k duchovnímu životu, byl „prohlášen Božím Synem“ (Ří 1:4) a byl „prohlášen za spravedlivého v duchu“. (1Ti 3:16)

Kristus Ježíš se tedy při svém křtu, při svém vzkříšení a nepochybně také tehdy, když v plné míře obdržel slávu související s Královstvím, ve zcela zvláštním smyslu ‚stal Božím Synem‘, podobně jako se mohl — ve zcela zvláštním smyslu — ‚stát Božím synem‘ i David jako dospělý muž.

Falešně obviněn z rouhání. Ježíš mluvil o Bohu jako o svém Otci, a proto ho někteří nepřátelsky smýšlející Židé obvinili z rouhání. Řekli totiž: „Ty, ač jsi člověk, děláš se bohem.“ (Jan 10:33) Většina překladů zde uvádí slovo ‚Bůh‘; Torreyův překlad uvádí toto slovo s malým písmenem jako „bůh“, zatímco The Emphatic Diaglott v překladu uvádí výraz ‚[nějaký] bůh‘. Podporou pro toto znění je především Ježíšova vlastní odpověď, v níž Ježíš citoval ze Žalmu 82:1–7. Jak je vidět, v tomto textu není na lidi použito označení „Bůh“, ale „bohové“ a „synové Nejvyššího“.

Z kontextu je patrné, že ti, koho Jehova v tomto žalmu nazval „bohové“ a „synové Nejvyššího“, byli izraelští soudci, kteří se dopouštěli bezpráví, takže bylo nutné, aby ‚uprostřed takových bohů‘ byl nyní soudcem sám Jehova. (Ža 82:1–6, 8) Na tyto lidi uplatnil uvedené výrazy Jehova, a Ježíš se tedy jistě nedopustil rouhání, když řekl: „Jsem Boží Syn.“ Ti soudcové, kteří byli označeni jako ‚bohové‘, svými skutky dokazovali, že nejsou ‚syny Nejvyššího‘, zatímco Ježíš svými skutky stále dokazoval, že je ve spojení se svým Otcem, že je s ním v souladu a že je mezi nimi harmonický vztah. (Jan 10:34–38)