Chyba je opomenutí, selhání, nedostatek, omyl, nedokonalost; může znamenat selhání, jestliže někdo neudělá to, co je správné; také odpovědnost za selhání nebo za provinění. (2Mo 5:16; Ža 50:20; Mt 18:15) V Bibli se o chybě často mluví ve spojitosti s nějakou situací, za kterou někdo nese vinu, nebo s nějakým konkrétním důvodem k neschválení.

 Vyčítání. Výraz „vyčítat“ a „shledat na někom vinu“ se vyskytuje jak v Hebrejských, tak i v Křesťanských řeckých písmech. Překládá se tak hebrejské sloveso riv, které znamená „zápolit“, a to tělesně, slovně nebo ve smyslu právním a soudním. Překládá se proto výrazy ‚hádat se‘, ‚zápolit‘ a ‚vést právní při‘ (1Mo 26:20; 5Mo 33:7; 1Sa 24:15) a také „vyčítat“. (Ne 5:7; 13:11, 17, 25; Ža 103:9; viz heslo HÁDKA.)

Řecké slovo ai·tiʹa, které se vyskytuje ve výrazu ‚shledat na někom vinu‘, se také překládá slovem „příčina“, „obvinění“ a „důvod“. (Sk 13:28; 25:18; Mt 19:3) Když Pilát na základě obvinění, které vznesli Židé, podrobil Ježíše Krista výslechu, nenašel na něm nic, co by svědčilo o Ježíšově vině, a třikrát Židům oznámil: „Neshledávám na něm žádnou vinu.“ (Jan 18:38; 19:4, 6) Výrazem „vyčítat“ se také překládá řecké sloveso memʹfo·mai, jež znamená „dávat vinu“. (Ří 9:19; Heb 8:8)

Jehovovo jednání s nedokonalým lidstvem. To, co činí Jehova Bůh, je dokonalé, bez vady (heb. ta·mimʹ, což označuje něco zdravého, dokonalého, bezvadného); taková jsou všechna jeho slova a všechny jeho skutky. (5Mo 32:4, Rbi8, ppč) Z tohoto důvodu a také proto, že je všemohoucí, mohl Jehova pokárat Joba slovy: „Měl by se nějaký rýpal [doslova ‚někdo, kdo trestá, kárá, ukázňuje‘] přít se Všemohoucím?“ (Job 40:1, 2) Apoštol Pavel poukazuje na to, že Bůh má právo jednat se svými tvory tak, jak si přeje, stejně jako hrnčíř vyrábí takové nádoby, jaké si přeje. Bůh má určitý záměr, když snáší „nádoby hněvu“, stejně jako snášel faraóna, a zároveň projevuje milosrdenství ‚nádobám milosrdenství‘. My nemáme žádné právo toto Boží jednání zpochybňovat. (Ří 9:14–24)

Naproti tomu lidský způsob jednání a lidská díla se často vyznačují chybami. Hřích a provinění jsou dědictvím, které všem lidem odkázal Adam. (Ří 5:12; Ža 51:5) Ale Jehova, sám bezúhonný, „dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach“, a je milosrdný. (Ža 103:13, 14) Věrného, poslušného Noema považoval ‚mezi jeho současníky za bezúhonného‘. (1Mo 6:9) Abrahamovi přikázal: „Choď přede mnou a prokaž se jako bezúhonný.“ (1Mo 17:1) Oba tito muži sice byli nedokonalí a zemřeli, ale Jehova, který „vidí, jaké je srdce“, je považoval za bezúhonné. (1Sa 16:7; srovnej 2Kr 20:3; 2Pa 16:9.) Izraeli přikázal: „Měl by ses prokázat jako bezúhonný u Jehovy, svého Boha.“ (5Mo 18:13; 2Sa 22:24) Dal svého bezúhonného Syna (Heb 7:26) jako výkupní oběť a na základě toho může ty, kdo projevují víru a jsou poslušní, nazývat ‚spravedlivými‘ neboli bezúhonnými. Současně si zachovává postavení spravedlivého a bezúhonného Soudce. (Ří 3:25, 26; viz hesla DOKONALOST; RYZOST.)

Smlouva Zákona. Apoštol Pavel říká, že Zákon je „duchovní“ a „znamenitý“ (Ří 7:14; 1Ti 1:8). Rozebírá jeho desáté přikázání a potom říká, že „Zákon sám o sobě je svatý a přikázání je svaté a spravedlivé a dobré“. (Ří 7:7–12) Proč však potom také říká: „Kdyby totiž ta první smlouva byla bez chyby [nebo ‚bezúhonná‘], nebylo by vyhledáváno místo pro druhou“? (Heb 8:7) Pavel dále vysvětluje: „On [Jehova prostřednictvím Jeremjáše] totiž opravdu lidu vyčítá [nebo ‚lid obviňuje‘]“. (Heb 8:8, 9; srovnej Jer 31:31, 32.) Na jiném místě ukazuje, že na straně Zákona byla určitá neschopnost, protože byl „slabý prostřednictvím těla“. (Ří 8:3) Logicky také ukazuje, že dokonalost nemohla přijít prostřednictvím levitského kněžstva, které muselo být změněno společně se zákonem, na jehož základě působilo; ukazuje, že „Zákon totiž neučinil nic dokonalým“ a že jeho dary a oběti nebyly „schopné toho, kdo koná posvátnou službu, učinit dokonalým, pokud jde o jeho svědomí“. (Heb 7:11, 12, 19; 9:9)

Jak reagovat na chyby druhých. Bible nám radí, abychom ‚dále jeden druhého snášeli a velkoryse jeden druhému odpouštěli, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti‘. (Kol 3:13) Kdyby nám byly počítány všechny naše chyby, všichni bychom byli odsouzeni. Mnoho chyb je možné přehlédnout; křesťan by se jistě neměl zaměřovat na to, aby veřejně mluvil o chybách svých bratrů. O ničemném člověku Písmo říká: „Sedíš a mluvíš proti svému vlastnímu bratrovi, na syna své matky vyzrazuješ chybu.“ (Ža 50:16, 20)

Ježíš Kristus však dal svým učedníkům pokyn, co mají dělat, jestliže jsou spáchány určité závažné hříchy. První krok podle jeho rady je: „Jestliže zhřeší tvůj bratr, jdi a odhal jeho chybu [doslova ‚pokárej ho‘] mezi čtyřma očima. Jestliže ti bude naslouchat, získal jsi svého bratra.“ Potom Ježíš vysvětluje, co by se mělo udělat dál, jestliže tento první pokus nebude úspěšný. (Mt 18:15–17; viz také Ga 6:1.)

Bezúhonná služba. Apoštol Pavel byl velmi vděčný za nádherný poklad služby a velice si ho vážil, a proto dbal na to, aby tuto službu oslavoval tím, že dával pozor na všechny oblasti svého života a chování. V dopise korintskému sboru napsal: „Nijak nezavdáváme příčinu ke klopýtání, aby se naší službě nic nevyčítalo.“ (2Ko 6:3) Ke korintskému sboru se předtím připojili muži, kteří zpochybňovali Pavlův apoštolát. Velmi Pavla kritizovali a pomlouvali ho ve snaze znevážit ho a podkopat jeho autoritu, kterou jako apoštol měl nad sborem. Pavel si  to uvědomoval a věděl také o nebezpečí, že ve spojitosti se záležitostmi, při nichž jde o peníze, by mohlo dojít ke kritizování a k problémům, a proto sbor ujistil, že posílá Tita a ještě dalšího důvěryhodného bratra, kterého jmenovaly sbory; tito muži se měli postarat o příspěvky. „Tak,“ napsal Pavel, „se vyhýbáme tomu, aby nám někdo vyčítal ve spojitosti s tímto štědrým příspěvkem, který máme rozdělit.“ (2Ko 8:16–21)