Dluh se vztahuje na to, co někdo někomu dluží, na závazek něco splatit nebo něco poskytnout. Ve starověkém Izraeli byly dluhy způsobeny především finančními neúspěchy. Být něčím dlužníkem bylo pro Izraelity neštěstím; ten, kdo si vypůjčil, se vlastně stal služebníkem toho, kdo mu půjčil. (Př 22:7) Božímu lidu proto bylo přikázáno, aby byl štědrý a nesobecký, když půjčuje svým izraelským bližním, a aby nechtěl mít z jejich neštěstí zisk tím, že by jim uložil úrok. (2Mo 22:25; 5Mo 15:7, 8; Ža 37:26; 112:5) Od cizinců se však úrok požadovat mohl. (5Mo 23:20) Židovští komentátoři toto opatření chápou tak, že se vztahuje na obchodní půjčky, nikoli na případy nouze. Cizinci bývali v Izraeli obvykle jen dočasně, často jako obchodníci, a mohlo se od nich rozumně očekávat, že budou platit úrok, zvlášť když sami na úrok půjčovali.

Někdy převzala odpovědnost třetí strana — někdo se za dlužníka zaručil. Proti tomu opakovaně varuje kniha Přísloví (6:1–3; 11:15; 17:18; 22:26), protože ten, kdo se zaručil, utrpí ztrátu, jestliže dlužník nebude platit.

Jak se křesťané v prvním století dívali na dluhy, je vyjádřeno v dopise Římanům 13:8: „Nebuďte nikomu dlužni ani jedinou věc kromě toho, abyste jeden druhého milovali.“

Zákon chránil věřitele i dlužníky. Pod mojžíšským zákonem se i od zloděje vyžadovalo, aby zaplatil dluh, který způsobil svým špatným jednáním. Pokud toho nebyl schopen, měl být prodán do otroctví. (2Mo 22:1, 3) Tak měla jeho oběť zaručeno, že utrpěná ztráta bude nahrazena.

Věrní Izraelité si uvědomovali, že splácet dluhy je Božím požadavkem. (Ža 37:21) Věřitel se tedy mohl spolehnout, že to, co půjčil, dostane zpět. Izraelita, který neměl žádný hmotný majetek, mohl splatit své dluhy tím, že prodal do otroctví sebe nebo své děti. (2Mo 21:7; 3Mo 25:39; srovnej 2Kr 4:1–7.)

Zákon na druhé straně chránil i dlužníka. Věřitel nemohl vejít do domu dlužníka a vzít si zástavu, ale musel čekat venku, dokud mu ji dlužník nepřinese. (5Mo 24:10, 11) Do zástavy nemohl být vzat ani oděv vdovy ani věci potřebné k životu, například ruční mlýnek nebo vrchní žernov. (5Mo 24:6, 17) U chudých lidí bylo běžné, že měli jen jeden oděv (plášť), ve kterém také spali. Pokud by věřitel vzal tento oděv do zástavy, musel ho do západu slunce vrátit. (2Mo 22:26, 27; 5Mo 24:12, 13)

Z 5. Mojžíšovy 15:1–3 je vidět, že během Sabatního roku (každý sedmý rok) věřitel nemohl nutit svého izraelského bližního, aby mu splatil dluh. Na rozdíl od Izraelitů, kteří dodržovali Sabat a neměli ze své země v podstatě žádný výnos, měli cizinci stálý přínos ze své nezemědělské práce. Proto bylo rozumné, že na nich mohlo být požadováno splácení dluhu i během Sabatního roku. Když se blížil Sabatní rok, někteří Izraelité, kteří věděli, že nebudou moci na splacení naléhat, možná odmítali svým nuzným bratrům půjčit. Ale Zákon takové sobectví odsuzoval. (5Mo 15:9)

Během Jubilejního roku (každý padesátý rok) byli hebrejští otroci propouštěni; všechen dědičný majetek s výjimkou domů v opevněných městech, které předtím nepatřily Levitům, se vrátil svým původním vlastníkům. Tímto opatřením se předcházelo tomu, že by izraelské rodiny upadly do beznadějných dluhů a chudoby. I ten, kdo s majetkem hospodařil špatně, nemohl natrvalo přijít o dědictví pro svou rodinu. (3Mo 25:10–41)

Kdyby Izraelité přísně lpěli na Božím zákoně, jejich hospodářství by bylo stabilní a neměli by velký státní ani vnitřní dluh. Izraelité byli ujištěni: „Jehova, tvůj Bůh, ti totiž vskutku požehná, jak ti slíbil, a jistě budeš půjčovat na zástavu mnoha národům, kdežto ty si vypůjčovat nebudeš.“ (5Mo 15:6)

Zneužití. Izrael se choval nevěrně, a chudí dlužníci patřili k těm, kdo tím trpěli. Z toho, že se dlužníci přidávali k Davidovi v době, kdy byl psancem, je vidět, že je věřitelé velmi tísnili. (1Sa 22:2) Zdá se, že půjčování Izraelitům na úrok bylo běžné. (Iz 24:2) Prostřednictvím proroka Amose Jehova obvinil Izrael z toho, že prodávali „někoho chudého za cenu páru sandálů“. (Am 2:6) A skrze Ezekiela odsoudil Izraelity za to, že vyžadovali úrok a podvodně těžili ze svých společníků. (Ez 22:12)

Po návratu ze zajetí v Babylóně vznikla mezi Židy politováníhodná situace, protože neposlouchali Boží zákon, který říkal, že chudým Izraelitům mají půjčovat bez úroku. V Nehemjášově době bylo mnoho Židů nuceno dát své domy, pole, a dokonce své syny a dcery jako zástavu. Avšak když je Nehemjáš vybídl, aby věci napravili, věřitelé se shodli na tom, že zástavu svým dlužníkům vrátí a budou půjčovat bez úroku. (Ne 5:1–13)

Ježíšova podobenství. V 1. stol. n. l. Židé velmi dobře věděli, jaký je vztah věřitele a dlužníka, a Ježíš to občas použil ve svých podobenstvích. Vyprávěl o ničemném otrokovi, kterému byl odpuštěn dluh ve výši 60 000 000 denárů (asi 40 000 000 dolarů), ale který nechal uvrhnout svého spoluotroka do vězení kvůli tomu, že mu dlužil 100 denárů (asi 70 dolarů). Zdůraznil tím, že je nutné odpouštět. (Mt  18:23–33) V podobenství o dvou dlužnících, z nichž jednomu byl odpuštěn dluh 500 denárů (asi 350 dolarů) a druhému 50 denárů (asi 35 dolarů), Ježíš vyzdvihl zásadu: „Komu je málo odpuštěno, málo miluje.“ (Lk 7:41–47) Moudré využití „nespravedlivého“ (hmotného) bohatství k uzavření přátelství s Bohem je znázorněno na příběhu nespravedlivého správce, který měl přijít o své postavení. Chytře využil své pravomoci k tomu, aby si udělal přátele z dlužníků svého pána — snížil jim jejich dluhy. (Lk 16:1–9)

Jiné dluhy. V Písmu se slova „dluh“ a „dlužník“ používají i na závazky, které nevyplývají z toho, že si člověk něco vypůjčil. Nevyplacená mzda dělníka je považována za „dluh“. (Ří 4:4) Hříšníci jsou „dlužníky“ těch, vůči komu se dopustili přestupku, a musí tedy hledat jejich odpuštění. Bůh odpouští „dluhy“ v závislosti na tom, zda člověk odpustil svým osobním „dlužníkům“. (Mt 6:12, 14, 15; Lk 13:4) Apoštol Pavel o sobě mluvil v souvislosti se svým závazkem kázat „dobrou zprávu“ jako o ‚dlužníkovi‘ všech lidí. (Ří 1:14, 15) Pohanští věřící byli vlastně „dlužníky“ židovských křesťanů v Jeruzalémě, protože díky nim měli duchovní užitek. Bylo tedy opravdu vhodné, že svým židovským bratrům pomohli po hmotné stránce. (Ří 15:26, 27)