Dary, které Bůh dává lidem, jsou projevem jeho nezasloužené laskavosti. Slovo chaʹri·sma (doslovně „milostivý dar“) se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje 17krát  a vztahuje se na dar, který je projevem Boží „nezasloužené laskavosti“ (chaʹri·s). (Ří 6:23, Rbi8, ppč; 1Ko 12:4; 2Ti 1:6; 1Pe 4:10) Je proto jedině správné, jestliže dary přijaté od Jehovy jsou používány ve prospěch našich bližních a ke slávě Boha, který je dal. (1Pe 4:10, 11) Tyto dary nejsou dávány proto, aby je příjemce používal sobecky ke svému prospěchu. ‚Dostal je zdarma‘, a proto je povinen ‚zdarma dávat‘. (Mt 10:8)

„Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shora.“ (Jk 1:17) Jehova dává štědře a dovoluje, aby ze slunečního svitu a z deště měli užitek jak spravedliví, tak i ničemní. Vlastně „dává všem lidem život, dech a všechno“. Boží dary, k nimž patří jídlo a pití a to, že člověk může vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci, působí člověku potěšení. (Mt 5:45; Sk 17:24, 25; Ka 3:12, 13; 5:19; 1Ti 6:17) Jak svobodný stav, tak i manželství jsou dary od Boha, a člověk se z nich má těšit, pokud přitom respektuje meze, které Bůh stanovil. Svobodný člověk má více volnosti, aby se bez rozptylování věnoval Jehovově službě, a proto je svobodný stav z těchto dvou darů tím lepším. (Př 18:22; Mt 19:11, 12; 1Ko 7:7, 17, 32–38; Heb 13:4)

Boží dar prostřednictvím Ježíšovy oběti. Nezasloužená laskavost, kterou Jehova projevil tím, že dal svého Syna jako výkupní oběť, je neocenitelný dar — a lidé, kteří projevují víru v oběť Ježíše Krista, mohou tak získat dar věčného života. (Ří 6:23; Jan 3:16) Boží „nepopsatelný velkorysý dar“ zřejmě zahrnuje všechnu dobrotu a milující laskavost, kterou Bůh prokazuje svému lidu prostřednictvím Ježíše Krista. (2Ko 9:15; srovnej Ří 5:15–17.)

Svatý duch. Bůh uděluje svému lidu svého ducha jako dar a tak umožňuje, aby se členové jeho lidu mohli vyvarovat ponižujících skutků těla a aby naopak mohli pěstovat ovoce ducha, to znamená lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost a sebeovládání. (Sk 2:38; Ří 8:2–10; Ga 5:16–25) Jehovův duch dává spolehlivé vedení a poskytuje moc, která je nad to, co je normální, a pomáhá tak plnit úkoly od Boha bez ohledu na obtížné okolnosti, které na křesťana doléhají. (Jan 16:13; 2Ko 4:7–10) Ježíš ujistil své učedníky, že Boží duch je všechno naučí, že jim připomene všechno, co je učil Kristus, a že jim pomůže pronést obhajobu i před vladaři. (Jan 14:26; Mr 13:9–11)

Moudrost a poznání. Pravá moudrost a poznání jsou dary od Boha. Jehova vlastně vybízí své služebníky, aby se modlili o moudrost a poznání, jako se o to kdysi modlil Šalomoun. (Jk 1:5; 2Pa 1:8–12) Jestliže však chceme získat poznání, je nutné, abychom vynaložili úsilí a studovali to, co nám Bůh poskytl, když nám daroval své Slovo. (Př 2:1–6; 2Ti 2:15; 3:15) Studium Božího slova samo o sobě však ještě není zárukou, že dostaneme dar poznání a dar moudrosti. Pravé poznání a moudrost můžeme získat jedině prostřednictvím Ježíše Krista a s pomocí Božího ducha. (1Ko 2:10–16; Kol 2:3)

Zbožná moudrost slouží jako ochrana a poskytuje vedení na životních cestách. (Ka 7:12; Př 4:5–7) Moudrost, která pochází od Boha, se výrazně liší od moudrosti světské, která je z Jehovova stanoviska pošetilostí a která je také škodlivá, protože Boha nebere v úvahu. (1Ko 1:18–21) „Ale moudrost shora je především cudná, pak pokojná, rozumná, připravená uposlechnout, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nedělá stranické rozdíly, není pokrytecká.“ (Jk 3:17)

Přesné poznání Jehovovy vůle pomáhá tomu, kdo ho má, aby se ‚ujišťoval o důležitějších věcech‘, aby nepřiváděl jiné ke klopýtání a aby ‚chodil hoden Jehovy, aby se mu plně líbil‘. (Fil 1:9–11; Kol 1:9, 10) Poznání je také jedna z věcí, které křesťanovi pomáhají, aby byl ve své službě Bohu činný a plodný. (2Pe 1:5–8) Tento dar od Boha znamená víc než jen obeznámit se s nějakými skutečnostmi. Patří k němu i to, že těmto skutečnostem rozumíme a že je umíme používat, když ‚každému odpovídáme‘. (Kol 4:6)

Dary služby a „dary v podobě lidí“. Služební pověření v Božím pozemském uspořádání jsou skutečně dary od Jehovy. (4Mo 18:7; Ří 12:6–8; Ef 3:2, 7) Ti, kdo z Boží nezasloužené laskavosti dostali výsadu v podobě služebního pověření, jsou také označeni jako „dary v podobě lidí“, a Ježíš Kristus jako Boží představitel a jako hlava sboru dal tyto dary sboru, aby jeho jednotliví členové mohli být budováni a mohli dospět ke zralosti. (Ef 4:8, 11, 12) Aby ten, kdo má takový dar, věrně dostál svým povinnostem — a byl tak pro druhé požehnáním —, musí tento dar dále pěstovat a nikdy jej nesmí zanedbat. (1Ti 4:14; 2Ti 1:6) Každý, kdo se cílevědomě snaží plně využívat svých schopností a překonávat překážky, které se snad naskytnou, může s Jehovovou pomocí rozvíjet schopnost plnit kteroukoli službu, kterou mu Bůh přidělil. (Fil 4:13)

Dary ducha. V prvním století n. l. byl křest svatým duchem doprovázen zázračnými dary. Ty sloužily jako znamení, že Bůh již nepoužívá ke své službě židovský sbor, ale že své schválení udělil křesťanskému sboru, který založil jeho Syn. (Heb 2:2–4) V den Letnic bylo vylití svatého ducha doprovázeno zázračnými dary; v každém dalším případu, který je v Písmu uveden s poukazem na to, že někomu byly uděleny zázračné dary ducha, byl přítomen nejméně jeden ze 12 apoštolů nebo Pavel, kterého přímo vybral Ježíš. (Sk 2:1, 4, 14; 8:9–20; 10:44–46;  19:6) Je zřejmé, že smrtí apoštolů zprostředkovávání darů ducha skončilo a když ti, kdo tyto dary obdrželi, odešli z pozemské scény, zázračné dary ducha skončily úplně.

Provádění zjevně zázračných skutků samo o sobě nesvědčilo o tom, že ten, kdo je koná, jedná z Božího pověření; a jestliže Boží služebníci nebyli schopni s pomocí Božího ducha konat zázraky, nebylo to samo o sobě důvodem k pochybování o tom, že Bůh tyto osoby používá. (Mt 7:21–23) Ne každý křesťan v prvním století mohl provádět mocné skutky, uzdravovat, mluvit jazyky a překládat. Pavlovi a bezpochyby i některým jiným křesťanům Bůh udělil ze své nezasloužené laskavosti celou řadu těchto darů ducha. Tyto zázračné dary ducha však byly znakem dětství křesťanského sboru a bylo o nich předpověděno, že přestanou. Dokonce i sám Ježíš ukázal, že jeho následovníky bude možno poznat ne podle toho, že by prováděli mocné skutky, ale podle toho, že budou mít mezi sebou lásku. (1Ko 12:29, 30; 13:2, 8–13; Jan 13:35)

Pavel vypočítává devět různých projevů nebo druhů působení ducha: (1) řeč moudrosti, (2) řeč poznání, (3) víra, (4) dary uzdravování, (5) mocné skutky, (6) prorokování, (7) rozlišování inspirovaných výroků, (8) různé jazyky a (9) výklad jazyků. Všechny tyto dary ducha sloužily užitečnému účelu; přispívaly nejen k tomu, že sbor rostl co do počtu, ale vedly také k duchovnímu budování sboru. (1Ko 12:7–11; 14:24–26)

„Řeč moudrosti.“ Moudrost je sice možno získat studiem, uplatňováním toho, co jsme se naučili, a zkušeností, ale „řeč moudrosti“, o které se zde mluví, byla zřejmě zázračná schopnost úspěšně uplatňovat poznání při řešení problémů, které vznikají ve sboru. (1Ko 12:8) Své dopisy, které se staly součástí Božího inspirovaného slova, psal Pavel „podle moudrosti, která mu byla dána“. (2Pe 3:15, 16) Je zřejmé, že tento dar se projevoval i tím, že určitý křesťan byl schopen pronést obhajobu, kterou odpůrci nemohli vyvrátit a proti níž neměli žádné argumenty. (Sk 6:9, 10)

„Řeč poznání“ a „víra“. V prvním století měli všichni členové křesťanského sboru základní poznání o Jehovovi a jeho Synu a také o Boží vůli a o Božích požadavcích pro získání života. „Řeč poznání“ tedy bylo něco, co převyšovalo a přesahovalo poznání, jež měli křesťané všeobecně. Bylo to zázračné poznání. Podobně i „víra“, která byla darem ducha, byla zjevně zázračná víra; pomáhala člověku překonávat překážky, které byly jako hory a které by mu jinak bránily ve službě Bohu. (1Ko 12:8, 9; 13:2)

„Uzdravování.“ Dar uzdravování se projevoval schopností úplně vyléčit nemoci, bez ohledu na to, jaká byla podstata onemocnění. (Sk 5:15, 16; 9:33, 34; 28:8, 9) Před Letnicemi prováděli uzdravování Ježíš a jeho apoštolové. Někteří uzdravení lidé sice skutečně projevovali očividnou víru, ale k tomu, aby postižený člověk byl vyléčen, nebylo nutné, aby vyjádřil, že věří. (Srovnej Jana 5:5–9, 13.) Ježíš jednou řekl, že důvod, proč jeho učedníci nebyli schopni vyléčit jakéhosi epileptika, nespočíval v tom, že by měl malou víru ten muž, který toužil po tom, aby byl uzdraven jeho syn, ale že malou víru měli Ježíšovi učedníci. (Mt 17:14–16, 18–20) Písmo neuvádí ani jeden případ, kdy by Ježíš nebo jeho apoštolové nebyli schopni uzdravit druhé proto, že by ti, kdo toužili být uzdraveni, měli málo víry. A apoštol Pavel nepoužil svůj dar uzdravování k tomu, aby zbavil Timotea jeho žaludečních obtíží, ani netvrdil, že by Timoteus byl často nemocný proto, že by měl málo víry; Timoteovi naopak doporučil, aby kvůli svému žaludku užíval trochu vína. (1Ti 5:23; viz hesla VÍRA; UZDRAVOVÁNÍ.)

„Mocné skutky.“ K mocným skutkům patřilo kříšení mrtvých, vyhánění démonů, a dokonce i to, že odpůrci byli raněni slepotou. (1Ko 12:10) Projevy takových mocných skutků vedly k tomu, že ke sboru byli připojováni další věřící. (Sk 9:40, 42; 13:8–12; 19:11, 12, 20)

„Prorokování.“ Prorokování bylo větším darem než mluvení jazyky, protože jím byl sbor budován. Nevěřící také podle toho mohli poznat, že Bůh je skutečně mezi křesťany. (1Ko 14:3–5, 24, 25) Všichni v křesťanském sboru mluvili o splňování proroctví zaznamenaných v Božím slovu. (Sk 2:17, 18) Avšak určití křesťané, kteří měli zázračný dar prorokování — jako například Agabos —, byli schopni předpovídat budoucí události. (Sk 11:27, 28; viz hesla PROROCTVÍ; PROROK [Proroci v Křesťanských řeckých písmech].)

„Rozlišování inspirovaných výroků.“ K rozlišování inspirovaných výroků zjevně patřila i schopnost rozlišovat, zda nějaký inspirovaný výrok pochází od Boha, nebo ne. (1Ko 12:10) Tento dar bránil tomu, že by jeho majitel byl oklamán a že by se odvrátil od pravdy, a sbor jím byl chráněn před falešnými proroky. (1Ja 4:1; srovnej 2Ko 11:3, 4.)

„Jazyky.“ Zázračný dar jazyků doprovázel vylití Božího ducha o Letnicích roku 33 n. l. Asi 120 učedníků, kteří byli shromážděni v jedné horní místnosti (možná v blízkosti chrámu), tím dostalo možnost mluvit o „velkolepých Božích věcech“ v rodných jazycích Židů i proselytů, kteří z daleka přišli do Jeruzaléma, aby slavili svátek. Tímto splněním Joelova proroctví se prokázalo, že Bůh již nepoužívá židovský sbor, ale že používá nový sbor křesťanský. Aby Židé a proselyté obdrželi velkorysý dar svatého  ducha, museli činit pokání a být pokřtěni v Ježíšově jménu. (Sk 1:13–15; 2:1–47)

Dar jazyků, který dostali první křesťané, se prokázal jako velká pomoc, protože jim pomáhal kázat lidem, kteří mluvili jiným jazykem. Bylo to vlastně znamení pro nevěřící. Když však Pavel psal křesťanskému sboru v Korintu, dal pokyn, že když se sejdou, nemají všichni mluvit jazyky; kdyby tam totiž vešli nějací cizí lidé nebo nevěřící a nerozuměli by tomu, mysleli by si, že jde o šílence. Také doporučil, aby se mluvení jazyky ‚omezilo na dva nebo nanejvýš na tři, a po sobě‘. Pokud však nikdo nemohl překládat, měl ten, kdo mluvil jazykem, ve sboru mlčet a měl mluvit jen k sobě a k Bohu. (1Ko 14:22–33) Kdyby nikdo nepřekládal, pak to, že mluví jazykem, by druhé nijak nebudovalo. Nikdo by jeho řeči nenaslouchal; pro ty, kdo jí nerozumí, by totiž neměla žádný smysl. (1Ko 14:2, 4)

Jestliže ten, kdo mluvil jazykem, nebyl schopen překládat, pak sám nerozuměl tomu, co říká, a nerozuměli tomu ani jiní křesťané, kteří ten jazyk neboli tu řeč neznali. Proto Pavel vybízel ty, kdo měli dar jazyků, aby se modlili také o schopnost překládat; tím by mohli všechny posluchače povznést. Z toho všeho je snadno patrné, proč Pavel pod inspirací označil mluvení jazyky za menší dar a proč zdůraznil, že by ve sboru raději promluvil pět slov se svou myslí (s porozuměním) než deset tisíc slov jazykem. (1Ko 14:11, 13–19)

„Výklad jazyků.“ Dar v podobě výkladu jazyků se projevil tím, že někdo byl schopen překládat jazyk, který neznal. (1Ko 12:10) Tímto darem se ve skutečnosti zvýšil význam daru mluvení jazyky, protože když celý sbor slyšel překlad, byl tím budován. (1Ko 14:5)

Jiné druhy působení ducha. Apoštol Pavel uvádí některé druhy působení ducha ve spojení s postavením, jež zaujímají jednotliví členové Kristova těla, a přitom říká: „Bůh je jednotlivě dosadil ve sboru; za prvé apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom mocné skutky, potom dary uzdravování, pomocné služby, schopnosti řídit, různé jazyky.“ (1Ko 12:27, 28) K ‚pomocným službám‘ mohla patřit organizační opatření sloužící k tomu, aby bratrům, kteří byli v nouzi, byla poskytována hmotná pomoc; například vdovám, které byly v nouzi, bylo rozdělováno jídlo, a v jeruzalémském sboru k tomu bylo jmenováno sedm mužů „plných ducha a moudrosti“. (Sk 6:1–6) „Schopnosti řídit“ byly nutné k tomu, aby bylo splněno poslání, které stanovil Ježíš; tímto posláním bylo činit učedníky. (Mt 28:19, 20) K misionářské práci a také k zakládání nových sborů a potom k vedení činnosti těchto sborů bylo nutné zkušené vedení. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že když Pavel mluvil o svém podílu na Božím programu výstavby, zmínil se o sobě jako o ‚moudrém vedoucím díla‘. (1Ko 3:10)

Ovládání darů ducha. Je zřejmé, že ti, kdo měli dary ducha, byli schopni je používat jen tehdy, když na ně Jehovův duch zapůsobil, aby dar projevili. Například v Cesareji sice Pavel pobýval v domě Filipa, který „měl čtyři dcery, panny, které prorokovaly“, ale to, že bude Pavel uvězněn, nepředpověděla žádná z nich; předpověděl to prorok Agabos, který předtím přišel z Judeje. (Sk 21:8–11) Při sborovém shromáždění se mohlo stát, že některý prorok dostal nějaké zjevení, zatímco mluvil jiný prorok, ale ti, kdo měli dary ducha, mohli tyto dary ovládat, když je obklopil Boží duch; mohli se tedy mluvení zdržet, dokud nepřišla vhodná příležitost. Prorokování, mluvení jazyky a překládání tedy mohlo ve sboru probíhat podle určitého řádu a k povznesení všech. (1Ko 14:26–33)