Pro označení lidských potomků se používají hebrejské a řecké výrazy, které předávají informaci o řadě užitečných podrobností. Běžný hebrejský výraz pro dítě je jeʹledh. (1Mo 21:8) Příbuzné slovo jal·dahʹ se vztahuje na „dítě ženského rodu“, „mladou dámu“ nebo ‚děvče‘. (Joel 3:3; 1Mo 34:4; Ze 8:5) Obě slova pocházejí z kořene ja·ladhʹ, který znamená „zrodit, porodit, rodit“. Dva další hebrejské výrazy pro dítě (ʽó·lelʹ a ʽó·lalʹ) pocházejí z kořenného slovesa ʽul, které znamená „dávat sát“. (1Sa 22:19; Jer 6:11; 1Mo 33:13) Obvyklý hebrejský výraz pro chlapce nebo mladého muže je naʹʽar. (1Mo 19:4; Sd 8:20) Avšak tento výraz je také použit na kojence, například na tříměsíčního Mojžíše. (2Mo 2:6; srovnej 2Sa 12:16.) Hebrejské slovo taf (děťátka; maličcí) vyvolává představu někoho, kdo „chodí cupitavými krůčky“. (1Mo 43:8; 45:19; Iz 3:16) K řeckým výrazům patří slovo teʹknon (dítě), te·kniʹon (děťátko), pai·diʹon (malé dítě) a arʹsen (dítě mužského rodu). (Mt 10:21; Jan 13:33; Mt 2:8; Zj 12:13) Řecké slovo neʹpi·os znamená „nemluvně“ (1Ko 13:11) a řecké slovo breʹfos znamená „děťátko“. (Lk 1:41) Občas jsou hebrejská i řecká slova, která mají význam „syn“, překládána jako ‚dítě‘. (1Mo 3:16; Lk 20:34; viz heslo SYN.)

Stvořitel Jehova se postaral o množení lidské rasy tím, že se rodí děti, které se stávají dospělými a časem se samy stanou rodiči. Příkaz k množení je vyjádřen v 1. Mojžíšově 1:28. Mít děti je normální lidskou touhou. Dávným Izraelitům obzvlášť záleželo na tom, aby se jim rodily děti, protože Bůh jim slíbil,  že z nich udělá mocný národ, a protože skrze ně mělo přijít Abrahamovo semeno, jehož prostřednictvím si měly žehnat všechny rodiny země. (1Mo 28:14) Mít mnoho dětí bylo považováno za požehnání od Boha. (Ža 127:3–5; 128:3–6) Na neplodnost se pohlíželo jako na potupu. (1Mo 30:23)

V biblických dobách bylo narození chlapce obvykle radostnější událostí než narození děvčete, i když v rodinném kruhu bylo děvče milováno stejně jako chlapec. Narození chlapce bylo radostnější proto, že zajišťovalo pokračování rodinné linie a rodinného jména a také zachování rodinného majetku. Přední postavení mužů je také vidět v tom, že pod Zákonem období očišťování bylo při narození děvčete dvakrát delší než při narození chlapce. (3Mo 12:2–5) Prvorozený syn patřil Jehovovi a musel být vyplacen obětí. (2Mo 13:12, 13; 4Mo 18:15)

Ve starověku byl novorozenec nejprve umyt vodou a potom potřen solí. (Ez 16:4) Dělalo se to proto, aby se kůže vysušila, napnula a zpevnila. Kojenec byl pevně zabalen do plenek nebo do pruhů látky. (Job 38:9; Lk 2:12) Matka jej kojila dva a půl či tři roky nebo i déle. Za výjimečných okolností, například když matka zemřela nebo neměla mléko, byla použita kojná.

V ranější historii děti dostávaly jména při narození — buď od otce (1Mo 5:29; 16:15; 21:3; 35:18), nebo od matky (1Mo 4:25; 29:32; 1Sa 1:20) —, ale později byla v Izraeli chlapcům dávána jména při obřízce, osmý den. (Lk 1:59; 2:21) Někdy bylo jméno chlapce stejné jako jméno jeho otce, ale obvykle mělo něco společného s okolnostmi, které narození dítěte předcházely nebo je doprovázely, nebo to bylo jméno, které souviselo se jménem Jehovovým. Jak plynul čas, některá jména začala být pouze tradiční a neměla nic společného s původním významem.

Matky přepravovaly své děti různým způsobem. Někdy bylo dítě přivázáno pruhem látky na matčina záda nebo bylo neseno na ramenou. Jehova se prostřednictvím Izajáše zmiňuje o tom, že matky nosily své děti v náručí, zvedaly si je na ramena nebo je nosily u boku. (Iz 49:22; 66:12) Také z Mojžíšových slov je vidět, že děti byly nošeny v náručí. (4Mo 11:12)

O chlapce do pěti let se starala převážně matka. Ovšem otec měl hlavní odpovědnost vyučovat dítě od útlého věku z Písma, a matka mu v tom pomáhala. (5Mo 6:7; Př 1:8; Ef 6:4; 2Ti 3:15) Jak děti rostly, učily se od otce obdělávat půdu a chovat dobytek, nebo se učily nějakému řemeslu, například tesařství. Josef i David byli jako chlapci mladými pastýři. (1Mo 37:2; 1Sa 16:11)

O dívky pečovala pouze matka, ale byly samozřejmě podřízeny i otci. Dokud byly doma, učily se domácím dovednostem, které se jim později hodily. Ráchel byla pastýřkou. (1Mo 29:6–9) Při sklizni obilí pracovaly mladé ženy na polích. (Rut 2:5–9) Šulamitská dívka řekla, že její bratři ji ustanovili hlídačkou vinic. (Pís 1:6)

Malé izraelské děti znaly radost z uvolnění a zábavy. Někdy si hrály na tržištích a napodobovaly to, co viděly u dospělých. (Mt 11:16, 17; Ze 8:5)

Ale dobře vychovávaní izraelští chlapci pamatovali na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, a někteří mu dokonce sloužili jako jeho služebníci. Když byl Samuel ještě chlapec, sloužil Jehovovi u svatostánku. (1Sa 2:11) Ježíš se velmi zajímal o službu svému Otci, už když mu bylo dvanáct let, a snažil se naučit všechno, co jen mohl, tím, že mluvil s učiteli v chrámu. (Lk 2:41–49) Malé hebrejské děvčátko, které mělo hluboko vštípenou víru v Jehovu a jeho proroka Elišu, způsobilo, že Naaman přišel k Elišovi a byl vyléčen z malomocenství. (2Kr 5:2, 3) V Žalmu 148:12, 13 jsou dívky i chlapci nabádáni, aby chválili Jehovu. Chlapci byli vyučováni z Bible, a proto když viděli Ježíše v chrámu, mohli vykřikovat: „Zachraň, prosíme, Syna Davidova!“ a Ježíš je za to pochválil. (Mt 21:15, 16)

Rodiče byli zodpovědni za vzdělávání a výchovu svých dětí. Sami byli jejich učiteli a vůdci — jak slovy, tak příkladem. Výchovný program byl následující: (1) Děti byly vyučovány bázni před Jehovou. (Ža 34:11; Př 9:10) (2) Děti byly nabádány, aby ctily svého otce a svou matku. (2Mo 20:12; 3Mo 19:3; 5Mo 27:16) (3) Do vnímavé mysli mladých potomků bylo pilně vštěpováno ukázňování neboli poučování ze Zákona, jeho přikázání a učení, a poznatky o Jehovově činnosti a odhalených pravdách. (5Mo 4:5, 9; 6:7–21; Ža 78:5) (4) Kladl se důraz na úctu ke starším osobám. (3Mo 19:32) (5) Do mysli mladých lidí bylo nesmazatelně vryto, jak důležitá je poslušnost. (Př 4:1; 19:20; 23:22–25) (6) Kladl se důraz na praktickou přípravu na dospělost — dívky se například učily práce v domácnosti a chlapci se učili řemeslo svého otce, případně nějaké jiné. (7) Děti se učily číst a psát.

Po zajetí v Babylóně existovaly ve většině měst synagógy a později tam učitelé vyučovali chlapce. Kromě toho děti dostávaly náboženské poučení, když je rodiče brali na shromáždění, jejichž účelem bylo uctívat a chválit Jehovu. (5Mo 31:12, 13; Ne 12:43) Rodiče vzali Ježíše do Jeruzaléma při svátku Pasach. Když se jim na zpáteční cestě ztratil, našli ho v chrámu, „jak sedí uprostřed učitelů, naslouchá jim a vyptává se jich“. (Lk 2:41–50; viz heslo VZDĚLÁNÍ.)

Jestliže nastala situace, že syn začal být naprosto vzpurný a nenapravitelný i přes opakované varování a nutné ukázňování, bylo přijato ještě tvrdší  opatření. Syn byl přiveden před starší muže města a poté, co rodiče dosvědčili, že je nenapravitelný provinilec, na něm byl vykonán trest smrti ukamenováním. Toto opatření se zjevně vztahovalo na syna, který již nebyl ve věku, kdy by byl běžně považován za malé dítě, protože Písmo ho popisuje jako ‚nenasytu a pijana‘. (5Mo 21:18–21) Ten, kdo uhodil otce nebo matku nebo kdo na rodiče svolával zlo, byl usmrcen. Důvodem pro taková přísná opatření byl fakt, že národ tak mohl odklidit to, co je špatné, ze svého středu a že ‚celý Izrael uslyšel a vskutku dostal strach‘. Proto jakýkoli sklon mladistvých k delikvenci a neúctě k rodičovské autoritě byl silně brzděn potrestáním, které na takové provinilce čekalo. (2Mo 21:15, 17; Mt 15:4; Mr 7:10)

Božímu ustanovenému proroku Elišovi projevila velkou neúctu skupina malých chlapců, kteří se mu posmívali a křičeli na něj: „Jdi vzhůru, holohlavče! Jdi vzhůru, holohlavče!“ Chtěli, aby Eliša, který měl na sobě známý Elijášův oděv, šel svou cestou vzhůru do Betelu, nebo aby odešel ze země způsobem, kterým — jak se mělo za to — odešel Elijáš. (2Kr 2:11) Nechtěli, aby byl nablízku. Eliša se nakonec otočil a v Jehovově jménu na ně svolal zlo. „Nato vyšly z lesa dvě medvědice a na kusy roztrhaly z jejich počtu dvaačtyřicet dětí.“ (2Kr 2:23, 24)

Ježíš prorokoval, že děti povstanou proti rodičům a rodiče proti dětem kvůli tomu, že buď rodiče, nebo děti se stanou jeho následovníky. (Mt 10:21; Mr 13:12) Apoštol Pavel předpověděl, že velkým problémem, kterým se budou „poslední dny“ vyznačovat, bude to, že děti nebudou poslouchat rodiče a že bude chybět přirozená náklonnost. (2Ti 3:1–3)

Když apoštol Pavel stanovoval podmínky, které musí splňovat dozorci a služební pomocníci v křesťanském sboru, uvedl, že muži vybraní do těchto postavení mají mít „věřící děti, jež nejsou viněny z prostopášnosti ani nepoddajnosti“ a jež jsou v podřízenosti se vší vážností — protože jak říká Pavel, „jestliže někdo vskutku neví, jak předsedat své vlastní domácnosti, jak bude pečovat o Boží sbor?“ (Tit 1:6; 1Ti 3:4, 5, 12)

Rodičovská autorita. Autorita rodičů, zvláště otce rodiny, byla dost široká. Dokud byl živ a byl schopen řídit domácnost, synové mu byli podřízeni. Avšak pokud syn nakonec založil svou vlastní domácnost, její hlavou se stal on. Otec mohl děti prodat do dočasného otroctví jako splátku dluhu. (2Mo 21:7; 2Kr 4:1; Mt 18:25) Otcova autorita nad dcerou byla taková, že otec mohl zrušit dceřin slavnostní slib. Avšak svou autoritu nemohl použít k tomu, aby dceři zakázal uctívat Jehovu nebo aby dcera neposlechla Jehovovo přikázání, protože otec sám jako člen izraelského národa byl plně zasvěcen Bohu a plně podléhal Božímu Zákonu. (4Mo 30:3–5, 16) Rodičovská autorita byla zjevná také v uzavírání manželství. Rodiče svým synům vybírali manželky a zařizovali svatbu. (1Mo 21:21; 2Mo 21:8–11; Sd 14:1–3) Vdova nebo rozvedená žena se mohla vrátit do domu svého otce a znovu mu pak byla podřízena. (1Mo 38:11)

Dědická práva se přenášela prostřednictvím otce. Při narození dvojčat se věnovala velká péče tomu, aby se rozlišilo, které dítě přišlo na svět jako první (1Mo 38:28), protože prvorozený syn dostal dva díly otcova dědictví, kdežto další synové dostali po jednom. (5Mo 21:17; 1Mo 25:1–6) Starší syn obvykle přijal odpovědnost starat se po otcově smrti o ženy v rodině. Syn, který se narodil z levirátního manželství, byl vychováván jako syn onoho mrtvého muže a zdědil jeho majetek. (5Mo 25:6; Rut 4:10, 17)

Obrazné použití. Slova „dítě“ a „děti“, jak se používají v Bibli, mají dost široký význam. O potomcích Izraele se mluví jako o „dětech v těle“ a Izajáš o nich říká, že jsou „dětmi přestupku“, protože byli vzpurní vůči Jehovovi. (Ří 9:8; Iz 57:4) V době apoštolů byli ničemní lidé nazváni „prokletými dětmi“ a ‚Ďáblovými dětmi‘. (2Pe 2:14; 1Ja 3:10) Naproti tomu lidé, kteří projevovali víru v Krista a byli zplozeni duchem, jsou nazýváni „Božími dětmi“. (Jan 1:12; Ří 8:16) I učedníci jsou často nazýváni dětmi. (Jan 13:33; Heb 2:13)

O jednotlivcích, kteří měli dostat výsadu vzkříšení z mrtvých, je řečeno, že jsou „dětmi vzkříšení“ (Lk 20:36); také ti, kdo jsou spoludědici s Kristem, jsou ‚dětmi podle slibu‘ (Ří 9:8) nebo dětmi „svobodné“ (Ga 4:31). Všichni, kdo touží po životě v nebeském Království, musí projevovat vlastnosti dětí — totiž pokoru, vnímavost a důvěru. (Mt 18:2–4) Muži a ženy, kteří se snaží poslouchat Boha a ve svém životě nechávají svítit světlo pravdy, jsou popisováni jako „poslušné děti“ a jako „děti světla“. (1Pe 1:14; Ef 5:8)

Pavel radil členům sboru v Korintu jako dětem, aby se „rozšířili“ ve své náklonnosti; předtím je povzbuzoval, aby se nestali dětmi ve schopnostech porozumění. (2Ko 6:13; 1Ko 14:20)