Řecké slovo pneuʹma (duch) je odvozeno od slova pneʹo, jež znamená „dýchat nebo vanout“, a hebrejské slovo ruʹach (duch) je údajně odvozeno od kořene téhož významu. Slova ruʹach a pneuʹma tedy v podstatě znamenají „dech“, ale kromě tohoto základního významu mají i významy širšího rozsahu. (Srovnej Hab 2:19; Zj 13:15.) Mohou mít také významy: vítr; životní síla v živých tvorech; něčí duch; duchovní osoby včetně Boha a jeho andělských tvorů a Boží činná síla neboli svatý duch. (Srovnej Koehlerův a Baumgartnerův Lexicon in Veteris Testamenti Libros, Leiden, 1958, s. 877–879; Brownův, Driverův a Briggsův Hebrew and English Lexicon of the Old Testament, 1980, s. 924–926; Theological Dictionary of the New Testament, G. Friedrich, ed., do angličtiny přeložil G. Bromiley, 1971, sv. VI, s. 332–451.) Všechny tyto významy mají něco společného: Všechny se vztahují na to, co je pro lidské oči neviditelné a co svědčí o síle a pohybu. Taková neviditelná síla může vyvolat viditelné účinky.

Jiné hebrejské slovo, neša·mahʹ (1Mo 2:7), také znamená „dech“, ale rozsah jeho významu je omezenější než v případě slova ruʹach. Zdá se, že řecké slovo pno·eʹ má podobně omezený smysl (Sk 17:25) a překladatelé Septuaginty jím překládali výraz neša·mahʹ.

Vítr. Uvažujme nejdříve o významu, který je snad nejsnáze pochopitelný. Kontext v mnoha případech ukazuje, že ruʹach znamená „vítr“, například „východní vítr“ (2Mo 10:13), ‚čtyři větry‘. (Ze 2:6) O tomto významu často svědčí kontext obsahující zmínky například o oblacích, bouři, odvanutí plev a podobných věcech. (4Mo 11:31; 1Kr 18:45; 19:11; Job 21:18) Čtyři větry se používají k označení čtyř světových stran — východu, západu, severu a jihu —, a proto se ruʹach někdy může překládat jako ‚směr‘ nebo ‚strana‘. (1Pa 9:24; Jer 49:36; 52:23; Ez 42:16–20)

Job 41:15, 16 říká o leviatanovi, že jeho šupiny k sobě přiléhají tak těsně, že „ani vzduch [weruʹach] mezi ně nemůže vniknout“. Zde ruʹach opět představuje vzduch v pohybu, ne pouze vzduch ve stavu klidovém neboli nehybném. Je zde tedy obsažena představa neviditelné síly, což je základní význam hebrejského slova ruʹach.

 Je zřejmé, že jediný případ, kdy je v Křesťanských řeckých písmech použito slovo pneuʹma ve významu „vítr“, je u Jana 3:8.

Člověk nemůže ovládat vítr; nemůže jej vést, usměrňovat, krotit a nemůže se jej ani zmocnit. Proto „vítr [ruʹach]“ často představuje něco, co je pro člověka nekontrolovatelné nebo nedosažitelné — něco prchavého, pomíjivého, marného, co nepřináší pravý užitek. (Srovnej Joba 6:26; 7:7; 8:2; 16:3; Př 11:29; 27:15, 16; 30:4; Ka 1:14, 17; 2:11; Iz 26:18; 41:29.) Podrobný rozbor tohoto hlediska lze najít pod heslem VÍTR.

Duchovní osoby. Bůh je lidským očím neviditelný (2Mo 33:20; Jan 1:18; 1Ti 1:17), je živý a v celém vesmíru uplatňuje nepřekonatelnou moc. (2Ko 3:3; Iz 40:25–31) Kristus Ježíš říká: „Bůh je Duch [Pneuʹma].“ Apoštol píše: „Jehova je Duch.“ (Jan 4:24; 2Ko 3:17, 18) Chrám vybudovaný na Kristu jako na základním úhelném kameni je ‚místem, které Bůh obývá duchem‘. (Ef 2:22)

To neznamená, že Bůh je neosobní síla bez těla, která se podobá větru. Písmo jednoznačně svědčí o jeho osobnosti; je také na určitém místě, a proto mohl Kristus říci, že ‚odchází k Otci‘, totiž proto, „aby se . . . za nás objevil před osobou [doslovně: před tváří] Boha“. (Jan 16:28; Heb 9:24; srovnej 1Kr 8:43; Ža 11:4; 113:5, 6; viz heslo JEHOVA, Ten, kdo je označen tímto jménem.)

Výraz „můj duch“ (ru·chiʹ), který Bůh použil v 1. Mojžíšově 6:3, může znamenat ‚Já, Duch‘, stejně jako výraz „má duše“ (naf·šiʹ) znamená „já, osoba“ nebo ‚má osoba‘. (Iz 1:14; viz heslo DUŠE, Bůh má duši.) Ukazuje tím rozdíl mezi svým nebeským duchovním postavením a postavením pozemského, tělesného člověka.

Boží Syn. Boží ‚jediný zplozený syn‘, Slovo, byl duchovní osobou stejně jako jeho Otec, a tudíž „existoval v Boží podobě“ (Fil 2:5–8), ale později se ‚stal tělem‘ a přebýval mezi lidmi jako člověk Ježíš. (Jan 1:1, 14) Když skončil svůj pozemský běh, byl „usmrcen v těle, ale oživen v duchu“. (1Pe 3:18) Jeho Otec ho vzkřísil, a vyhověl žádosti svého Syna, který prosil, aby byl oslaven vedle svého Otce slávou, kterou měl před tím, než se stal člověkem (Jan 17:4, 5); a Bůh jej učinil „životodárným duchem“. (1Ko 15:45) Tak se Syn stal opět lidskému zraku neviditelným; přebývá „v nepřístupném světle‚ [kde ho] žádný z lidí neviděl, ani nemůže vidět“. (1Ti 6:14–16)

Jiní duchovní tvorové. Označení ruʹach a pneuʹma je v celé řadě textů uplatněno na anděly. (1Kr 22:21, 22; Ez 3:12, 14; 8:3; 11:1, 24; 43:5; Sk 23:8, 9; 1Pe 3:19, 20) V Křesťanských řeckých písmech se většina těchto odkazů vztahuje na ničemné duchovní tvory, na démony. (Mt 8:16; 10:1; 12:43–45; Mr 1:23–27; 3:11, 12, 30)

Žalm 104:4 říká, že Bůh činí „své anděly duchy, své služebníky pohlcujícím ohněm“. Některé překlady na tomto místě uvádějí: „Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy“ nebo podobně. (EP; He; 103:4, ČB-Hč) Takový překlad hebrejského textu není nepřípustný (srovnej Ža 148:8), ovšem způsob, jak tento text cituje apoštol Pavel (Heb 1:7), se shoduje se zněním v řecké Septuagintě a odpovídá překladu, který zde byl uveden jako první. (V řeckém textu Hebrejcům 1:7 je určitý člen [tous] použit před slovem ‚andělé‘, a ne před slovem ‚duchové [pneuʹma·ta]‘, takže přímým předmětem věty je výraz ‚andělé‘.) V díle Barnes’ Notes on the New Testament (1974) se uvádí: „Lze předpokládat, že [Pavel], který byl s hebrejštinou dobře obeznámen, mohl správnou vazbu [v Žalmu 104:4] znát lépe než my; a je nanejvýš pravděpodobné, že při argumentaci tuto pasáž použil tak, jak jí všeobecně rozuměli ti, komu psal — tedy ti, kdo hebrejský jazyk a hebrejskou literaturu dobře znali.“ (Srovnej Heb 1:14.)

Boží andělé jsou sice schopni zhmotnit se do lidské podoby a ukázat se lidem, ale svou podstatou hmotní neboli tělesní nejsou, a proto jsou neviditelní. Jsou živí a činní a jsou schopni projevit velkou sílu; výrazy ruʹach a pneuʹma je tedy označují velmi výstižně.

Text Efezanům 6:12 pojednává o tom, že křesťané nezápasí „proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této tmy, proti ničemným duchovním silám v nebeských místech“. Druhá část tohoto textu podle řečtiny doslovně zní: „Proti duchovním (věcem) [řec.: pneu·ma·ti·kaʹ] ničemnosti v nebeských [místech].“ Většina moderních překladů se shoduje na tom, že se zde nepojednává pouze o něčem abstraktním, o ‚duchovních zlostech‘ (KB), ale že se zde mluví o ničemnosti, kterou provádějí duchovní osoby. Podle některých překladů tedy tato pasáž zní například: „proti zlým duchům v ovzduší“ (ČLK), „proti zloduchům v oblasti nebes“ (Šk), „proti nadzemským duchům zla“ (EP), „proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech“ (Pa).

Boží činná síla; svatý duch. Slova ruʹach a pneuʹma se v naprosté většině případů vztahují na Božího ducha, Boží činnou sílu, Božího svatého ducha.

Není to osoba. Učení, že svatý duch je osoba a součást „Božstva“, se stalo oficiální církevní naukou teprve ve čtvrtém století n. l. „Otcové“ rané církve to neučili. Justin Mučedník ve druhém století n. l. učil, že svatý duch je ‚vliv nebo způsob činnosti Božstva‘; ani Hippolytos netvrdil, že by svatý duch byl osobností. Písmo samotné jednoznačně ukazuje, že Boží  svatý duch není osoba, ale že to je Boží činná síla, kterou Bůh používá k provedení svého záměru a k vykonání své vůle.

Především je třeba povšimnout si toho, že slova „na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou“ (KB), která jsou uváděna ve starších překladech v 1. Jana 5:7, jsou ve skutečnosti neautentické dodatky k původnímu textu. Poznámka pod čarou k tomuto textu v katolickém překladu, který pořídil Dr. Ondřej M. Petrů O.P., zní: „Podle všeobecného dnes úsudku však tato slova k biblickému textu nepatří. Byla to původně asi okrajová poznámka v některém rukopise, která byla později přejata do textu.“ Bruce Metzger ve svém díle A Textual Commentary on the Greek New Testament (1975, s. 716–718) podrobně sleduje dějiny tohoto neautentického dodatku. Uvádí zde, že tato pasáž se poprvé objevuje v pojednání nazvaném Liber Apologeticus, jež pochází ze čtvrtého století, a že ve starých latinských rukopisech Písma a v rukopisech Vulgáty se vyskytuje počátkem šestého století. Ani katolické, ani protestantské moderní překlady je všeobecně do vlastního textu nezahrnují, protože uznávají jejich neautentičnost. (EP, Šk, ČLK)

Zosobnění není důkazem osobnosti. Je pravda, že Ježíš mluvil o svatém duchu jako o ‚pomocníku‘ a říkal, že tento pomocník ‚učí‘, ‚vydává svědectví‘, ‚dává důkaz‘, ‚vede‘, ‚mluví‘, ‚slyší‘ a ‚přijímá‘. Původní řecký text ukazuje, že Ježíš na tohoto „pomocníka“ (parakleta) někdy použil osobní zájmeno mužského rodu. (Srovnej Jana 14:16, 17, 26; 15:26; 16:7–15.) V Písmu není neobvyklé, že je zosobňováno neboli personifikováno něco, co ve skutečnosti osobou není. V knize Přísloví je zosobněna moudrost (1:20–33; 8:1–36); v původním hebrejském textu jsou v souvislosti s ní používána zájmena ženského rodu a v českých překladech zde je ženský rod. (KB, ČB-Hč, He, EP) Moudrost je zosobněna i u Matouše 11:19 a Lukáše 7:35, kde je uvedeno, že má jak „skutky“, tak i ‚děti‘. Apoštol Pavel zosobnil hřích a smrt a také nezaslouženou laskavost jako „krále“. (Ří 5:14, 17, 21; 6:12) Mluví o tom, že hřích „dostal popud“, ‚vyvolal . . . chtivost‘, „svedl“ a „zabil“. (Ří 7:8–11) Je však zřejmé, že Pavel tím ve skutečnosti neoznačoval hřích za osobu.

Stejně i v Janově záznamu Ježíšových slov o svatém duchu je nutné pojímat Ježíšovy výroky v kontextu. Ježíš svatého ducha zosobnil, když o tomto duchu mluvil jako o ‚pomocníku‘ (v řečtině to je podstatné jméno mužského rodu, pa·raʹkle·tos). Jan tedy tlumočí Ježíšova slova správně, když ve spojitosti s úlohou, kterou má duch jakožto „pomocník“, používá osobní zájmena mužského rodu. Když naproti tomu ve stejném kontextu Jan uplatňuje řecké slovo pneuʹma, používá ve spojitosti se svatým duchem osobní zájmeno středního rodu — přičemž pneuʹma samo o sobě je středního rodu. Skutečnost, že Jan používá ve spojení se slovem pa·raʹkle·tos osobní zájmeno mužského rodu, je příkladem uplatnění mluvnických pravidel a není tím vyjadřována žádná nauka. (Jan 14:16, 17; 16:7, 8)

Není označován jako osoba. Sám Bůh je Duch a je svatý. Všichni jeho věrní andělští synové jsou také duchové a jsou svatí. Je proto zřejmé, že kdyby „svatý duch“ byl osobou, jistě by Písmo umožňovalo nějakým způsobem takovou duchovní osobu označit a odlišit ji tak od všech těchto ostatních ‚svatých duchů‘. Dalo by se přinejmenším očekávat, že ve všech případech, kdy není uvedeno pojmenování ‚Boží svatý duch‘ nebo kdy výraz „svatý duch“ není spojen s nějakým podobným přívlastkem, bude s tímto výrazem použit určitý člen. Tím by byl alespoň vyznačen jako TEN Svatý duch. Ale v původním řeckém textu se naopak ve velmi mnoha případech výraz „svatý duch“ objevuje bez členu, což svědčí o tom, že se nevztahuje na osobu. (Srovnej Sk 6:3, 5; 7:55; 8:15, 17, 19; 9:17; 11:24; 13:9, 52; 19:2; Ří 9:1; 14:17; 15:13, 16, 19; 1Ko 12:3; Heb 2:4; 6:4; 2Pe 1:21; Judu 20, Int a jiné meziřádkové překlady.)

Jak pokřtěni v jeho „jménu“. U Matouše 28:19 se pojednává o „jménu Otce a Syna a svatého ducha“. „Jméno“ může znamenat i něco jiného než jméno osobní. Když řekneme „jménem zákona“ nebo „jménem republiky“‚ nemíníme tím osobu jako takovou. Slovem „jméno“ se v těchto spojeních odvoláváme na to, co zákon představuje, nebo na jeho autoritu a také na to, co představuje nebo požaduje republika. Tento význam může mít i řecké označení pro „jméno“ (oʹno·ma). V textu u Matouše 10:41 se některé překlady (KB, ČB) řídí doslovně řeckým textem a říkají, že ten, kdo „přijímá proroka ve jménu proroka, odplatu proroka vezme; a kdož přijímá spravedlivého ve jménu spravedlivého, odplatu spravedlivého vezme“, zatímco modernější překlady říkají: „přijme proroka, protože je to prorok“ a „přijme spravedlivého, protože to je spravedlivý“ nebo podobně. (EP, Pe, Šk, NS) Proto je v Robertsonově díle Word Pictures in the New Testament (1930, sv. I, s. 245) ke slovům u Matouše 28:19 uvedeno: „Jméno (onoma) je zde použito způsobem, jímž se v Septuagintě a v papyrech obvykle vyjadřuje moc nebo autorita.“ Křest ve ‚jménu svatého ducha‘ je tedy projevem uznání, že tento duch pochází od Boha a že působí v souladu s Boží vůlí.

Jiné důkazy toho, že je neosobní. Dalším důkazem, který vyvrací představu, že by svatý duch byl osobou, je způsob, jak je tento pojem použit ve spojení s jinými neosobními věcmi, například s vodou a ohněm (Mt 3:11; Mr 1:8); a o křesťanech je řečeno, že jsou křtěni „ve svatém duchu“. (Sk 1:5;  11:16) Lidé jsou nabádáni, aby se ‚naplňovali duchem‘, a ne vínem. (Ef 5:18) O lidech je také řečeno, že mohou být ‚plni‘ ducha a také takových vlastností, jako je například moudrost a víra (Sk 6:3, 5; 11:24) nebo radost (Sk 13:52); a ve 2. Korinťanům 6:6 je svatý duch uveden mezi celou řadou podobných vlastností. Je velice nepravděpodobné, že by byl svatý duch uváděn v takových souvislostech, kdyby to byla božská osoba. Pokud jde o to, že duch „vydává svědectví“ (Sk 5:32; 20:23), je nutno uvést, že v 1. Jana 5:6–8 je totéž řečeno o vodě a o krvi. V některých textech je sice uvedeno, že duch „vydává svědectví“, že ‚mluví‘ nebo že něco „říká“, ale jiné texty ukazují, že mluvil prostřednictvím osob, protože nemá vlastní hlas. (Srovnej Heb 3:7; 10:15–17; Ža 95:7; Jer 31:33, 34; Sk 19:2–6; 21:4; 28:25.) Může tedy být přirovnán k rádiovým vlnám, které mohou přenést zprávu od osoby mluvící do mikrofonu a mohou způsobit, že hlas této osoby slyší lidé na velkou vzdálenost — přičemž zpráva se v podstatě ‚říká‘ prostřednictvím reproduktoru rozhlasového přijímače. Bůh prostřednictvím svého ducha předává své poselství a sděluje svou vůli do mysli a srdce svých služebníků na zemi, a ti pak mohou sdělovat toto poselství dalším lidem.

Liší se od „moci“. Pokud jsou tedy výrazy ruʹach a pneuʹma použity v souvislosti s Božím svatým duchem, vztahují se na Boží neviditelnou činnou sílu, kterou Bůh používá ke splňování svého božského záměru a své vůle. Tento duch je „svatý“, protože pochází od Boha — jeho zdroj tedy není pozemský — a protože v něm není žádná zkaženost, jelikož je to ‚duch svatosti‘. (Ří 1:4) Není to Jehovova „moc“; tímto českým slovem jsou totiž přesněji přeloženy jiné výrazy použité v původních jazycích (heb. koʹach; řec. dyʹna·mis). Slova ruʹach a pneuʹma jsou používána v úzké souvislosti s těmito výrazy označujícími „moc“, nebo jsou dokonce uváděna paralelně s nimi, z čehož je patrné, že je mezi nimi sice neodmyslitelné spojení, ale že je přitom mezi nimi i určitý rozdíl. (Mi 3:8; Ze 4:6; Lk 1:17, 35; Sk 10:38) „Moc“ je v podstatě schopnost nebo způsobilost jednat nebo něco dělat, a někdo nebo něco ji může mít, a přitom může být tato moc skrytá, nevyužitá nebo nečinná. „Síla“ naproti tomu konkrétněji označuje energii zaměřenou a uplatněnou na nějaké osoby nebo věci a může být definována jako „vliv, který něco uvádí do pohybu nebo který směřuje k vyvolání pohybu či jeho změny“. „Moc“ může být přirovnána k energii uložené v baterii, zatímco „síla“ může být přirovnána k elektrickému proudu, který z této baterie vychází. Smysl hebrejských a řeckých výrazů vztahujících se na Božího ducha je tedy přesněji vystižen slovem „síla“, a zkoumání Písma to potvrzuje.

Použit při stvoření. Jehova Bůh stvořil hmotný vesmír působením svého ducha neboli své činné síly. O planetě Zemi v počátečních stadiích jejího utváření zpráva říká, že „Boží činná síla [neboli „duch“ (ruʹach)] se pohybovala sem a tam nad povrchem vod“. (1Mo 1:2) Žalm 33:6 říká: „Jehovovým slovem byla učiněna samotná nebesa a duchem jeho úst všechno jejich vojsko.“ Jako mocné dechnutí může být Boží duch poslán, aby projevil moc, i když nedojde k fyzickému doteku s tím, vůči čemu nebo komu působí. (Srovnej 2Mo 15:8, 10.) Tam, kde by k vytvoření nějakých věcí řemeslník použil sílu svých rukou a prstů, Bůh používá svého ducha. Proto se o tomto duchu mluví také jako o Boží ‚ruce‘ nebo o Božích ‚prstech‘. (Srovnej Ža 8:3; 19:1; Mt 12:28 s Lk 11:20.)

Dnešní věda mluví o hmotě jako o organizované energii, jako o shlucích energie, a uznává, že „hmota se může měnit v energii a energie v hmotu“. (The World Book Encyclopedia, 1987, sv. 13, s. 246) Ohromný rozsah vesmíru, který mohl člověk do dnešní doby rozeznat pomocí teleskopů, poskytuje alespoň nepatrnou představu o tom, jakým nevyčerpatelným zdrojem energie je Jehova Bůh. Prorok o tom výstižně napsal: „Kdo zjistil rozměry Jehovova ducha?“ (Iz 40:12, 13, 25, 26)

Zdroj života a rozmnožovacích schopností. Nejen neživé stvoření, ale také všechno živé tvorstvo vděčí za svou existenci a za svůj život působení Jehovova ducha, který vytvořil původní živé tvory, jejichž prostřednictvím existuje všechno dnešní živé tvorstvo. (Srovnej Joba 33:4; viz část tohoto článku pod nadpisem „Dech; Dech života; Životní síla“.) Jehova použil svého svatého ducha k tomu, aby oživil rozmnožovací schopnosti Abrahama a Sáry, a proto mohlo být o Izákovi řečeno, že se narodil „podle způsobu ducha“. (Ga 4:28, 29) Svým duchem také Bůh přenesl život svého Syna z nebe na zemi a způsobil početí v lůně židovské panny Marie. (Mt 1:18, 20; Lk 1:35)

Duch používán ve prospěch Božích služebníků. Jedním z nejdůležitějších projevů Božího ducha je jeho schopnost informovat, objasňovat a něco zjevovat. Proto se mohl David modlit: „Vyučuj mě, jak činit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Tvůj duch je dobrý; kéž mě vede do země přímosti.“ (Ža 143:10) Dávno předtím dostal Josef s Boží pomocí možnost vyložit faraónovy prorocké sny. Egyptský panovník uznal, že na Josefa působil Boží duch. (1Mo 41:16, 25–39) Tato objasňující síla Božího ducha je patrná především v proroctvích. Apoštol ukazuje, že proroctví nevzniklo z lidského výkladu okolností a událostí; ani nebylo výsledkem toho, že by proroci měli vrozenou schopnost vysvětlovat jejich smysl a význam nebo že by měli schopnost předpovídat, jak se budou  události utvářet. Takoví muži byli naopak „unášeni svatým duchem“ — byli vedeni, podněcováni a řízeni Boží činnou silou. (2Pe 1:20, 21; 2Sa 23:2; Ze 7:12; Lk 1:67; 2:25–35; Sk 1:16; 28:25; viz hesla PROROCTVÍ; PROROK.) Tak bylo i celé inspirované Písmo „inspirováno Bohem“; tento výraz je překladem řeckého slova the·oʹpneu·stos, které doslovně znamená „vdechnuté od Boha“. (2Ti 3:16) Když mělo být těmto mužům něco sděleno a měli být vedeni, tento duch na ně působil různými projevy; někdy umožnil, aby měli vidění nebo sny (Ez 37:1; Joel 2:28, 29; Zj 4:1, 2; 17:3; 21:10), ale ve všech případech působil na jejich mysl a srdce, aby je podněcoval a vedl v souladu s Božím záměrem. (Da 7:1; Sk 16:9, 10; Zj 1:10, 11; viz heslo INSPIRACE.)

Boží duch tedy nejen přináší zjevení a pochopení Boží vůle, ale také Božím služebníkům dodává sílu, aby plnili to, co odpovídá této vůli. Tento duch působí jako hnací síla, která je podněcuje a pobízí; Marek například říká, že duch „pobídl“ Ježíše, aby po svém křtu šel do pustiny. (Mr 1:12; srovnej Lk 4:1.) Může v nich být jako „oheň“ a působit, že jsou touto silou „zaníceni“ (1Te 5:19; Sk 18:25; Ří 12:11); jako by se v nich ‚zvyšoval tlak páry‘ neboli tlak, aby vykonali určitou práci. (Srovnej Joba 32:8, 18–20; 2Ti 1:6, 7.) Dostávají se pod ‚moc ducha‘ nebo dostávají ‚moc prostřednictvím jeho ducha‘. (Lk 2:27; Ef 3:16; srovnej Mi 3:8.) Není to však jen nějaký neuvědomělý, slepý impuls; je přitom totiž ovlivněna také jejich mysl a jejich srdce, takže mohou uvědoměle spolupracovat s činnou silou, která jim byla dána. O těch, kdo v křesťanském sboru dostali dar prorokování, mohl tedy apoštol říci, že „dary ducha proroků mají proroci ovládat“, aby byl zachován pořádek. (1Ko 14:31–33)

Různé druhy působení. Stejně jako elektrický proud může být použit k nejrůznějším účelům, je i Boží duch používán k tomu, aby byli lidé pověřováni a zmocňováni k vykonávání mnoha nejrozmanitějších věcí. (Iz 48:16; 61:1–3) O zázračných darech ducha, které byly poskytovány v jeho době, Pavel napsal: „Jsou rozmanité dary, ale je týž duch; a jsou rozmanité služby, a přece je týž Pán; a jsou rozmanitá působení, a přece je to týž Bůh, který provádí všechna působení ve všech. Ale projev ducha je každému dán k prospěšnému účelu.“ (1Ko 12:4–7)

Duch má schopnost nebo sílu dodat lidem způsobilost; může lidi učinit způsobilými k určité práci nebo k vykonávání určitého úřadu. Becalel a Oholiab sice asi znali řemesla ještě předtím, než dostali pověření v souvislosti s výrobou zařízení pro svatostánek a se zhotovením kněžských oděvů, ale Boží duch je ‚naplnil moudrostí a porozuměním a poznáním‘, aby práce mohla být vykonána určeným způsobem. Zvýšil všechny jejich přirozené schopnosti i získané vědomosti, které do té doby měli, a umožnil jim, aby učili jiné. (2Mo 31:1–11; 35:30–35) Stavební plány pro chrám, který měl být vybudován později, byly Davidovi dány inspirací, tedy působením Božího ducha; pro tuto stavbu tedy David mohl provést rozsáhlé přípravy. (1Pa 28:12)

Boží duch působil na Mojžíše a skrze něj, takže Mojžíš mohl prorokovat a konat zázračné skutky a mohl také vést národ a působit v jeho prospěch v postavení soudce — tím předstínil budoucí úlohu Krista Ježíše. (Iz 63:11–13; Sk 3:20–23) Ale Mojžíš jako nedokonalý člověk pociťoval tento náklad odpovědnosti jako příliš těžký; Bůh proto ‚odňal něco z ducha, který byl na Mojžíšovi, a vložil jej na sedmdesát starších mužů‘, aby mohli Mojžíšovi pomáhat tento náklad nést. (4Mo 11:11–17, 24–30) Duch začal působit také na Davida, a to od chvíle, kdy ho Samuel pomazal; duch ho vedl a připravoval jej na budoucí úřad krále. (1Sa 16:13)

Jozue byl jako Mojžíšův nástupce ‚naplněn duchem moudrosti‘. Tento duch mu však neposkytl takovou schopnost prorokovat a konat zázračné skutky, jakou dal Mojžíšovi. (5Mo 34:9–12) Umožnil však Jozuovi, aby stál v čele Izraele ve vojenském tažení, které vedlo k dobytí Kanaánu. Jehovův duch podobně „zahalil“ i jiné muže a ‚pobízel je‘, aby bojovali za Boží lid — k těmto bojovníkům patřili například Otniel, Gideon, Jefta a Samson. (Sd 3:9, 10; 6:34; 11:29; 13:24, 25; 14:5, 6, 19; 15:14)

Boží duch poskytoval lidem sílu, aby před odpůrci odvážně a statečně pronášeli Boží poselství pravdy, i když tím vydávali do nebezpečí svůj život. (Mi 3:8)

To, že na Boží lid je ‚vyléván‘ Boží duch, je důkazem Boží přízně; vede to k požehnání a Božímu lidu se daří dobře. (Ez 39:29; Iz 44:3, 4)

Souzení a vykonávání soudu. Svým duchem Bůh soudí lidi a národy; vykonává také své soudní výnosy — trestá nebo ničí. (Iz 30:27, 28; 59:18, 19) V takových případech může být slovo ruʹach výstižně přeloženo jako „zadutí“ — například když Jehova mluví o tom, že ve svém vzteku vyvolá „zadutí [ruʹach] větrných bouří“. (Ez 13:11, 13; srovnej Iz 25:4; 27:8.) Boží duch může dosáhnout na každé místo, a může jednat ve prospěch nebo v neprospěch těch, komu Bůh věnuje svou pozornost. (Ža 139:7–12)

Ve Zjevení 1:4 je uvedeno, že před Božím trůnem je Božích ‚sedm duchů‘, a potom je dáno sedm poselství, z nichž každé končí výzvou: „Ať slyší, co duch říká sborům.“ (Zj 2:7, 11, 17, 29; 3:6, 13, 22) Tato poselství obsahují soudní výroky, které pronikají k srdci, a obsahují také sliby, že za věrnost bude dána odměna. Je ukázáno, že těchto „sedm Božích duchů“ má Boží Syn (Zj 3:1), a mluví se o nich jako o ‚sedmi  ohnivých lampách‘ (Zj 4:5) a také jako o sedmi očích beránka, který je zabitý, „a ty oči znamenají sedm Božích duchů, kteří byli vysláni na celou zemi“. (Zj 5:6) Číslo sedm se v jiných prorockých textech používá k označení úplnosti (viz heslo ČÍSLO, ČÍSLOVKA), a proto se zdá, že těchto sedm duchů ve spojitosti s oslaveným Ježíšem Kristem, Božím Beránkem, symbolizuje jeho plnou, aktivní schopnost pozorovat, rozlišovat nebo odhalovat, a tudíž jeho způsobilost dohlížet na celou zemi.

Boží slovo je „meč“ ducha (Ef 6:17); zjevuje, co člověk ve skutečnosti je, odhaluje skryté vlastnosti nebo postoje srdce a způsobuje, že člověk své srdce buď obměkčí a přizpůsobí Boží vůli vyjádřené v tomto Slově, nebo své srdce ve své vzpurnosti zatvrdí. (Srovnej Heb 4:11–13; Iz 6:9, 10; 66:2, 5.) Boží slovo má tedy závažnou úlohu při předpovídání nepříznivého rozsudku; Boží slovo neboli poselství musí být vyplněno, a proto splnění tohoto Slova působí podobně jako působí oheň na slámu nebo jako kovářské kladivo, které rozbíjí skalní útes. (Jer 23:28, 29) Kristus Ježíš jako Boží hlavní mluvčí, „Boží Slovo“, oznamuje řadu poselství o božském soudu a je pověřen dát příkaz, aby na těch, kdo byli odsouzeni, byl rozsudek vykonán. To je bezpochyby smysl výroků, že odstraní Boží nepřátele „duchem [podněcující silou] svých úst“. (Srovnej 2Te 2:8; Iz 11:3, 4; Zj 19:13–16, 21.)

Boží duch jedná jako „pomocník“ ve prospěch sboru. Když Ježíš vystoupil do nebe, podle svého slibu požádal svého Otce o svatého ducha neboli Boží činnou sílu a obdržel oprávnění tohoto ducha používat. V den Letnic jej „vylil“ na své věrné učedníky a pak to činil i dále ve prospěch těch, kdo se obraceli k Bohu skrze něho jakožto Božího Syna. (Jan 14:16, 17, 26; 15:26; 16:7; Sk 1:4, 5; 2:1–4, 14–18, 32, 33, 38) Tito lidé byli již předtím pokřtěni ve vodě a tímto jedním duchem byli nyní všichni ‚pokřtěni v jedno tělo‘, jako by do něj byli ponořeni — do jisté míry podobně jako může být kus železa vložen do magnetického pole a tak může být zmagnetizován. (1Ko 12:12, 13; srovnej Mr 1:8; Sk 1:5.) Boží duch sice působil na učedníky již předtím, což je patrné z toho, že byli schopni vyhánět démony (srovnej Mt 12:28; Mr 3:14, 15), ale nyní na ně působil daleko silněji, v širším rozsahu a novým způsobem, jak to do té doby nezažili. (Srovnej Jana 7:39.)

Kristus Ježíš jako mesiášský Král má ‚ducha moudrosti a porozumění, ducha rady a moci, ducha poznání a bázně před Jehovou‘. (Iz 11:1, 2; 42:1–4; Mt 12:18–21) Tato síla, která působí v zájmu spravedlnosti, se projevuje v tom, jak Ježíš používá Boží činnou sílu, Božího ducha, při vedení křesťanského sboru na zemi — sboru, jehož je Hlavou, Vlastníkem a Pánem, a to na základě jmenování od Boha. (Kol 1:18; Juda 4) Jako „pomocník“ jim pak tento duch umožnil, aby lépe porozuměli Boží vůli a Božímu záměru, a otevřel jim Boží prorocké slovo. (1Ko 2:10–16; Kol 1:9, 10; Heb 9:8–10) Byli podníceni k tomu, aby sloužili jako svědkové po celé zemi (Lk 24:49; Sk 1:8; Ef 3:5, 6); obdrželi zázračné ‚dary ducha‘, které jim umožnily, aby mluvili cizími jazyky, prorokovali, uzdravovali a vykonávali jiné činnosti, které jim usnadňovaly kázání dobré zprávy a které zároveň sloužily jako doklad toho, že mají pověření od Boha a že je Bůh podporuje. (Ří 15:18, 19; 1Ko 12:4–11; 14:1, 2, 12–16; srovnej Iz 59:21; viz heslo DARY OD BOHA, Dary ducha.)

Jako Dozorce sboru Ježíš používal ducha k jeho vedení — řídil výběr mužů, kteří měli zvláštní poslání a kteří měli vykonávat dozor nad sborem, měli vyučovat a měli sbor ‚usměrňovat‘. (Sk 13:2–4; 20:28; Ef 4:11, 12) Podněcoval je a také jim v něčem zabraňoval; ukazoval jim, na co mají ve službě soustředit své úsilí (Sk 16:6–10; 20:22) a pomáhal jim, aby uměli působivě psát ‚Kristovy dopisy, vpisované Božím duchem na tělesné tabulky, na lidská srdce‘. (2Ko 3:2, 3; 1Te 1:5) Podle slibu duch osvěžil jejich paměť, podnítil jejich myšlenkové schopnosti a dodal jim odvahu, aby vydávali svědectví i před panovníky. (Srovnej Mt 10:18–20; Jan 14:26; Sk 4:5–8, 13, 31; 6:8–10.)

Jako „živé kameny“ byli budováni v duchovní chrám založený na Kristu — chrám, jehož prostřednictvím byly obětovány „duchovní oběti“ (1Pe 2:4–6; Ří 15:15, 16), zpívány duchovní písně (Ef 5:18, 19) a v němž Bůh přebýval svým duchem. (1Ko 3:16; 6:19, 20; Ef 2:20–22; srovnej Ag 2:5.) Boží duch je neobyčejně mocná sjednocující síla, a pokud křesťané dovolili, aby mezi nimi bez zábran působil, tento duch je pokojně spojoval poutem lásky a oddanosti Bohu a jeho Synu, a poutem lásky vzájemné. (Ef 4:3–6; 1Ja 3:23, 24; 4:12, 13; srovnej 1Pa 12:18.) Dar ducha je nevybavil pro technické druhy činnosti, v jaké kdysi pomáhal Becalelovi a jiným lidem, kteří vyráběli a budovali hmotné stavby a náčiní, ale učinil je způsobilými pro duchovní činnost — pro to, aby druhé vyučovali, vedli, konali u nich pastýřskou činnost a radili jim. Duchovní chrám, který tvořili, měl být okrášlen vynikajícím ovocem Božího ducha a toto ovoce v podobě ‚lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, víry‘ a podobných vlastností zřetelně svědčilo o tom, že v křesťanech a mezi nimi působí Boží duch. (Ga 5:22, 23; srovnej Lk 10:21; Ří 14:17.) To byl základní a rozhodující činitel, který mezi nimi vytvářel pořádek a poskytoval jim účinné vedení. (Ga 5:24–26; 6:1; Sk 6:1–7; srovnej Ez 36:26, 27.) Podřizovali se ‚zákonu ducha‘, účinné síly, která vede ke spravedlnosti a pomáhá vyvarovat se skutků těla, jež je od narození hříšné. (Ří 8:2; Ga 5:16–21; Juda 19–21) Spoléhali se na Božího ducha,  který na ně působil, a ne na své tělesné schopnosti nebo na to, z jakého prostředí pocházejí. (1Ko 2:1–5; Ef 3:14–17; Fil 3:1–8)

Když vznikly nějaké otázky, svatý duch působil jako pomocník tím, že jim pomohl dospět k rozhodnutí; to se stalo například v otázce, která se týkala obřízky a kterou rozhodl sbor neboli rada apoštolů a starších mužů v Jeruzalémě. Petr mluvil o tom, že duch byl dán neobřezaným lidem z národů; Pavel a Barnabáš vyprávěli o tom, jak duch působil při jejich službě mezi takovými lidmi; a Jakub, jemuž svatý duch bezpochyby pomohl připomenout si biblické texty, upozornil na Amosovo proroctví, které předpovědělo, že lidé z národů budou vzývat Boží jméno. Boží duch tedy jednoznačně ukazoval jedním směrem a starší muži, kteří tvořili tento sbor neboli radu, si to zřejmě uvědomovali; napsali tedy dopis a sdělili v něm své rozhodnutí: „Svatý duch a my sami jsme totiž uznali za dobré nepřidávat vám žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí.“ (Sk 15:1–29)

Pomazává, zplozuje, poskytuje ‚duchovní život‘. V době Ježíšova křtu Bůh pomazal Ježíše svým svatým duchem (Mr 1:10; Lk 3:22; 4:18; Sk 10:38) a stejně potom pomazal Ježíšovy učedníky. To, že byli pomazáni duchem, pro ně bylo ‚závdavkem‘ nebeského dědictví, k němuž nyní byli povoláni (2Ko 1:21, 22; 5:1, 5; Ef 1:13, 14), a svědectvím, že byli ‚zplozeni‘ Bohem, aby byli jeho syny, a že jim byl slíben duchovní život v nebesích. (Jan 3:5–8; Ří 8:14–17, 23; Tit 3:5; Heb 6:4, 5) Byli očištěni, posvěceni a prohlášeni za spravedlivé „ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a duchem našeho Boha“, týmž duchem, který kdysi učinil Ježíše způsobilým k tomu, aby přinesl výkupní oběť a stal se Božím veleknězem. (1Ko 6:11; 2Te 2:13; Heb 9:14; 1Pe 1:1, 2)

Díky tomuto nebeskému povolání a dědictví měli Ježíšovi následovníci, kteří byli pomazáni duchem, duchovní život, ačkoli ještě žili jako nedokonalí, tělesní tvorové. Právě na tuto okolnost zřejmě apoštol poukazuje, když uvádí, čím se pozemští otcové liší od Jehovy Boha, ‚Otce našeho duchovního života [doslova „Otce duchů“]‘. (Heb 12:9; srovnej verš 23.) Jako spoludědici s Kristem, kteří mají být vzkříšeni z mrtvých v duchovním těle, jež ponese jeho nebeský obraz, mají na zemi žít jako „jeden duch“ ve spojení s ním jako se svou hlavou a nesmějí připustit, aby je ovládly žádosti nebo nemravné sklony jejich těla — což by mohlo dokonce vést k tomu, že by se stali ‚jedním tělem‘ s nevěstkou. (1Ko 6:15–18; 15:44–49; Ří 8:5–17)

Jak lze Božího ducha získat a udržet si jej. Svatý duch je Boží „velkorysý dar“, který Bůh ochotně udílí těm, kdo po něm upřímně touží a žádají o něj. (Sk 2:38; Lk 11:9–13) Základním činitelem je správný stav srdce (Sk 15:8), ale důležitým činitelem je také poznání a jednání, které odpovídá Božím požadavkům. (Srovnej Sk 5:32; 19:2–6.) Jestliže křesťan Božího ducha obdržel, nesmí jej ‚zarmucovat‘ tím, že by na něj nedbal (Ef 4:30; srovnej Iz 63:10), že by svým způsobem jednání začal odporovat vedení, jež Boží duch poskytuje, že by zaměřil své srdce na jiné cíle, než na jaké Boží duch poukazuje a k nimž člověka vybízí, a že by odmítl Boží slovo a jeho inspirované rady a neřídil by se jimi. (Sk 7:51–53; 1Te 4:8; srovnej Iz 30:1, 2.) Pokryteckým jednáním někdo může ‚klamat‘ tohoto svatého ducha, jehož prostřednictvím Kristus řídí sbor; ti, kdo takovým způsobem ‚zkoušejí‘ jeho moc, jdou cestou, která vede ke katastrofě. (Sk 5:1–11; naproti tomu viz Ří 9:1.) Svévolný odpor a vzpoura proti neklamnému projevu Božího ducha může znamenat rouhání proti tomuto duchu, což je neodpustitelný hřích. (Mt 12:31, 32; Mr 3:29, 30; srovnej Heb 10:26–31.)

Dech; Dech života; Životní síla. Zpráva o stvoření člověka ukazuje, že Bůh vytvořil člověka z prachu zemské půdy a přistoupil k tomu, aby „vdechl [tvar slova na·fachʹ] do jeho chřípí dech [tvar slova neša·mahʹ] života, a člověk se stal živou duší [neʹfeš]“. (1Mo 2:7; viz heslo DUŠE.) Slovo neʹfeš může být doslova přeloženo jako „ten, kdo dýchá“, tedy „dýchající tvor“ — buď člověk, nebo zvíře. Výraz neša·mahʹ vlastně označuje „dýchající věc [nebo dýchajícího tvora]“ a v tomto významu se používá v podstatě jako synonymum slova neʹfeš, „duše“. (Srovnej 5Mo 20:16; Joz 10:39, 40; 11:11; 1Kr 15:29.) V 1. Mojžíšově 2:7, kde se popisuje, jak Bůh způsobil, aby Adamovo tělo ožilo, takže se člověk stal „živou duší“, je použito slovo neša·mahʹ. Jiné texty však ukazují, že nešlo jen o to, dýchat vzduch, že tedy nešlo jen o vdechování vzduchu do plic a o jeho vydechování. Například v 1. Mojžíšově 7:22, kde se popisuje zničení lidí i zvířat, kteří v době potopy nebyli v arše, čteme: „Zemřelo všechno, v jehož chřípí byl dech [tvar slova neša·mahʹ] životní síly [neboli „duch“ (ruʹach)] činný, totiž všechno, co bylo na suché půdě.“ Výraz neša·mahʹ, „dech“, je tedy přímo spojen se slovem ruʹach, které se zde vztahuje na ducha neboli životní sílu, jež působí ve všech živých tvorech — v duších —, a to v lidech i ve zvířatech.

Dílo Theological Dictionary of the New Testament (sv. VI, s. 336) o tom říká: „Dech lze rozeznat jen podle pohybu [například podle pohybu hrudníku nebo podle rozšiřování nozder]; a je také známkou, podmínkou a nositelem života; ten se zdá být spjat zejm[éna] s dýcháním.“ Neša·mahʹ neboli „dech“ je tedy jak výsledkem působení ruʹach neboli životní síly, tak i hlavním prostředkem, jímž je tato životní síla v živých tvorech udržována. Na základě vědeckého bádání je například známo, že život je přítomen  v každé ze sta bilionů buněk těla a že každou minutu sice miliardy buněk umírají, ale nové živé buňky se stále tvoří. Životní síla, která působí ve všech živých buňkách, je závislá na kyslíku, který se dýcháním vnáší do těla, a tento kyslík se krevním proudem dostává ke všem buňkám. Bez kyslíku začnou některé buňky odumírat po několika minutách, jiné za delší dobu. Bez dýchání může člověk několik minut přežít, ale pokud v jeho buňkách již není životní síla, člověk je mrtev a není v lidské moci ho oživit. Hebrejská písma, jejichž napsání inspiroval Konstruktér a Stvořitel člověka, zřejmě používají výraz ruʹach k označení této životní síly, která je skutečným principem života, a výraz neša·mahʹ k označení dýchání, kterým je životní síla udržována.

Dýchání je nerozlučně spjato se životem, a proto jsou v různých textech výrazy neša·mahʹ a ruʹach použity zjevně paralelně. Job prohlásil, že je rozhodnut vyvarovat se nespravedlnosti, „zatímco mám ještě v sobě celý svůj dech [tvar slova neša·mahʹ] a v chřípí mám Božího ducha [weruʹach]“. (Job 27:3–5) Elihu řekl: „Jestliže [Bůh] k sobě shromáždí jeho ducha [tvar slova ruʹach] a dech [tvar slova neša·mahʹ], všechno tělo spolu vydechne naposled, a pozemský člověk se vrátí až do prachu.“ (Job 34:14, 15) Podobně mluví o pozemských tvorech — o lidech i o zvířatech — Žalm 104:29: „Jestliže [Bože] odejmeš jejich ducha, vydechnou naposled a jdou zpět do svého prachu.“ U Izajáše 42:5 je o Jehovovi řečeno, že on je „Ten, kdo rozprostírá zemi a její výnos, Ten, kdo dává dech lidem na ní a ducha těm, kdo po ní chodí“. Dech (neša·mahʹ) udržuje jejich existenci; duch (ruʹach) je podněcuje a je tou životní silou, která člověku umožňuje, aby byl živým tvorem, aby se pohyboval, aby chodil a aby jednal. (Srovnej Sk 17:28.) Člověk se tedy nepodobá modlám, které jsou dílem lidských rukou a jsou bez života, nedýchají a jsou bezduché. (Ža 135:15, 17; Jer 10:14; 51:17; Hab 2:19)

Výrazy neša·mahʹ (dech) a ruʹach (duch; činná síla; životní síla) jsou sice někdy použity paralelně, ale neznamenají totéž. Je sice pravda, že výraz „duch“ neboli ruʹach je někdy uveden tak, jako by označoval samotné dýchání (neša·mahʹ), ale zdá se, že jediným důvodem je skutečnost, že dýchání je hlavním viditelným důkazem toho, že v něčím těle je životní síla. (Job 9:18; 19:17; 27:3)

Například u Ezekiela 37:1–10 je popsáno symbolické vidění údolí suchých kostí — líčí se v něm, že se kosti začaly přibližovat, začaly se pokrývat šlachami, masem a kůží, ale „dech [weruʹach], ten v nich nebyl“. Ezekielovi bylo řečeno, aby prorokoval „k větru [ha·ruʹach]“ a aby řekl: „Vejdi, větře, od čtyř větrů [tvar slova ruʹach], a zafoukej na ty zabité, ať ožijí.“ Zmínka o čtyřech větrech potvrzuje, že slovo ruʹach je v tomto případě správně přeloženo slovem „vítr“. Když však tento „vítr“, což je prostě vzduch v pohybu, ve vidění vnikl do chřípí mrtvých osob, stal se „dechem“, což je také vzduch v pohybu. Na tomto místě zprávy (v. 10) je tedy vhodnější, že slovo ruʹach je přeloženo jako „dech“, a ne jako „duch“ nebo „životní síla“. Ezekiel také možná viděl, že tato těla začala dýchat, i když nemohl vidět životní sílu neboli ducha, který těla oživil. Verše 11–14 ukazují, že toto vidění pouze symbolizovalo duchovní (nikoli tělesné) oživení izraelského lidu, který byl nějaký čas duchovně mrtvý, protože byl ve vyhnanství v Babylóně. Tělesně žili a dýchali, a proto je logické, že ve verši 14 je slovo ruʹach přeloženo jako „duch“; Bůh zde říká, že do svého lidu vloží „svého ducha“, takže v duchovním smyslu ožijí.

V 11. kapitole Zjevení je uvedeno podobné symbolické vidění. Jsou zde ukázáni „dva svědkové“, kteří jsou zabiti a jejichž mrtvoly jsou ponechány na ulici tři a půl dne. Potom „do nich vstoupil duch [nebo dech, pneuʹma] života od Boha a postavili se na nohy“. (Zj 11:1–11) Také v tomto vidění je duchovní oživení znázorněno něčím tělesným. Je zde také ukázáno, že řecké slovo pneuʹma podobně jako hebrejské slovo ruʹach může označovat životodárnou sílu od Boha, která oživuje lidskou duši neboli osobu. Jakub 2:26 o tom říká, že ‚tělo bez ducha [pneuʹma·tos] je mrtvé‘. (Int)

Když tedy Bůh v Edenu stvořil člověka a do jeho chřípí ‚vdechl dech [tvar slova neša·mahʹ] života‘, zřejmě nejenže naplnil plíce člověka vzduchem, ale také způsobil, aby životní síla neboli duch (ruʹach) oživil všechny buňky Adamova těla. (1Mo 2:7; srovnej Ža 104:30; Sk 17:25.)

Tato životní síla se přenáší z rodičů na potomky při početí. Prvotním Zdrojem této životní síly člověka a také Původcem rozmnožování je Jehova, a proto člověk právem vděčí za svůj život jemu, i když od něj život neobdržel přímo, ale prostřednictvím svých rodičů. (Srovnej Joba 10:9–12; Ža 139:13–16; Ka 11:5.)

Životní síla neboli duch je neosobní. Jak již zde bylo uvedeno, Písmo ukazuje, že ruʹach neboli životní sílu mají nejen lidé, ale i zvířata. (1Mo 6:17; 7:15, 22) Kazatel 3:18–22 ukazuje, že člověk umírá stejně jako zvířata, protože „všichni mají jen jednoho ducha [weruʹach], takže neexistuje nadřazenost člověka nad zvířetem“, to znamená, že životní síla je u obou stejná. Je proto jasně patrné, že „duch“ neboli životní síla (ruʹach), pokud je tento výraz použit v tomto smyslu, je neosobní. Můžeme si to znázornit na příkladu jiné neviditelné síly, totiž elektřiny; pomocí elektřiny je možné uvést do chodu různá zařízení — způsobit, aby kamna hřála, aby ventilátor vyvolával proudění vzduchu, aby počítače řešily problémy, aby se na televizní obrazovce zobrazovaly postavy  a aby byly slyšet hlasy a jiné zvuky. Elektrický proud však nikdy nepřejímá nic z vlastností přístrojů, v nichž působí.

Proto Žalm 146:3, 4 říká, že když člověku „jeho duch [tvar slova ruʹach] vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky“. Duch neboli životní síla působící v tělesných buňkách člověka si nepodrží žádnou z vlastností těchto buněk, tedy ani žádnou vlastnost mozkových buněk a nic z jejich podílu na procesu myšlení. Kdyby duch neboli životní síla (ruʹach; pneuʹma) nebyl neosobní, znamenalo by to, že v případech, kdy proroci Elijáš a Eliša vzkřísili jistým izraelským ženám děti, tyto děti by v době, kdy byly mrtvé, ve skutečnosti někde existovaly a byly by si toho vědomy. A totéž by platilo v případě Lazara, který byl vzkříšen asi čtyři dny po své smrti. (1Kr 17:17–23; 2Kr 4:32–37; Jan 11:38–44) Je logické vyvozovat, že kdyby to tak skutečně bylo, pak by si svou tehdejší vědomou existenci pamatovali a po svém vzkříšení by ji mohli popsat, mohli by o tom něco říci. Nic nenaznačuje, že to někdo z nich udělal. V životní síle neboli duchu, který přestává působit v tělesných buňkách zemřelého člověka, se tedy osobnost zemřelého dále neuchovává.

Kazatel 12:7 říká, že při smrti se tělo člověka vrací do prachu „a duch sám se vrátí k pravému Bohu, který jej dal“. Ten člověk nebyl nikdy u Boha v nebi; to, co se „vrátí“ k Bohu, je tedy životní síla, která tomu člověku umožňovala, aby žil.

Vzhledem k tomu, že životní síla neboli duch v člověku (a také ve zvířatech) je neosobní, je zřejmé, že Davidův výrok v Žalmu 31:5, který citoval Ježíš, když umíral (Lk 23:46), totiž „do tvé ruky svěřuji svého ducha“, znamenal úpěnlivou prosbu, aby Bůh střežil životní sílu toho člověka neboli aby o ni pečoval. (Srovnej Sk 7:59.) Není přitom nezbytně nutné, aby docházelo ke konkrétnímu a doslovnému přenosu nějaké síly z této planety do Boží přítomnosti v nebesích. O příjemné vůni zvířecích obětí bylo řečeno, že ji Bůh „začal cítit“ (1Mo 8:20, 21), přičemž tato vůně bezpochyby zůstávala v atmosféře země; a stejně Bůh mohl v obrazném smyslu ‚shromáždit‘ ducha neboli životní sílu, nebo ji mohl přijmout jako něco svěřeného, bez toho, že by došlo k doslovnému přenosu životní síly ze země. (Job 34:14; Lk 23:46) To, že člověk svěřuje Bohu svého ducha, tedy zjevně znamená, že svou naději vkládá v Boha a doufá, že tuto životní sílu dostane zpět vzkříšením. (Srovnej 4Mo 16:22; 27:16; Job 12:10; Ža 104:29, 30.)

Podněcující duševní sklon. Slovy ruʹach a pneuʹma je označována síla, která působí, že člověk projevuje určitý postoj, sklon nebo určité citové rozpoložení nebo že začne jednat určitým způsobem. Tato síla v člověku je sice sama o sobě neviditelná, ale její účinky jsou viditelné. Paralelu k hebrejskému a řeckému výrazu, jež jsou překládány slovem „duch“ a v podstatě se vztahují na dech nebo na pohyb vzduchu, nacházíme do jisté míry i v českých slovních spojeních. Říkáme například, že někdo se „nadouvá“ nebo „nafukuje“ nebo že má „obchodního ducha“. Říkáme, že někdo je „zlomený na duchu“, což znamená, že je sklíčený a zdeptaný. Ve spojitosti se skupinou lidí a převládající silou, která je podněcuje, říkáme například, že lidé jdou „s duchem doby“ nebo že se mezi nimi projevuje „revoluční duch“. Obrazně můžeme říci, že mezi lidmi panuje „napjatá atmosféra“ nebo „ovzduší nabité odbojem“. Tím vším označujeme tuto neviditelnou podněcující sílu, která působí v lidech a vede je k tomu, že mluví a jednají určitým způsobem.

V podobném smyslu čteme, že Izák a Rebeka pociťovali ‚hořkost ducha‘, protože si Esau vzal za manželky Chetitky (1Mo 26:34, 35), a také že Achabův duch byl tak smutný, že tento muž ztratil chuť k jídlu. (1Kr 21:5) „Duch žárlivosti“ může vést k tomu, že muž začne svou manželku podezřívat, a že ji dokonce obviní z cizoložství. (4Mo 5:14, 30)

Základní myšlenka, že jde o sílu, která člověka „podněcuje“ nebo „pohání“, je patrná také ze zmínky o Jozuovi jako o ‚muži, v němž je duch‘ (4Mo 27:18), a o Kalebovi jako o muži, u něhož byl „jiný duch“, než jaký se projevoval u většiny Izraelitů, kteří byli demoralizováni špatnými zprávami deseti zvědů. (4Mo 14:24) Elijáš byl muž, který svou horlivou službu Bohu vykonával energicky a usilovně, a Eliša usiloval o to, aby jako Elijášův nástupce dostal dva díly Elijášova ducha. (2Kr 2:9, 15) Jan Křtitel projevoval stejnou průbojnost a účinnou horlivost jako kdysi Elijáš, a silně proto na své posluchače působil. Mohlo tedy o něm být řečeno, že vyšel „s Elijášovým duchem a silou“. (Lk 1:17) Naproti tomu Šalomounovo bohatství a moudrost zapůsobily na královnu ze Šeby tak mocně, že „se v ní neprokázal být již žádný duch“. (1Kr 10:4, 5) Ve stejném základním smyslu může být něčí duch ‚popuzen‘ nebo ‚vzburcován‘ (1Pa 5:26; Ezr 1:1, 5; Ag 1:14; srovnej Ka 10:4), může se ‚znepokojit‘ nebo ‚podráždit‘ (1Mo 41:8; Da 2:1, 3; Sk 17:16), může se ‚uklidnit‘ (Sd 8:3), cítit se „v tísni“, může ‚umdlévat‘ (Job 7:11; Ža 142:2, 3; srovnej Jana 11:33; 13:21) a může být ‚oživen‘ nebo ‚občerstven‘ (1Mo 45:27, 28; Iz 57:15, 16; 1Ko 16:17, 18; 2Ko 7:13; srovnej 2Ko 2:13).

Srdce a duch. Srdce je často spojováno s duchem, čímž je naznačen určitý vztah. O obrazném srdci je řečeno, že má schopnost uvažovat a podněcovat k jednání a že je úzce spojeno s citovým rozpoložením a s náklonností (viz heslo SRDCE), a proto má bezpochyby významný podíl na vytváření ducha  (převládajícího duchovního postoje), který se u člověka projevuje. Druhá Mojžíšova 35:21 uvádí paralelu mezi srdcem a duchem, když říká, že „každý, koho pobízelo jeho srdce“ a „každý, jehož duch ho podněcoval,“ přinesl příspěvky na stavbu svatostánku. Naproti tomu když se Kananejci dověděli o mocných skutcích, které Jehova vykonal ve prospěch Izraele, ‚jejich srdce začalo tát a v nikom se nepozvedl duch‘, to znamená, že je nic nepodněcovalo k tomu, aby zahájili nějaké tažení proti izraelským vojskům. (Joz 2:11; 5:1; srovnej Ez 21:7.) Jsou také uvedeny zmínky o „bolesti srdce“ a o „zhroucení ducha“ (Iz 65:14) a podobné výroky. (Srovnej Ža 34:18; 143:4, 7; Př 15:13.) Tato podněcující síla mocně působí na mysl, a nepochybně právě proto Pavel připomíná: „Měli [byste] být obnoveni v síle [tvar slova pneuʹma], která podněcuje vaši mysl, a měli byste obléci novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti.“ (Ef 4:23, 24)

Písmo klade silný důraz na to, že je nutné ovládat svého ducha. „Jako prolomené město beze zdi je muž, který nemá žádnou zábranu pro svého ducha.“ (Př 25:28) Jestliže je člověk vyprovokován, může jednat jako hlupák, který netrpělivě „vypouští celého svého ducha“, zatímco ten, kdo je moudrý, „udržuje jej v klidu až do konce“. (Př 29:11; srovnej 14:29, 30.) Mojžíš se při jedné příležitosti nechal vyprovokovat, když Izraelité ‚rozhořčili jeho ducha‘, a ke své vlastní škodě „začal mluvit zbrkle svými rty“. (Ža 106:32, 33) A tak ten, „kdo je pomalý k hněvu, je lepší než silný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo dobývá město“. (Př 16:32) K tomu je důležitá pokora (Př 16:18, 19; Ka 7:8, 9); a ten, kdo je „pokorný v duchu, uchopí slávu“. (Př 29:23) Poznání a rozlišovací schopnost člověku pomohou, aby si zachoval „chladného ducha“ a ovládal svůj jazyk. (Př 17:27; 15:4) Jehova „hodnotí duchy“ a soudí ty, kdo se nestřeží, ‚pokud jde o jejich ducha‘. (Př 16:2; Mal 2:14–16)

Duch, který se projevuje ve skupině osob. Stejně jako může určitého ducha projevovat jednotlivec, může určitého ducha neboli určitý převládající duševní sklon projevovat i skupina lidí. (Ga 6:18; 1Te 5:23) Křesťanský sbor měl být jednotný v duchu a měl zrcadlit ducha své Hlavy, Krista Ježíše. (2Ko 11:4; Fil 1:27; srovnej 2Ko 12:18; Fil 2:19–21.)

Pavel se zmiňuje o tom, že ‚duch světa‘ se liší od ducha Božího. (1Ko 2:12) Pod vlivem Božího Protivníka (1Ja 5:19) dává svět najevo ducha, který se vyznačuje tím, že lidé uspokojují žádosti svého padlého těla a projevují sobectví; tak se stávají nepřáteli Boha. (Ef 2:1–3; Jk 4:5) Nečisté pohnutky světa vedou k témuž stavu, do jakého se kdysi dostal nevěrný Izrael, k tělesnému nebo duchovnímu smilstvu a k modlářství. (Oz 4:12, 13; 5:4; Ze 13:2; srovnej 2Ko 7:1.)