Titul, který je odvozen od římského příjmení Caesar. Gaius Julius Caesar byl v roce 46 př. n. l. jmenován římským diktátorem na deset let, ale v roce 44 př. n. l. byl zavražděn. Jméno Caesar bylo jméno jeho rodiny (Gaius bylo jeho vlastní jméno a Julius bylo jméno rodu, z něhož pocházel). Příjmení přešlo na jeho adoptivního syna a později nástupce, který se jmenoval Gaius Julius Caesar Octavianus. Octavianus se ujal vlády nad říší v roce 31 př. n. l. a v roce 27 př. n. l. mu římský senát udělil titul Augustus; stal se tedy známým jako Caesar Augustus. (Lk 2:1–7)

Nárok na toto jméno si potom činili další čtyři římští císaři (Tiberius, Gaius [Caligula], Claudius a Nero), a to buď na základě skutečného příbuzenského vztahu, nebo na základě adopce. Toto příjmení se časem tak těsně spojilo s postavením svrchovaného panovníka, že i když rod Caesarů vymřel, jméno bylo ponecháno jako panovnický titul stejného významu, jaký má titul imperátor. Od tohoto jména jsou odvozeny tvary Kaiser (německý), car (ruský) i císař.

Jména césarů, kteří panovali v době, o níž pojednávají Křesťanská řecká písma, doba vlády každého z nich a významné biblické události, k nimž za jejich vlády došlo, jsou uvedeny v připojené tabulce. V Bibli jsou jmenovitě uvedeni pouze tři z nich: Augustus, Tiberius a Claudius. Podrobnější pojednání o nich jsou uvedena v jednotlivých článcích pod jejich jmény.

Bůh a césar. Ježíšova jediná zaznamenaná zmínka o césarovi souvisí s vyjádřením zásady: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Mt 22:17–21; Mr 12:14–17; Lk 20:22–25) Podnětem k tomuto výroku byla otázka, zda mají Židé platit římskému státu „daň z hlavy“. Šlo tedy o ustanovený zákon nebo zavedený postup, a je tedy zřejmé, že otázka ani odpověď se neměly vztahovat pouze na tehdejšího panovníka Tiberia. (Srovnej Mt 17:25.) Pojem „césar“ označoval nebo symbolizoval státní moc, tedy stát zastoupený řádně jmenovanými představiteli, na které Pavel uplatňuje výraz ‚nadřazené autority‘ a které Petr zahrnuje do výrazů ‚král‘ a jeho ‚místodržitelé‘. (Ří 13:1–7; Tit 3:1; 1Pe 2:13–17; viz heslo NADŘAZENÉ AUTORITY.)

Césarovy „věci“ tedy znamenaly platby za služby poskytované světskou vládou; za tyto služby vláda ukládala daně nebo tribut. Římský stát měl povahu impéria, ale národům, které mu byly podřízeny, poskytoval celou řadu služeb, k nimž patřila výstavba silnic, určitý druh poštovní služby a také udržování občanského pořádku a ochrana před zločinnými živly. Za tyto služby lidé platili daně. To bylo zdůrazněno Ježíšovou zmínkou o césarově minci, která byla označována jako ‚mince pro daň z hlavy‘. (Mt 22:19)

„César“ měl právo vyžadovat placení daní i od křesťanů, ale neměl právo zasahovat do služby, kterou křesťané prokazovali Bohu. To ukázal Ježíš svým výrokem, že ‚Boží věci mají být spláceny Bohu‘. (Mt 22:21) Ježíšovi apoštolové dali najevo, že své povinnosti vůči lidským autoritám chápou jako omezené neboli relativní, nikoli jako absolutní.  Když totiž byli později přivedeni před židovský nejvyšší soud, rozhodně prohlásili: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“, to znamená v případech, kdy se lidské zákony nebo požadavky dostaly do rozporu s Božími. (Sk 5:29)

Soudní přelíčení s Ježíšem. Když byl Ježíš předveden k výslechu před římského místodržitele Pontského Piláta, náboženští vůdci proti němu vznesli závažné obžaloby: „Podvrací [židovský] národ a zakazuje platit daně césarovi a říká o sobě, že je Kristus, král.“ (Lk 23:1, 2) Tato obžaloba obsahovala tři body a ve skutečnosti znamenala, že Ježíš byl obžalován z velezrady, což Římané označovali jako crimen laesae majestatis (laesa majestas: velezrada, nebo urážka majestátu). Pilát tak žalobu pochopil, protože později řekl: „Přivedli jste ke mně tohoto člověka jako toho, kdo podněcuje lidi ke vzbouření.“ (Lk 23:13, 14) V roce 48 př. n. l. byl vydán zákon nazvaný lex Julia majestatis, podle něhož byla jakákoli činnost proti svrchované moci Říma přečinem. Tento zákon měl široké uplatnění, takže v Ježíšově době mohlo být obvinění z velezrady vzneseno za jakoukoli urážku césara nebo za jakoukoli činnost, která mohla budit dojem pobuřování. Tiberius, tehdy vládnoucí césar, byl mimořádně citlivý na jakoukoli kritiku a na jakýkoli projev odporu a jeho vláda se vyznačovala tím, že podporovala činnost „udavačů“, kteří dodávali obvinění proti údajným zrádcům.

Nikde v Římské říši nesměl žádný král panovat bez césarova souhlasu. Když tedy Pilát vyslýchal Ježíše, zjevně se při tom soustředil na spornou otázku Ježíšova královského postavení. (Mt 27:11; Mr 15:2; Lk 23:3; Jan 18:33–37) Pilát se snažil Ježíše propustit jakožto člověka, na němž nelpí žádná vina, ale židovští vůdci křičeli: „Jestliže ho propustíš, nejsi césarův přítel. Každý, kdo se dělá králem, mluví proti césarovi.“ (Jan 19:12) Výraz „césarův přítel“ byl čestný titul, který byl často udělován místodržitelům provincií; židovští vůdci jej však nyní zjevně použili ve všeobecném smyslu, aby ukázali, že sám Pilát by mohl být obviněn z prominutí velezrady. Pilát podlehl strachu před žárlivým císařem a odsoudil k smrti nevinného člověka. Kněží mezitím hlasitě prohlašovali, že jsou věrní císařskému trůnu. Říkali: „Nemáme krále, pouze césara“, a tím odmítali jakoukoli teokratickou vládu. (Jan 19:13–16; srovnej Iz 9:6, 7; 33:22.) Marně vyjadřovali své námitky proti titulu „Král Židů“, který dal Pilát umístit na Ježíšův mučednický kůl. (Jan 19:19–22) Římané měli ve zvyku upevňovat na kůl nápis, z něhož bylo patrné, jakého zločinu se odsouzenec dopustil.

Pavel se odvolává a je vězněn. Když židovští náboženští vůdci v Tesalonice ve snaze zabránit Pavlovi a Silovi v kázání vyvolali srocení davu, vyrukovali také s podobným obviněním, že se ti dva dopustili zrady vůči císařskému trůnu. (Sk 17:1–9) Tehdy již byl panujícím césarem Claudius (41–54 n. l.). (Sk 11:28)

Zbývající biblické zmínky o césarovi se vztahují na Nerona, který panoval od roku 54 do roku 68 n. l., kdy asi ve svých 31 letech spáchal sebevraždu. Když byl Pavel patrně kolem roku 58 n. l. v Cesareji u výslechu před Festem, odvolal se k Neronovi. Pavel prohlásil, že se proti césarovi ničím neprovinil, a odmítl podrobit se soudnímu přelíčení  v Jeruzalémě. Řekl: „Stojím před césarovým soudcovským stolcem, kde mám být souzen . . . Odvolávám se k césarovi!“ (Sk 25:1, 6–11) Pavel zde uplatňoval svá práva, která měl jakožto římský občan. K césarovi bylo možné se takovým způsobem odvolat buď po vynesení rozsudku, nebo kdykoli předtím v průběhu přelíčení. Festus dal najevo, že tuto věc nechce sám rozhodovat, a skutečně nic nenasvědčovalo tomu, že by od přelíčení v Jeruzalémě bylo možné očekávat spravedlnost, a proto Pavel předložil tuto oficiální žádost, aby byl souzen nejvyšším soudem říše. V některých případech, například když šlo o zloděje, piráta nebo buřiče dopadeného při činu, odvolání zjevně mohlo být zamítnuto. Pravděpodobně právě proto se Festus nejdříve radil se „shromážděním rádců“, než na odvolání přistoupil. K následujícímu výslechu před Herodem Agrippou II., který přijel k Festovi na návštěvu, došlo proto, aby Festus získal přesnější informace, které by předložil, až bude Pavlův případ předávat ‚Vznešenému‘, Neronovi. (Sk 25:12–27; 26:32; 28:19) Pavel svým odvoláním dosáhl navíc toho, že se dostal do Říma, což měl podle svých dřívějších zmínek již předtím v úmyslu. (Sk 19:21; Ří 15:22–28) Ježíšův prorocký slib a andělské poselství, které Pavel dostal později, dosvědčují, že se to vše dělo pod Božím vedením. (Sk 23:11; 27:23, 24)

Je zřejmé, že v době, kdy byl poprvé vězněn v Římě, Pavel psal svůj dopis Filipanům (asi 60–61 n. l.). Pavel končí dopis pozdravy od bratrů v Římě, a ‚zejména od těch z césarovy domácnosti‘. (Fil 4:21, 22) Výraz ‚césarova domácnost‘ se nemusí nutně vztahovat na nejbližší rodinu tehdejšího panovníka Nerona, ale může se vztahovat na osoby ve vládní službě, na césarovy otroky a nižší úředníky. Z Pavlových slov nevyplývá, zda se tito lidé stali křesťany na základě jeho kazatelské činnosti. Jestliže místo, kde byl Pavel vězněn, mělo nějakou spojitost s „pretoriánskou gardou“ (Fil 1:13), znamenalo by to, že žil a kázal blízko Neronova paláce, a tedy blízko mnoha členů césarovy domácnosti. (Sk 28:16, 30, 31) Nezáleží na tom, jak se s těmito křesťany z césarovy domácnosti setkal; je však zřejmé, že tito křesťané projevili mimořádný zájem o bratry ve Filipech. Filipy byly římskou kolonií, kde žilo ve výslužbě mnoho bývalých vojáků a vládních úředníků, a proto je možné, že mnozí tamější křesťané byli příbuzní nebo přátelé těch, od nichž Pavel vyřizoval pozdravy.

V roce 64 n. l. postihl Řím velký požár, který zničil asi čtvrtinu města. Rozšířila se pověst, že jej založil Nero, a podle zprávy římského historika Tacita se Nero snažil krýt tím, že svalil vinu na křesťany. (Letopisy, XV, 44) Následovalo hromadné zatýkání a křesťané i lidé, kteří byli za křesťany považováni, byli mučeni, ve velkém počtu usmrcováni, a někteří byli dokonce veřejně zaživa upáleni. Zdá se, že tím začala velká vlna pronásledování, které nerozpoutali náboženští odpůrci, ale politické kruhy rozhodnuté vyhladit křesťanský sbor. Pavel byl patrně po dvouletém věznění v Římě (asi 59–61 n. l.) propuštěn, ale nyní byl pravděpodobně uvězněn podruhé (asi v roce 65 n. l.). Všeobecně se předpokládá, že byl potom na Neronův příkaz usmrcen. (Srovnej 2Ti 1:16, 17; 4:6–8.)

V roce 66 n. l., dva roky před Neronovou smrtí, vypukla židovská vzpoura, ale potlačena byla teprve v roce 70 n. l. za vlády Vespasiana (69–79 n. l.). Předpokládá se, že apoštol Jan byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos za vlády Domitiana (81–96 n. l.), který byl nelítostným odpůrcem křesťanství. (Zj 1:9)

[Tabulka na straně 269]

Jméno

Vláda v letech

Významné biblické události za vlády

Augustus (Octavianus)

31 př. n. l. až 14 n. l.

Narození Jana (Křtitele); výnos o soupisu, narození Ježíše v Betlémě (Lk 2:1); smrt Heroda Velikého

Tiberius

14–37 n. l.

Kazatelská služba Jana i Ježíše (Lk 3:1); také smrt obou. Letnice 33 n. l. a počátek činnosti nově založeného křesťanského sboru. Obrácení Saula (Pavla)

Gaius (Caligula)

37–41 n. l.

—

Claudius

41–54 n. l.

Pavlovy první dvě misionářské cesty a část třetí. Velký hladomor; Židé vyhoštěni z Říma (Sk 11:28; 18:2)

Nero

54–68 n. l.

Pavlův první soudní proces v Římě. (Sk 25:21; 26:32) Začátek oficiálního prudkého pronásledování křesťanů po velkém požáru Říma; pravděpodobně také druhý soudní proces s Pavlem a Pavlova poprava. Začátek židovského povstání (66 n. l.)

Galba

68–69 n. l.

—

Otho

69 n. l.

—

Vitellius

69 n. l.

—

Vespasianus

69–79 n. l.

Zničení Jeruzaléma (70 n. l.)

Titus

79–81 n. l.

—

Domitianus

81–96 n. l.

Apoštol Jan ve vyhnanství na ostrově Patmos (Zj 1:9)

Nerva

96–98 n. l.

—

Traianus

98–117 n. l.

V prvním roce jeho vlády pravděpodobně dokončen kánon Bible