Nemírná nebo nenasytná touha. Slovu „toužit“ odpovídá hebrejské sloveso cha·madhʹ a řecké e·pi·thy·meʹo. (Ža 68:16; Mt 13:17) Podle kontextu mohou také někdy znamenat zápornou, sobeckou touhu. (2Mo 20:17; Ří 7:7) Slova ‚chamtivost‘ a „chtivost“ se překládají z řeckého slova ple·o·ne·xiʹa, které doslova znamená „touha mít více“. (Ef 4:19; 5:3, Rbi8, ppč; Kol 3:5)

Chamtivost se může projevovat v lásce k penězům, v touze po moci a zisku nebo v nenasytnosti v jídle, pití, sexu nebo dalších hmotných věcech. Písmo křesťany před touto hanebnou vlastností varuje a přikazuje jim, aby se vyhýbali společnosti s každým, kdo se v křesťanském smyslu nazývá „bratr“, ale kdo je chamtivý. (1Ko 5:9–11) Chamtiví lidé jsou přiřazeni ke smilníkům, modlářům, cizoložníkům, mužům vydržovaným pro nepřirozené účely, zlodějům, opilcům, utrhačům a vyděračům; chamtiví lidé skutečně takové věci obyčejně dělají. Jestliže se člověk chamtivosti nezbaví, nezdědí Boží Království. (1Ko 6:9, 10)

Když Pavel odsuzuje pošetilou mluvu a oplzlé žertování, přikazuje, aby o smilstvu, nečistotě ani chamtivosti ‚nebyla mezi vámi ani zmínka‘. To znamená, že mezi křesťany nejenže k takovému jednání nemá docházet, ale navíc by se nemělo stát námětem rozhovorů určených pro pobavení. (Ef 5:3; srovnej Fil 4:8.)

Projevuje se v jednání. Chamtivost se projevuje ve vnějším jednání, které odhaluje něčí nesprávnou a nemírnou touhu. Biblický pisatel Jakub nám říká, že když se nesprávná touha stane plodnou, porodí hřích. (Jk 1:14, 15) Chamtivý člověk tedy může být rozpoznán podle svého jednání. Apoštol Pavel říká, že když je někdo chamtivec, je také modlář. (Ef 5:5) Ve své chamtivé touze si takový člověk udělá boha z věci, po které touží, a vyvýší ji nad službu Stvořiteli a nad jeho uctívání. (Ří 1:24, 25)

Odcizuje Bohu. Křesťané vyšli ze světa naplněného vším špatným jednáním. Pavel poukazuje na to, že lidé špatné věci nejen provádějí, ale že o ně také s chamtivostí usilují a vyhledávají je. Lidé, kteří takové věci dělají, jsou „odcizeni životu, který patří Bohu“. Ti, kdo se stávají křesťany, se dozvídají, že Kristus, jejich Vzor, neměl s takovými věcmi nic společného, a tito lidé proto musí přeměnit svou mysl a obléknout si novou křesťanskou osobnost. (Ef 4:17–24; Ří 12:2) Žijí však mezi chamtivými lidmi, a proto také musí být opatrní, aby zůstali čistí jako ti, kdo poskytují světlo ve světě. (1Ko 5:9, 10; Fil 2:14, 15)

Chamtivost po nečestném zisku by mohla způsobit, že by se někdo stal nezpůsobilý jako služební pomocník v křesťanském sboru. (1Ti 3:8) Takoví muži by měli být pro sbor příkladem, a z toho vyplývá, že se tato zásada vztahuje na všechny členy křesťanského sboru. (1Pe 5:2, 3) To je zvláště potvrzeno Pavlovým výrokem, že chamtivci nezdědí Boží Království. (Ef 5:5)

Chtivost. Když se chamtivost zaměří na něco, co patří jinému člověku, stává se chtivostí. V Křesťanských řeckých písmech jsou pro „chamtivost“ i pro „chtivost“ použita tatáž slova. Ježíš Kristus prohlásil, že člověka chtivost znečišťuje (Mr 7:20–23), a varoval před ní. Toto varování doplnil podobenstvím o chtivém bohatém muži, který zemřel a neměl ze svého bohatství žádný užitek; byl navíc v žalostném postavení, protože nebyl „bohatý vůči Bohu“. (Lk 12:15–21) Křesťanům je řečeno, že jejich život je „schován u Krista“, a proto musí umrtvovat své tělesné údy, pokud jde o chtivost, škodlivou touhu a veškerou nečistotu. (Kol 3:3, 5)