Den smíření (heb. jóm hak·kip·pu·rimʹ, „den přikrytí“) byl dnem, kdy byly usmířeny či přikryty hříchy. Izraelité ho slavili desátý den sedmého měsíce náboženského roku čili 10. tišri (tišri odpovídá přibližně září/říjnu). V tento den obětoval izraelský velekněz oběti, které měly přikrýt jeho hříchy, hříchy ostatních Levitů a hříchy lidu. V tento den byl od znečišťujících účinků hříchu také očišťován svatostánek a později chrámy.

Den smíření byl také dnem svatého shromáždění a půstu, jak to vyplývá ze skutečnosti, že lid měl „trápit své duše“. Byl to jediný půst předepsaný mojžíšským Zákonem. Den smíření byl také sabatem, dnem, kdy se neměla vykonávat běžná práce. (3Mo 16:29–31; 23:26–32; 4Mo 29:7; Sk 27:9)

Den smíření byl jediným dnem v roce, kdy směl velekněz vstoupit do Nejsvětější svatostánku nebo chrámu. (Heb 9:7; 3Mo 16:2, 12, 14, 15) Dnem smíření vždy začínal Jubilejní rok. (3Mo 25:9)

Když byl v 16. století př. n. l. v pustině na Sinajském poloostrově tento svátek zaveden, byl izraelským veleknězem Mojžíšův bratr Áron. To, co měl tehdy udělat, se stalo vzorem pro pozdější oslavy Dne smíření. Když si představíme ty působivé události, které se ten den odehrály, lépe pochopíme, co pro Izraelity Den smíření znamenal. Je nepochybné, že si v tento den silněji uvědomovali svou hříšnost a potřebu svého vyplacení a také že plněji oceňovali značné milosrdenství, které Jehova projevil tímto opatřením, díky němuž byly přikryty hříchy, které spáchali v uplynulém roce.

Jak Den smíření probíhal. Áron měl vejít na svaté místo s mladým býkem na oběť za hřích a s beranem na zápalnou oběť. (3Mo 16:3) V Den smíření odložil svůj běžný kněžský oděv, vykoupal se ve vodě a oblékl si svaté lněné roucho. (3Mo 16:4) Velekněz potom metal losy nad dvěma kozly (samčími mláďaty), které získal od shromáždění izraelských synů; kozli byli úplně stejně zdraví a bezvadní. (3Mo 16:5, 7) Velekněz nad nimi metal losy proto, aby určil, který z nich bude obětován Jehovovi jako oběť za hřích a který bude vypuštěn do pustiny, aby jako ‚kozel pro Azazela‘ odnesl jejich hříchy. (3Mo 16:8, 9; srovnej 14:1–7; viz heslo AZAZEL.) Áron potom obětoval mladého býka jako oběť za hřích za sebe a svůj dům, který zahrnoval celý kmen Levi, k němuž jeho dům patřil. (3Mo 16:6, 11) Nato vzal Áron vonné kadidlo a nádobu na oheň plnou ohnivých uhlů z oltáře a vešel za oponu, do Nejsvětější. V této nejvnitřnější místnosti, kde byla umístěna truhla svědectví, spálil kadidlo, a oblak hořícího kadidla se rozestřel nad zlatým víkem Truhly, na němž byli dva zlatí cherubíni. (3Mo 16:12, 13; 2Mo 25:17–22) Po tomto úkonu mohl Áron později bezpečně vstoupit do Nejsvětější znovu.

Když se Áron vracel z Nejsvětější, vzal trochu krve býka, vstoupil s ní opět do Nejsvětější a trochu krve prstem sedmkrát stříkl před víko Truhly na vých. straně. Tak bylo ukončeno smíření pro kněžstvo; kněží byli očištěni a mohli působit jako prostředníci mezi Jehovou a jeho lidem. (3Mo 16:14)

Kozel, který byl losem vybrán „pro Jehovu“, byl obětován jako oběť za hřích za lid. (3Mo 16:8–10) Krev kozla pro Jehovu velekněz potom vzal do Nejsvětější a tam ji použil k vykonání smíření pro 12 nekněžských kmenů Izraele. Podobně jako v případě krve býka i krev kozla velekněz stříkl „směrem k víku a před víko“ Truhly. (3Mo 16:15)

Těmito prostředky Áron vykonal smíření také pro svaté místo a stan setkání. Vzal trochu krve býka a trochu krve ‚kozla pro Jehovu‘ a potom vykonal smíření pro oltář zápalných obětí tak, že trochu krve dal na rohy oltáře. Také měl ‚prstem sedmkrát stříknout trochu krve a očistit oltář a posvětit jej od nečistot izraelských synů‘. (3Mo 16:16–20)

Svou pozornost velekněz nyní obrátil ke zbývajícímu kozlu, kozlu pro Azazela. Na jeho hlavu položil ruce, vyznal nad ním „všechna provinění izraelských synů a všechna jejich vzbouření ve všech jejich hříších“, vložil je kozlovi na hlavu a potom ho  poslal „do pustiny rukou přichystaného muže“. Tak kozel vynesl provinění Izraelitů do pustiny, kde zmizel. (3Mo 16:20–22) Muž, který kozla vyvedl pryč, mohl znovu vstoupit do tábora, až když si vypral své oděvy a vykoupal si tělo ve vodě. (3Mo 16:26)

Áron nyní přišel do stanu setkání, svlékl si lněné oděvy, vykoupal se a oblékl si svůj obvyklý oděv. Potom předložil svou zápalnou oběť a zápalnou oběť lidu (použil berany, o nichž se píše ve 3Mo 16:3, 5) a vykonal smíření; tuk oběti za hřích nechal dýmat na oltáři. (3Mo 16:23–25) Tuk oběti Jehova Bůh vždycky vyžadoval pro sebe a Izraelitům ho zakázal jíst. (3Mo 3:16, 17; 4:31) Zbývající části mrtvého těla býka a kozla, kteří byli obětováni jako oběť za hřích, byly z nádvoří svatostánku vyneseny na místo za táborem, kde byly spáleny. Ten, kdo je spálil, musel vyprat své oděvy, své tělo musel vykoupat ve vodě a teprve potom mohl znovu vstoupit do tábora. (3Mo 16:27, 28) O dalších obětech, které byly přinášeny v tento den, se píše ve 4. Mojžíšově 29:7–11.

Povinnost zachovávat Den smíření skončila. Stoupenci judaismu sice stále slaví Den smíření, ale tato oslava se jen velmi málo podobá té, kterou zavedl Bůh. Nemají totiž svatostánek, oltář, truhlu smlouvy, neobětují žádné býky ani kozly a neexistuje ani levitské kněžstvo. Křesťané si však uvědomují, že Jehovovi služebníci žádnou takovou povinnost nyní nemají. (Ří 6:14; Heb 7:18, 19; Ef 2:11–16) Navíc zničením jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. byly zastaveny služby pravého levitského kněžstva a dnes neexistuje žádný způsob, jak by se dalo zjistit, kdo by úlohu těchto kněží mohl oprávněně vykonávat. The Encyclopedia Americana (1956, sv. XVII, s. 294) o Levitech říká: „Když byli po zničení chrámu rozehnáni, zmizeli z dějin, protože splynuli s množstvím zajatců, kteří byli rozptýleni po celém římském světě.“

Protiobrazné splnění. Když byl výroční Den smíření slaven správným způsobem, předobrazoval, podobně jako jiné stránky mojžíšského Zákona, něco mnohem významnějšího. Pečlivé prozkoumání tohoto svátku ve světle inspirovaných slov apoštola Pavla ukazuje, že izraelský velekněz a zvířata, která byla v souvislosti s tímto obřadem používána, předobrazovali Ježíše Krista a jeho úlohu vykupitele lidstva. Ve svém dopise Hebrejcům Pavel ukazuje, že Ježíš Kristus je větší protiobrazný velekněz. (Heb 5:4–10) Z apoštolových slov také vyplývá, že to, jak velekněz jeden den v roce vstoupil s krví obětních zvířat do Nejsvětější, je předobrazem toho, jak Ježíš s vlastní krví vstoupil do samotného nebe, čímž vykonal smíření pro ty, kdo projevují víru v jeho oběť. Vzhledem k tomu, že Ježíš byl bez hříchu, je samozřejmé, že nemusel předložit oběť za nějaké své osobní hříchy, jako to dělal izraelský velekněz. (Heb 9:11, 12, 24–28)

Áron obětoval býka za kněze a zbývající příslušníky kmene Levi a krev býka stříkl v Nejsvětější. (3Mo 16:11, 14) Podobným způsobem Kristus předložil Bohu hodnotu své lidské krve v nebi, kde mohla být uplatněna ve prospěch těch, kdo spolu s Kristem budou vládnout jako kněží a králové. (Zj 14:1–4; 20:6) Byl obětován také kozel pro Jehovu a jeho krev byla v Nejsvětější stříknuta před Truhlu; z toho měli užitek nekněžské kmeny Izraele. (3Mo 16:15) Podobně má z jediné oběti Ježíše Krista užitek nejen kněžský duchovní Izrael, ale celé lidstvo. Bylo zapotřebí dvou kozlů, protože jeden kozel nemohl být obětován a zároveň použit k tomu, aby vynesl hříchy Izraele. O obou kozlech se mluví jako o jedné oběti za hřích (3Mo 16:5) a až do chvíle, kdy nad nimi byly metány losy, s nimi bylo zacházeno stejně; z toho vyplývá, že společně tvořili jeden symbol. Ježíš Kristus byl nejen obětován, ale také odnáší pryč hříchy těch, za něž zemřel obětní smrtí.

Apoštol Pavel ukázal, že krev býků a kozlů nemohla odejmout hříchy. Bůh proto připravil Ježíšovi tělo (které byl Ježíš ochoten obětovat, což dal najevo tím, že se nechal pokřtít) a podle Boží vůle byli Kristovi následovníci „posvěceni prostřednictvím obětování těla Ježíše Krista jednou provždy“. (Heb 10:1–10) Stejně jako byly zbývající části těla býka a kozla obětovaných v Den smíření nakonec spáleny za izraelským táborem, tak i Kristus, jak o tom píše apoštol Pavel, trpěl (přibit na kůl) za branami Jeruzaléma. (Heb 13:11, 12)

Židovský Den smíření sice ani Izraeli nepřinesl úplné a trvalé odstranění hříchu, ale je jasně patrné, že různé rysy této výroční slavnosti měly předobrazný charakter. Předstínily velkolepé smíření hříchů, smíření, které vykonal Ježíš Kristus, velekněz, jehož křesťané vyznávají. (Heb 3:1; viz hesla SMÍŘENÍ; VÝKUPNÉ.)