Tento překlad hebrejského výrazu ʽaseʹreth had·deva·rimʹ, který se vyskytuje pouze v Pentateuchu, označuje deset základních zákonů smlouvy Zákona, kterým se obvykle říká Deset přikázání. (2Mo 34:28; 5Mo 4:13; 10:4) O tomto zvláštním zákoníku se také mluví jako o ‚Slovech‘ (5Mo 5:22) a jako o ‚slovech smlouvy‘. (2Mo 34:28) Řecká Septuaginta (2Mo 34:28; 5Mo 10:4) mluví o deʹka (deseti) loʹgous (slovech); z těchto dvou řeckých slov je odvozen výraz „dekalog“ (desatero).

Původ tabulek. Deset slov předal na hoře Sinaj Jehovův anděl nejprve ústně. (2Mo 20:1; 31:18; 5Mo 5:22; 9:10; Sk 7:38, 53; viz také Ga 3:19; Heb 2:2.) Mojžíš potom vystoupil na horu, aby tam obdržel Deset slov v psané podobě na dvou kamenných tabulkách a také další přikázání a pokyny. Mojžíš byl na hoře dlouhých 40 dní; během této doby lid začal být neklidný a udělal si lité tele, které uctíval. Když Mojžíš scházel z hory a viděl, jak se lid oddává modlářství, hodil na zem „ty tabulky [které] byly zpracováním Božím“, ty tabulky, na nichž bylo napsáno Deset slov, a roztříštil je. (2Mo 24:12; 31:18–32:19; 5Mo 9:8–17; srovnej Lk 11:20.)

Jehova Mojžíšovi později řekl: „Vytesej si dvě kamenné tabulky jako ty první, a napíšu na tabulky slova, která se objevila na prvních tabulkách, které jsi roztříštil.“ (2Mo 34:1–4) A tak po dalších 40 dnech, které strávil na hoře, Mojžíš obdržel kopii Deseti slov. Tu uložil do truhly z akáciového dřeva. (5Mo 10:1–5) Tyto dvě tabulky byly označeny jako „tabulky smlouvy“. (5Mo 9:9, 11, 15) Zřejmě proto byla zlatem potažená truhla, kterou později zhotovil Becalel, truhla, do níž byly tabulky nakonec uloženy, nazvána „truhla smlouvy“. (Joz 3:6, 11; 8:33; Sd 20:27; Heb 9:4) Tento zákoník, Deset slov, byl označen také jako „svědectví“ (2Mo 25:16, 21; 40:20) a jako „tabulky Svědectví“ (2Mo 31:18; 34:29); z toho jsou odvozeny výrazy ‚truhla svědectví‘ (2Mo 25:22; 4Mo 4:5) a také ‚svatostánek Svědectví‘, tedy stan, kde byla Truhla uložena. (2Mo 38:21)

O prvních dvou tabulkách je řečeno, že byly nejen zhotoveny Jehovou, ale byly také „popsané Božím prstem“, čímž je nepochybně míněn Boží duch. (2Mo 31:18; 5Mo 4:13; 5:22; 9:10) Podobně i druhé dvě tabulky popsal Jehova, i když je vytesal Mojžíš. Podle 2. Mojžíšovy 34:27 Jehova Mojžíšovi řekl: „Zapiš si tato slova.“ Nemluvil o samotných Deseti slovech, ale spíše, jako při jedné dřívější příležitosti (2Mo 24:3, 4), tím měl na mysli, aby si Mojžíš napsal další podrobnosti týkající se smluvních předpisů. A proto se zájmeno „on“ v hebrejském textu 2. Mojžíšovy 34:28b vztahuje na Jehovu. Píše se tam: „A přistoupil [Jehova, ne Mojžíš] k tomu, aby napsal slova smlouvy, Deset slov, na tabulky.“ Že to tak je, vyplývá z 1. verše. Když později tyto události připomíná, Mojžíš potvrzuje, že kopii tabulek napsal Jehova. (5Mo 10:1–4)

Obsah přikázání. Určitým úvodem těchto Deseti slov je přímočaré prohlášení v první osobě: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků.“ (2Mo 20:2) Tím je nejen vyjádřeno, kdo ke komu mluví, ale je tím také ukázáno, proč Desatero bylo tehdy dáno především Židům. Nebylo dáno Abrahamovi. (5Mo 5:2, 3)

Jehova nejdříve uvedl první přikázání: „Nebudeš mít žádné jiné bohy proti mému obličeji.“ (2Mo 20:3) Týkalo se to jeho vznešeného úřadu a jedinečného postavení Všemohoucího Boha, Nejvyššího, nejvyššího Svrchovaného Panovníka. Toto přikázání ukazovalo, že Izraelité nesmějí mít žádné jiné bohy, s nimiž by Jehova musel soupeřit.

Druhé přikázání přirozeně navázalo na první v tom smyslu, že zakazovalo modlářství jakékoli podoby nebo formy, protože to bylo přímou pohanou Jehovovy slávy a jeho osoby. ‚Neuděláš vyřezávanou sochu ani podobu něčeho, co je v nebesích, na zemi nebo ve vodách pod zemí, ani se jim nebudeš klanět ani jim nebudeš sloužit.‘ Tento zákaz je ještě zdůrazněn prohlášením: „Protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ (2Mo 20:4–6)

 Třetí přikázání, které je uvedeno v náležitém a logickém pořadí, znělo: „Nepoužiješ jméno Jehovy, svého Boha, nehodným způsobem.“ (2Mo 20:7) To je v souladu s tím, jaké význačné místo má Jehovovo jméno v celých Hebrejských písmech (v NS se vyskytuje 6 973krát; viz heslo JEHOVA, Důležitost jména). Jen v několika verších, které obsahují Deset slov (2Mo 20:2–17), se toto jméno objevuje osmkrát. Slovní obrat ‚nepoužít‘ má význam ‚nevyslovit‘ či ‚nepozvednout (nenosit)‘. Kdyby takto někdo zacházel s Božím jménem „nehodným způsobem“, bylo by toto jméno pozvednuto na faleš čili bylo by učiněno „marným“. Když tedy Izraelité, kteří byli Jehovovými svědky a měli tu výsadu nosit Jehovovo jméno, odpadli, používali a nosili Jehovovo jméno nehodným způsobem. (Iz 43:10; Ez 36:20, 21)

Čtvrté přikázání říkalo: „Tím, že budeš pamatovat na sabatní den, abys jej považoval za posvátný, máš prokazovat službu a budeš konat všechnu svou práci šest dnů. Ale sedmý den je sabat Jehovovi, tvému Bohu. Nebudeš konat žádnou práci, ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně ani tvé domácí zvíře ani tvůj cizí usedlík, který je uvnitř tvých bran.“ (2Mo 20:8–10) Tím, že tento den považovali za posvátný Jehovovi, měli všichni, dokonce i otroci a domácí zvířata, užitek z občerstvujícího odpočinku. Sabatní den také dával příležitost soustředit se bez rozptylování na duchovní věci.

Na páté přikázání — „Cti svého otce a svou matku“ — je možné pohlížet jako na určité pojítko mezi prvními čtyřmi přikázáními, která vymezují, jaké povinnosti má člověk k Bohu, a zbývajícími přikázáními, která ukazují, jaké závazky má člověk k bližním. Rodiče slouží jako Boží zástupci, a proto ten, kdo dodržoval páté přikázání, ctil a poslouchal jak Stvořitele, tak i ty, komu Bůh propůjčil autoritu. Páté přikázání bylo jediným z deseti přikázání, k němuž byl připojen slib: „Aby se tvé dny prokázaly jako dlouhé na zemské půdě, kterou ti dává Jehova, tvůj Bůh.“ (2Mo 20:12; 5Mo 5:16; Ef 6:2, 3)

Další přikázání zákoníku byla vyjádřena velmi stručně. Šesté: „Nezavraždíš.“ Sedmé: „Nezcizoložíš.“ Osmé: „Nebudeš krást.“ (2Mo 20:13–15) V tomto pořadí jsou tyto zákony uvedeny v masoretském textu — od zákonů týkajících se zločinů, které bližnímu ublíží nejvíce, až po ty, které mu ublíží nejméně. V některých řeckých rukopisech (Alexandrijském kodexu, Codexu Ambrosianus) je pořadí ‚vražda, krádež, cizoložství‘; Filón (De Decalogo, XII, 51) má pořadí ‚cizoložství, vražda, krádež‘; Vatikánský kodex uvádí ‚cizoložství, krádež, vražda‘. Přikázání týkající se skutků pak přecházejí na přikázání týkající se mluvy. Deváté přikázání zní: „Nebudeš falešně svědčit jako svědek proti svému bližnímu.“ (2Mo 20:16)

Desáté přikázání (2Mo 20:17) bylo jedinečné v tom, že zakazovalo chtivost, tedy nesprávnou touhu po tom, co patří bližnímu, mimo jiné i touhu po jeho manželce. Takový zákon žádný lidský zákonodárce nikdy nevydal, protože dodržování tohoto zákona by z lidského hlediska nebylo možné vynutit. Jehova však tímto desátým přikázáním dosáhl toho, že každý jednotlivec skládal účty přímo jemu, tomu, kdo vidí a zná všechny skryté myšlenky lidského srdce. (1Sa 16:7; Př 21:2; Jer 17:10)

Jiné členění těchto zákonů. Výše uvedené rozdělení Deseti slov, jak jsou obsažena ve 2. Mojžíšově 20:2–17, je rozdělení přirozené. Shoduje se s členěním, které uvádí židovský historik z prvního století n. l. Josephus (Židovské starožitnosti, III, 91, 92 [v, 5]) a s členěním, které v díle De Decalogo (XII, 51) uvádí židovský filozof Filón, který žil také v prvním století n. l. Ale jiní autoři, mezi nimi i Augustin, spojili zákon zakazující cizí bohy a zákon zakazující obrazy (2Mo 20:3–6; 5Mo 5:7–10) do jednoho přikázání, a potom, aby se znovu dostali k číslu deset, rozdělili přikázání zapsané ve 2. Mojžíšově 20:17 (5Mo 5:21) na dvě; deváté přikázání tedy zakazovalo dychtivou touhu po manželce bližního a desáté zakazovalo touhu po jeho domu a dalších věcech. Augustin se toto teoretické rozdělení snažil založit na pozdějším paralelním soupisu Desatera v 5. Mojžíšově 5:6–21, kde jsou v 21. verši použita dvě různá hebrejská slova („Ani nebudeš toužit [tvar heb. slova cha·madhʹ] . . . Ani nebudeš sobecky dychtit [tvar heb. slova ʼa·wahʹ]“), a ne na dřívějším textu ze 2. Mojžíšovy 20:17, kde se dvakrát objevuje pouze jedno sloveso (toužit).

Existují ještě další menší rozdíly ve znění paralelního výčtu Deseti přikázání ve 2. Mojžíšově a v 5. Mojžíšově, ale ty v žádném případě nemají vliv na působnost či význam těchto zákonů. Zatímco v původním soupisu je Deset slov uvedeno výslovně v právnickém slohu, jejich pozdější opakování je spíše ve formě vyprávění, protože tehdy Mojžíš Boží přikázání pouze opakoval pro připomenutí. Deset slov se i na jiných místech objevuje v dalších obměnách, protože je bibličtí pisatelé Hebrejských i Řeckých písem často uváděli spolu s dalšími pokyny. (2Mo 31:14; 34:14, 17, 21; 3Mo 19:3, 11, 12; 5Mo 4:15–19; 6:14, 15; Mt 5:27; 15:4; Lk 18:20; Ří 13:9; Ef 6:2, 3)

Deset slov bylo předáno Bohem, a proto tvoří dokonalý zákoník. Když se muž „zběhlý v Zákoně“ zeptal Ježíše Krista: „Učiteli, které je největší přikázání v Zákoně?“, Ježíš uvedl příkaz, který byl vlastně shrnutím prvních čtyř (nebo možná pěti) z Deseti  přikázání. Řekl: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.“ Zbývající část Desatera shrnul Ježíš několika slovy dalšího přikázání: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22:35–40; 5Mo 6:5; 3Mo 19:18)

Křesťané nejsou pod Desaterem. Ježíš se narodil pod Zákonem; dokonale ho dodržoval a nakonec dal svůj život jako výkupné za lidstvo. (Ga 4:4; 1Ja 2:2) Kromě toho svou smrtí na mučednickém kůlu osvobodil ty, kdo byli pod Zákonem (tedy i pod základními Deseti slovy či přikázáními), a to tím, že „se stal kletbou místo“ nich. Díky Ježíšově smrti ‚byl vymazán ručně psaný doklad‘ tím, že byl přibit na mučednický kůl. (Ga 3:13; Kol 2:13, 14)

Nicméně je velmi důležité, aby křesťané studovali Zákon a jeho Deset slov, protože je v něm ukázán Boží náhled na různé věci a má „stín budoucích dobrých věcí“, skutečnosti, která patří Kristu. (Heb 10:1; Kol 2:17; Ga 6:2) Křesťané nejsou „bez zákona vůči Bohu, ale [jsou] pod zákonem vůči Kristu“. (1Ko 9:21) Tento zákon je však neodsuzuje jako hříšníky, protože díky nezasloužené laskavosti Boha jsou prostřednictvím Krista jejich chyby způsobené tělesnými slabostmi odpuštěny. (Ří 3:23, 24)