Dvoukolé vozidlo tažené koňmi zkonstruované především pro pohyb na bitevním poli, a ne pro pohyb vojsk za frontou. Všechny čtyři hebrejské výrazy, jež se vztahují na dvoukolý vůz (mer·kavʹ [1Kr 4:26]; mer·ka·vahʹ [1Mo 41:43]; reʹkhev [1Kr 1:5]; rekhuvʹ [Ža 104:3]), jsou odvozeny od kořenného slovesa ra·khavʹ, jež znamená „jezdit“. (1Mo 24:61; 1Sa 25:42; 1Kr 18:45) Řecký výraz je harʹma. (Sk 8:28) Dvoukolý vůz umožňoval rychlou dopravu v průběhu boje, poskytoval vojákům pohyblivou základnu pro střelbu a dodával jim psychologickou údernou sílu, jakmile pronikl do řad pěšáků. Různé druhy dvoukolých vozů jsou často zobrazovány na starověkých monumentech, což svědčí jak o jejich starobylosti, tak i o tom, že byly všeobecně používány.

Dvoukolý vůz se v podstatě skládal z plošiny, která spočívala na jednoduché nápravě, postranní stěny sahaly do výše boků a zadní část vozu byla otevřená, takže bylo možné snadno a rychle na něj nastoupit. Dvoukolý vůz měl oj a jařmo, k němuž se připřahali rychlí koně. Dvoukolé vozy byly často vybaveny pomocnou výstrojí, k níž patřily toulce, pouzdra na luky, a dále štíty a kopí. Některé válečné dvoukolé vozy měly kola uprostřed opatřená vyčnívajícími železnými kosami; to bylo dalším nebezpečím pro pěšáky. (Joz 17:16, 18; Sd 1:19) Pokud byl na voze jen jeden vozataj, měl při bitvě otěže kolem pasu nebo boků a ruce měl volné, takže mohl používat zbraně. Větší a těžší dvoukolé vozy tažené několika spřeženími koní mívaly dvou-, tří- i čtyřčlennou posádku, v níž byl vozataj, jeden nebo dva bojovníci a možná štítonoš. (2Mo 14:7, Rbi8, ppč)

Rychlost, manévrovací schopnost a stabilita byly nejdůležitější vlastnosti, které se během vývoje zlepšovaly. Například posunutím nápravy dozadu bylo dosaženo lepší manévrovací schopnosti a stability. Když byla kola s plnými kotouči nahrazena koly s rameny, snížila se váha a zvětšila se rychlost. (1Kr 7:33) Nejčastěji se používalo kolo se šesti rameny, ačkoli některá kola mívala ramena čtyři, jiná osm i víc. Když bylo použito lehké dřevo a pouze spojovací součástky byly z kůže, bronzu nebo ze železa, vozy byly tak lehké, že je jeden nebo dva muži mohli přenést přes nerovný terén nebo přes potok.

Válečné vozy používalo mnoho pohanských národů, které odporovaly Izraeli. V roce 1513 př. n. l. Jehova zničil v Rudém moři celé faraónovo vojsko včetně 600 zvláštních válečných dvoukolých vozů a také „všechny ostatní egyptské dvoukolé vozy“. (2Mo 14:6, 7; 15:4, 19; Joz 24:6) Když Izraelité dobývali Zaslíbenou zemi, poráželi nepřátele a spálili mnoho jejich vozů, jichž se zmocnili. (Joz 11:4–9) Kanaánský král Jabin držel Izraelity v područí dvacet let, dokud ho Jehova nezadržel v říčním údolí Kišon a nezničil tam celou jeho vozbu, které velel Sisera — 900 válečných dvoukolých vozů se železnými kosami. (Sd 4:2, 3, 13, 15, 16; 5:28) Za vlády izraelských králů proti nim v různých dobách bojovali Filištíni, Egypťané, Etiopové, Syřané, Asyřané i Babylóňané, jejichž vojska byla vybavena velkým množstvím dvoukolých válečných vozů — jednou jich bylo dokonce 32 000. (1Sa 13:5; 2Sa 1:6; 1Pa 19:6, 7, 18; 2Pa 12:2, 3; 14:9; 16:8; Iz 37:21, 24) Ve svých prohlášeních o záhubě se proroci někdy zmiňovali o dvoukolých vozech, jimiž se národy chlubily. (Jer 50:37; 51:21; Mi 5:10, 15)

Roviny, jako byly Filistejské pláně a široké údolí Jezreel, byly pro válečné tažení s válečnými vozy vhodnější než pahorkatina. Syřané se jednou chlubili, že by se svými vozy Izrael porazili, kdyby se podařilo Izraelity vylákat z hor, aby bojovali na rovině. Domnívali se totiž, že „Bůh [Izraele] je Bohem hor“. Syřané však utrpěli těžkou porážku, a tak se ukázalo, že Jehova je také „Bohem nížin“. (1Kr 20:23–30)

 V izraelském národě až do Šalomounovy doby početnější vozba neexistovala. Důvodem bylo hlavně Boží varování, aby si král neopatřoval mnoho koní, jako by na nich závisela bezpečnost národa. Tímto zákazem bylo používání vozů omezeno, protože vozy byly taženy koňmi. (5Mo 17:16) Když Samuel varoval před tím, jaké břemeno uvalí lidští králové na národ, řekl: „Vezme vaše syny a jako své je postaví do svých dvoukolých vozů.“ (1Sa 8:11) Když se Absalom a Adonijáš snažili uchvátit královskou moc, dal si každý z nich vyrobit dvoukolý vůz a před tímto vozem běhalo padesát mužů. (2Sa 15:1; 1Kr 1:5) Když David porazil cobského krále, ponechal si sto koní od dvoukolých vozů. (2Sa 8:3, 4; 10:18)

Když král Šalomoun budoval izraelské vojsko, zvětšil počet dvoukolých vozů na 1 400. (1Kr 10:26, 29; 2Pa 1:14, 17) Zvláštní zařízení pro údržbu veškerého tohoto technického válečného vybavení bylo nejen v Jeruzalémě, ale i v jiných městech, která byla známa jako města dvoukolých vozů. (1Kr 9:19, 22; 2Pa 8:6, 9; 9:25)

Po Šalomounově smrti se dvoukolé vozy běžně používaly jak v severním, tak i v jižním království. V severním království byl „velitel poloviny dvoukolých vozů“, což svědčí o tom, že tam byly dva hlavní oddíly dvoukolých vozů. (1Kr 16:9) Krále Jehua bylo možno poznat podle toho, jak šíleně jezdil se svým vozem. (2Kr 9:20) Několik králů jak Judy, tak i Izraele, totiž Achab, Jehoram, Achazjáš a Josijáš, utrpělo ve svých dvoukolých vozech smrtelné zranění. (1Kr 22:34–38; 2Kr 9:21, 24, 27; 2Pa 18:33, 34; 35:23, 24)

Prorok Izajáš vzpurnému Izraeli oznámil: „Běda těm, kdo sestupují pro pomoc do Egypta, těm, kdo spoléhají na pouhé koně a kdo vkládají důvěru ve válečné dvoukolé vozy, protože jsou četné, a v oře, protože jsou velmi mohutní, ale kdo nehleděli na Izraelova Svatého a nepátrali po Jehovovi.“ (Iz 31:1)

Dvoukolý vůz byl především zařízením válečným a byl užitečný i při lovu divoké zvěře. V některých případech byl také použit pro pokojné účely. Josef jako egyptský správce, který měl na starosti potraviny, jezdil na čestném dvoukolém voze, který byl druhý po voze faraónově. Když jeho otec Jákob přišel do Egypta, vyjel mu Josef naproti na svém voze. (1Mo 41:43; 46:29) Když Jákob zemřel, bylo mnoho dvoukolých vozů v pohřebním průvodu, který se ubíral z Egypta k Makpele, pohřebnímu místu, jež kdysi zakoupil Abraham. (1Mo 50:7–14) Dvoukolé vozy jako dopravní prostředky používali také králové Rechoboam a Achab, syrský vojenský velitel Naaman a etiopský úředník, který pozval evangelistu Filipa, aby si k němu přisedl a jel s ním po silnici do Gazy. (1Kr 12:18; 18:44, 45; 2Kr 5:21, 26; Sk 8:28–31, 38) Při slavnostních průvodech jezdili vítězní panovníci v bohatě zdobených dvoukolých vozech opatřených stříškou. Odpadličtí judští panovníci zasvětili pro uctívání slunce posvátné dvoukolé vozy i koně, kteří je táhli. (2Kr 23:11)

Obrazné použití. V obrazném a prorockém smyslu jsou dvoukolé vozy symbolem války, stejně jako luk a meč. (Iz 21:7, 9; Ze 9:10) O ‚Božích válečných dvoukolých vozech‘ je řečeno, že jich je „na desítky tisíc, tisíce a tisíce“, a tím je naznačeno, že Bůh má nepřemožitelnou moc zničit své nepřátele. (Ža 68:17; 2Kr 6:17)