Jsou to darované věci, jež mají ulehčit situaci člověku, který je v nouzi. V Hebrejských písmech sice „dary z milosrdenství“ (podle některých překladů „almužny“ nebo „dobré skutky“) přímo uvedeny nejsou, ale Zákon dával Izraelitům výslovné pokyny o tom, jaké mají povinnosti k chudým. Když jednali se svými bratry, kteří byli v nouzi, neměli být lakomí, ale naopak štědří. (5Mo 15:7–10)

Opatření pro chudé v Izraeli. Podle Zákona bylo dovoleno jít na vinici nebo na obilné pole někoho jiného a do sytosti se tam najíst z jejich plodů; nic se však nesmělo odnášet. (5Mo 23:24, 25) Když Izraelité sklízeli úrodu, neměli úplně sklízet okraje svých polí a na svých polích, olivovnících a vinicích neměli sbírat paběrky, protože paběrkování bylo vyhraženo pro cizího usedlíka, pro chlapce bez otce a pro vdovu. (3Mo 19:9, 10; 5Mo 24:19–21)

Každý třetí rok měli Izraelité vynést celý desátý díl výnosu, který získali v tom roce, a měli jej uložit uvnitř svých bran, aby sloužil jako potrava pro Levity, cizí usedlíky, sirotky a vdovy. (5Mo 14:28, 29; viz heslo DESÁTEK.)

Každý sedmý a každý padesátý neboli Jubilejní rok měla země ležet ladem, aby měla úplný sabatní odpočinek, a pravidelná sklizeň úrody neprobíhala. Cokoli tehdy vyrostlo samo od sebe, mělo sloužit za potravu chudým, i když z toho směli jíst i majitelé půdy, jejich otroci a námezdní dělníci. Je však zřejmé, že během Sabatního roku Izraelité obvykle čerpali ze zásob potravin, které si uložili. (2Mo 23:10, 11; 3Mo 25:1–7, 11, 12, 20–22)

Zásady související s povinnostmi Izraelitů vůči chudým byly vyjádřeny v Zákoně a jsou opakovány  i v jiných částech Hebrejských písem. (Job 31:16–22; Ža 37:21; 112:9; Př 19:17; Ka 11:1, 2) Ti, kdo jednají ohleduplně s poníženým, jsou prohlašováni za šťastné a ujišťováni požehnáním. (Ža 41:1, 2; Př 22:9) V Izajášově době byli nevěrní Izraelité vybízeni, aby se o svůj chléb dělili s hladovými, aby do svých domů přiváděli bezdomovce a aby oblékali nahé — a za takové jednání jim Bůh projeví přízeň. (Iz 58:6, 7) O spravedlivém muži řekl Jehova prostřednictvím Ezekiela: „Hladovému dával svůj vlastní chléb a nahého přikrýval oděvem.“ (Ez 18:7–9)

Chudí lidé vlastně mezi Izraelity vůbec neměli být, protože Jehova slíbil, že bude svému lidu žehnat. Ale stav, v němž by chudoba vůbec nebyla, závisel na poslušnosti Zákona. Kvůli lidské nedokonalosti a kvůli neposlušnosti Božího zákona tedy Izraelité měli mezi sebou chudé lidi stále. (5Mo 15:4, 5, 11) Ve starém Izraeli však docházelo jen zřídka k tomu, že by někdo žebral; jednou z pohrom, o nichž bylo řečeno, že přijdou na ničemného, totiž bylo to, že jeho synové budou nuceni žebrat. (Ža 109:10; srovnej Ža 37:25; viz heslo CHUDÝ, UBOHÝ.)

Nesprávné názory na dávání. Během doby se začali Židé domnívat, že dávání darů z milosrdenství je nejen samo o sobě záslužné, ale že jím může být také dosaženo usmíření za hříchy. Slova z Přísloví 11:4, která říkají, že „hodnotné věci nebudou k prospěchu ve dni rozlícení, ale spravedlnost osvobodí od smrti“, byla podle pojetí Talmudu vysvětlována takto: „Voda uhasí planoucí oheň; stejně i dávání almužen působí smíření za hříchy.“ (The Jewish Encyclopedia, 1976, sv. I, s. 435) Když žil na zemi Ježíš Kristus, někteří lidé zřejmě z dávání dělali okázalou událost; proto Ježíš ve svém Kázání na hoře tento zvyk odsoudil. (Mt 6:2–4)

Křesťanské dary z milosrdenství. Členové Ježíšova „malého stáda“ byli vybízeni, aby ‚prodávali, co jim patří, a dávali dary z milosrdenství‘. (Lk 12:32, 33) Bohatému mladému vládci dal Ježíš podobnou radu a dodal: „A pojď, buď mým následovníkem.“ (Mt 19:16–22; Lk 18:18–23; viz také Jana 13:29.) Ježíš zdůraznil, že jako „dary z milosrdenství“ má být dáváno „to, co je uvnitř“. Měl tím možná na mysli vlastnosti srdce; bezprostředně potom totiž zdůraznil právo a lásku. (Lk 11:39–42)

Organizování hmotné pomoci. V den Letnic bylo ke křesťanskému sboru připojeno asi 3 000 Židů a proselytů a krátce nato se sbor dále rozrostl; mezi křesťany proto vznikla neobvyklá situace, která vyžadovala, aby dočasně spojili své finanční prostředky. Těm, kdo přišli ke svátku ze vzdálených zemí, tak měla být poskytnuta pomoc, aby tam mohli zůstat déle, než původně zamýšleli, a mohli se více poučit o své nové víře. Ti, kdo měli nějaký majetek, proto tento majetek prodávali a výtěžek z prodeje předávali apoštolům, aby tyto prostředky mohly být rozdělovány těm, kdo byli v nouzi. „Všichni, kdo se stali věřícími, byli pospolu a měli všechno společné.“ Celé toto opatření však bylo dobrovolné, což je patrné z otázky, kterou Petr položil Ananiášovi: „Pokud [pole] zůstávalo u tebe, nezůstávalo snad tvoje, a když bylo prodáno, nebylo dále v tvé moci?“ (Sk 2:41–47; 4:4, 34, 35; 5:4)

Zdá se, že během doby se rozsah této hmotné výpomoci zmenšil, ale vdovám, které byly v nouzi, bylo dále rozdělováno jídlo. V té souvislosti začali řecky mluvící Židé reptat proti hebrejsky mluvícím Židům, „protože jejich vdovy byly přehlíženy při denním rozdělování“. K nápravě celé situace apoštolové doporučili, aby sbor vybral sedm způsobilých mužů „plných ducha a moudrosti“, a ti pak rozdělovali jídlo. Vybraní muži byli postaveni před apoštoly, kteří je pak po modlitbě jmenovali pro tuto službu. K práci těchto mužů bezpochyby patřilo spravování finančních prostředků, nakupování a vedení určitých záznamů o rozdělování potravin. (Sk 6:1–6) Když Pavel psal svůj první dopis Timoteovi, stále ještě existovalo opatření pro péči o vdovy. Poznáváme to z pokynů, které dal Timoteovi; je z nich patrné, kdo měl na takovou finanční výpomoc nárok. (1Ti 5:3–16)

Sbor v prvním století nejenže pečoval o vdovy, ale organizoval také hmotnou pomoc jiným věřícím, kteří měli nouzi. Toto organizované dávání sice ve sboru vedli muži k tomu jmenovaní, ale bylo naprosto dobrovolné. (Sk 11:28–30; Ří 15:25–27; 1Ko 16:1–3; 2Ko 9:5, 7; viz heslo HMOTNÁ POMOC.)

Relativní důležitost hmotného dávání. Křesťanská řecká písma obsahují povzbuzení, abychom byli pohostinní a dělili se s druhými; ale kromě toho je v nich ukázáno, že pro křesťany platí požadavek, aby pečovali o členy své rodiny a pomáhali bratrům, kteří jsou v nouzi. (Ří 12:13; 1Ti 5:4, 8; Jk 2:15, 16; 1Ja 3:17, 18) Upřímný zájem o chudé je znakem pravého náboženství. (Jk 1:27; 2:1–4) Ježíš ukázal, že „ovce“ se ve skutečnosti liší od „kozlů“ tím, že činí dobře ‚nejmenším z těchto [Ježíšových] bratrů‘. (Mt 25:31–46) Pomoc, kterou jim „ovce“ poskytují, však není projevem pouhé lidumilnosti; pohnutkou pro ně je to, že uznávají postavení Kristových následovníků. (Mt 10:40–42)

Dávání může vyvolat v dárci pocit skutečného štěstí jen tehdy, jestliže dárce dává bez reptání, ne s nechutí nebo z donucení. „Bůh miluje radostného dárce.“ (2Ko 9:7; Sk 20:35; 1Pe 4:9) Dávání hmotných darů z milosrdenství samo o sobě také nestačí k získání věčného života a Ježíš Kristus takovým darům nepřisuzoval prvořadou důležitost. (Jan 17:3; 12:1–8)