Bez hmotného majetku nebo věcí nutných k životu; někdy z nižších vrstev; také ubohý kvůli duchovnímu nedostatku.

Problém chudoby existuje odedávna. Již před staletími počet chudých lidí obvykle převyšoval počet bohatých. Po tom, co si Ježíš nechal projevit štědrost, uznal smutnou skutečnost, že chudoba je trvalá součást života nedokonalých lidí, protože svým učedníkům řekl: „Vždyť chudé máte vždy u sebe, a kdykoli chcete, vždy jim můžete učinit dobro, ale mě nemáte vždy.“ (Mr 14:7) Bible zaujímá k tomuto problému vyrovnané stanovisko. Utěšuje ty, kdo jsou utiskováni, ale zároveň také kárá ty, kdo kvůli pohodlnosti ‚pojídají své vlastní tělo‘. (Ka 4:1, 5; Př 6:6–11) Bible nadřazuje blahobyt duchovní blahobytu hmotnému (1Ti 6:17–19); apoštol Pavel proto napsal: „Vždyť jsme si na svět nic nepřinesli a ani si nemůžeme nic odnést. Máme-li tedy obživu a čím se přikrýt, budeme s tím spokojeni.“ (1Ti 6:7, 8) Avšak Písmo neříká, že chudoba  sama o sobě je ctnost, a varuje také před pokušením krást, protože to s sebou naprostá chudoba může přinášet. (Př 6:30, 31; 30:8, 9; naproti tomu viz Ef 4:28.)

Chudí v Izraeli. Jehovovým záměrem nebylo, aby kdokoli z Izraelitů trpěl chudobou. Národ dostal jako dědictví zemi. (4Mo 34:2–12) Kromě Levitů, kteří obdrželi desetinu výnosu země, aby se mohli věnovat službě ve svatyni, dostaly podíl na dědictví všechny rodiny Izraele, a tak měly potřebné věci k životu. (4Mo 18:20, 21) Vlastnictví země bylo jisté. Zákon o dědictví zaručoval, že země bude dále patřit rodině nebo kmenu, jimž byla dána. (4Mo 27:7–11; 36:6–9; 5Mo 21:15–17; viz heslo DĚDICTVÍ.) Země se nemohla prodávat natrvalo. (3Mo 25:23) Ta země, která byla prodána, se v Jubilejním roce vracela právoplatným vlastníkům. (3Mo 25:13) A tak dokonce i kdyby člověk celý svůj majetek promrhal, pro jeho potomstvo by dědictví nebylo ztraceno navždy.

Chudobě mezi Izraelity by do značné míry zabránilo důsledné zachovávání Božího zákona. (5Mo 15:4, 5) Pokud by však byli neposlušní, neměli by Jehovovo požehnání, a to by vedlo k pohromám, například ke vpádu nepřátelských vojsk a ke krutému suchu. (5Mo 28:22–25; srovnej Sd 6:1–6; 1Kr 17:1; 18:17, 18; Jk 5:17, 18.) Ten, kdo je líný (Př 6:10, 11; 10:4; 19:15; 20:13; 24:30–34), opilec, nenasyta (Př 23:21) nebo rozmařilec (Př 21:17), může způsobit, že zchudne on i jeho rodina. Mohou vyvstat také nepředvídané okolnosti, kvůli nimž člověk upadne do chudoby. Smrt za sebou zanechá sirotky a vdovy. Nehoda nebo nemoc mohou člověku dočasně nebo trvale bránit ve vykonávání nutné práce. Kvůli těmto důvodům Jehova řekl Izraeli: „Někdo chudý totiž uprostřed země nikdy nepřestane být.“ (5Mo 15:11)

Nicméně Zákon byl pro chudé velkou pomocí, aby se se svou situací lépe vyrovnali. Během sklizně měli právo paběrkovat na polích, v sadech a na vinicích, a tak nemuseli žebrat o chléb nebo se uchylovat ke krádežím. (3Mo 19:9, 10; 23:22; 5Mo 24:19–21) Chudý Izraelita si také mohl půjčit peníze, aniž musel platit úroky, a měla mu být projevována štědrost. (2Mo 22:25; 3Mo 25:35–37; 5Mo 15:7–10; viz heslo DLUH, DLUŽNÍK.) Finanční zdroje si mohl vytvořit i tak, že na čas prodal svou půdu nebo prodal sebe do otroctví. (3Mo 25:25–28, 39–54) Chudí neměli strádat, a proto Zákon dovoloval, aby ve svatyni předkládali méně nákladné oběti. (3Mo 12:8; 14:21, 22; 27:8)

Boží zákon předepisoval stejnou spravedlnost pro každého — jak pro bohaté, tak pro chudé — a nikoho nezvýhodňoval na základě jeho postavení. (2Mo 23:3, 6; 3Mo 19:15) Avšak když izraelský národ sklouzl k nevěrnosti, chudí začali být velmi utlačováni. (Iz 10:1, 2; Jer 2:34)

V prvním století n. l. Zdá se, že mezi Židy byla v prvním století n. l. značná chudoba. Cizí nadvláda od doby vyhnanství v Babylóně bezesporu bránila uplatňování mojžíšského Zákona, který chránil dědictví. (Srovnej Ne 9:36, 37.) Náboženští vůdci, zvláště farizeové, se zajímali více o tradice než o to, aby lidem vštěpovali pravou lásku k bližnímu a náležitou úctu k letitým a rodičům, kteří potřebují pomoc. (Mt 15:5, 6; 23:23; srovnej Lk 10:29–32.) Farizey, kteří milovali peníze, málo zajímali ti, kdo byli chudí. (Lk 16:14)

Ale Kristu Ježíši ‚jich bylo líto, protože byli sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře‘. (Mt 9:36) Jeho kázání dobré zprávy chudým a zdrceným bylo v takovém protikladu k postoji náboženských vůdců judaismu, že to představovalo jeden z důkazů, že Ježíš je skutečně Mesiáš. (Mt 11:5; Lk 4:18; 7:22) Těm, kdo byli vnímaví, se tím také otevřela příležitost mít slavnou výsadu zdědit nebeské Království. (Mt 5:3; Lk 6:20)

Židé byli ve smluvním vztahu k Bohu, a proto měli závazek podporovat své bližní v Izraeli. (Př 14:21; 28:27; Iz 58:6, 7; Ez 18:7–9) Zacheus si to uvědomil, a po tom, co přijal Ježíše jako Mesiáše, prohlásil: „Pohleď, Pane, polovinu svého majetku dávám chudým.“ (Lk 19:8) A Kristus Ježíš mohl z téhož důvodu říci: „Ale když pořádáš hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé, slepé; a budeš šťastný, protože nemají nic, čím by ti oplatili.“ (Lk 14:13, 14) Při jiné příležitosti povzbudil jednoho mladého vládce: „Prodej všechno, co máš, a rozděl chudým a budeš mít poklad v nebesích; a staň se mým následovníkem.“ (Lk 18:22) To, že se tento muž nechtěl o svůj majetek rozdělit a pomoci tak druhým lidem, ukázalo, že nemá skutečný zájem o utlačované, a tím pádem nemá ani vlastnosti, jež se vyžadují od toho, kdo chce být Ježíšovým učedníkem. (Lk 18:23)

Ježíšovo povzbuzování, aby se pomáhalo chudým, bylo v souladu s tím, jak sám Ježíš jednal. Když byl v nebesích, měl jako Boží Syn všechno. Ale „ačkoli byl bohatý, zchudl“. A jako chudý muž na zemi byl schopen vyplatit lidstvo a zpřístupnit to největší bohatství, kterým je vyhlídka, že se jeho učedníci stanou Božími syny. (2Ko 8:9) Navíc mohou získat ještě jiné duchovní bohatství. (Srovnej 2Ko 6:10; Zj 2:9; 3:17, 18.)

Když byl na zemi, věnoval Ježíš osobní zájem také těm, kdo měli nedostatek v hmotném ohledu. On a jeho apoštolové měli společné peníze, ze kterých dávali Izraelitům, kteří to potřebovali. (Mt 26:9–11;  Mr 14:5–7; Jan 12:5–8; 13:29) V pozdějších letech projevovali křesťané stejnou láskyplnou péči o chudé, když hmotně zaopatřovali své chudé bratry. (Ří 15:26; Ga 2:10) Ale někteří na to zapomněli, a proto byl učedník Jakub nucen napomenout je za to, že zvýhodňují bohaté lidi, ale na chudé že se dívají svrchu. (Jk 2:2–9)

Je samozřejmé, že hmotnou pomoc dostali jen ti, kdo si to zasloužili. V žádném případě se nepodporovala lenost. Apoštol Pavel to napsal Tesaloničanům takto: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (2Te 3:10; viz hesla DARY Z MILOSRDENSTVÍ; ŽEBRÁK, ŽEBRÁNÍ.)