Stavba (jíž Řekové říkali theʹa·tron), kde se pořádala divadelní představení, tragédie, komedie, taneční a hudební vystoupení a jiné programy. To, co se v divadle předvádělo, bylo často nemravné, a věrní křesťané se tomu proto vyhýbali. (Ef 5:3–5) Lidé se však v divadle scházeli i za jiným účelem.

Právě do divadla byli v Efezu přivedeni Pavlovi společníci na cestách, když stříbrotepec Demetrios vyvolal kvůli těmto křesťanským misionářům pozdvižení. Ačkoli apoštol Pavel byl ochoten předstoupit před lid, který se v divadle shromáždil, učedníci a někteří přátelští členové komise pro slavnosti a hry ho od toho odradili. (Sk 19:23–31)

Divadla se v Řecku stavěla asi od pátého století př. n. l. a časem byla postavena v různých významných městech. Většina řeckých divadel byla stavěna do půlkruhu na vydutých svazích. Sedadla byla ze dřeva nebo kamene. Uličky je rozdělovaly do sekcí a každá sekce byla na svahu uspořádána do řad. Uprostřed byla or·cheʹstra (místo pro tanec a sbor), za níž bylo vyvýšené jeviště. Za ním bylo ske·neʹ neboli pozadí.

Sutiny divadel byly nalezeny například v Efezu, Aténách a Korintu. Velké divadlo, které bylo při vykopávkách odhaleno v Efezu, mělo 66 řad sedadel a mohlo pojmout až 25 000 diváků. Akustika byla a stále je tak dobrá, že i tlumený hlas na jevišti je dobře slyšet i v poslední řadě.

Římané často stavěli divadla jako samostatné budovy, které nebyly závislé na žádném přirozeném svahu. Jejich divadla někdy měla jeviště a část hlediště kryté střechou. Dalším typem byl římský amfiteátr. To byla kruhová nebo oválná stavba bez střechy a uprostřed měla velkou plochu neboli arénu. Odtud se paprskovitě rozbíhaly řady sedadel. Významným římským amfiteátrem je částečně dochované Koloseum v Římě, které bylo dokončeno v roce 80 n. l. Herodes Veliký postavil divadla v různých městech, mimo jiné v Damašku a Cesareji. Josephus napsal, že Herodes „postavil divadlo v Jeruzalémě a potom velmi veliký amfiteátr na pláni“. (Židovské starožitnosti, XV, 268 [viii, 1])

Řecké slovo theʹa·tron může označovat jak místo, kde se představení konalo, tak „divadelní podívanou“ samu. Pavel napsal: „Zdá se mi totiž, že Bůh vystavil nás, apoštoly, poslední jako lidi ustanovené k smrti, protože jsme se stali divadelní podívanou [theʹa·tron] světu a andělům a lidem.“ (1Ko 4:9) Pavel zde narážel na obvyklou závěrečnou událost gladiátorských zápasů v aréně amfiteátru — jistí účastníci byli vyvedeni nazí a bezbranní a čekala je jatka a jistá smrt.

Řekové a Římané měli ve zvyku vést zločince odsouzené k smrti na jeviště, kde byli terčem výsměchu shromážděného davu. Když Pavel psal hebrejským křesťanům, měl zřejmě na mysli právě tento zvyk. Neexistuje sice žádná zpráva o tom, že by se s těmito křesťany takto nakládalo, ale procházeli utrpením, které s tím bylo srovnatelné. Apoštol je nabádal: „Dál však pamatujte na dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvávali ve velkém zápolení v utrpeních, někdy tak, že jste byli vystavováni jako na divadle pohanám a soužením, a někdy tak, že jste se stali podílníky s těmi, kdo prožívali takovou zkušenost.“ (Heb 10:32, 33)