Přejít k článku

Přejít na obsah

Daně

Daně

Dávka (peněz, zboží nebo práce) vyměřená z osob nebo majetku a stanovená autoritou. Formy daní se dlouho používaly k podpoře státních služeb, státních úředníků a také kněží. K daním, které se ve starověku platily, patřil desátek, tribut, mýtné, daň z hlavy a daň ze zboží — vyváženého, dováženého či převáženého kupci přes území státu.

Daně na podporu Jehovovy svatyně. Služba ve svatyni byla podporována prostřednictvím zdanění. Povinné desátky byly hlavním zdrojem podpory áronských kněží a Levitů; ti alespoň při jedné příležitosti obdrželi podíl z válečné kořisti v souladu s tím, jak Jehova určil výši daně. (4Mo 18:26–29; 31:26–47; viz heslo DESÁTEK.) Jehova také nařídil Mojžíšovi, aby po sčítání lidu každá registrovaná osoba dala půl šekelu (1,10 dolaru) jako „příspěvek Jehovovi“, který měl sloužit pro stan setkání. (2Mo 30:12–16) Zdá se, že se u Židů stalo zvykem dávat pevnou částku každý rok, i když sčítání lidu se každý rok neprovádělo. Například Jehoaš žádal, aby byla přinášena „posvátná daň nařízená . . . Mojžíšem“. (2Pa 24:6, 9) Židé v Nehemjášově době se zavázali, že budou každý rok platit třetinu šekelu (asi 75 centů) na službu v chrámu. (Ne 10:32)

V době Ježíšovy pozemské služby dávali Židé na chrám dvě drachmy. Když se Petra ptali, zda se Ježíš podrobí tomuto zdanění, Petr odpověděl kladně. Později, když o této záležitosti mluvili, Ježíš poukázal na to, že králové nevyžadují daně od svých synů, protože synové patří do královské domácnosti, pro níž se daň vybírá. Avšak přestože byl jediným zplozeným Synem Toho, kdo byl uctíván v chrámu, Ježíš dohlédl na to, aby daň byla zaplacena. Nechtěl totiž druhé přivést ke klopýtání. (Mt 17:24–27)

Daně vyžadované panovníky. Se zřízením království v Izraeli byly zavedeny daně — mimo jiné desetina ze stáda a z výnosu — na podporu krále, jeho domácnosti a různých státních úředníků a služebníků. (1Sa 8:11–17; 1Kr 4:6–19) Ke konci Šalomounovy vlády se odvody na nucené práce a podporování státu staly pro lid takovým břemenem, že na nastupujícím Šalomounovu synovi Rechoboamovi požadoval, aby jim ‚tvrdou službu a těžké jho‘ ulehčil. Rechoboam to odmítl, a vyprovokoval tak deset kmenů ke vzpouře. (1Kr 12:3–19; viz hesla POVINNÁ SLUŽBA; NUCENÁ PRÁCE.)

Když se Izraelité dostali pod cizí nadvládu, museli se podrobit ještě další formě zdanění. Například když faraón Neko učinil Jehojakima svým vazalem a uvalil na Judu těžkou pokutu neboli tribut, Jehojakim získal potřebné prostředky tím, že své poddané donutil platit jistou sumu „podle daňové sazby každého jednotlivce“. (2Kr 23:31–35)

V perském období museli Židé (kromě kněží a dalších osob sloužících ve svatyni, které Artaxerxes Longimanus této povinnosti zprostil) platit daň (aramejsky mid·dahʹ nebo min·dahʹ), tribut (belóʹ) a mýtné (halakhʹ). (Ezr 4:13, 20; 7:24) Má se za to, že daň mid·dahʹ znamenala osobní zdanění jednotlivců, belóʹ daň ze zboží, spotřební daň, a halakhʹ mýtné, jež osoby cestující po silnicích platily v mýtnicích nebo u říčních brodů. Mid·dahʹ (v AS, KJ, NS přeloženo u Ne 5:4 jako „tribut“) musela být dost vysoká daň, protože mnoho Židů si muselo na její zaplacení vypůjčit. Kromě toho, že Židé museli platit daně, které vyžadovali Peršané, museli normálně finančně podporovat místodržitele. (Ne 5:14, 15)

V 1. stol. n. l. Židé nesli placení daní velmi těžce, a to nejen kvůli korupci, která byla mezi výběrčími daní běžná, ale také proto, že tím uznávali svou poddanost Římu. (Viz heslo VÝBĚRČÍ DANÍ.) Avšak Ježíš Kristus i apoštol Pavel ukázali, že platit daně „césarovi“ neboli „nadřazeným autoritám“ je správné. (Mt 22:17–21; Ří 13:1, 7; viz heslo CÉSAR, Bůh a césar.) K různým druhům daní, o nichž je zmínka v Křesťanských řeckých písmech, patří teʹlos (nepřímá daň, clo nebo tribut; Mt 17:25; Ří 13:7). Také se tam vyskytuje slovo kenʹsos (daň z hlavy; Mt 17:25; 22:17, 19; Mr 12:14) a foʹros (širší pojem, který snad znamenal daň z domů, pozemků a osob; Lk 20:22; 23:2).