[rozkoš].

1. Oblast, ve které Stvořitel vysadil park podobný zahradě a učinil jej původním domovem první lidské dvojice. Tvrzení, že zahrada byla „v Edenu, směrem k východu“, zřejmě naznačuje, že zahrada zaujímala jen část oblasti zvané Eden. (1Mo 2:8) Avšak zahrada je potom nazvána ‚zahrada Eden‘ (1Mo 2:15) a v pozdějších textech se o ní mluví jako o „Edenu, Boží zahradě“ (Ez 28:13) a jako o „Jehovově zahradě“. (Iz 51:3)

Septuaginta přeložila hebrejské slovo „zahrada“ (gan) řeckým slovem pa·raʹdei·sos.

První Mojžíšova 2:15 říká, že „Bůh přistoupil k tomu, aby vzal člověka a usadil ho v zahradě Eden“. Mohlo by to naznačovat, že stvoření člověka proběhlo  mimo zahradu, ale možná to prostě znamená, že Bůh člověka „vzal“ v tom smyslu, že ho zformoval a stvořil ho z pozemských prvků a pak mu určil, aby nejprve žil v zahradě, v níž ožil. Hlavním úkolem člověka bylo obdělávání zahrady a péče o ni. Stromy a jiné rostliny v zahradě přispívaly k přírodní kráse a také poskytovaly velmi rozmanitou potravu. (1Mo 2:9, 15) To samo o sobě znamenalo, že zahrada byla značně velká.

V zahradě bylo také velmi mnoho různých zvířat. Bůh přivedl před Adama „všechna domácí zvířata a nebeské létající tvory a každé divoké polní zvíře“. Jedním z prvních Adamových úkolů bylo, aby je pojmenoval. (1Mo 2:19, 20) Půda Edenu byla zavlažována vodou řeky, „která vycházela z Edenu“. (1Mo 2:10) Vzhledem k tomu, že člověk byl nahý, se dá předpokládat, že podnebí bylo velmi mírné a příjemné. (1Mo 2:25)

Co v Edenu bylo tím zakázaným ovocem?

Ovocné stromy v Edenu byly všechny určeny k tomu, aby z nich člověk jedl „do sytosti“. (1Mo 2:16) Ale jeden strom, strom „poznání dobrého a špatného“, byl lidské dvojici zapovězen. Když Eva citovala zákaz, který dal Jehova jejímu manželovi, uvedla dokonce i to, že se stromu nesmějí ani ‚dotknout‘ a že trestem za neúctu k Božímu zákonu a za jeho porušení by byla smrt. (1Mo 2:17; 3:3) Tradiční nauky se pokoušejí vysvětlit zakázané ovoce různými způsoby: jako symbol pohlavního styku, který představovalo „jablko“, jako pouhé vědomí toho, co je správné a co je špatné, a jako poznání, které člověk získá zkušeností a tím, že dosáhne zralosti — toto poznání člověk může využít k dobrému, nebo ke špatnému. Avšak vzhledem k tomu, že Stvořitel přikázal, aby ‚byli plodní a přibývali a naplnili zemi‘ (1Mo 1:28), nemohlo být ovoce symbolem pohlavního styku — vždyť jak jinak by mohli přibývat a rozmnožovat se? Jistě nebyla míněna ani pouhá schopnost rozeznat dobré od špatného, protože bezhříšný člověk musel být takového mravního rozlišování schopen, aby mohl poslouchat Boží příkazy. Ani nemohlo být míněno poznání, kterého člověk nabude při dosažení zralosti. Pro člověka by totiž nebylo hříchem, kdyby takového stavu dosáhl, a je logické, že Stvořitel by mu neuložil, aby zůstal ve stavu nedospělosti.

Jaký druh stromu to byl, Písmo neříká. Je ale zřejmé, že strom poznání dobrého a špatného symbolizoval božské právo, výsadní právo, které Stvořitel člověka má. Je to právo určovat svým tvorům, co je „dobré“ a co je „špatné“, a tedy oprávněně vyžadovat, aby dělali to, co je prohlášeno za dobré, a zdrželi se toho, co je prohlášeno za špatné, chtějí-li, aby je Bůh jako Svrchovaný Panovník i nadále schvaloval. (Viz heslo STROMY.) Jak zákaz, tak následné vynesení rozsudku nad neposlušnou dvojicí zdůrazňují skutečnost, že jedení zakázaného ovoce bylo skutkem neposlušnosti a ten byl tím prvním hříchem. (1Mo 3:3)

Některým moderním kritikům možná vadí ta jednoduchost edenské zprávy, ale mělo by být zřejmé, že v tehdejší situaci byla jednoduchá zkouška nejvhodnější. Život nově stvořeného muže a ženy byl jednoduchý, nekomplikovaly a neztěžovaly jej všechny ty složité problémy, nesnáze a bezradnost, které lidskému rodu přinesla neposlušnost vůči Bohu. Nicméně přes svou jednoduchost zkouška stručně a skvěle vyjadřuje všeobecně platnou pravdu o Boží svrchovanosti a také o závislosti člověka na Bohu a o jeho povinnosti vůči Bohu. A je třeba říci, že zpráva o edenských událostech je sice jednoduchá, ale předkládá věci na neporovnatelně vyšší úrovni než teorie, které začátek člověka nekladou do zahrady, ale do jeskyně a představují člověka jako hrubě nevědomého, bez jakéhokoli mravního cítění. Jednoduchost zkoušky v Edenu demonstruje zásadu, kterou o několik tisíciletí později vyslovil Boží Syn, totiž že „kdo je věrný v nejmenším, je věrný i v mnohém, a kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém“. (Lk 16:10)

Je však jasné, že tento zapovězený strom v Edenu neměl sloužit jako osten v těle lidské dvojice ani nebyl určen k tomu, aby vyvolával nějaké sporné otázky nebo hádky. Kdyby Adam a Eva uznávali Boží vůli v této věci a kdyby respektovali Boží pokyny, jejich zahradní domov by byl i nadále místem radosti a rozkoše. Zpráva ukazuje, že to byl Boží Protivník, kdo v lidstvu vyvolal sporné otázky a úvahy o stromu a také pokušení přestoupit Boží nařízení. (1Mo 3:1–6; srovnej Zj 12:9.) To, že Adam a Eva jako tvorové nadaní svobodnou vůlí vykonali svou vlastní vůli a vzepřeli se Boží spravedlivé svrchovanosti, vedlo k tomu, že ztratili ráj a jeho blaženost. Ještě vážnějším důsledkem bylo to, že ztratili příležitost jíst z jiného edenského stromu, který představoval právo na věčný život. Zpráva tedy říká, že Jehova „vyhnal člověka a postavil na východě zahrady Eden cherubíny a planoucí čepel meče, který se neustále otáčel, aby střežili cestu ke stromu života“. (1Mo 3:22–24)

Poloha Edenu. O poloze zahrady Eden existují pouze dohady. Základním prostředkem k určování její zeměpisné polohy je biblický popis řeky, „která vycházela z Edenu“ a která se potom rozdělila do čtyř ‚hlavních toků‘. Tak vznikly řeky Eufrat, Chiddekel, Pišon a Gichon. (1Mo 2:10–14) Eufrat (heb. perathʹ) je známá řeka a jméno „Chiddekel“ se ve starověkých  nápisech používalo pro Tigris. (Srovnej také Da 10:4.) Další dvě řeky, Pišon a Gichon, jsou však neznámé. (Viz hesla CHAVILA č. 1; KUŠ č. 2.)

Někteří badatelé, například Kalvín a Delitzsch, zastávali názor, že Eden ležel někde blízko nejzazšího místa Perského zálivu v dolní Mezopotámii, přibližně tam, kde se k sobě přibližují řeky Eufrat a Tigris. Pišon a Gichon ztotožňovali s kanály mezi Eufratem a Tigridem. V tom případě by se však tyto řeky stékaly a nerozdělovaly by se ze společného zdroje. Hebrejský text poukazuje spíše na hornatou krajinu na S od plání Mezopotámie, do oblasti, kde v současné době pramení Eufrat a Tigris. Proto The Anchor Bible (1964) v poznámce k 1. Mojžíšově 2:10 uvádí: „V heb[rejštině] se ústí řeky říká ‚konec‘ (Joz xv 5, xviii 19); a proto plurál slova roʼs, ‚hlava‘, se zde musí vztahovat na horní tok . . . Toto použití je dobře doloženo pro příbuzné akk[adské] slovo resu.“ Skutečnost, že Eufrat a Tigris nyní nevytékají ze stejného pramene a že nemůžeme jednoznačně určit řeky Pišon a Gichon, je možné vysvětlit účinkem potopy v době Noemově, která bezpochyby značně změnila topografické rysy země a zahladila koryta některých řek a vytvořila řeky nové.

Již dlouho je tradiční polohou zahrady Eden horská oblast asi 225 km na JZ od hory Ararat a několik kilometrů na J od jezera Van ve vých. části dnešního Turecka. Eden byl možná obklopen nějakými přírodními bariérami, například horami. To se dá vyvodit ze skutečnosti, že když zpráva říká, že byli postaveni cherubíni, mluví jen o vých. straně zahrady, kudy Adam s Evou odešli. (1Mo 3:24)

Dá se předpokládat, že po Adamově vypovězení z rajské zahrady, když nebyl nikdo, kdo by „ji obdělával a pečoval o ni“, zahrada přirozeně zarůstala a jejími obyvateli byla jen zvířata. Pak ji zaplavily vody potopy a až na božský záznam o její existenci se o její poloze nic neví. (1Mo 2:15)

2. Místo uvedené spolu s Charanem a Kanne jako významné středisko obchodu s Tyrem, které se specializovalo na obchod s nádhernými oděvy, koberci a provazy. (Ez 27:23, 24) Má se za to, že je to zkrácená forma jména Bet-eden, o němž je zmínka u Amose 1:5. ‚Synové Edenu‘ jsou uvedeni mezi obyvateli míst, která byla dobyta asyrskými vojsky. (2Kr 19:12; Iz 37:12) Někteří učenci se domnívají, že tento Eden (Bet-eden) byl malou částí oblasti Bit-adini podél středního toku Eufratu. (Viz heslo BET-EDEN.)

3. Jeden z Levitů, kteří reagovali na výzvu krále Ezekjáše, jenž žádal reformu; později byl přidělen k práci pod dohledem Koreho, ‚strážce brány na východě‘, při rozdělování svatých příspěvků mezi kněžské oddíly. (2Pa 29:12; 31:14, 15)