Obecně vzato, je to stavební prvek ze ztvrdlé hlíny nebo jílu. Cihla (heb. leve·nahʹ) byla v biblických zemích hojně používána už od nejranějších dob. Místo kamene ji použili stavitelé starověkého Bábelu, protože v okolí místa, které si pro stavbu svého města vybrali, žádný kámen nenalezli; jako malta jim sloužil asfalt. Cihly byly podle všeho vysoušeny v peci, to znamená, že svou pevnost získaly vypálením „ohněm“. (1Mo 11:3) Při výrobě cihel ve starověkém Egyptě vykonávali zotročení Izraelité tvrdou práci. Jejich úděl se ještě zhoršil, když si sami museli sbírat slámu a přitom vyrábět stejné množství cihel jako dříve. (2Mo 5:7–19) Jako stavební materiál je Izraelité používali i v Zaslíbené zemi, i když se zdá, že kameni dávali přednost. (Iz 9:10) Kvalitního stavebního kamene je v kopcovitých oblastech Palestiny sice dostatek, ale v některých částech je jeho výskyt malý. Proto se v nížinách, například ve městech Jericho a Ecjon-geber, používaly cihly nejen ke stavbě městských zdí, ale také ke stavbě obytných domů. V některých částech Sýrie a Palestiny se v dnešní době staví domy zčásti z opracovaného kamene a z části z cihel sušených na slunci; kámen se používá ke stavbě zdí, které jsou nejvíce vystaveny zimním bouřím.

Při výrobě cihel se z hlíny či jílu nejprve odstranily cizorodé látky a hlína se smíchala s jemně nasekanou slámou či jiným rostlinným materiálem. Tuto skutečnost potvrzuje informace  uvedená v Anastasi Papyri ze starověkého Egypta. Píše se tam: „Není nikdo, kdo by formoval cihly, a v kraji není žádná sláma.“ (Aegypten und Aegyptisches Leben im Altertum, A. Erman, 1885, sv. I, s. 171) V Egyptě sice byly nalezeny cihly bez slámy, ale nepochybně šlo o výjimku; není tedy důvod se domnívat, že když byli přinuceni obstarávat si slámu sami, začali Izraelité vyrábět cihly bez ní. Pokusy, které byly v nedávných letech provedeny, ukazují, že se s hlínou, do níž se přidá sláma, pracuje snadněji a že pevnost takto vyrobených cihel je třikrát vyšší.

Směs hlíny či jílu a slámy se zvlhčila vodou, potom se po ní šlapalo a nakonec se ručně tvarovala nebo vtlačovala do čtyřboké dřevěné ‚formy na cihly‘. (Heb. mal·benʹ; Na 3:14) Stěny forem se pravděpodobně vysypávaly suchou zeminou, aby se formy daly snadno sejmout. Když byla cihla ještě vlhká, často se do ní vtlačovalo znamení panovníka, který byl právě u moci. Cihly se pak nechávaly vyschnout na slunci, nebo se sušily v peci.

V Babylónii bylo běžné vysoušet cihly v pecích; tyto cihly se obvykle používaly na městské zdi a také na zdi a podlahy paláců. Cihly sušené na slunci se někdy používaly na vnitřní zdivo nebo se střídavě s pálenými cihlami kladly do vrstev několik stop silných. V Egyptě, Asýrii a Palestině se cihly zřejmě většinou vysoušely na slunci. Vypalované cihly jsou však kvalitnější než cihly sušené na slunci. Ty se působením přívalu vody snadněji rozpadají a v žáru letního slunce se sesychají. V určitých případech se však prokázalo, že cihly sušené na slunci jsou velmi pevné, například cihly použité v Ecjon-geberu, které vydržely po celá staletí. (Viz heslo VYPALOVACÍ PEC.)

To, že používání cihel sušených na slunci bylo velmi rozšířeno, objasňuje, proč místa, kde ležela určitá starověká města, zůstala po staletí neobjevena. Cihly, z nichž byla někdejší města postavena, se rozpadly a tak vznikly vršky zeminy, která se velmi podobá okolní půdě. Takové pahorky v Palestině a Sýrii často ukrývají trosky několika měst.

Cihly se co do velikosti a tvaru značně lišily. V Egyptě byly běžné cihly ve tvaru kvádru a při stavbě oblouků se používaly cihly ve tvaru klínu. Egyptské cihly byly přibližně 36 až 51 cm dlouhé, 15 až 23 cm široké a 10 až 18 cm tlusté. V Babylónii byly nalezeny cihly ve tvaru krychle, kvádru, trojhranu a klínu. Cihly z pozdějších období, například z Nebukadnecarovy doby, však měly obvykle tvar krychle, jejíž strana měla délku kolem 30 cm.

Cihlami, na nichž za dnů Izajáše Izraelité přinášeli obětní dým, se patrně myslí dláždění místa, kde se oběti přinášely, nebo střešní tašky. (Iz 65:3)