[pravděpodobně „milovaný“].

V Překladu nového světa se toto jméno vyskytuje v Hebrejských písmech 1 079krát, z toho 75krát v nadpisech 73 žalmů; v Křesťanských řeckých písmech se vyskytuje 59krát. Křesťanští pisatelé Bible, kteří se zmiňují o osobnostech Hebrejských písem, pouze o Mojžíšovi a Abrahamovi uvádějí více zmínek než o Davidovi. Jméno David se vyskytuje na 1 138 místech a vždy se vztahuje pouze na jednu osobu, na druhého izraelského krále, nebo na toho, koho byl David někdy předobrazem, na „Ježíše Krista, syna Davidova“. (Mt 1:1)

V Hebrejských písmech tento pastýř, hudebník, básník, voják, státník, prorok a král velmi vyniká. Na bitevním poli to byl nelítostný bojovník, který za těžkých okolností projevoval vytrvalost, jako vůdce a velitel byl silný a neochvějně statečný, a přece natolik pokorný, že uznával své chyby a činil pokání ze svých těžkých hříchů; muž schopný něžného soucitu a milosrdenství, milovník pravdy a spravedlnosti, a především člověk, který měl naprostou důvěru ve svého Boha Jehovu a plně se na něho spoléhal.

Rodokmen Davida, potomka Boaza a Rut, sahal zpět přes Perece k Judovi. (Rut 4:18–22; Mt 1:3–6) Tento nejmladší z osmi synů Jišaie měl také dvě buď vlastní, nebo nevlastní sestry. (1Sa 16:10, 11; 17:12; 1Pa 2:16) Je zřejmé, že jeden z Davidových bratrů zemřel bezdětný, a v pozdějších rodopisných záznamech byl proto již vynechán. (1Pa 2:13–16) Jméno Davidovy matky uvedeno není. Někteří znalci se domnívají, že jméno jeho matky bylo Nachaš, ale pravděpodobnější je, že Nachaš byl otcem Davidových nevlastních sester. (2Sa 17:25; viz heslo NACHAŠ č. 2.)

Davidovým domovským městem byl Betlém ležící asi 9 km na JJZ od Jeruzaléma; žili tam Davidovi předkové Jišai, Obed a Boaz. Betlém býval někdy označován jako ‚Davidovo město‘ (Lk 2:4, 11; Jan 7:42); to však nesmí být zaměňováno za „Město Davidovo“, což je Sion v Jeruzalémě. (2Sa 5:7)

Jeho mládí. Poprvé se s Davidem setkáváme v době, kdy na poli blízko Betléma dává pozor na ovce, které patří jeho otci; to nám připomíná událost, k níž došlo také na poli blízko Betléma — o víc než tisíc let později tam byli pastýři zachváceni posvátnou bázní, protože byli vybráni, aby slyšeli hlas Jehovova anděla oznamujícího narození Ježíše. (Lk 2:8–14) Samuel, kterého Bůh poslal do Jišaiova domu, aby jednoho z Jišaiových synů pomazal za budoucího krále, odmítá Davidových sedm starších bratrů; říká: „Ty Jehova nevyvolil.“ Nakonec je z pole přiveden David. Přichází — „ruměný, mladý muž s krásnýma očima a sličného vzhledu“ — a všichni jsou napjatí, protože až do této chvíle nikdo neví, proč Samuel přišel. „Vstaň,“ přikazuje Jehova Samuelovi, „pomaž ho, neboť to je on!“ To je ten, o kom Jehova říká: „Nalezl jsem Davida, syna Jišaiova, muže příjemného mému srdci, který učiní všechno, po čem toužím.“ (1Sa 16:1–13; 13:14; Sk 13:22)

Chlapecká léta, která David strávil jako pastýř, ho hluboce ovlivnila na celý život. Život pod širým nebem ho připravil na to, aby později uměl žít jako uprchlík, když utíkal před Saulovým hněvem. Naučil se také zručně metat kameny prakem, stal se vytrvalým a odvážným, ochotně se vydával hledat a zachraňovat ovce, které se oddělily od stáda, a bez váhání zabil medvěda nebo lva, když to bylo nutné. (1Sa 17:34–36)

Ačkoli byl David tak statečným válečníkem, jistě se na něho vzpomíná i jako na muže, který uměl dobře hrát na harfu, a jako na skladatele písní; to vše se možná naučil během dlouhých hodin, kdy dával pozor na ovce. David získal jméno také jako vynálezce nových hudebních nástrojů. (2Pa 7:6; 29:26, 27; Am 6:5) Davidova láska k Jehovovi povznesla Davidovy lyrické básně vysoko nad úroveň obvyklou při prosté zábavě; staly se klasickými mistrovskými díly, která byla zasvěcena uctívání a chvále Jehovy. Nadpisy neméně než 73 žalmů svědčí o tom, že je složil David, ale Davidovi jsou na jiných místech připisovány ještě další žalmy. (Srovnej Ža 2:1 se Sk 4:25; Ža 95:7, 8 s Heb 4:7.) V některých z nich, například v Žalmech 8, 19, 23 a 29, se  velmi pravděpodobně odrážejí Davidovy zkušenosti z doby, kdy byl pastýřem.

Všechno toto školení, které David získal, když se staral o ovce, bylo pro něho přípravou pro větší úlohu, kterou měl mít jako pastýř Jehovova lidu; je totiž napsáno: „[Jehova] vyvolil svého sluhu Davida a vzal ho z ohrad stáda bravu. Od následování kojících samic ho přivedl, aby byl pastýřem nad Jákobem, jeho lidem, a nad Izraelem, jeho dědictvím.“ (Ža 78:70, 71; 2Sa 7:8) Když však David poprvé odešel od ovcí, které patřily jeho otci, nebylo to proto, aby se ujal královské moci. Místo toho sloužil jako dvorní hudebník; k této činnosti totiž doporučil Davida jeden Saulův rádce, který Davida popsal nejen jako muže ‚obratného ve hře‘, ale také o něm řekl, že „je to statečný, silný muž a válečník a inteligentní řečník a dobře stavěný muž a Jehova je s ním“. (1Sa 16:18) Pro zneklidňovaného Saula se David stal harfistou a také zbrojnošem. (1Sa 16:19–23)

Z důvodů, které neznáme, se David později vrací na blíže neurčenou dobu do domu svého otce. Když přináší zásoby svým bratrům v Saulově vojsku, které právě zaujímá vyčkávací pozici proti Filištínům, a vidí a slyší, jak Goliat potupuje Jehovu, rozpálí se hněvem. „Kdo je ten neobřezaný Filištín, že musí popichovat bitevní linie živého Boha?“ ptá se David. (1Sa 17:26) „Jehova,“ dodává, „který mě osvobodil ze lví tlapy a z medvědí tlapy, ten mě osvobodí z ruky toho Filištína.“ (1Sa 17:37) David, který kdysi zabil lva a medvěda, dostává povolení a přibližuje se ke Goliatovi se slovy: „Přicházím k tobě se jménem Jehovy vojsk, Boha izraelských bitevních linií, kterého jsi popichoval.“ Náhle David ze svého praku vymrští kámen a sráží nepřátelského bojovníka k zemi. Potom Goliatovým vlastním mečem utíná David Goliatovi hlavu a vrací se do tábora s válečnými trofejemi — s hlavou tohoto obra a s jeho mečem. (1Sa 17:45–54; VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 745)

Stojí za povšimnutí, že Septuaginta ve znění podle Vatikánského rukopisu č. 1209, který pochází ze čtvrtého století a je v řečtině, vynechává pasáž od 1. Samuelovy 17:55 až do slova „že“ v 18:6a. Moffatt proto uvádí všechny tyto verše, kromě posledního, v závorkách a říká o nich, že to jsou „buď textové dodatky, nebo pozdější vsuvky“. Existují však podklady, které svědčí ve prospěch masoretského znění textu. (Viz heslo SAMUELOVA [PRVNÍ A DRUHÁ KNIHA], Části, které v řecké Septuagintě chybějí.)

Na útěku. (MAPA, sv. 1, s. 746) Do té doby neznámý David žijící v pustině se díky tomuto rychlému sledu událostí ocitl ve středu pozornosti celého Izraele. Byl dosazen nad válečníky, a když se vracel z vítězné výpravy proti Filištínům, byl vítán tancem a jásáním. Tehdejší populární popěvek zněl: „Saul srazil své tisíce a David své desetitisíce.“ (1Sa 18:5–7) „Celý Izrael a Juda Davida milovali“ a Saulův vlastní syn Jonatan uzavřel s Davidem smlouvu na celý život; byla to smlouva o vzájemné lásce a přátelství a užitek z ní měl ještě i Jonatanův syn Mefibošet a vnuk Mika. (1Sa 18:1–4, 16; 20:1–42; 23:18; 2Sa 9:1–13)

David byl všeobecně oblíben, a to vyvolalo Saulovu závist; Saul „od toho dne hleděl . . . na Davida neustále podezřívavě“. Dvakrát se stalo, že když David hrál jako dříve, Saul po něm vrhl kopí v úmyslu přibodnout ho ke stěně; v obou případech Jehova Davida zachránil. Saul kdysi slíbil, že tomu, kdo zabije Goliata, dá svou dceru, ale nyní se zdráhal dát ji Davidovi. Nakonec Saul souhlasil s tím, že Davidovi dá za manželku svou druhou dceru, jestliže mu David přinese ‚stovku předkožek Filištínů‘. To byl nerozumný požadavek a Saul počítal s tím, že David při tom přijde o život. Statečný David však tento svatební dar zdvojnásobil, daroval Saulovi 200 předkožek a dostal za manželku Mikal. Nyní již tedy dvě ze Saulových dětí s láskou uzavřely smlouvu s Davidem, a Saulova nenávist k Davidovi proto ještě vzrostla. (1Sa 18:9–29) Když David opět hrál před Saulem, král se potřetí snažil přibodnout ho ke stěně. David pod rouškou noci uprchl, a okolnosti, za nichž pak Saula viděl znovu, byly úplně jiné a velmi neobvyklé. (1Sa 19:10)

Po několik dalších let žil David jako uprchlík; stále prchal z místa na místo, neúprosně pronásledován zarputilým a ničemným králem, který se zaměřil na to, že Davida zabije. Nejprve David našel útočiště u proroka Samuela v Ramě (1Sa 19:18–24), ale když toto místo už nemohlo sloužit jako úkryt, zamířil do filištínského města Gat. Cestou se zastavil u velekněze Achimeleka v Nobu, kde obdržel Goliatův meč. (1Sa 21:1–9; 22:9–23; Mt 12:3, 4) Z Gatu se mu však podařilo uprchnout jen tak, že se choval jako pomatený, začal jako dítě dělat křížky na bráně a nechal si po vousech stékat sliny. (1Sa 21:10–15) Na základě tohoto zážitku složil David Žalmy 34 a 56. Potom uprchl do adullamské jeskyně, kde se k němu připojila jeho rodina a asi 400 nešťastných a sklíčených mužů. Vzpomínkou na jeho pobyt v této jeskyni může být Žalm 57 nebo 142, anebo oba. David byl stále v pohybu — z uvedeného místa přešel do Micpe v Moabu a pak zpět do cheretského lesa v Judě. (1Sa 22:1–5) Když žil v Keile, dozvěděl se, že se Saul chystá k útoku, a nato i se svými muži, jichž bylo nyní asi 600, odešel do pustiny Zif. Saul ho dále pronásledoval z jednoho místa na druhé — z místa u Choreše v pustině Zif do pustiny Maon. Když se Saul chystal uchvátit svou kořist, přišla zpráva o nájezdu Filištínů, a proto Saul  na nějakou dobu pronásledování zanechal a uprchlík mohl uniknout do En-gedi. (1Sa 23:1–29) Z podobných zážitků vznikly nádherné Žalmy (18, 59, 63 a 70), v nichž je Jehova chválen za to, že zázrakem opatřuje záchranu.

V En-gedi vstoupil Saul do jedné jeskyně, aby tam vykonal potřebu. David, který se skrýval v zadní části této jeskyně, se vyplížil dopředu, uřízl cíp Saulova oděvu, ale ušetřil Saulův život. Řekl, že je pro něho nemyslitelné, aby ublížil králi, „vždyť je Jehovův pomazaný“. (1Sa 24:1–22)

Po Samuelově smrti. Po Samuelově smrti se David ještě jako vyhnanec usadil v pustině Paran. (Viz heslo PARAN.) On a jeho muži prokázali laskavost Nabalovi, bohatému chovateli dobytka, který měl svou práci v Karmelu, na J od Hebronu, ale ten člověk je nevděčně odbyl. Nabalova manželka Abigail svým bystrým uvažováním zadržela Davidovi ruku, aby nevyhladil mužské členy domácnosti, ale Nabala ranil Jehova a Nabal zemřel. Vdovu po něm si potom vzal David za manželku, a nyní tedy měl vedle Achinoam z Jezreelu ještě další manželku, Karmelanku Abigail; Mikal dal Saul za Davidovy dlouhé nepřítomnosti jinému muži. (1Sa 25:1–44; 27:3)

Podruhé našel David útočiště v pustině Zif a pronásledování pokračovalo. Saula a jeho 3 000 mužů přirovnal David k těm, kdo hledají „jedinou blechu, právě jako někdo honí koroptev po horách“. Jednou v noci se David a Abišai vplížili do Saulova spícího tábora a odešli se Saulovým kopím a džbánkem na vodu. Abišai chtěl Saula zabít, ale David podruhé ušetřil Saulův život; řekl, že z Jehovova stanoviska je pro něj nemyslitelné, aby vztáhl ruku proti Božímu pomazanému. (1Sa 26:1–25) Při této příležitosti David viděl svého protivníka naposled.

David se na 16 měsíců usadil v Ciklagu, na území Filištínů, kde ho Saul nemohl dopadnout. Ze Saulova vojska odešlo mnoho silných mužů, kteří se přidali k vyhnancům v Ciklagu; David tak mohl přepadat města Izraelových nepřátel na J, a tak zabezpečoval hranice Judy a posiloval své budoucí postavení krále. (1Sa 27:1–12; 1Pa 12:1–7, 19–22) Když se Filištíni chystali napadnout Saulova vojska, král Akiš se domníval, že David „se stal puchem mezi svým lidem Izraelem“, a proto ho pozval, aby šel s nimi. Ostatní vládci aliance se však obávali, že by David mohl ohrozit jejich bezpečnost, a odmítli ho. (1Sa 29:1–11) V bitvě, která vyvrcholila na hoře Gilboa, Saul i tři jeho synové zahynuli; mezi nimi byl i Jonatan. (1Sa 31:1–7)

Mezitím Amalekité vyloupili a spálili Ciklag a odvedli všechny ženy a děti. Davidovi vojáci začali záškodníky ihned pronásledovat, přemohli je a získali zpět své manželky, děti i všechno zboží. (1Sa 30:1–31) O tři dny později jakýsi Amalekita přinesl Saulův diadém a náramek a podvodně se chlubil, že zraněného krále usmrtil — doufal totiž, že za to dostane nějakou odměnu. Ačkoli v té věci lhal, David ho přece dal zabít, protože ten muž tvrdil, že „usmrtil Jehovova pomazaného“. (2Sa 1:1–16; 1Sa 31:4, 5)

Jako král. (MAPA, sv. 1, s. 746) Tragická zpráva o Saulově smrti Davida velice zarmoutila. To, že padl Jehovův pomazaný, v něm vyvolalo lítost, zatímco to, že byl mrtev jeho vlastní úhlavní nepřítel, pro něj příliš důležité nebylo. V nářku složil David žalozpěv, který dostal název „Luk“. Oplakává v něm svého největšího nepřítele i svého nejlepšího přítele, kteří společně padli v bitvě — „Saul a Jonatan, ti milí a příjemní za svého života, a ve své smrti nebyli odloučeni“. (2Sa 1:17–27)

David nyní přešel do Hebronu a tam ho v roce 1077 př. n. l., v jeho 30 letech, judští starší muži pomazali za krále nad svým kmenem. Saulův syn Iš-bošet byl učiněn králem ostatních kmenů. Asi o dva roky později však byl Iš-bošet zavražděn; jeho vrazi přinesli Davidovi jeho hlavu, protože doufali, že dostanou odměnu, ale také oni byli usmrceni stejně jako byl předtím usmrcen muž, který předstíral, že zabil Saula. (2Sa 2:1–4, 8–10; 4:5–12) Tak byla připravena půda k tomu, aby se kmeny, které do té doby podporovaly Saulova syna, připojily k Judovi; pak přišel čas, kdy se ozbrojené síly v počtu 340 822 mužů shromáždily a učinily Davida králem celého Izraele. (2Sa 5:1–3; 1Pa 11:1–3; 12:23–40)

Vláda v Jeruzalémě. David panoval v Hebronu sedm a půl roku, než se na Jehovův pokyn přestěhoval do svého hlavního města, do dobyté jebusejské pevnosti, Jeruzaléma. Tam postavil na Sionu Město Davidovo a potom vládl ještě 33 let. (2Sa 5:4–10; 1Pa 11:4–9; 2Pa 6:6) Dokud žil v Hebronu, král David si vzal další manželky, přiměl Mikal, aby se vrátila, a stal se otcem mnoha synů a dcer. (2Sa 3:2–5, 13–16; 1Pa 3:1–4) Když se přestěhoval do Jeruzaléma, přibral si ještě další manželky a konkubíny, a ty mu potom porodily ještě další děti. (2Sa 5:13–16; 1Pa 3:5–9; 14:3–7)

Když Filištíni slyšeli, že David je králem celého Izraele, vyšli, aby ho svrhli. Stejně jako v minulosti (1Sa 23:2, 4, 10–12; 30:8) dotazoval se David i nyní Jehovy, zda má proti nim vytáhnout. „Vytáhni,“ zněla odpověď, a Jehova vyrazil proti nepříteli s tak ničivou silou, že David to místo nazval Baal-peracim, to znamená „majitel průlomů“. Při dalším střetnutí Jehova změnil svou strategii a přikázal Davidovi, aby Filištíny obešel a zaútočil na ně zezadu. (2Sa 5:17–25; 1Pa 14:8–17)

 David se pokoušel přinést do Jeruzaléma truhlu smlouvy, ale nepodařilo se mu to; Uzza se jí totiž dotkl a byl sražen. (2Sa 6:2–10; 1Pa 13:1–14) Asi o tři měsíce později — po důkladných přípravách, k nimž patřilo i to, že se kněží a Levité posvětili a bylo zajištěno, že Truhlu ponesou na ramenou a že již nebude umístěna na voze jako předtím — byla Truhla přinesena do Jeruzaléma. David, oblečen v prostém oděvu, vyjadřoval při této slavné události svou radost a nadšení tím, že ‚poskakoval a tančil před Jehovou‘. Jeho manželka Mikal ho však vyplísnila; řekla, že David jedná jako „jedna z prázdných hlav“. Za toto neoprávněné kritizování Mikal „až do dne své smrti neměla dítě“. (2Sa 6:11–23; 1Pa 15:1–29)

David také učinil opatření pro to, aby na novém místě, kde byla uložena Truhla, bylo uctívání Jehovy prováděno v širším rozsahu: ustanovil strážce bran a hudebníky a postaral se o to, aby tam byly „neustále . . . zápalné oběti . . . ráno a večer“. (1Pa 16:1–6, 37–43) David také uvažoval o tom, že místo dosavadního stanu vybuduje pro Truhlu palácový chrám z cedrového dřeva. Tento dům však David postavit nesměl; Bůh totiž řekl: „Vylil jsi velké množství krve a vedl jsi velké války. Nepostavíš dům mému jménu, neboť jsi přede mnou vylil na zemi velmi mnoho krve.“ (1Pa 22:8; 28:3) Jehova však s Davidem uzavřel smlouvu, v níž mu slíbil, že v Davidově rodině zůstane královské panství navždy; a ve spojitosti s touto smlouvou Bůh Davida ujistil, že chrám postaví jeho syn Šalomoun, jehož jméno je odvozeno od kořene, který znamená „pokoj“. (2Sa 7:1–16, 25–29; 1Pa 17:1–27; 2Pa 6:7–9: Ža 89:3, 4, 35, 36)

V souladu s touto smlouvou o Království tedy Jehova dovolil, aby David rozšířil své panství na území od řeky Egypt až po Eufrat a aby přitom zabezpečoval své hranice, udržoval pokojné vztahy s tyrským králem a vítězně bojoval s odpůrci na všech stranách — s Filištíny, Syřany, Moabci, Edomity, Amalekity a Ammonity. (2Sa 8:1–14; 10:6–19; 1Kr 5:3; 1Pa 13:5; 14:1, 2; 18:1–20:8) Tato vítězství, která mu dal Bůh, vedla k tomu že se David stal velice mocným panovníkem. (1Pa 14:17) David si však stále uvědomoval, že své postavení nezískal dobyvatelskými válkami ani dědictvím, ale že je má od Jehovy, který ho dosadil na trůn své předobrazné teokracie. (1Pa 10:14; 29:10–13)

Hříchy vedou k neštěstí. Během vojenského tažení proti Ammonitům došlo k jedné z nejsmutnějších epizod Davidova života. Všechno začalo tehdy, když král, který ze střechy svého domu pozoroval krásnou Bat-šebu, jak se koupe, nechal v sobě vyrůst nesprávné žádosti. (Jk 1:14, 15) Když se David dozvěděl, že její manžel Urijáš je ve válce, dal tuto ženu přivést do svého paláce a tam s ní měl styky. Za nějaký čas bylo králi oznámeno, že je těhotná. Bezpochyby se bál, že Bat-šeba bude vystavena veřejné potupě a že bude usmrcena za nemravné jednání, a proto ihned poslal do vojska vzkaz, aby se Urijáš dostavil k němu do Jeruzaléma; doufal totiž, že Urijáš stráví noc se svou manželkou. Urijáš však odmítl s Bat-šebou spát a neudělal to, ani když ho David opil. Zoufalý David poslal Urijáše zpět do vojska s tajným pokynem vojevůdci Joabovi, aby Urijáše umístil do prvních linií, kde bude Urijáš jistě zabit. Úkladný plán se zdařil. Urijáš v bitvě zahynul, jeho vdova dodržela obvyklé období truchlení a David si ji pak vzal za manželku, dříve než si lidé ve městě povšimli, že je těhotná. (2Sa 11:1–27)

Jehova to však pozoroval a celou tuto hanebnou věc odhalil. Kdyby Jehova dovolil, aby případ Davida a Bat-šeby projednávali lidští soudci pod mojžíšským Zákonem, oba provinilci by byli usmrceni a se svou matkou by zemřel i nenarozený potomek, který byl plodem jejich cizoložství. (5Mo 5:18; 22:22) Jehova však v tomto případě jednal sám a kvůli smlouvě o Království projevil Davidovi milosrdenství (2Sa 7:11–16). Udělal to bezpochyby proto, že David sám kdysi projevil milosrdenství (1Sa 24:4–7; srovnej Jk 2:13), a také proto, že Bůh viděl, že oba provinilci projevují pokání. (Ža 51:1–4) Zcela bez trestu však nezůstali. Ústy proroka Natana Jehova prohlásil: „Hle, vzbouzím proti tobě neštěstí z tvého vlastního domu.“ (2Sa 12:1–12)

A skutečně se to stalo. Dítě, které se Bat-šebě narodilo z jejich cizoložství, brzy zemřelo, i když se David kvůli nemocnému dítěti postil a trápil sedm dní. (2Sa 12:15–23) Potom Davidův prvorozený syn Amnon znásilnil svou nevlastní sestru Tamar a její bratr ho pak zavraždil, což způsobilo jeho otci velký žal. (2Sa 13:1–33) Později Absalom, třetí a milovaný Davidův syn, nejenže chtěl uchvátit trůn, ale dal veřejně najevo, že svým otcem pohrdá, a zneuctil Davida tím, že měl styky s jeho konkubínami. (2Sa 15:1–16:22) Pokoření nakonec vyvrcholilo tím, že boj syna proti otci rozpoutal v zemi občanskou válku. Absalom nakonec zahynul — a to si David nepřál a velmi se kvůli tomu rmoutil. (2Sa 17:1–18:33) Když David prchal před Absalomem, složil Žalm 3, v němž říká: „Záchrana patří Jehovovi.“ (Ža 3:8)

Přes všechny své chyby a těžké hříchy však David stále projevoval správný stav srdce; činil totiž pokání a prosil Jehovu o odpuštění. To se projevilo v záležitosti s Bat-šebou. David potom napsal Žalm 51, v němž prohlásil: „V provinění jsem byl zrozen . . . a v hříchu mě počala má matka.“ (Ža 51:5) K jinému případu, kdy David pokorně vyznal své hříchy,  došlo tehdy, když ho Satan podnítil provést sčítání mužů schopných pro vojenskou službu. (2Sa 24:1–17; 1Pa 21:1–17; 27:24; viz heslo SOUPIS.)

Koupě pozemku pro chrám. Když byl zastaven mor, který přišel jako následek královy chyby v tomto posledním případě, David koupil Ornanův mlat a jako oběť tam Jehovovi obětoval dobytek spolu se saněmi, které se používaly k mlácení. Právě na tomto pozemku později Šalomoun vybudoval nádherný chrám. (2Sa 24:18–25; 1Pa 21:18–30; 2Pa 3:1) David ve svém srdci vždy toužil po tom, aby mohl postavit tento chrám; to mu sice dovoleno nebylo, ale směl zaměstnat velké množství pracovníků, kteří tesali kameny a shromažďovali materiál, mimo jiné i 100 000 talentů zlata (38 535 000 000 dolarů), 1 000 000 talentů stříbra (6 606 000 000 dolarů) a nezměrné množství mědi a železa. (1Pa 22:2–16) Ze svého osobního majetku přispěl David zlatem z Ofiru a přečištěným stříbrem; cena toho všeho podle odhadu převyšovala 1 202 000 000  dolarů. David také opatřil stavební plány, které dostal pod inspirací, a zorganizoval desetitisíce Levitů do mnoha služebních oddílů; patřil k nim i velký sbor pěvců a hudebníků. (1Pa 23:1–29:19; 2Pa 8:14; 23:18; 29:25; Ezr 3:10)

Konec vlády. V posledních dnech Davidova života došlo v rodině tehdy 70letého krále, který byl již upoután na lůžko, k další nešťastné události. Jeho čtvrtý syn Adonijáš se chtěl sám — bez vědomí nebo souhlasu svého otce, a co bylo ještě horší, bez schválení od Jehovy — učinit králem. Když se o tom David dozvěděl, ihned dal úředně prohlásit za krále svého syna Šalomouna, kterého vyvolil Jehova, a dal jej dosadit na trůn. (1Kr 1:5–48; 1Pa 28:5; 29:20–25; 2Pa 1:8) Tehdy dal David Šalomounovi radu, aby chodil po Jehovových cestách, dodržoval jeho ustanovení a jeho přikázání, aby ve všem jednal prozíravě — a potom že se mu bude dařit dobře. (1Kr 2:1–9)

Po 40leté vládě David zemřel a byl pohřben v Městě Davidově. Prokázal se hodným toho, aby ho Pavel zahrnul do seznamu význačných svědků, kteří vynikali svou vírou. (1Kr 2:10, 11; 1Pa 29:26–30; Sk 13:36; Heb 11:32) Ježíš citoval Žalm 110 a řekl o něm, že jej David napsal „pod inspirací“. (Mt 22:43, 44; Mr 12:36) Apoštolové a jiní pisatelé Bible často uznávali Davida jako proroka, který byl inspirován Bohem. (Srovnej Ža 16:8 se Sk 2:25; Ža 32:1, 2 s Ří 4:6–8; Ža 41:9 s Janem 3:18; Ža 69:22, 23 s Ří 11:9, 10; Ža 69:25 a 109:8 se Sk 1:20.)

Předobraz. O Davidovi a jeho královském rodu se často zmiňovali proroci, a to někdy ve spojení s posledními izraelskými králi, kteří seděli na „Davidově trůnu“ (Jer 13:13; 22:2, 30; 29:16; 36:30), a někdy v prorockém smyslu. (Jer 17:25; 22:4; Am 9:11; Ze 12:7–12) V určitých mesiášských proroctvích je pozornost zaměřena na Jehovovu smlouvu o Království, jež byla uzavřena s Davidem. Například Izajáš říká, že panství toho, kdo je nazýván „Podivuhodný rádce, Silný bůh, Věčný otec, Kníže pokoje“, bude pevně založeno na „Davidově trůnu“ na neurčitý čas. (Iz 9:6, 7; srovnej také 16:5.) Jeremjáš přirovnává Mesiáše ke ‚spravedlivému výhonku‘, který Jehova ‚vzbudí Davidovi‘. (Jer 23:5, 6; 33:15–17) Prostřednictvím Ezekiela Jehova označuje mesiášského Pastýře jako „svého sluhu Davida“. (Ez 34:23, 24; 37:24, 25)

Když anděl sděloval Marii, že se jí narodí syn, který se bude jmenovat Ježíš, prohlásil, že „Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida“. (Lk 1:32) ‚Ježíš Kristus, syn Davidův‘, byl jak zákonným, tak i přirozeným dědicem Davidova trůnu. (Mt 1:1, 17; Lk 3:23–31) Pavel řekl, že Ježíš byl podle těla potomkem Davida. (Ří 1:3; 2Ti 2:8) Prostí lidé také používali na Ježíše označení „Syn Davidův“. (Mt 9:27; 12:23; 15:22; 21:9, 15; Mr 10:47, 48; Lk 18:38, 39) Bylo důležité, aby to bylo prokázáno; Mesiáš totiž měl být Davidovým synem a farizeové to uznávali. (Mt 22:42) Dosvědčil to také sám vzkříšený Ježíš, když řekl: „Já, Ježíš, . . . jsem kořen a potomek Davidův.“ (Zj 22:16; také Zj 3:7; 5:5)

[Nákres na straně 341]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

DAVIDŮV RODOKMEN

(jména mužů vypsána velkými písmeny)

BOAZ a Rut (jeho manželka)

OBED

JIŠAI

JIŠAIOVA RODINA

ELIAB (Elihu)

ABINADAB

ŠAMMAH (Šimea [Šimeah], Šimei)

NETANEL

RADDAI

OCEM

Ceruja

-nejmenovaný-

DAVID

Abigail

DAVIDOVI SYNOVCI

JEHONADAB

ABIŠAI

JOAB

ASAHEL

AMASA

DAVIDOVY MANŽELKY

Mikal

manželky, konkubíny -nejmenované-

Achinoam

Abigail

Maaka

Chaggit

Abital

Egla

Bat-šeba

DAVIDOVY DĚTI

AMNON

DANIEL (Kileab)

ABSALOM

Tamar

ADONIJÁŠ

ŠEFATJÁŠ

JITREAM

JIBCHAR

ELIŠUA (Elišama)

NOGA

ELIFELET (Elpelet)

NEFEG

JAFIA

ELIŠAMA

BEELJADA (Eljada)

ELIFELET

JERIMOT

-nejmenovaný-

ŠIMEA (Šammua)

ŠOBAB

NATAN

ŠALOMOUN (Jedidjáš)

MARIE

JOSEF