Chrám
Boží obydlí, posvátné místo nebo svatyně, ať už v doslovném, či duchovním smyslu, místo, kde je uctíván Bůh. Hebrejské slovo hé·khalʹ překládané jako „chrám“ znamená také „palác“. Jako chrám jsou překládána také řecká slova hi·e·ronʹ a na·osʹ, která mohou označovat buď celý chrámový komplex, nebo jeho ústřední budovu; slovem na·osʹ, jehož význam je „svatyně“ nebo „boží obydlí (příbytek)“, jsou někdy konkrétně označovány posvátné vnitřní místnosti chrámu. (Viz heslo SVATÉ MÍSTO.)
Šalomounův chrám. Král David si velmi přál, aby mohl Jehovovi postavit dům, v němž by byla uložena truhla smlouvy, která zatím přebývala „uprostřed stanových pláten“. Tento Davidův záměr Jehovu potěšil. Řekl však Davidovi, že výsadu postavit tuto budovu bude mít jeho syn (Šalomoun), protože on sám prolil mnoho krve ve válkách. To neznamenalo, že Bůh neschvaloval války, které David vedl v jeho jménu a v zájmu Božího lidu. Chrám však měl být postaven v dobách míru a mužem, který žil v míru. (2Sa 7:1–16; 1Kr 5:3–5; 8:17; 1Pa 17:1–14; 22:6–10)
Náklady. David později koupil mlat Jebusejce Ornana (Aravny) na hoře Moria jako místo, kde bude chrám stát. (2Sa 24:24, 25; 1Pa 21:24, 25) Nashromáždil 100 000 talentů zlata, 1 000 000 talentů stříbra, velké množství mědi a železa, a kromě toho ze svého soukromého majetku daroval 3 000 talentů zlata a 7 000 talentů stříbra. Také od knížat dostal jako dar zlato v hodnotě 5 000 talentů a 10 000 dareiků, a stříbro v hodnotě 10 000 talentů, a rovněž mnoho železa a mědi. (1Pa 22:14; 29:3–7) To všechno, celkem 108 000 talentů a 10 000 dareiků zlata a 1 017 000 talentů stříbra, by dnes mělo hodnotu 48 337 047 000 dolarů. Celou tuto sumu však Davidův syn Šalomoun při výstavbě chrámu nevyčerpal; to, co zbylo, uložil do chrámové pokladny. (1Kr 7:51; 2Pa 5:1)
Řemeslníci. Chrám pro Jehovu začal král Šalomoun stavět ve čtvrtém roce své vlády (1034 př. n. l.), ve druhém měsíci, zivu, a držel se při tom architektonického plánu, který pod inspirací obdržel David. (1Kr 6:1; 1Pa 28:11–19) Práce trvaly sedm a půl roku. (1Kr 6:37, 38) Výměnou za pšenici, ječmen, olej a víno dodával tyrský král Chiram stavební dříví z Libanonu; posílal také zručné řemeslníky na práci se dřevem a kamenem, a dal k dispozici i jednoho zvláštního odborníka, který se rovněž jmenoval Chiram a byl synem Tyřana a Izraelitky z kmene Naftali. Tento muž byl vynikajícím řemeslníkem na práci se zlatem, stříbrem, mědí, železem, dřevem, kamenem a tkaninou. (1Kr 5:8–11, 18; 7:13, 14, 40, 45; 2Pa 2:13–16)
Šalomoun zorganizoval dílo tak, že z Izraele povolal 30 000 mužů, které ve směnách po 10 000 posílal vždy na měsíc na práci do Libanonu a dva měsíce mezi tím je nechával doma. (1Kr 5:13, 14) Z ‚cizích usedlíků‘ povolal 70 000 mužů jako nosiče břemen a 80 000 mužů jako lamače. (1Kr 5:15; 9:20, 21; 2Pa 2:2) Pět set padesát mužů ustanovil Šalomoun jako přední dělníky nad prací a zřejmě 3 300 mužů jako pomocníky. (1Kr 5:16; 9:22, 23) Zdá se, že z nich bylo 250 Izraelitů a 3 600 ‚cizích usedlíků‘ v Izraeli. (2Pa 2:17, 18)
Délka používaného „lokte“. V následujícím pojednání o třech chrámech — Šalomounově, Zerubbabelově a Herodově — budeme jejich rozměry počítat na lokte o délce 44,5 cm. Je však možné, že se tehdy používal delší loket, který měl asi 51,8 cm. (Srovnej 2Pa 3:3 [kde se mluví o ‚délce v loktech podle bývalé míry‘; možná šlo o delší loket, než byl ten, který se začal běžně používat později] a Ez 40:5; viz heslo LOKET.)
Architektonická dispozice a stavební materiály. Nejvelkolepější stavba — chrám — byla postavena v podstatě podle architektonické dispozice svatostánku. Svatá a Nejsvětější však byly větší než u svatostánku. Svatá byla 40 loket (17,8 m) dlouhá, 20 loket (8,9 m) široká a velmi pravděpodobně 30 loket (13,4 m) vysoká. (1Kr 6:2) Nejsvětější měla tvar krychle o hraně 20 loket. (1Kr 6:20; 2Pa 3:8) Nad Nejsvětější byly navíc nástřešní místnosti, jejichž výška činila asi 10 loket (4,5 m). (1Pa 28:11) Okolo chrámu byla ze tří stran také postranní konstrukce, v níž byly místnosti sloužící jako skladiště, atd. (1Kr 6:4–6, 10)
Jako stavební materiály byly použity hlavně kámen a dřevo. Podlahy v místnostech byly obloženy jalovcovým dřevem; vnitřní zdi byly z cedrového dřeva s řezbami cherubínů, palem a květů; stěny a strop byly celé potaženy zlatem. (1Kr 6:15, 18, 21, 22, 29) Dveře do Svaté (u vchodu do chrámu) byly zhotoveny z jalovcového dřeva; byly vyřezávané a potažené zlatou fólií. (1Kr 6:34, 35) Ze Svaté do Nejsvětější vedly dveře z olejného stromu, které byly také vyřezávané a potažené zlatem. Ať už byly tyto dveře umístěny kdekoli, nenahradily zcela systém opon, který existoval ve svatostánku. (Srovnej 2Pa 3:14.) V Nejsvětější stáli dva obrovští cherubíni z olejného dřeva potaženého zlatem. Pod nimi byla umístěna truhla smlouvy. (1Kr 6:23–28, 31–33; 8:6; viz heslo CHERUBÍN.)
Všechno náčiní ve Svaté — oltář pro kadidlo, deset stolů na chléb vystavení, deset svícnů a také příslušenství k nim — bylo ze zlata. Vedle vchodu do Svaté (prvního oddělení) stály dva měděné sloupy zvané „Jakin“ a „Boaz“. (1Kr 7:15–22, 48–50; 1Pa 28:16; 2Pa 4:8; viz heslo BOAZ [II].) Vnitřní nádvoří bylo postaveno z ušlechtilého kamene a z cedrového dřeva. (1Kr 6:36) Zařízení nádvoří — obětní oltář, velké „lité moře“, deset vozíků na nádrže na vodu a další náčiní — bylo z mědi. (1Kr 7:23–47) Všude po obvodu nádvoří byly postaveny jídelny. (1Pa 28:12)
Stavba tohoto chrámu se vyznačovala tím, že veškerý kámen byl v lomu otesán tak přesně, že když se na staveništi usadil, dokonale lícoval. „Pokud jde o kladiva a sekery nebo jakékoli železné nástroje, ty nebylo v domě slyšet, když se stavěl.“ (1Kr 6:7) Práce trvaly sedm a půl roku (od jara roku 1034 př. n. l. do podzimu [bulu, osmého měsíce] roku 1027 př. n. l.). (1Kr 6:1, 38)
Zasvěcení. V sedmém měsíci, etanimu, patrně ve 12. roce Šalomounovy vlády (1026 př. n. l.), shromáždil Šalomoun izraelské muže do Jeruzaléma k zasvěcení chrámu a ke Svátku chýší. Svatostánek a jeho svaté náčiní byly vyneseny do chrámu a truhla smlouvy byla umístěna do Nejsvětější. (Viz heslo NEJSVĚTĚJŠÍ.) Nato se chrám naplnil Jehovovým oblakem. Šalomoun potom chvalořečil Jehovovi a žehnal sboru Izraele. A když stál na zvláštní plošině před měděným obětním oltářem (viz heslo OLTÁŘ), pronášel dlouhou modlitbu, v níž chválil Jehovu a žádal o jeho milující laskavost a milosrdenství pro Izraelity i cizince, kteří se k němu obracejí, protože se ho bojí a chtějí mu sloužit. Potom obětoval velkou oběť 22 000 kusů dobytka a 120 000 ovcí. Zasvěcení trvalo 7 dní a také Svátek chýší trval 7 dní. Potom, 23. den měsíce, poslal Šalomoun lid domů. Lidé byli šťastní a byli Jehovovi vděční za jeho dobrotu a štědrost. (1Kr 8; 2Pa 5:1–7:10; viz heslo ŠALOMOUN, Zasvěcení chrámu.)
Dějiny. Tento chrám stál až do roku 607 př. n. l., kdy byl zničen babylónským vojskem vedeným králem Nebukadnecarem. (2Kr 25:9; 2Pa 36:19; Jer 52:13) Bůh dovolil, aby národy sužovaly Judu a Jeruzalém, a aby čas od času dokonce uloupily chrámové poklady, protože Izrael odpadl od čistého uctívání a přiklonil se k falešnému náboženství. Byla také období, kdy Izraelité chrám zanedbávali. Pouze asi 33 let potom, co byl chrám zasvěcen, za vlády Šalomounova syna Rechoboama, vyloupil chrámové poklady egyptský král Šišak (993 př. n. l.). (1Kr 14:25, 26; 2Pa 12:9) Král Asa (977–937 př. n. l.) sice projevoval úctu k Jehovovu domu, ale protože chtěl ochránit Jeruzalém, pošetile uplatil syrského krále Ben-hadada I. stříbrem a zlatem z chrámového pokladu, aby tento král zrušil smlouvu, kterou uzavřel s izraelským králem Baašou. (1Kr 15:18, 19; 2Pa 15:17, 18; 16:2, 3)
Po určitém období nepokojů, kdy byl chrám zanedbáván, dohlédl judský král Jehoaš (898–859 př. n. l.) na jeho opravu. (2Kr 12:4–12; 2Pa 24:4–14) Ale za dnů Jehoašova syna Amacjáše chrám vyloupil izraelský král Jehoaš. (2Kr 14:13, 14) Král Jotam (777–762 př. n. l.) provedl v areálu chrámu určité stavební práce a postavil „horní bránu“. (2Kr 15:32, 35; 2Pa 27:1, 3) Judský král Achaz (761–746 př. n. l.) pak nejen poslal chrámové poklady jako úplatek asyrskému králi Tiglat-pileserovi III., ale také chrám znesvětil, a to tím, že podle jednoho oltáře v Damašku nechal postavit oltář, který dal v chrámu na místo měděného oltáře. (2Kr 16:5–16) Nakonec zavřel dveře Jehovova domu. (2Pa 28:24)
Achazův syn Ezekjáš (745–717 př. n. l.) udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby napravil škody, které způsobil jeho otec. Hned na začátku své vlády znovu otevřel chrám a vyčistil ho. (2Pa 29:3, 15, 16) Ovšem později, ze strachu před asyrským králem Senacheribem, odřízl dveře a dveřní sloupky chrámu, které sám nechal potáhnout zlatem, a Senacheribovi je poslal. (2Kr 18:15, 16)
Po smrti krále Ezekjáše však byl chrám půl století znesvěcený a zchátralý. Ezekjášův syn Manasse (716–662 př. n. l.) předčil všechny předchozí judské krále v ničemnosti a stavěl oltáře „celému nebeskému vojsku na dvou nádvořích Jehovova domu“. (2Kr 21:1–5; 2Pa 33:1–4) V době Manasseho vnuka Josijáše (659–629 př. n. l.) bylo nutné tuto stavbu, která byla kdysi tak impozantní, opravit. Chrám byl evidentně v nepořádku a byl zanedbaný, protože kniha Zákona (pravděpodobně původní svitek napsaný Mojžíšem), kterou nalezl velekněz Chilkijáš, byla vzrušujícím nálezem. (2Kr 22:3–13; 2Pa 34:8–21) Jakmile byl chrám opraven a vyčištěn, byl slaven největší Pasach ode dnů proroka Samuela. (2Kr 23:21–23; 2Pa 35:17–19) To bylo v době, kdy působil prorok Jeremjáš. (Jer 1:1–3) Od této doby zůstal chrám až do svého zničení otevřen a byl používán kněžími, i když mnozí z nich byli zkažení.
Chrám, který postavil Zerubbabel. Jak předpověděl Jehovův prorok Izajáš, vzbudil Bůh perského krále Kýra, který Izrael vysvobodil z moci Babylóna. (Iz 45:1) Jehova také podnítil svůj lid vedený Zerubbabelem z kmene Juda, aby se vrátil do Jeruzaléma. Izraelité přišli zpět v roce 537 př. n. l., tedy 70 let potom, co bylo město zpustošeno, jak to předpověděl Jeremjáš; záměrem bylo znovu postavit chrám. (Ezr 1:1–6; 2:1, 2; Jer 29:10) Tento chrám sice nebyl tak nádherný jako chrám Šalomounův, ale stál déle, téměř 500 let, od roku 515 př. n. l. do závěru prvního století př. n. l. (Chrám, který postavil Šalomoun, sloužil svému účelu asi 420 let, od roku 1027 do roku 607 př. n. l.)
Ve svém výnosu Kýros nařídil: „Pokud jde o kohokoli, kdo zůstal ze všech míst, kde přebývá jako někdo cizí, ať mu muži z jeho místa přispějí stříbrem a zlatem a zbožím a domácími zvířaty spolu s dobrovolným darem pro dům pravého Boha, který byl v Jeruzalémě.“ (Ezr 1:1–4) Kýros také vrátil 5 400 zlatých a stříbrných nádob, které vzal Nebukadnecar ze Šalomounova chrámu. (Ezr 1:7–11)
V sedmém měsíci (etanimu neboli tišri) roku 537 př. n. l. byl postaven oltář a v následujícím roce byly položeny základy nového chrámu. I tito stavitelé, podobně jako Šalomoun, najali Sidonce a Tyřany, aby přivezli cedrové klády z Libanonu. (Ezr 3:7) Ale odpor, zejména ze strany Samaritánů, bral stavitelům odvahu, a přibližně za 15 let odpůrci dokonce podnítili perského krále, aby stavbu zakázal. (Ezr 4)
Židé zastavili stavební práce na chrámu a začali se zabývat jinými činnostmi. Jehova tedy ve druhém roce Dareia I. (520 př. n. l.) poslal své proroky Agea a Zecharjáše, kteří měli Židy povzbudit, aby začali znovu stavět. Potom byl vydán výnos, který potvrzoval původní Kýrovo nařízení a ve kterém stálo, že se z královské pokladny mají dávat peníze na to, aby stavitelé a kněží mohli opatřit všechny potřebné věci. (Ezr 5:1, 2; 6:1–12) Stavební práce pokračovaly a Jehovův dům byl dokončen třetího adaru v šestém roce Dareia (pravděpodobně 6. března roku 515 př. n. l.). Židé potom přestavěný chrám zasvětili a uspořádali slavnost Pasach. (Ezr 6:13–22)
O architektonickém plánu tohoto druhého chrámu se toho ví jen málo. Kýrův výnos opravňoval ke stavbě budovy, jejíž ‚výška bude šedesát loket [asi 27 m], šířka šedesát loket, s třemi vrstvami kamenů přivalených na místo a jednou vrstvou trámů‘. Délka není uvedena. (Ezr 6:3, 4) V chrámu byly jídelny a zásobárny (Ne 13:4, 5) a nepochybně také nástřešní místnosti; je možné, že k němu patřily i další budovy, jako to bylo i v případě chrámu Šalomounova.
V tomto druhém chrámu už nebyla truhla smlouvy, protože ta patrně zmizela před tím, než Nebukadnecar v roce 607 př. n. l. dobyl a vydrancoval Šalomounův chrám. Ze zprávy v apokryfní knize První Makabejská (1:21–24, 57; 4:38, 44–51) vyplývá, že místo deseti svícnů, které stály v Šalomounově chrámu, tam byl svícen pouze jeden. V uvedené zprávě je také zmínka o zlatém oltáři, o stolu na chléb vystavení, o nádobách a také o oltáři na zápalnou oběť, který však nebyl z mědi jako oltář v Šalomounově chrámu, ale byl, jak je patrné z popisu, z kamene. Když byl tento oltář znesvěcen Antiochem Epifanem (roku 168 př. n. l.), byl pod vedením Judy Makabejského znovu postaven z jiných kamenů.
Chrám přestavěný Herodem. Tento chrám není v Písmu vůbec popisován. Hlavním zdrojem informací je Josephus, který tuto stavbu viděl na vlastní oči a o její výstavbě pojednává ve svých dílech Válka židovská a Židovské starožitnosti. Některé informace podává také židovská Mišna a něco se dozvídáme z archeologie. Z těchto pramenů je tedy sestaven popis, který zde uvádíme; uvedené zdroje však v některých případech nemusí být zcela spolehlivé. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 543)
V díle Válka židovská (I, 401) Josephus tvrdí, že Herodes chrám přestavěl v 15. roce své vlády, ale v díle Židovské starožitnosti (XV, 380 [xi, 1]) uvádí, že to bylo v 18. roce. Tento údaj je učenci obecně přijímán, i když se nedá s jistotou říci, kdy Herodes začal vládnout či jak jeho vládu Josephus počítal. Výstavba svatyně trvala 18 měsíců, ale nádvoří a další části chrámu se stavěly osm let. Když jistí Židé oslovili v roce 30 n. l. Ježíše a řekli mu, že „tento chrám se stavěl šestačtyřicet let“ (Jan 2:20), je zřejmé, že měli na mysli stavební práce na komplexu nádvoří a budov, práce, které v té době stále probíhaly. Dílo bylo dokončeno až asi 6 let před tím, než byl chrám v roce 70 n. l. zničen.
Židé Heroda nenáviděli a nevěřili mu, a proto mu nechtěli dovolit, aby se do zamýšlené přestavby pustil dříve, než bude všechno pro nový chrám připraveno. Z téhož důvodu tento chrám také nepovažovali za chrám třetí, ale pouze za chrám přestavěný, a mluvili tedy pouze o prvním a druhém chrámu (Šalomounově a Zerubbabelově).
O rozměrech chrámu, které uvádí Josephus, se ve Smithově díle Dictionary of the Bible (1889, sv. IV, s. 3203) píše: „Plošné rozměry uvedl tak přesně, že bychom ho mohli téměř podezřívat, že když psal, měl před sebou půdorys budovy zhotovený ve velitelském stanu vojska vedeného vojevůdcem Titem. Tyto rozměry se velmi nápadně liší od rozměrů ve svislém směru, o kterých je možné téměř bez výjimky říci, že jsou přehnané, ve většině případů dvakrát tak velké. Ale usvědčit ho z toho, že jeho údaje o výšce jsou chybné, nebylo možné, protože všechny budovy byly při obléhání srovnány se zemí.“
Sloupořadí a brány. Josephus píše, že Herodes zdvojnásobil plochu areálu chrámu, protože okolo hory Moria postavil velké kamenné zdi a vrcholek hory srovnal do roviny. (Válka židovská, I, 401; Židovské starožitnosti, XV, 391–402 [xi, 3]) Mišna (Midot 2:1) uvádí, že Chrámová hora měla plochu 500 × 500 loket (223 × 223 m). Na vnějším okraji této plochy byla sloupořadí. Chrámové průčelí bylo směrem na V stejně jako u předchozích chrámů. Podél vých. strany bylo Šalomounovo sloupořadí, které tvořily tři řady mramorových sloupů. U tohoto sloupořadí jednou v zimním období obstoupili Ježíše jistí Židé a ptali se ho, zda je Kristus. (Jan 10:22–24) Také na S a na Z byla sloupořadí. Ta se však v porovnání s Královským sloupořadím na J zdála neúměrně malá. Královské sloupořadí bylo tvořeno čtyřmi řadami korintských sloupů, kterých bylo celkem 162, a byly v něm tři uličky. Obvod sloupů byl tak velký, že jeden sloup mohli stěží obejmout tři muži. Byly také mnohem vyšší než sloupy v ostatních sloupořadích.
Je zřejmé, že do areálu chrámu vedlo osm bran: čtyři na záp. straně, dvě na J a po jedné na V a na S. (Viz heslo BRÁNA, PRŮCHOD BRÁNY, Chrámové brány.) Díky těmto branám sloužilo první nádvoří, Nádvoří pohanů, také jako průchod, protože lidé, kteří do Jeruzaléma přicházeli, raději chodili tudy, než aby areál chrámu obcházeli.
Nádvoří pohanů. Sloupořadí obklopovala velké prostranství zvané Nádvoří pohanů. Tento název dostalo proto, že sem měli přístup i pohané. Z tohoto nádvoří Ježíš dvakrát, jednou na začátku a jednou ke konci své pozemské služby, vyhnal ty, kdo z domu jeho Otce udělali dům kupčení. (Jan 2:13–17; Mt 21:12, 13; Mr 11:15–18)
Nádvoří, kterými člověk musel projít, než se dostal k ústřední budově, k vlastní svatyni, bylo několik. Každé následující nádvoří bylo vždy svatější než nádvoří předchozí. Když někdo šel přes Nádvoří pohanů, dostal se ke zdi vysoké tři lokte (1,3 m), která byla na některých místech přerušena, a těmito otvory bylo možné projít dál. Nahoře na zdi byly velké kameny, na nichž bylo v řečtině a latině napsáno varování. Řecký nápis (podle jednoho překladu) zněl: „Ať žádný cizinec nevchází za tuto ohradu okolo svatyně. Kdokoli tam bude chycen, bude sám odpovědný za svou smrt, která ho za to stihne.“ (The New Westminster Dictionary of the Bible, H. Gehman, ed., 1970, s. 932) Jednou se stalo, že apoštola Pavla napadl v chrámu dav, protože se mezi Židy proslýchalo, že na zakázané území přivedl pohana. Pavel nám tuto zeď připomenul, přestože výraz „zeď [stěna]“ použil v symbolickém smyslu; napsal totiž, že Kristus „zničil mezistěnu“, která oddělovala Židy od pohanů. (Ef 2:14, Rbi8, ppč; Sk 21:20–32)
Nádvoří žen. Nádvoří žen bylo o 14 schodů výše. Sem směly vstoupit ženy, když se chtěly podílet na uctívání Boha. Na Nádvoří žen byly mimo jiné i pokladnice; u jedné z nich stál Ježíš, když pochválil vdovu, která dala všechno, co měla. (Lk 21:1–4) Na tomto nádvoří bylo také několik budov.
Nádvoří Izraele a Nádvoří kněží. K Nádvoří Izraele vedlo patnáct velkých půlkruhovitých schodů. Mohli sem vejít pouze muži, kteří byli z obřadního hlediska čistí. Na vnější zdi tohoto nádvoří byly zásobárny.
Odtud se šlo na Nádvoří kněží, které odpovídalo nádvoří u svatostánku. Na tomto nádvoří byl oltář, který byl postaven z neopracovaného kamene. Z Mišny vyplývá, že měl čtvercové základy o rozměrech 32 × 32 loket (14,2 × 14,2 m). (Midot 3:1) Josephus ale uvádí větší rozměry. (Válka židovská, V, 225; viz heslo OLTÁŘ, Poexilní oltáře.) K oltáři se kněží dostávali po svažující se rampě. Z Mišny se dozvídáme, že používali také „nádobu k umývání“. (Midot 3:6) I kolem tohoto nádvoří stály různé budovy.
Budova chrámu. I Herodův chrám se stejně jako předchozí chrámy skládal ze dvou hlavních oddělení, ze Svaté a Nejsvětější. Vcházelo se do něho po 12 schodech z Nádvoří kněží. Po stranách budovy byly jako u Šalomounova chrámu postaveny místnosti a byla tam také horní místnost. Vchod do chrámu byl uzavřen zlatými dveřmi, jejichž dvě křídla byla 55 loket (24,5 m) vysoká a 16 loket (7,1 m) široká. Přední část budovy byla širší než její zadní část; byla k ní totiž připojena křídla, která na každé straně přečnívala o 20 loket (8,9 m). Svatá měla uvnitř 40 loket (17,8 m) na délku a 20 loket na šířku. Ve Svaté byl svícen, stůl na chléb vystavení a oltář pro kadidlo — to všechno ze zlata.
Ve vchodu do Nejsvětější byla krásně zdobená silná opona neboli závoj. Když Ježíš zemřel, tato opona se odshora dolů roztrhla na dvě části, a tak bylo vidět, že v Nejsvětější není žádná truhla smlouvy. V místě Truhly ležela kamenná deska, na kterou kněz v Den smíření vykropil krev. (Mt 27:51; Heb 6:19; 10:20) Tato místnost byla 20 loket dlouhá a 20 loket široká.
V době obléhání Římany v roce 70 n. l. sloužil chrám Židům jako citadela čili pevnost. Sami sice zapálili sloupořadí, ale jeden římský voják, proti vůli římského velitele Tita, zapálil vlastní chrám, a tak se splnila Ježíšova slova týkající se chrámu: „Rozhodně zde nebude zanechán kámen na kameni, aniž bude svržen.“ (Mt 24:2; Válka židovská, VI, 252–266; VII, 3, 4)
Jehovův velký duchovní chrám. Svatostánek, který postavil Mojžíš, a chrámy, které postavili Šalomoun, Zerubbabel a Herodes, sloužily pouze jako předobraz. To ukázal apoštol Pavel, když napsal, že svatostánek, jehož základní význačné rysy byly obsaženy i v pozdějších chrámech, byl ‚předobrazným znázorněním a stínem nebeských věcí‘. (Heb 8:1–5; viz také 1Kr 8:27; Iz 66:1; Sk 7:48; 17:24.) Křesťanská řecká písma odhalují skutečnost, kterou tento předobraz představuje. Ukazují, že svatostánek a chrámy, které postavili Šalomoun, Zerubbabel a Herodes, a jejich význačné rysy představují větší, duchovní Jehovův chrám, ‚pravý stan, který postavil Jehova, a ne člověk‘. (Heb 8:2) Jak je vidět z různých jeho rysů, je tento duchovní chrám opatřením k tomu, abychom se při uctívání mohli přibližovat k Jehovovi na základě usmiřující oběti Ježíše Krista. (Heb 9:2–10, 23)
V inspirovaném dopise Hebrejcům se píše, že Nejsvětější v tomto duchovním chrámu představuje ‚samotné nebe‘, místo, kde je Bůh. (Heb 9:24) Vzhledem k tomu, že pouze Nejsvětější je ‚samotné nebe‘, pak svatyně a kněžské nádvoří a také jejich význačné rysy musí představovat věci na zemi, ty věci, které mají souvislost s Ježíšem Kristem v době jeho pozemské služby a s jeho následovníky, kteří jsou ‚podílníky na nebeském povolání‘. (Heb 3:1)
Opona byla určitou přehradou, která oddělovala Svatou od Nejsvětější; v případě Ježíše představovala ‚jeho tělo‘, které musel obětovat a navždy se ho vzdát, aby mohl vstoupit do nebe, do protiobrazné Nejsvětější. (Heb 10:20) Pomazaní křesťané musí také překonat tuto tělesnou přehradu, která je odděluje od přístupu do přítomnosti Boha v nebi. Proto Svatá představuje jejich stav, v němž jsou jakožto duchem zplození Boží synové, kteří mají vyhlídku na nebeský život, ale tuto nebeskou odměnu získají až potom, co své lidské tělo odloží při smrti. (1Ko 15:50; Heb 2:10)
Ti, kdo byli pomazáni svatým duchem a slouží jako nižší kněží spolu s Ježíšem, ale jsou ještě v protiobrazné Svaté, mohou zažívat duchovní osvícení jakoby od svícnu, mohou jíst duchovní pokrm jakoby ze stolu na chléb vystavení a mohou k Bohu vznášet modlitby a chvály a sloužit mu, jako kdyby předkládali příjemně vonící kadidlo na zlatém oltáři pro kadidlo. Svatá předobrazného chrámu byla skryta před zrakem těch, kdo stáli venku; podobně ti, kdo nejsou pomazanými, nemohou plně pochopit, jak někdo ví, že je duchem zplozeným Božím synem a co jako takový syn prožívá. (Zj 14:3)
Na nádvoří starověkého chrámu stál obětní oltář. Ten předstiňoval Boží opatření, aby v souladu s Boží vůlí byli Adamovi potomci vykoupeni dokonalou lidskou obětí. (Heb 10:1–10; 13:10–12; Ža 40:6–8) V duchovním chrámu se toto nádvoří musí týkat podmínek souvisejících s touto obětí. Ježíšova oběť, jeho život, byla přijatelná díky tomu, že Ježíš byl dokonalý člověk. Pokud jde o jeho pomazané následovníky, jsou všichni prohlášeni za spravedlivé na základě své víry v Kristovu oběť, a proto je Bůh považuje za bezhříšné, i když jsou zatím ještě v těle. (Ří 3:24–26; 5:1, 9; 8:1)
Význačné rysy „pravého stanu“, Božího velkého duchovního chrámu, byly patrné již v prvním století n. l. To vyplývá z toho, že když mluvil o svatostánku, který postavil Mojžíš, napsal Pavel, že to je ‚podobenství pro ustanovený čas, který je nyní zde‘, tedy pro něco, co existovalo už v době, kdy Pavel tato slova psal. (Heb 9:9) Tento chrám jistě ‚stál‘, když Ježíš předložil hodnotu své oběti v jeho Nejsvětější, v samotném nebi. Duchovní chrám tedy musel začít existovat v roce 29 n. l., kdy byl Ježíš pomazán svatým duchem, aby sloužil jako Jehovův velký Velekněz. (Heb 4:14; 9:11, 12)
Ježíš Kristus slibuje křesťanům, kteří jsou zplozeni duchem, že toho, kdo zvítězí, kdo vytrvá ve věrnosti až do konce, učiní „sloupem v chrámu svého Boha a rozhodně z něho již nikdy nevyjde“. (Zj 3:12) Takový křesťan tedy dostane trvalé místo v „samotném nebi“, v protiobrazné Nejsvětější.
Ve Zjevení 7:9–15 se mluví o ‚velkém zástupu‘ jiných ctitelů Jehovy, kteří se v duchovním chrámu podílejí na čistém uctívání. Z popisu těch, kdo tvoří tento „velký zástup“, nevyplývá, že by byli totožní s nižšími kněžími. Musíme to chápat tak, že stojí jakoby na místě, jehož předobrazem bylo nádvoří pohanů, což byl zvláštní rys chrámu přestavěného Herodem. O těch, kdo tvoří tento „velký zástup“, je řečeno, že „vyprali svá roucha a vybílili je v Beránkově krvi“. Na základě jejich víry v Kristovu oběť je jim připsáno spravedlivé postavení, díky němuž budou zachováni přes „velké soužení“. Proto je o nich řečeno, že z něho „vycházejí“ jako přežijící.
U Izajáše 2:1–4 a Micheáše 4:1–4 se mluví o tom, že „v konečné části dnů“ bude „hora Jehovova domu“ „pozvednuta“, a je tam předpověděno, že k tomuto ‚Jehovovu domu‘ budou shromážděni lidé ze ‚všech národů‘. Vzhledem k tomu, že od roku 70 n. l. nebyl v Jeruzalémě žádný doslovný Jehovův chrám, nemohou se tato slova vztahovat na nějakou doslovnou budovu, ale musí se vztahovat na to, že „v konečné části dnů“ bude pravé uctívání mít vyvýšené místo v životě Jehovova lidu a že nastane velké shromažďování lidí všech národů, kteří budou Jehovu uctívat v jeho velkém duchovním chrámu.
Podrobný popis Jehovova chrámu nacházíme také u Ezekiela, v kapitolách 40 až 47. Není to však žádný chrám postavený na hoře Moria v Jeruzalémě; chrám, který viděl Ezekiel, by se tam ani nehodil. Musí to tedy být další znázornění Božího velkého duchovního chrámu. V případě tohoto chrámu je však pozornost soustředěna na dobu po útoku Goga z Magogu. (Ez kap. 38, 39) Zvláštní pozornost je v této zprávě věnována opatřením, která z tohoto chrámu pramení, a skutečnosti, že je zajištěno, aby dovnitř nebyl vpuštěn nikdo, kdo si nezaslouží být mezi ctiteli na nádvořích tohoto chrámu.
Ezekielovo vidění chrámu. V roce 593 př. n. l., 14. rok po zničení Jeruzaléma a Šalomounova chrámu, byl kněz a prorok Ezekiel přenesen ve vidění na vrcholek vysoké hory, kde spatřil velký Jehovův chrám. (Ez 40:1, 2) Aby se Židé ve vyhnanství pokořili a činili pokání, a také nepochybně aby věrní dostali útěchu, dal Jehova Ezekielovi pokyny, aby všechno, co viděl, vyprávěl „izraelskému domu“. (Ez 40:4; 43:10, 11) Ve vidění byla velká pozornost věnována podrobnostem týkajícím se rozměrů. Použitými jednotkami byly „rákos“ (dlouhý rákos, 3,11 m) a „loket“ (dlouhý loket, 51,8 cm). (Ez 40:5, Rbi8, ppč) To, že byla taková pozornost věnována rozměrům, vedlo některé znalce k závěru, že tento chrám spatřený ve vidění měl sloužit jako model pro chrám, který později, v poexilním období, postavil Zerubbabel. Pro tuto domněnku však neexistují žádné přesvědčivé důvody.
Celý areál chrámu byl čtvercový, jeho strany měly 500 loket. Patřilo k němu vnější nádvoří, vyvýšené vnitřní nádvoří, chrám s oltářem, různé jídelny a budova, která stála směrem na Z čili za chrámem. Do vnějšího a vnitřního nádvoří chrámu bylo možné vejít šesti velkými branami; tři vedly na vnější nádvoří a tři vedly na vnitřní nádvoří. Brány směřovaly na S, V a J, a každá vnitřní brána stála přesně za (v zákrytu s) odpovídající vnější branou. (Ez 40:6, 20, 23, 24, 27) Za vnější zdí (směrem dovnitř) bylo nižší dláždění. Jeho šířka byla 50 loket (25,9 m), tedy stejná jako délka bran. (Ez 40:18, 21) Na tomto dláždění bylo umístěno 30 jídelen, což byla pravděpodobně místa, kde měl lid jíst oběti společenství. (Ez 40:17) V každém ze čtyř rohů tohoto vnějšího nádvoří byla stanoviště, kde kněží v souladu s požadavky Zákona vařili části obětí, které patřily lidu; ty se pak zřejmě jedly v jídelnách, jež byly pro ten účel zřízeny. (Ez 46:21–24) Zbývající část vnějšího nádvoří mezi nižším dlážděním a branami do vnitřního nádvoří byla široká patrně 100 loket. (Ez 40:19, 23, 27)
Jídelny kněží byly odděleny od jídelen lidu a byly umístěny blíže k chrámu. Dvě z nich a také dvě jídelny pro chrámové zpěváky byly na vnitřním nádvoří za mohutnými vnitřními branami. (Ez 40:38, 44–46) Na S a na J od vlastní svatyně měli kněží také bloky jídelen. (Ez 42:1–12) Tyto jídelny sloužily kněžím nejen k tomu, aby tam jedli, ale také k tomu, aby si tam před vstupem na vnější nádvoří převlékli své lněné oděvy používané pro službu v chrámu. (Ez 42:13, 14; 44:19) I v tomto prostoru, za bloky jídelen, byla stanoviště, kde kněží měli vařit a péci; měla sloužit stejnému účelu jako ta, která byla na vnějším nádvoří; tato stanoviště však byla určena pouze pro kněze. (Ez 46:19, 20)
Když člověk přešel přes vnější nádvoří a prošel vnitřními branami, vstoupil do vnitřního nádvoří. Směrem na V, na S a na J byl okraj vnitřního nádvoří vzdálen od okraje vnějšího nádvoří 150 loket (77,7 m). Vnitřní nádvoří mělo šířku 200 loket (103,6 m). (V Ezekielovi 40:47 se píše, že vnitřní nádvoří byl čtverec o straně 100 loket. Tento údaj se však velmi pravděpodobně týká pouze prostoru před chrámem, prostoru, do něhož vedly vnitřní brány.) Významné místo na vnitřním nádvoří měl oltář. (Ez 43:13–17; viz heslo OLTÁŘ, Oltář Ezekielova chrámu.)
Do první místnosti svatyně, 40 loket (20,7 m) dlouhé a 20 loket (10,4 m) široké, se vcházelo dvoukřídlými dveřmi. (Ez 41:23, 24) Zde byl „stůl, který je před Jehovou“, dřevěný oltář. (Ez 41:21, 22)
Do vnitřní strany vnějších zdí svatyně byly zabudovány postranní místnosti, které byly 4 lokte (2 m) široké. Byly ve třech podlažích na záp., sev. a již. zdi. Na každém podlaží bylo 30 místností. (Ez 41:5, 6) Aby se do těchto tří podlaží dalo vystoupit, byla na sev. a již. straně točitá chodba, což bylo zřejmě točité schodiště. (Ez 41:7) Za chrámem čili na záp. straně byl od S k J tzv. bin·janʹ, ‚budova směrem k západu‘. (Ez 41:12) Někteří učenci se tuto budovu sice pokoušejí ztotožnit s chrámem nebo vlastní svatyní, ale zdá se, že v knize Ezekiel pro to není žádný podklad; ‚budova směrem k západu‘ měla jiný tvar a jiné rozměry než svatyně. Je nepochybné, že tato stavba plnila určitou funkci, která souvisela se službami vykonávanými ve svatyni. Je možné, že podobná budova či budovy byly i na Z od Šalomounova chrámu. (Srovnej 2Kr 23:11 a 1Pa 26:18.)
Nejsvětější měla stejný tvar jako Nejsvětější Šalomounova chrámu — byl to čtverec o straně 20 loket. Ve vidění Ezekiel spatřil, jak chrám naplnila Jehovova sláva přicházející od V. Jehova tento chrám označil jako ‚místo svého trůnu‘. (Ez 43:1–7)
Ezekiel popisuje, že na každé straně, kolem chrámu, stála zeď, která měřila 500 rákosů (1 555 m). Někteří učenci se domnívají, že to byla zeď, která stála ve vzdálenosti asi 600 m od nádvoří; prostor, který byl touto zdí obehnán, měl tvořit „rozdělení mezi tím, co je svaté, a co je neposvátné“. (Ez 42:16–20)
Ezekiel spatřil také vodní tok vycházející ‚zpod prahu Domu k východu‘ a již. od oltáře. Jak protékal Arabou až k sev. cípu Solného moře, stávala se z něho hluboká a mohutná bystřina. Uzdravila slanou vodu Solného moře a to se pak naplnilo rybami. (Ez 47:1–12)
Pomazaní křesťané — duchovní chrám. Pomazaní křesťané na zemi jsou přirovnáváni k řadě věcí, mimo jiné i k chrámu. Toto přirovnání je vhodné, protože ve sboru pomazaných přebývá Boží duch. V dopise křesťanům v Efezu, kteří byli „ve spojení s Kristem Ježíšem“ a byli „zapečetěni slíbeným svatým duchem“, Pavel napsal: „Byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, přičemž Kristus Ježíš je sám základním úhelným kamenem. Ve spojení s ním roste celá harmonicky spojená stavba ve svatý chrám pro Jehovu. Ve spojení s ním jste také vy dohromady budováni v místo, které Bůh obývá duchem.“ (Ef 1:1, 13; 2:20–22) V Písmu je ukázáno, že počet těchto ‚zapečetěných‘ křesťanů, kteří byli vybudováni na Kristu jako na Základu, je 144 000. (Zj 7:4; 14:1) Apoštol Petr o nich mluví jako o ‚živých kamenech‘, které jsou ‚budovány v duchovní dům pro účel svatého kněžstva‘. (1Pe 2:5)
Tito nižší kněží jsou ‚Boží stavbou‘, a proto Bůh nepřipustí, aby byl tento duchovní chrám znesvěcen. Pavel zdůrazňuje svatost tohoto duchovního chrámu a také nebezpečí, které hrozí tomu, kdo tento chrám chce znečistit. Píše: „Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás přebývá Boží duch? Jestliže někdo ničí Boží chrám, Bůh zničí jeho, neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1Ko 3:9, 16, 17; viz také 2Ko 6:16.)
Jehova Bůh a Beránek jsou ‚jeho chrámem‘. Když Jan viděl Nový Jeruzalém, jak sestupuje dolů z nebe, napsal: „A neviděl jsem v něm chrám, neboť jeho chrámem je Jehova Bůh, Všemohoucí, a také Beránek.“ (Zj 21:2, 22) Příslušníci Nového Jeruzaléma už nebudou potřebovat chrám, aby se k Bohu mohli přibližovat, protože budou mít přístup přímo k obličeji samotného Jehovy. (1Ja 3:2; Zj 22:3, 4) Ti, kdo tvoří Nový Jeruzalém budou Bohu předkládat svatou službu přímo pod vedením Beránka, velekněze Ježíše Krista. Proto Beránek tvoří s Jehovou chrám Nového Jeruzaléma.
Podvodník. Když apoštol Pavel upozorňoval na blížící se odpadlictví, mluvil o ‚člověku nezákonnosti‘, který sám sebe pozvedá, „takže usedá v chrámu Boha a veřejně ukazuje, že je bohem“. (2Te 2:3, 4) Tento „člověk nezákonnosti“ je odpadlík, falešný učitel, a proto ve skutečnosti usedá na místo, které za chrám klamně vydává. (Viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)
Obrazné použití. Když Židé od Ježíše jednou požadovali nějaké znamení, odpověděl jim: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Židé se domnívali, že Ježíš mluví o budově chrámu, ale apoštol Jan vysvětluje: „On však hovořil o chrámu svého těla.“ Když Ježíše jeho Otec Jehova třetí den vzkřísil z mrtvých, učedníci si na tento výrok vzpomněli, pochopili ho a uvěřili mu. (Jan 2:18–22; Mt 27:40) Ježíš byl vzkříšen, ale ne ve svém masitém těle; to bylo dáno jako výkupní oběť. Toto masité tělo však nebylo vydáno rozkladu, ale Bůh ho odstranil tak, jako když oheň strávil oběť na oltáři. Když byl Ježíš vzkříšen, byl toutéž osobou s toutéž osobností, ale měl nové tělo, které bylo vytvořeno pro jeho nové bydliště, pro duchovní nebesa. (Lk 24:1–7; 1Pe 3:18; Mt 20:28; Sk 2:31; Heb 13:8)
[Vyobrazení na straně 688]
Deska z nádvoří jeruzalémského chrámu, na níž je varování, aby pohané nepřistupovali blíže