Psaní a posílání úředních, obchodních i osobních dopisů bylo ve starověku široce používaným komunikačním prostředkem. (2Sa 11:14; 2Kr 5:5–7; 10:1, 2; 2Pa 30:1; Ezr 4:7; Iz 37:14; Jer 29:1; Sk 9:1, 2; 28:21; 2Te 2:2; Heb 13:22)

Hebrejské slovo seʹfer se vztahuje na všechno, co je psané, a má různé významy: „kniha; dopis; nápis; certifikát; listina; psaný dokument“. Řecké slovo gramʹma může označovat písmeno abecedy nebo psaný dokument. (2Ko 3:7; Sk 28:21) Řecký výraz  e·pi·sto·leʹ se používá pouze na psanou zprávu. (1Ko 5:9)

Důvěrné dopisy se obvykle pečetily. (1Kr 21:8) Sanballat neuctivě poslal Nehemjášovi otevřený dopis — možná proto, aby falešná obvinění, která byla v dopise napsána, vešla ve všeobecnou známost. (Ne 6:5)

Ve starověku se kromě papyru používaly ke psaní dopisů ostraka (malé střepy keramiky) a hliněné tabulky. V Babylónii a jiných oblastech byly nalezeny tisíce hliněných tabulek. Z vyčištěné a omyté hlíny se vyrobila tabulka, a dokud byla ještě vlhká, psalo se na ni rydlem, které tvořilo znaky ve tvaru klínu. Tyto tabulky byly často uzavřeny v hliněných obálkách. V případě smluv se text někdy opakoval i na obálce. Obálky byly zapečetěny a pak vypalovány v peci nebo sušeny na slunci, aby byly tvrdé a trvanlivé. (Viz heslo ARCHEOLOGIE.)

Dopisy často psali profesionální písaři. Takoví písaři byli obvykle po ruce například u perského dvora, aby psali úřední státní korespondenci. (Es 8:9; Ezr 4:8) Písaři bývali také na tržištích poblíž městských bran, kde si je obyvatelé mohli najímat na napsání dopisu nebo na zaznamenání nějaké obchodní transakce.

Dopisy někdy doručovali poslové (2Kr 19:14), běžci (2Pa 30:6) nebo jízdní kurýři (Es 3:13; 8:14). Zdá se, že poštovní služba se až do dob Říma omezovala jen na úřední korespondenci. A tak běžní občané museli svěřit své dopisy známým, kteří cestovali, nebo obchodníkům a spolehnout se, že je tito lidé doručí.

Ve starověku se také používaly doporučující dopisy. Avšak apoštol Pavel od křesťanů v Korintu takové dopisy jako doklad o své službě nepotřeboval, a nepotřeboval je ani pro ně. Pomohl jim, aby se stali křesťany, a proto mohl říci: „Vy sami jste naším dopisem vepsaným na naše srdce a známým a čteným celým lidstvem.“ (2Ko 3:1–3)

V 1. století n. l. přispěly dopisy od Pavla, Jakuba, Petra, Jana, Judy a vedoucího sboru v Jeruzalémě k růstu křesťanského sboru a k zachování jeho jednoty a čistoty. (Sk 15:22–31; 16:4, 5; 2Ko 7:8, 9; 10:8–11)