Hojnost hmotného majetku; také duchovní vlastnosti, výsady služby a Boží schválení.

Celé Písmo zdůrazňuje, že důležité není vlastnictví hmotného majetku, ale dobré postavení před Jehovou Bohem, postavení, které si zachováme tím, že na základě víry stále činíme Boží vůli. Kristus Ježíš povzbuzoval druhé, aby byli ‚bohatí vůči Bohu‘ (Lk 12:21) a aby si ukládali „poklady v nebi“. (Mt 6:20; Lk 12:33) Znamenité skutky jsou pro toho, kdo je vykonal, jako bohatství, které je uloženo u Stvořitele v nebi a zajišťuje tomuto člověku trvalé požehnání. Lidé, kteří se stali následovníky Ježíše Krista a byli pomazáni duchem, se mohou těšit, že obdrží „slavné bohatství“ v podobě nebeského dědictví (Ef 1:18), a dokud přebývají na zemi jako ‚cizinci‘, bohatě oplývají vírou, láskou, dobrotou a jinými bohulibými vlastnostmi. (Srovnej Ga 5:22, 23; Jk 2:5; 1Pe 2:11, 12; 2Pe 1:5–8.)

Bohatí patriarchové. Věrní služebníci Jehovy Boha, jako byli patriarchové Abraham a Job, nebyli pověřeni tím, aby lidem mimo svou domácnost pomáhali přijmout pravé uctívání. Zdá se tedy, že každý z nich využíval svůj čas především k péči o tělesné a duchovní potřeby členů své domácnosti. Jehova žehnal usilovné práci těchto svých služebníků, takže získali mnoho dobytka, mnoho sloužících a mnoho zlata a stříbra. (1Mo 12:16; 13:2; 14:14; 30:43; 32:10; Job 1:2, 3; 42:10–12)

Tito muži sice byli bohatí, ale nebyli na hmotný majetek zaměřeni. Byli si vědomi toho, že svůj hmotný blahobyt mají proto, že jim Jehova žehná, a po bohatství nedychtili. Když Abraham porazil čtyři spojenecké krále a získal zpět všechno, co ukořistili ze Sodomy, mohl tím sám velmi zvětšit své bohatství. Sodomský král mu nabídl, aby si toto znovu vydobyté zboží ponechal, ale Abraham tuto nabídku odmítl. Řekl: „Já pozvedám ruku v přísaze k Nejvyššímu Bohu Jehovovi, Původci nebe a země, že nevezmu nic z čehokoli, co je tvoje, od příze po řemínek sandálu, abys nemohl říci: ‚To já jsem učinil Abrama bohatým!‘ Nic pro mne!“ (1Mo 14:22–24) Když Job přišel o všechen svůj dobytek a o děti, prohlásil: „Jehova dal a Jehova vzal. Ať je Jehovovo jméno nadále požehnáno.“ (Job 1:21)

Abraham, Job a jiní muži ukázali, že jim může být svěřeno bohatství. Byli pracovití a svůj hmotný majetek využívali správně. Job byl například vždy ochoten pomáhat chudým a postiženým. (Job 29:12–16) Boží služebníci se na věci dívali správně, a proto měl Jehova Bůh pádný důvod je chránit, aby je sobečtí a chamtiví lidé nepodváděli. (1Mo 31:5–12; Job 1:10; Ža 105:14)

Když byl Izrael poslušný, mělo se mu dobře dařit. Jako v případě věrných patriarchů záviselo i v případě Izraelitů jejich hmotné blaho na tom, zda si zachovávali správný vztah k Jehovovi Bohu. Mojžíš jim důrazně radil, aby pamatovali na to, že to byl Jehova, jejich Bůh, kdo jim dal moc k tomu, aby získali bohatství. (5Mo 8:18) Ano, byl to Jehova, kdo dal tomuto národu, který byl ve smluvním vztahu k němu, zemi jako dědictví. (4Mo 34:2–12) Mohl se také postarat o to, aby dostali v pravý čas déšť a aby o nic nepřišli tím, že by neměli úrodu nebo že by na ně zaútočila nepřátelská vojska. (3Mo 26:4–7)

Božím záměrem bylo, aby Izrael, pokud by byl poslušný, byl národem, kterému by se dařilo dobře. Mojžíš řekl: „Jehova ti otevře svou dobrou zásobárnu, nebesa, aby dal na tvou zemi déšť v jeho období a aby požehnal každému skutku tvé ruky; a jistě budeš půjčovat mnoha národům, kdežto sám si vypůjčovat nebudeš. A Jehova tě vskutku postaví k hlavě a ne k ocasu; a budeš jedině na vrcholku a nebudeš na dně, protože stále posloucháš přikázání Jehovy, svého Boha.“ (5Mo 28:12, 13) Blahobyt národa by sloužil ke cti Jehovovi a pro okolní národy by byl přesvědčivým důkazem, že Jehova je „Ten, kdo obohacuje“ (1Sa 2:7) svůj lid, a že Zákon, který mu dal, slouží nesrovnatelným způsobem k zajištění blahobytu pro všechny, kdo se jím řídí.

To, že blahobyt Izraele skutečně vedl jiné národy k tomu, aby oslavovali Jehovu, je vidět v případě krále Šalomouna. Když se ujal královského úřadu a dostal příležitost požádat Jehovu o cokoli, nepožádal o velké bohatství, ale požádal o moudrost a poznání, aby mohl soudit národ. Jehova Šalomounovi jeho prosbu splnil, a dal mu také „jmění a bohatství a čest“. (2Pa 1:7–12; 9:22–27) Výsledek byl, že zprávy o Šalomounově moudrosti a bohatství byly spojovány s Jehovovým jménem. Když o Šalomounovi a o Jehovovi slyšela například královna ze Šeby, přišla z daleké země, aby se přesvědčila, zda zprávy o jeho moudrosti a blahobytu jsou pravdivé. (1Kr 10:1, 2) To, co viděla, ji přesvědčilo, že Jehova Izrael miluje. Řekla: „Pravé se prokázalo být slovo, které jsem ve své vlastní zemi slyšela o tvých záležitostech a o tvé moudrosti. A neuvěřila jsem těm slovům, dokud jsem nepřišla, aby to viděly mé vlastní oči; a pohleď, nepověděli mi ani polovinu. V moudrosti a blahobytu jsi předčil to, co se proslýchá, čemu jsem naslouchala. Šťastní jsou tví muži; šťastní jsou tito tví sluhové, kteří neustále stojí před tebou a naslouchají tvé moudrosti! Kéž je  požehnaný Jehova, tvůj Bůh, který v tobě nalezl potěšení, takže tě dosadil na izraelský trůn; protože Jehova miluje Izrael na neurčitý čas, takže tě ustanovil králem, abys vykonával soudcovské rozhodnutí a spravedlnost.“ (1Kr 10:6–9)

Izraelité byli národem, kterému se dobře dařilo, a proto se mohli těšit z jídla a pití (1Kr 4:20; Ka 5:18, 19) a jejich bohatství jim sloužilo k ochraně před problémy spojenými s chudobou. (Př 10:15; Ka 7:12) Jehova si přál, aby Izraelité užívali blahobytu, který plynul z jejich tvrdé práce (srovnej Př 6:6–11; 20:13; 24:33, 34), ale zároveň jim poskytl varování, že by bylo nebezpečné zapomenout na to, že Zdrojem jejich blahobytu je On, a začít se na své bohatství spoléhat. (5Mo 8:7–17; Ža 49:6–9; Př 11:4; 18:10, 11; Jer 9:23, 24) Bylo jim připomínáno, že bohatství je jen dočasné (Př 23:4, 5), že nemůže být dáno Bohu jako výkupné, aby byl někdo osvobozen od smrti (Ža 49:6, 7), a že pro mrtvé nemá žádnou cenu (Ža 49:16, 17; Ka 5:15). Bylo jim ukázáno, že kdyby přisuzovali bohatství nepatřičný význam, vedlo by je to k podvádění a ztratili by Jehovovu přízeň. (Př 28:20; srovnej Jer 5:26–28; 17:9–11.) Byli také vybízeni k tomu, aby ‚ctili Jehovu svými hodnotnými věcmi‘. (Př 3:9)

Blahobyt národa ovšem neznamenal, že by každý jednotlivý Izraelita byl bohatý nebo že by ti, kdo měli málo prostředků, nutně byli v Boží nepřízni. Chudoba může člověka postihnout následkem nepředvídaných okolností. (Ka 9:11, 12) Když lidé umírají, mohou po nich zůstat sirotci a vdovy. Úraz nebo nemoc může na nějaký čas nebo natrvalo vést k tomu, že postižený nemůže vykonávat nutnou práci. Proto byli Izraelité vybízeni, aby ze svého bohatství štědře pomáhali chudým a postiženým, které mají mezi sebou. (3Mo 25:35; 5Mo 15:7, 8; Ža 112:5, 9; Př 19:17; viz hesla DARY Z MILOSRDENSTVÍ; CHUDÝ.)

Bohatství mezi následovníky Krista Ježíše. Na rozdíl od patriarchů a izraelského národa dostali následovníci Ježíše Krista úkol, aby ‚činili učedníky z lidí všech národů‘. (Mt 28:19, 20) K plnění tohoto úkolu bylo třeba času a úsilí, které by jinak bylo možné věnovat vhodné světské činnosti. Kdo tedy stále lpěl na svém bohatství a neoprostil se od tohoto břemene natolik, aby mohl svůj čas a hmotné prostředky používat k plnění tohoto úkolu, nemohl být učedníkem Ježíše Krista a nemohl doufat, že obdrží nebeský život. Proto Boží Syn řekl: „Jak obtížné to bude pro ty, kdo mají peníze, aby došli do Božího království! Je vskutku snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby se boháč dostal do Božího království.“ (Lk 18:24, 25) Těmito slovy Ježíš odpověděl na reakci jednoho bohatého mladého vládce, kterému předtím řekl: „Prodej všechno, co máš, a rozděl chudým a budeš mít poklad v nebesích; a staň se mým následovníkem.“ (Lk 18:22, 23) Tento bohatý mladý vládce byl povinen pomáhat jiným Izraelitům, kteří byli v nouzi. (Př 14:21; 28:27; Iz 58:6, 7; Ez 18:7–9) Nebyl však ochoten se svého hmotného bohatství zříci a použít je, aby pomohl druhým, a nebyl ochoten stát se oddaným následovníkem Ježíše Krista; to mu uzavřelo přístup do nebeského Království.

Kristovi následovníci však neměli jít tak daleko, aby upadli do chudoby a byli pak závislí na podpoře, kterou by jim poskytovali druzí. Měli spíše tvrdě pracovat, aby se mohli postarat o svou rodinu a aby také měli „co rozdávat někomu, kdo je v nouzi“. (Ef 4:28; 1Te 4:10–12; 2Te 3:10–12; 1Ti 5:8) Měli být spokojeni, když měli obživu a čím se přikrýt, a neměli se snažit zbohatnout. Všichni, kdo sledovali především hmotné zájmy, byli v nebezpečí, že se zapletou do nepoctivého jednání a že ztratí víru, protože budou zanedbávat duchovní věci. Některým lidem se to skutečně stalo, jak to ukazují Pavlova slova Timoteovi: „Ti, kdo se rozhodli, že zbohatnou, upadají do pokušení a léčky a do mnoha bláznivých a škodlivých tužeb, které vrhají lidi do zničení a zkázy. Láska k penězům je totiž kořenem škodlivých věcí všeho druhu a tím, že někteří o tuto lásku usilovali, byli od víry zavedeni na scestí a celí se probodali mnoha bolestmi.“ (1Ti 6:9, 10)

To, co Ježíš řekl bohatému mladému vládci, ovšem neznamená, že by křesťan nemohl mít hmotné bohatství. V prvním století n. l. byli bohatí křesťané spojeni například se sborem v Efezu. Apoštol Pavel nedal Timoteovi pokyn, že má těmto bohatým bratrům výslovně doporučit, aby se vzdali všech svých hmotných věcí, ale napsal mu: „Těm, kdo jsou bohatí v nynějším systému věcí, dávej nařízení, aby nebyli povýšení a aby nezakládali svou naději na nejistém bohatství, ale na Bohu, který nám bohatě opatřuje všechno k našemu potěšení; aby působili k dobru, byli bohatí ve znamenitých skutcích, aby byli štědří, pohotoví dělit se, a aby si jako poklad bezpečně chovali znamenitý základ pro budoucnost, aby se pevně chopili skutečného života.“ (1Ti 6:17–19) Tito bohatí křesťané tedy měli dávat pozor na svůj postoj k bohatství, měli mu přisuzovat jen takové místo, jaké mu patří, a měli své bohatství štědře používat k tomu, aby pomáhali druhým.

Mamon. Původní výraz ma·mo·nasʹ (nebo jeho počeštěná podoba „mamon“) je obvykle chápán tak, že označuje peníze nebo bohatství. (Mt 6:24; Lk 16:9, 11, 13; srovnej EP, KB, NS.) Nic nenasvědčuje tomu, že by tento výraz byl někdy používán jako  jméno nějakého konkrétního božstva. Ježíš tento výraz použil, když poukazoval na to, že Božím otrokem nemůže být člověk, jehož pánem je bohatství. (Mt 6:24) Nabádal své posluchače: „Dělejte si přátele pomocí nespravedlivého bohatství, aby vás, až selže, přijali do věčných obydlí.“ (Lk 16:9) Vlastnictví hmotného bohatství nebo touha po něm může vést k nezákonným skutkům, a možná právě proto bylo toto bohatství označeno jako ‚nespravedlivé‘, na rozdíl od bohatství duchovního. Hmotné bohatství, především peníze, vlastně také patří a podléhá „césarovi“, který peníze vydává a jmenovitě určuje jejich hodnotu. Takové bohatství je pomíjivé a ekonomická situace nebo jiné okolnosti mohou vést k tomu, že o ně člověk přijde. Proto ten, kdo takové bohatství má, by se na ně neměl spoléhat a neměl by je používat k sobeckým účelům, jak je obvykle používá svět, například k hromadění ještě většího bohatství. (1Ko 7:31) Měl by se naopak pohotově a usilovně snažit dělat si přátele z majitelů věčných obydlí.

Majitelé „věčných obydlí“ jsou Jehova Bůh a jeho Syn Kristus Ježíš. (Srovnej Jana 6:37–40, 44.) Lidé, kteří nepoužívají své ‚nespravedlivé bohatství‘ správně (například tím, že by pomáhali těm, kdo jsou v nouzi, a že by podporovali ‚dobrou zprávu‘; Ga 2:10; Fil 4:15), nikdy nemohou být přáteli Boha a jeho Syna, Krista Ježíše. Pokud by používali nespravedlivé bohatství nevěrně, svědčilo by to o tom, že jim nemůže být svěřeno bohatství duchovní. (Lk 16:10–12) Takoví lidé by nikdy nemohli být znamenitými správci Boží nezasloužené laskavosti, kteří mají rozdělovat duchovní bohatství druhým. (1Pe 4:10, 11)