Člověk neizraelského původu, pohan; hebrejsky nokh·riʹ nebo ben-ne·kharʹ — doslova znamená „syn cizí (země)“. (5Mo 14:21; 2Mo 12:43, Rbi8, ppč) Mezi cizince, kteří žili s Hebrejci, patřili námezdní dělníci, kupci, váleční zajatci, Kananejci, nad nimiž nebyl vykonán rozsudek nebo kteří nebyli vyhnáni ze Zaslíbené země, a ti, kdo tam z různých důvodů přechodně pobývali. (Joz 17:12, 13; Sd 1:21; 2Sa 12:29–31; 1Kr 7:13; Ne 13:16)

I když práva cizinců byla omezena smlouvou Zákona, s cizinci se mělo zacházet spravedlivě a čestně, a pokud výrazně neporušovali zákony země, měli být přijímáni pohostinně. Cizinec neměl žádné skutečné svazky s Izraelem, a proto se lišil od obřezaného proselyty, který se stal členem izraelského sboru tím, že zcela přijal povinnosti vyplývající ze smlouvy Zákona. Podobně se cizinec lišil od osadníka, který se téměř natrvalo usídlil v Zaslíbené zemi a který nejen podléhal jistým omezením, jež byla stanovena zákonem, ale měl také určitá práva a určité výsady. (Viz heslo CIZÍ USEDLÍK.)

Po tu dobu, kdy Izraelité byli cizími usedlíky v Kanaánu a v Egyptě, se domácnost Jákobových synů a jejich potomků zčásti skládala z mnoha Neizraelitů. K tomu došlo proto, že si Izraelité najímali sluhy, kteří žili v rodině, a že si kupovali otroky, kteří podle smlouvy uzavřené s Abrahamem museli být obřezáni. (1Mo 17:9–14) Někteří vstoupili do smíšeného manželství a společně se svými potomky se připojili k ohromné smíšené společnosti, která doprovázela Izraelity při exodu. (2Mo 12:38; 3Mo 24:10; 4Mo 11:4)

Když se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, bylo nutné jednat s cizinci — například Kananejci, kteří nebyli vyhnáni. (Sd 2:2, 3) Do izraelské země začali cestovat také kupci a řemeslníci. (Ez 27:3, 17; 2Sa 5:11; 1Kr 5:6–18) Podobně přibývalo námezdních dělníků, když Izraelité v rozvíjející se Zaslíbené zemi stále více bohatli. (Srovnej 5Mo 8:11–13; 3Mo 22:10.) Cizinci začali vstupovat do izraelské armády a tím si vypěstovali ocenění pro své hebrejské vůdce a úctu k izraelskému náboženství, jak se to projevilo například u Gaťanů, Keretejců a Peletitů. (2Sa 15:18–21)

Ustanovení ve smlouvě Zákona. Ve smlouvě Zákona Jehova poskytl základní zákony, aby upravil styky s cizinci a aby po stránce ekonomické, náboženské i politické chránil izraelský stát a integritu občanů a závislých osob. Izraelité neměli mít s cizinci nic společného, zejména ne v náboženském ohledu (2Mo 23:23–25; 5Mo 7:16–26; Joz 23:6, 7), a neměli s nimi ani s jejich bohy uzavřít žádnou smlouvu. (2Mo 34:12–15; 23:32; 5Mo 7:2) Jehova opakovaně zdůrazňoval, že je naprosto nezbytné neklanět se bohům cizinců (2Mo 20:3–7; 23:31–33; 34:14); neměli do jejich náboženských zvyklostí pronikat ani se o ně neměli zajímat. (5Mo 12:29–31)

Manželské svazky s cizinci byly zakázány především kvůli tomu, že hrozilo nebezpečí narušení čistého uctívání. (2Mo 34:16; 5Mo 7:3, 24; Joz 23:12, 13) Všichni obyvatelé měst sedmi kananejských národů měli být pobiti. (5Mo 20:15–18) Pokud však bylo dobyto město, které nepatřilo některému ze sedmi zavržených kananejských národů, mohl si izraelský voják vzít za manželku pannu z toho města, musela však nejprve projít obdobím očišťování. V takových případech by se vlastně skutečný příbuzenský svazek s cizozemským kmenem nebo cizozemskou rodinou nevytvořil, protože rodiče té panny byli zabiti v době, kdy bylo město dobyto. (5Mo 21:10–14; 4Mo 31:17, 18; 5Mo 20:14)

Dalším omezení bylo, že žádný neobřezaný cizinec nemohl jíst Pasach. (2Mo 12:43) Zdá se však, že cizinci mohli předkládat oběti prostřednictvím kněží za předpokladu, že oběť byla v souladu s Božími požadavky. (3Mo 22:25) Takoví lidé samozřejmě nikdy nemohli vejít do svatyně (Ez 44:9), ale mohli přijít do Jeruzaléma a ‚modlit se směrem k Božímu domu‘; pravděpodobně tam nechodili s prázdnýma rukama, to znamená bez obětního daru. (1Kr 8:41–43)

Ve státních záležitostech neměl cizinec žádná politická práva a nikdy se nemohl stát králem. (5Mo 17:15) Přestože se Izraelita, cizí usedlík a osadník v zemi mohli uchýlit do azylu v útočištném městě a využít tak opatření pro člověka, který někoho neúmyslně zabil, nikde není zmínka, že by takové opatření mohl využít cizinec. (4Mo 35:15; Joz 20:9)

Izraelitům sice bylo zakázáno jíst zvíře, které zahynulo a nebylo zbaveno krve, podle zákona ho však  mohli prodat cizinci. (5Mo 14:21) Během Sabatních let nemohlo být od Izraelity vymáháno zaplacení dluhů, ale na cizince toto opatření neplatilo a zaplacení od něho mohlo být vymáháno. (5Mo 15:1–3) Izraelita sice nesměl zatížit úrokem jiného Izraelitu, ale cizince úrokem zatížit mohl. (5Mo 23:20)

Zdroj potíží. V Jozuově době a v následujícím období soudců bylo v zemi mnoho cizinců a ti byli zdrojem neustálých potíží. (Joz 23:12, 13) Cizinci z Kananejců, kteří v zemi po jejím dobytí zůstali, byli podrobeni otrocké nucené práci (Joz 16:10; 17:13; Sd 1:21, 27–35), ale Izraelité je ze země nevyhnali a jejich uctívání nevymýtili, jak jim to Jehova přikázal (Sd 2:1, 2), a proto Kananejci většinou nadále pěstovali svá modlářská, zvrhlá náboženství. To Izraelity neustále odvádělo od čistého náboženství k falešnému uctívání (Ža 106:34–39), zejména k uctívání Baalů a soch Aštoret. (Sd 2:11–13) Tito kananejští cizinci žili v Izraeli dál po celou dobu Davidovy vlády až do doby Šalomounovy vlády, kdy byli stále odváděni na nucenou práci na stavbě chrámu a jiných Šalomounových stavebních projektech. (1Kr 9:20, 21; viz heslo NUCENÁ PRÁCE.)

Navzdory Božímu příkazu si Šalomoun vzal mnoho cizozemských manželek, které postupně odklonily jeho srdce od čistého uctívání Jehovy k uctívání cizozemských bohů. (1Kr 11:1–8) Pronikání falešného náboženství do nejvyšší vládní vrstvy mělo zhoubné důsledky. Vedlo to k rozdělení národa a nakonec k vyhnanství v Babylóně, protože judští i izraelští králové jeden za druhým vedli lid k falešnému uctívání. To vyvrcholilo tím, že se na národu uskutečnila zlořečení, která byla předpověděna jako nevyhnutelné postihy za porušování Zákona. (1Kr 11:9–11; 2Kr 15:27, 28; 17:1, 2; 23:36, 37; 24:18, 19; 5Mo 28:15–68)

Po návratu věrného ostatku Izraelitů z vyhnanství v Babylóně si mnoho Izraelitů vzalo za manželku cizozemku. (Ezr 9:1, 2; Ne 13:23–25) Toto špatné jednání vedlo k tomu, že pod vedením Ezry a Nehemjáše muselo dojít k ráznému vyhnání cizozemských manželek a jejich synů. (Ezr 10:2–4, 10–19, 44; Ne 13:1–3, 27–30) Zakročilo se také proti jiným cizincům, kteří se provinili špatnostmi. (Ne 13:7, 8, 16–21)

Vítězní Babylóňané zacházeli v době zničení Jeruzaléma se Židy velmi krutě. (Ná 2:5–12, 19–22) Po osvobození měli Židé v Zaslíbené zemi neustálé konflikty s okolními cizinci, zejména je sužovali řečtí panovníci Sýrie. Ve snaze udržet si obnovené uctívání museli Židé vzdorovat nelítostnému pronásledování, kterým se je Antiochos IV. Epifanés pokoušel helenizovat. Po celá poexilní staletí Izraelité neustále bojovali za nezávislost, což vyvolávalo zanícení pro judaismus a u některých z nich silně nacionalistického ducha. Tyto činitele společně se strachem ze smíšení jejich rodu s jinými rody prostřednictvím sňatků s cizinci pravděpodobně přispěly k odklonu od liberálního postoje k cizincům, který byl jasně patrný v Hebrejských písmech. (Srovnej 1Kr 8:41–43; 2Pa 6:32, 33; Iz 56:6, 7.)

V prvním století n. l. Zejména vliv náboženských vůdců vyvolal v Židech povznesenost a nezlomný pocit výlučnosti, které se u nich projevovaly v prvním století n. l. Tento postoj Židů je jasně patrný z jejich opovržení Samaritány, národem, který vznikl smíšením Izraelitů a cizinců. Židé se zpravidla ‚se Samaritány nestýkali‘, dokonce je nechtěli poprosit ani o to, aby jim dali napít vody. (Jan 4:9) Ježíš však objasnil, že takový extrémní názor je špatný. (Lk 10:29–37)

Vytvořením nové smlouvy na základě Kristovy výkupní oběti skončilo zákonné oddělení Židů od pohanů. (Ef 2:11–16) Avšak první učedníci to i po Letnicích roku 33 n. l. chápali jen částečně. Všeobecný čili běžný názor Židů vyjádřil Petr v rozhovoru s pohanem Kornéliem: „Dobře víte, jak nezákonné je pro Žida, aby se připojil nebo přiblížil k člověku jiného rodu.“ (Sk 10:28) Jan 18:28 ukazuje, že vstup do příbytku nějakého pohana Židé považovali za skutek, který způsobil obřadní znečištění. I když Zákon stanovený prostřednictvím Mojžíše takové bezvýznamné společenství výslovně nezakazoval, mezi Židy a zejména mezi jejich náboženskými vůdci byl tento názor běžný. Nějakou dobu to trvalo, než se první křesťané židovského původu osvobodili od omezení způsobených převládajícími postoji a než uznali skutečnost zdůrazněnou apoštolem Pavlem, že pro ty, kdo mají ‚novou křesťanskou osobnost‘, není „Řek ani Žid, obřízka ani neobřízka, cizinec, Skyta, otrok, svobodný, ale Kristus je všechno a ve všech“. (Ga 2:11–14; Kol 3:10, 11)

Řecké slovo barʹba·ros překládané jako „cizinec“ se v podstatě vztahuje na toho, kdo nemluví řecky. (Viz heslo BARBAR.)