Již v dávných dobách mělo dávání darů důležitou úlohu v každodenním životě. Když se Abrahamův letitý služebník přesvědčil o tom, že Jehova určil Izákovi za manželku Rebeku, dal této dívce jako dar šperky. (1Mo 24:13–22) Když potom Laban a Betuel vyjádřili, že se sňatkem souhlasí, dal Abrahamův služebník Rebece další dary a dal také „vybrané věci jejímu bratrovi a její matce“. (1Mo 24:50–53) Později převedl Abraham všechen svůj majetek na Izáka, ale synům svých konkubín dal dary a poslal je pryč. (1Mo 25:5, 6; srovnej 2Pa 21:3.)

V patriarchálních dobách snad bylo zvykem dávat dary lidem, kteří byli postiženi neštěstím. Když Jehova zvrátil Jobův stav zajetí, Jobovi bratři, sestry a dřívější známí nejenže ho přicházeli potěšit, ale každý mu dal „peníz a každý mu dal zlatý kroužek“. (Job 42:10, 11)

Dary, které měly přinést prospěch. Dary byly často dávány s nadějí, že za ně bude získáno něco žádoucího. Jákob připravil pro Esaua velký dar v podobě dobytka, aby našel přízeň v očích svého  bratra. (1Mo 32:13–18; 33:8) To, že si Jákob naléhavě přál, aby Esau jeho dar přijal, můžeme lépe pochopit, jestliže si uvědomíme, že podle orientálního zvyku odmítnutí daru znamenalo, že dárci nebude prokázána přízeň. (1Mo 33:10) Také Jákobovi synové jednali podle toho, co jim jejich otec doporučil, a vzali s sebou jako dar nejznamenitější plody země, aby získali přízeň egyptského správce potravin (což byl ve skutečnosti jejich vlastní bratr Josef), který s nimi mluvil drsně. (1Mo 42:30; 43:11, 25, 26) Král Asa poslal Ben-hadadovi darem stříbro a zlato, protože chtěl, aby Ben-hadad porušil svou smlouvu s izraelským králem Baašou. (1Kr 15:18, 19)

O tom, jaký užitek z dávání darů může mít dárce, mluví přísloví: „Dar nějakého člověka pro něho učiní široký průchod, a dovede ho dokonce i před velké lidi.“ (Př 18:16) Dar může utlumit hněv, ale nezmírní vztek zdatného muže proti tomu, kdo se dopustil cizoložství s jeho manželkou, ať je dar, který mu cizoložník nabídne, jakkoli velký. (Př 21:14; 6:32–35)

Dary pro krále, proroky a jiné lidi. Zdá se, že ti, kdo předstupovali před krále, obvykle přinášeli dary. O ‚neužitečných mužích‘, kteří neměli úctu k Saulovi, je výslovně řečeno, že Saulovi nepřinesli žádný dar. Zejména Šalomoun dostával hojné dary od návštěvníků, kteří přicházeli ze vzdálených zemí, aby slyšeli jeho moudrost. Astrologové, kteří se přišli podívat na ‚narozeného krále Židů‘, pouze jednali podle tohoto zvyku, když přinesli malému dítěti Ježíši dary. (1Sa 10:27; 1Kr 10:10, 24, 25; Mt 2:1, 2, 11; viz také 2Kr 20:12; 2Pa 17:5.) Podobně s sebou někdy přinášeli dary i lidé, kteří přicházeli s nějakým dotazem k prorokovi. (1Sa 9:7; 2Kr 8:8, 9) Boží proroci však za své služby neočekávali žádný dar ani si o žádný dar neříkali; svědčí o tom případ, kdy Eliša odmítl přijmout „dar požehnání“ z Naamanovy ruky. (2Kr 5:15, 16)

Dary byly často dávány za odměnu těm, kdo úspěšně splnili nějaký úkol. (2Sa 18:11; Da 2:6, 48; 5:16, 17, 29) Podle zákona neměl být propuštěný otrok poslán pryč s prázdnýma rukama, ale měl dostat dar, něco ze stáda bravu, z mlatu a z lisu na olej a víno. (5Mo 15:13, 14) Dary mohly být dávány také při velmi radostných událostech. (Es 9:20–22; srovnej Zj 11:10.)

Ve spojení se svatyní. Bůh vzal Levity jako dar pro Áronův dům, jako ty, kdo byli dáni Jehovovi, aby vykonávali službu ve svatyni. (4Mo 18:6, 7) Gibeoňané a jiní muži, kteří byli učiněni služebníky při svatyni, byli také nazváni Netinim, což znamená „Daní“. (Joz 9:27; 1Pa 9:2; Ezr 8:20) A o příspěvcích na vykonávání služby související se svatyní a také o obětech se mluví jako o darech. (2Mo 28:38; 3Mo 23:37, 38, 4Mo 18:29; Mt 5:23, 24; Lk 21:1)

Jehova jako Stvořitel je majitelem všeho. Jestliže tedy někdo dává hmotné věci, aby podpořil pravé uctívání, pak pouze vrací část toho, co původně obdržel od Boha. (Ža 50:10; 1Pa 29:14)

Výstraha vztahující se k dávání darů. Dary v podobě úplatků mohou zničit srdce a převrátit právo, a proto Písmo dává výstrahu, abychom takové dary nenáviděli. Lidé, kteří se honí za takovými dary, jsou odsouzeni. (5Mo 16:19, 20; Ka 7:7; Př 15:27; Iz 1:23; viz heslo ÚPLATEK.) A „muž, který se falešně vychloubá darem“ a nejedná podle toho, čím se chlubí, je přirovnán k oblaku páry a k větru bez lijáku. (Př 25:14) Ten, kdo dává dary, má snad mnoho společníků, ale trvalé přátelství si dáváním darů nezajistí. (Př 19:6)

V Křesťanských řeckých písmech jsou přísně odsuzovány určité zvyky související s dáváním darů. Ježíš odsoudil znalce Písma a farizey za to, že přestupují přikázání ctít otce a matku. Podle jejich názoru pokud někdo prohlásil, že jeho hmotné věci jsou darem zasvěceným Bohu, nemusel již těmito věcmi pomáhat svým rodičům, ačkoli je sám mohl dál používat. (Mt 15:1–6; viz heslo KORBAN.) Není žádná zásluha dávat, jestliže člověk čeká, že za to něco dostane. (Lk 6:30–36; 14:12–14) Jestliže se chceme líbit Jehovovi, musíme dávat nesobecky a neokázale. (Mt 6:2–4; 1Ko 13:3)

Dávání mezi křesťany. První křesťané dávali dary neboli příspěvky ve prospěch svých bratrů, kteří byli v nouzi. (Ří 15:26; 1Ko 16:1, 2) Všechny takové dary však byly dobrovolné; svědčí o tom Pavlova slova: „Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2Ko 9:7) Pomáhali také těm, kdo se plně zasvětili křesťanské službě, což učinil například apoštol Pavel. Darů, které mu poslali jeho bratři, si Pavel sice velice vážil, ale sám žádné dary nepožadoval. (Fil 4:15–17)

Křesťané mohou dávat ještě něco cennějšího, než jsou hmotné dary. Mohou dávat ze svého času a schopností, a tím mohou duševně i duchovně povznášet a posilovat druhé, což přináší větší štěstí. Největší dar, jaký můžeme nabídnout někomu jinému, je porozumění Božímu slovu — ten, kdo je přijme, může totiž potom získat věčný život. (Jan 6:26, 27; 17:3; Sk 20:35; 2Ko 12:15; Zj 22:17; viz heslo DARY Z MILOSRDENSTVÍ.)