V biblické zprávě jsou tímto jménem označeni tři králové — jeden médský a dva perští. Někteří znalci se domnívají, že jméno „Dareios“ mohlo být přinejmenším v případě Dareia Médského použito spíše jako titul nebo označení trůnu než jako osobní jméno.

1. Dareios Médský vystřídal na trůnu chaldejského krále Belšacara potom, co Babylón dobyla vojska Kýra Perského. Tehdy bylo Dareiovi asi 62 let. (Da 5:30, 31) Blíže je označen také jako ‚syn Ahasvera ze semene Médů‘. (Da 9:1)

Své postavení ve správě říše uplatnil Dareios tím, že nad celou říší dosadil 120 satrapů a že také jmenoval tři vysoké úředníky, kteří zastupovali zájmy krále a měli soudní pravomoc nad satrapy. Je docela možné, že základním cílem tohoto uspořádání byl zájem finanční, protože k hlavním povinnostem satrapů patřilo vybírat důchody a tributy do královských pokladen. (Srovnej Ezr 4:13.) Jedním ze členů triumvirátu vysokých úředníků, které Dareios jmenoval, byl Daniel. Nad ostatními úředníky a satrapy vynikal tak, že ho chtěl Dareios udělat ministerským předsedou. Dva další vysocí úředníci a satrapové na Daniela zjevně žárlili a je také možné, že nelibě nesli to, že se Daniel kvůli své ryzosti bránil korupci a podplácení. Proto vymysleli právní past. Celý zástup se jich dostavil ke králi, aby mu k podpisu předložili dekret, který, jak tvrdili, přijali všichni vysocí vládní úředníci (Daniel však nebyl jmenován). Tímto dekretem se zakazovalo předkládat po dobu třiceti dnů jakoukoli „žádost k nějakému bohu nebo člověku“ kromě Dareia. Ten, kdo by tento zákon porušil, měl být hozen do lví jámy. Výnos budil zdání, že jeho cílem je upevnit cizince Dareia v jeho nově získaném postavení krále říše a že je výrazem loajality a podpory vládních úředníků, kteří se o tento dekret zasadili. (Da 6:1–3, 6–8)

Dareios výnos podepsal a brzy se musel vypořádat s následky, které měly odhalit, jaký záměr se za dekretem skrýval. Prvním člověkem, který zákaz porušil (srovnej Sk 5:29), byl Daniel, protože se dále modlil k Jehovovi. Za to byl vhozen do lví jámy, a to i přes Dareiovy upřímné snahy najít způsob, jak by se dekret, který nebylo možné změnit, dal alespoň obejít. Dareios vyjádřil svou důvěru v to, že Danielův Bůh má tu moc, aby Daniela zachránil. Po bezesné noci a půstu pospíchal Dareios ke lví jámě a velmi se zaradoval, když uviděl, že Daniel je stále naživu a že mu lvi neublížili. Kromě toho, že pak za trest hodil do lví jámy Danielovy žalobce a jejich rodiny, král také nechal po celé říši vyhlásit, že ‚v každém panství jeho království se mají lidé třást před Danielovým Bohem a bát se ho‘. (Da 6:9–27)

Z historických zpráv vyplývá, že už od starověku byli mezopotámští králové považováni za bohy a byli uctíváni. Mnoho komentátorů je toho názoru, že se zákaz předkládat ‚žádosti‘, který byl vyjádřen v Dareiově dekretu, vztahoval výlučně na žádosti náboženského charakteru, že se netýkal proseb obecného druhu. To, že v Babylóně existovala ‚lví jáma‘, je v souladu se svědectvím starověkých nápisů, z nichž vyplývá, že panovníci v Orientu často měli zvěřince s divokými zvířaty. Dílo Soncino Books of the Bible (Daniel, Ezra and Nehemiah, s. 49) k tomu uvádí: „Peršané jsou známi tím, že od asyrských králů převzali zvyk chovat tato zvířata ve svých zoologických zahradách.“ (A. Cohen, ed., Londýn, 1951)

Kniha Daniel od 6. kapitoly dále se o Dareiovi zmiňuje už jen jednou, a to v souvislosti s událostí, k níž došlo v „prvním roce“ Dareiovy vlády. V průběhu tohoto roku Daniel „rozpoznal“, že se přiblížil konec sedmdesátiletého období zpustošení Judy, a dostal vidění týkající se 70 prorockých týdnů let a Mesiášova příchodu. (Da 9:1, 2, 24–27) Anděl, jenž Danielovi zprostředkoval vidění, které zobrazovalo soupeření mezi ‚králem severu‘ a ‚králem jihu‘, také zjevil, že dříve, v prvním roce Dareia Médského, se projevil jako anděl, který posiluje a který je jako tvrz. (Da 11:1, 6) Tato slova chápou komentátoři obvykle tak, že anděl tuto službu poskytl Dareiovi. Mnohem pravděpodobnější se však zdá, že anděl pomohl Michaelovi, o kterém se mluví v předchozím verši (Da 10:21) a který bojoval po boku tohoto zvláštního andělského posla. Byla to tedy spolupráce andělů v boji s démonským ‚knížetem Persie‘, který se snažil zmařit splnění Jehovových záměrů. (Da 10:13, 14)

Totožnost Dareia Médského. Zmínka o ‚Dareiovi Médském‘ nebyla zatím nalezena na žádném nápise nebiblického původu. Nezmiňuje se o něm ani žádný starověký světský historik z doby před Josephem (židovským historikem, který žil v prvním století n. l.). To mnoha kritikům slouží jako základ či záminka pro to, aby Dareia Médského označili jako fiktivní postavu.

Někteří učenci ukazují, že krátce po dobytí Babylóna Kýros učinil ‚králem Babylóna‘ svého syna Kambýsa (II.). Ten sice v Babylóně svého otce nepochybně zastupoval při každoroční slavnosti „Nového roku“, ale ve zbývajícím čase zřejmě sídlil v Sipparu. Z výzkumu založeného na studiu klínopisných textů vyplývá, že titul „Král Babylóna“ Kambýses přijal nejdříve 1. nisanu roku 530 př. n. l., kdy se stal spoluvládcem s Kýrem, který se tehdy vydal na válečné tažení, při němž přišel o život. Snahy ztotožnit Dareia s Kýrovým synem Kambýsem II. narážejí na rozpor s tím, že Dareiovi bylo v době pádu Babylóna „asi dvaašedesát let“. (Da 5:31)

 Názor, že Dareios mohlo být jiné jméno Kýra, není v souladu s tím, že Dareios byl ‚Méd‘ a že byl „ze semene Médů“. Toto druhé označení ukazuje, že jeho otec Ahasverus byl Méd. Kýros je jednoznačně označován ‚Perský‘, a i když jeho matka snad byla Médka, jak tvrdí někteří historikové, jeho otcem byl Peršan Kambýses I., jak je to patrné z Kýrova válce. (Da 9:1; 6:28)

Jiní znalci ztotožňují Dareia s údajným Kýrovým „strýcem“, kterého řecký historik Xenofón nazývá „Kyaxarés, Astyagův syn“. Xenofón vypráví o tom, že Kyaxarés nastoupil na trůn po médském králi Astyagovi, ale že později dal jak svou dceru, tak celou Médii svému synovci Kýrovi. (O Kýrově vychování, I, v, s. 48; VIII, v, s. 303) Hérodotos i Ktésiás (řečtí historikové, kteří byli víceméně Xenofónovými současníky) však podávají zprávy, které popírají to, co napsal Xenofón; Hérodotos (Dějiny I., 109) tvrdí, že Astyagés syna neměl. Z Nabonidovy kroniky vyplývá, že se Kýros stal králem nad Médy tak, že Astyaga přemohl. Kromě toho by pro ztotožnění Dareia s Kyaxarem II. byl nutný předpoklad, že Astyagés byl znám také jako Ahasverus, protože Dareios Médský byl ‚synem Ahasvera‘. (Da 9:1) Tento názor však není potvrzen.

Kdo skutečně byl Dareios Médský?

V řadě slovníkových děl z poslední doby je Dareios ztotožňován s Gubaruem (obvykle považovaným za Góbrya, o němž se zmiňuje Xenofón ve svém spisu O Kýrově vychování), který se stal místodržitelem Babylóna po jeho dobytí Médy a Peršany. To je v zásadě dokládáno takto:

Když se ve starověkém klínopisném textu známém jako Nabonidova kronika popisuje pád Babylóna, uvádí se tam, že Ugbaru, „místodržitel Gutia, a Kýrova armáda vstoupili do Babylóna bez boje“. Potom tento text vypráví o Kýrově vstupu do města o 17 dní později a říká, že Gubaru, „jeho místodržitel, ustanovil v Babylóně (nižší) místodržitele“. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 306; srovnej Darius the Mede, J. C. Whitcomb, 1959, s. 17.) Je třeba vzít v úvahu, že jména „Ugbaru“ a „Gubaru“ jsou odlišná. Sice se zdá, že jsou podobná, ale v klínovém písmu se znak pro první slabiku Ugbaruova jména zcela liší od znaku pro první slabiku Gubaruova jména. Kronika uvádí, že Ugbaru, místodržitel Gutia, zemřel několik týdnů po dobytí Babylóna. Jiné klínopisné texty ukazují, že Gubaru žil dále a dalších 14 let byl místodržitelem nejen ve městě Babylón, ale na celém území Babylónie a také v „Oblasti za řekou“, k níž patřila Sýrie, Fénicie a Palestina až k egyptskému pomezí. Gubaru byl tedy panovníkem nad oblastí, která zabírala celý Úrodný půlměsíc, což bylo v zásadě území, které odpovídalo Babylónské říši. O Dareiovi Médském je, jak víme, řečeno, že byl „učiněn králem nad královstvím Chaldejců“ (Da 5:31; 9:1), ale nemluví se o něm jako o ‚perském králi‘, jak je běžně označován král Kýros. (Da 10:1; Ezr 1:1, 2; 3:7; 4:3) Území, nad nímž vládl Gubaru, se tedy přinejmenším zdá být stejné jako území, nad nímž panoval Dareios.

Gubaru není nikde označen jako „Dareios“, a proto se někteří znalci domnívají, že „Dareios“ byl jeho titul či označení trůnu. Archeolog W. F. Albright uvádí: „Zdá se mi nanejvýš pravděpodobné, že v době, kdy byl Kýros nepřítomen, protože byl na válečném tažení na Východě, Góbryás [Gubaru] skutečně přijal královskou důstojnost spolu se jménem Dareios, což byl možná starý íránský titul pro krále.“ (Journal of Biblical Literature, 1921, sv. XL, s. 112, ppč 19) Na námitku, že klínopisné tabulky o Gubaruovi jako o ‚králi‘ nikde nemluví, odpovídají zastánci Gubaruovy totožnosti s králem Dareiem poukazem na skutečnost, že titul král není na klínopisných tabulkách použit ani na Belšacara, a přesto klínopisný dokument známý jako „Hanopis na Nabonida“ jasně uvádí, že Nabonid svěřil „království“ svému synovi.

Profesor Whitcomb poukazuje také na to, že podle Nabonidovy kroniky Gubaru jakožto Kýrův oblastní místodržitel „jmenoval . . . (oblastní místodržitele) v Babylóně“ stejně jako Dareios, který podle Daniela 6:1, 2 „dosadil nad královstvím sto dvacet satrapů“. Profesor Whitcomb proto zastává názor, že Gubaru, místodržitel nad místodržiteli, byl svými podřízenými pravděpodobně označen za krále. (Darius the Mede, s. 31–33) A když A. T. Olmstead mluví o rozsáhlé oblasti, nad níž Gubaru (Góbryás) panoval, uvádí: „Nad celou touto obrovskou rozlohou úrodné země Góbryás [Gubaru] panoval téměř jako nezávislý panovník.“ (History of the Persian Empire, 1948, s. 56)

V souladu s tím si někteří učenci myslí, že je pravděpodobné, že Dareios Médský byl ve skutečnosti vicekrál, který panoval v království Chaldejců, ale byl podřízen Kýrovi, nejvyššímu panovníkovi Perské říše. Albert T. Olmstead uvádí: „Ve styku se svými poddanými v Babylóně byl Kýros ‚králem Babylóna, králem zemí‘. Tím, že trval na tom, aby stará linie panovníků nebyla přerušena, zapůsobil na jejich ješitnost, získal jejich oddanost . . . Ale když král odjel, byl představitelem jeho královské autority satrapa Góbryás.“ (History of the Persian Empire, s. 71) Zastánci názoru, že biblický Dareios takovým vicekrálem skutečně byl, poukazují na skutečnost, že je  o Dareiovi řečeno, že ‚přijal království‘ a že byl „učiněn králem nad královstvím Chaldejců“. To používají jako důkaz toho, že skutečně byl podřízen nějakému nadřazenému panovníkovi. (Da 5:31; 9:1; srovnej 7:27, kde je řečeno, že ‚Nejvýše postavený‘, Jehova Bůh, dává Království ‚svatým‘.)

I když se informace, které jsou o Gubaruovi dostupné, v mnoha ohledech zdají podobné tomu, co víme o Dareiovi, a i když Dareios mohl být vicekrálem pod vládou Kýra, není možné považovat toto určení Dareiovy totožnosti za nezvratné. Historické záznamy neříkají nic o Gubaruově národnosti ani o jeho původu, čímž by se ukázalo, zda byl ‚Méd‘ a ‚syn Ahasvera‘. Tyto zprávy ani neukazují, že by měl takovou královskou autoritu, aby mohl učinit nějaké prohlášení či vydat dekret toho druhu, jaký je popsán u Daniela 6:6–9. Z biblické zprávy je navíc patrné, že Dareiova vláda nad Babylónem netrvala dlouho a že kralování nad Babylónem potom převzal Kýros; je však možné, že panovali současně a že se Daniel konkrétně zmínil pouze o tom roce, kdy Dareios získal v Babylóně význačné postavení. (Da 6:28; 9:1; 2Pa 36:20–23) Gubaru zůstal ve svém postavení 14 let.

Proč historická identifikace není spolehlivá. Pravdivost biblické zprávy není samozřejmě závislá na tom, zda bude potvrzena světskými zdroji. Existuje řada případů, kdy jednotlivé postavy či události, o nichž se píše v Bibli, byly kritiky kdysi zavrženy jako ‚nehistorické‘, ale nakonec bylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že historické jsou. Tato skutečnost by měla badatele Božího slova chránit před tím, že by nepříznivé kritice připisoval nepatřičnou důležitost. (Viz hesla BELŠACAR; SARGON.) Stovky tisíc klínopisných tabulek, které byly objeveny na Středním východě, předkládají stále ještě velmi nedokonalý obraz dějin, obraz, který má různé trhliny a mezery. A pokud jde o jiné prameny, zůstaly dochovány opisy děl (i když často pouze ve formě fragmentů) jen malého počtu starověkých světských historiků. Navíc většina těchto historiků byli Řekové a ty od událostí popisovaných v knize Daniel oddělovalo jedno, dvě či více století.

Mnohem pádnější důvod, proč v babylónských záznamech není o Dareiovi dostatek informací, však poskytuje samotná kniha Daniel. Ukazuje, že Dareios dal Danielovi vysoké postavení ve vládě, což vyvolalo značnou nelibost ostatních vysokých úředníků. Jejich úkladný plán proti Danielovi se nezdařil. Danielovy žalobce a jejich rodiny Dareios popravil, čímž pravděpodobně vyvolal nepřátelství ostatních úředníků. Dareiovo provolání, kterým se nařizovalo, že se všichni v království mají ‚bát Danielova Boha‘, muselo nevyhnutelně vyvolat značnou nespokojenost a odpor ze strany mocného babylónského kněžstva. Vzhledem k tomu, že písaři byli těmito kněžími zcela jistě vedeni, nebylo by vůbec překvapující, kdyby záznamy byly postupně upravovány a doklady o Dareiovi byly úplně odstraněny. Je známo, že podobné věci se tehdy děly.

Dvojvládí Médů a Peršanů, jak ho ukazuje Bible, je třeba přikládat správnou váhu. (Da 5:28; 8:3, 4, 20) I když světská historie přisuzuje Kýrovi a Peršanům nesmírnou důležitost, biblická zpráva ukazuje, že Médové s nimi nadále zůstávali ve zjevném partnerském vztahu a že zákony byly dále zákony „Médů a Peršanů“. (Da 6:8; Es 1:19) Médové měli na svržení Babylóna značný podíl. (Iz 13:17–19) Je třeba také připomenout, že Jeremjáš (51:11) předpověděl, že mezi těmi, kdo zaútočí na Babylón, budou ‚médští králové [mn. č.]‘. Je dost možné, že jedním z těchto králů byl právě Dareios.

2. Dareios Hystaspis, zvaný též Dareios Veliký či Dareios I. (Perský). Je považován za jednoho z význačných panovníků Perské říše. Dareios o sobě říká, že je „syn Hystaspa, Achajmenovec, Peršan, syn Peršana, Árijec, z árijského semene“. (History of the Persian Empire, s. 122, 123) Tvrdil tak, že je ze stejného královského rodu jako Kýros Veliký, i když z jiné rodinné větve.

Po smrti Kambýsa II., který zemřel v roce 522 př. n. l. při návratu z Egypta, seděl krátce na perském trůnu Kambýsův bratr Bardija (nebo možná mág jménem Gaumata). Za pomoci šesti perských šlechticů Dareios zavraždil uchvatitele trůnu a sám na trůn potom usedl. Vylíčení této události je obsaženo v obrovském trojjazyčném nápise, který Dareios nechal vytesat na skalních stěnách u Behistúnu, naproti nížině, kterou protínala hlavní karavanová cesta z Bagdádu do Teheránu. Z tohoto nápisu vyplývá, že Gaumata byl násilný uchvatitel a že se vydával za Kambýsova bratra, který byl usmrcen. Tuto zprávu (kterou se prolíná opakované Dareiovo ujištění: „Toto je pravda, nikoli lži.“) považuje většina novodobých učenců v zásadě za reálnou. Někteří znalci si však myslí, že Dareios byl „velký lhář“ a že fakta svědčí o tom, že násilným uchvatitelem byl ve skutečnosti on sám. Ať už to bylo jakkoli, v době, kdy Dareios převzal kralování, se lid říše bouřil, a má se za to, že následující dva roky trávil Dareios tím, že podroboval povstalecké síly v celé říši. Egypt, který se z perského jha vymanil, byl Dareiem přibližně v letech 519–518 př. n. l. znovu dobyt. Dareios potom rozšířil hranice říše až do Indie na V a do Trácie a Makedonie na Z. Je proslulý také tím, že provedl účinnou reorganizaci administrativní struktury celé říše, že sestavil říšský zákoník zvaný Sbírka dobrých ustanovení a že znovu  otevřel kanál spojující egyptskou řeku Nil s Rudým mořem.

Dareios Hystaspis vystupuje v biblické zprávě zejména v souvislosti se znovuvybudováním chrámu v Jeruzalémě. Základy chrámu byly položeny v roce 536 př. n. l., ale práce spojená s obnovou byla v roce 522 zakázána a „zůstala zastavena až do druhého roku vlády . . . Dareia“ (520 př. n. l.). (Ezr 4:4, 5, 24) V průběhu tohoto roku proroci Ageus a Zecharjáš povzbuzovali Židy k tomu, aby obnovili stavební práce, a dílo se opět rozběhlo. (Ezr 5:1, 2; Ag 1:1, 14, 15; Ze 1:1) To přimělo Tattenaie, místodržitele zastupujícího zájmy říše v oblasti záp. od Eufratu, a další úředníky k tomu, že věc prozkoumali a perskému králi Dareiovi poslali dopis. V něm krále informovali o stavebních pracech, o tom, že Židé tvrdí, že jejich stavba je zákonná, a požadovali prozkoumání královských archívů, aby se zjistilo, zda existují písemné doklady odůvodňující tvrzení Židů. (Ezr 5:3–17) Z prohlášení Židů bylo patrné, že rozlišují mezi jednáním Chaldejce Nebukadnecara, který zničil jejich chrám, a jednáním Peršana Kýra, který jim dal povolení k jeho rekonstrukci. To mohlo na Dareia správně a příznivě zapůsobit; v prvním roce své vlády musel totiž potlačit povstání dvou vzbouřenců, kteří si říkali Nebukadnecar (historiky označovaní jako Nebukadnecar III. a Nebukadnecar IV.), tvrdili, že jsou syny Nabonida, a usilovali o nezávislost Babylóna na Perské říši.

Když úředníci prohledali záznamy v archívech v Ekbataně, starověkém médském hlavním městě, objevili Kýrův dokument. Dareios potom poslal místodržiteli Tattenaiovi nařízení, aby on a další úředníci nejen nezasahovali do prací na stavbě chrámu, ale aby také poskytovali peněžní prostředky „z královské daňové pokladnice za Řekou“ a rovněž zvířata a další potřebné věci k obětem. Každý, kdo by se provinil proti královu nařízení, měl být přibit na kůl a jeho dům měl být „přeměněn ve veřejný záchod“. (Ezr 6:1–12)

Díky této spolupráci úředníků a díky neustálému povzbuzování ze strany proroků (Ze 7:1; 8:1–9, 20–23) byla práce na chrámu úspěšně dokončena „třetího dne lunárního měsíce adaru, totiž v šestém roce vlády krále Dareia“ (Ezr 6:13–15; 6. března 515 př. n. l.). Z Dareiových nápisů vyplývá, že byl oddaným ctitelem Ahury Mazdy. Proto je zjevné, že i když tímto svým činem posloužil Jehovovu záměru a Jehova ho v tom nepochybně vedl, udělal to hlavně z úcty k neodvolatelným médo-perským zákonům a v souladu s politikou snášenlivosti, kterou prosazovala jeho vláda (doklady o této snášenlivosti byly nalezeny na některých Dareiových nápisech).

Pozdější vojenská tažení do Řecka. Na přelomu století se různá řecká města v Iónii vzbouřila proti perské nadvládě, a i když Dareios tyto vzpoury potlačil, rozhodl se potrestat Atény a Eretrii za to, že povstaleckým městům poskytly pomoc. To vedlo k invazi Peršanů do Řecka, která však skončila porážkou Dareiových vojsk v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. Dareios sice pečlivě připravoval další tažení do Řecka, ale už ho nemohl uskutečnit, protože v roce 486 př. n. l. zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho syn Xerxes.

3. Nehemjáš 12:22 se zmiňuje o záznamu týkajícím se představených otcovských domů Levitů „za dnů Eljašibových, Jojadových a Jochananových a Jadduových . . . až do kralování Peršana Dareia“. Vzhledem k tomu, že Eljašib byl veleknězem v době, kdy se Nehemjáš vrátil do Jeruzaléma (Ne 3:1), a vzhledem k tomu, že v době druhé Nehemjášovy návštěvy v tomto městě (po 32. roce Artaxerxa [443 př. n. l.]) měl Jojada ženatého syna (Ne 13:28), je pravděpodobné, že „Dareios“, o němž je u Nehemjáše zmínka, byl Dareios Óchos (zvaný též Nothos), který panoval v letech 423 až 405 př. n. l.

V dopise nalezeném mezi papyry z Elefantiny, který údajně pochází s posledních let pátého století př. n. l., se píše, že „Jochanan“ byl tehdy veleknězem v Jeruzalémě.