O Egyptu a jeho obyvatelích se v Bibli mluví více než 700krát. V Hebrejských písmech je Egypt označován obvykle jako Micrajim (Mic·raʹjim) (srovnej 1Mo 50:11), což nepochybně ukazuje na to, že potomci tohoto Chamova syna měli v této oblasti významné postavení či převahu. (1Mo 10:6) Výrazem Misr pojmenovávají Arabové Egypt ještě dnes. V některých žalmech je Egypt nazván ‚Chamovou zemí‘. (Ža 105:23, 27; 106:21, 22)

Hranice a místopis. (MAPA, sv. 1, s. 531) Už od starověku vděčí Egypt za svou existenci řece Nil, jejíž úrodné údolí se táhne jako dlouhá zelená stuha vyprahlými pouštními oblastmi sv. Afriky. „Dolní Egypt“ zabíral širokou oblast Delty, kde se kdysi Nil před tím, než se vleje do Středozemního moře, rozbíhal nejméně do pěti různých ramen (dnes jsou pouze dvě). Od místa, kde se vody Nilu rozdělují (v oblasti dnešní Káhiry), až k pobřeží moře je to asi 160 km. Nedaleko od Káhiry směrem na S je místo, kde ve starověku ležel Héliopolis (biblický On), a několik kilometrů směrem na J od Káhiry leží Memfis (v Bibli obvykle označovaná jako Nof). (1Mo 46:20; Jer 46:19; Oz 9:6) Jižně od Memfidy začínalo území „Horního Egypta“, které se údolím Nilu táhlo až k prvnímu kataraktu u Asuánu (starověkého Syene) vzdálenému asi 960 km. Mnoho učenců se však domnívá, že by bylo logičtější označovat sev. část této oblasti jako „Střední Egypt“. V celém tomto kraji (ve Středním a Horním Egyptě) je rovinaté údolí Nilu málokdy širší než 19 km a po obou stranách ho lemují vápencové a pískovcové skalní stěny, které údolí oddělují od pouště.

Na druhou stranu od prvního kataraktu se rozkládala starověká Etiopie. Proto je o Egyptu napsáno, že sahal „od Migdolu [místa, které velmi pravděpodobně leželo v sv. Egyptě] po Syene a k hranici Etiopie“. (Ez 29:10) Hebrejský výraz Mic·raʹjim je sice používán na celou egyptskou zemi, ale přesto je mnoho učenců toho názoru, že v některých případech je tímto označením myšlen Dolní Egypt a možná i Střední Egypt, ale Horní Egypt že je označován jako „Patros“. Zmínka o ‚Egyptu [Micrajimu], Patru a Kuši‘ u Izajáše 11:11 odpovídá podobnému zeměpisnému výčtu v jednom nápise asyrského krále  Esar-chaddona, který mezi oblastmi své říše uvádí ‚Musur, Paturisi a Kusu‘. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 290)

Na S hraničil Egypt se Středozemním mořem a na J s prvním nilským kataraktem a Núbií (Etiopií). Na Z ho obklopovala Lybijská poušť (část Sahary) a na V Arabská poušť. Egypt tak byl z větší části celkem izolován od vnějšího vlivu a chráněn před vpádem nepřátel. Suezská šíje na SV však byla jakousi spojnicí s asijským kontinentem (1Sa 15:7; 27:8) a po tomto pozemním mostě přicházely karavany obchodníků (1Mo 37:25), přistěhovalců a časem i nepřátelská vojska. Na SV byla nejzazší část Egyptské říše s největší pravděpodobností ohraničena ‚říčním údolím Egypt‘, které obvykle bývá ztotožňováno s Vádí el-ʽAríš na Sinajském poloostrově. (2Kr 24:7) Na druhé straně tohoto údolí ležel Kanaán. (1Mo 15:18; Joz 15:4) V poušti na Z od Nilu bylo nejméně pět oáz, které se staly součástí egyptského království. Velká fajjúmská oáza, která ležela asi 72 km jz. od starověké Memfidy, získávala vodu z Nilu vodním kanálem.

Hospodářství závislé na Nilu. V pouštních oblastech lemujících údolí Nilu je dnes sice málo vegetace nebo úplně chybí, takže tam stěží mohou žít nějaká zvířata, ale důkazy svědčí o tom, že ve starověku bylo ve vádích čili v říčních údolích mnoho zvěře, kterou Egypťané lovili. I tak bylo tehdy evidentně málo srážek a dnes jsou zanedbatelné (v Káhiře spadne ročně zhruba 5 cm srážek). Život v Egyptě tedy závisel na vodách Nilu.

Prameny Nilu vyvěrají v horách Etiopie a sousedních zemí. Zdejších sezónních srážek bylo tolik, že se proud řeky rozvodňoval a každý rok od července do září zaplavoval v Egyptě své břehy. (Srovnej Am 8:8; 9:5.) Tak byla nejen zajištěna voda pro zavodňovací kanály a nádrže, ale bylo tak i naplavováno cenné bahno, které zúrodňovalo půdu. Údolí Nilu i Delta byly tak úrodné, že o dobře zavlažovaném kraji Sodomy a Gomory, na který se díval Lot, bylo řečeno, že je jako „Jehovova zahrada, jako egyptská země“. (1Mo 13:10) Záplavy však nebyly stejně mohutné; když byly slabé, byl malý výnos, a v důsledku toho nastával hlad. (1Mo 41:29–31) Kdyby však záplavy na Nilu přestaly úplně, byla by to pro Egypt naprostá katastrofa a zemi by to proměnilo v neúrodnou pustinu. (Iz 19:5–7; Ez 29:10–12)

Co země poskytovala. Egypt byl zemědělsky úrodnou zemí. K jeho hlavním plodinám patřil ječmen, pšenice, špalda (druh pšenice) a len (z něhož se vyrábělo jemné plátno, které se vyváželo do mnoha zemí). (2Mo 9:31, 32; Př 7:16) Rostla tam vinná réva, datlovníky, fíkovníky a granátovníky. V zelinářských zahradách se pěstovaly nejrozmanitější plodiny, mimo jiné i okurky, vodní melouny, pór, cibule a česnek. (1Mo 40:9–11; 4Mo 11:5; 20:5) Zmínku o tom, že země musela být ‚zavlažována nohou‘ (5Mo 11:10), chápou někteří učenci tak, že zavlažování bylo prováděno vodním kolem poháněným nohama. Mohlo by tím být ale také myšleno to, že se nohou otvíraly a zavíraly kanály, v nichž tekla voda, kterou se zavlažovalo.

Do úrodného Egypta se často vydávali lidé z okolních zemí postižených hladem; na začátku druhého tisíciletí př. n. l. to udělal například Abraham. (1Mo 12:10) Časem se Egypt stal obilnicí pro většinu zemí v oblasti Středozemního moře. V prvním století n. l. se v Myře nalodil Pavel na loď z egyptské Alexandrie; byla to nákladní loď určená k přepravě obilí a plula do Itálie. (Sk 27:5, 6, 38)

Dalším důležitým egyptským exportním zbožím byl papyrus — rákosovitá rostlina, která rostla v četných mokřinách Delty (2Mo 2:3; srovnej Joba 8:11) a z které se vyráběl materiál používaný k psaní. V Egyptě však nebyly žádné lesy, a proto se tam muselo dovážet stavební dříví z Fénicie. Zejména to bylo cedrové dřevo, které se vozilo z přístavních měst, jako byl Tyros, kde bylo velmi ceněno egyptské plátno vyráběné v mnoha barvách. (Ez 27:7) Egyptské chrámy a památky byly postaveny ze žuly a z některých měkčích druhů kamene (například z vápence), jejichž hojná ložiska byla v pahorcích lemujících údolí Nilu. Obyčejné domy, a dokonce i paláce byly stavěny z hliněných cihel (což byl běžný stavební materiál používaný při stavbě budov). V horách podél Rudého moře (a také na Sinajském poloostrově) se nacházely egyptské doly, kde se těžilo zlato a měď; bronzové výrobky vyrobené z této mědi se také vyvážely. (1Mo 13:1, 2; Ža 68:31)

Důležitým odvětvím egyptského hospodářství byl chov dobytka. Ovce a skot a také tažná zvířata, jako jsou osli a velbloudi, získal za svého pobytu v Egyptě Abraham. (1Mo 12:16; 2Mo 9:3) O koních se mluví v souvislosti s obdobím Josefova působení v úloze správce v Egyptě (1737–1657 př. n. l.) a všeobecně se má za to, že sem byli zavedeni z Asie. (1Mo 47:17; 50:9) Je možné, že se do Egypta původně dostali obchodem nebo jako kořist při egyptských nájezdech do zemí na SV. V Šalomounově době bylo egyptských koní tolik a byli tak ceněni, že se stali důležitým artiklem na světovém trhu (vedle egyptských dvoukolých vozů). (1Kr 10:28, 29)

V Egyptě se hojně vyskytovali draví ptáci a ptáci živící se zdechlinami, například supi, luňáci, orli a sokoli, a také mnoho druhů vodních ptáků, mimo jiné i ibisů a jeřábů. Nil se hemžil rybami (Iz 19:8) a běžní tam byli také hroši a krokodýli. (Srovnej symbolické vyjádření u Ez 29:2–5.) Pouštní oblasti obývali šakali,  vlci, hyeny a lvi a také různé druhy hadů a dalších plazů.

Lid. Obyvatelstvo Egypta tvořili Chamité a je zřejmé, že to byli převážně potomci Chamova syna Micrajima. (1Mo 10:6) Když byli u Bábelu lidé rozptýleni (1Mo 11:8, 9), mnoho Micrajimových potomků, například Ludim, Anamim, Lehabim, Naftuchim a Patrusim, se odstěhovalo do sev. Afriky. (1Mo 10:6, 13, 14) Jak už bylo uvedeno, je Patros (tvar slova Patrusim v j. č.) spojován s Horním Egyptem a některé důkazy svědčí o tom, že Naftuchim přísluší do oblasti egyptské Delty.

To, že poněkud smíšené obyvatelstvo Egypta tvořily různé rodinné kmeny, je podloženo skutečností, že země byla už od nejranějšího starověku rozdělena do četných oblastí (později označovaných jako nomy) a že toto členění přetrvávalo a bylo součástí správní struktury i potom, co se země sjednotila pod jedním panovníkem, vlastně až do zániku říše. V Egyptě bylo obvykle uznáváno 42 nomů; 20 z nich bylo v Dolním Egyptě a 22 v Horním Egyptě. S původním kmenovým rozdělením může souviset i rozlišování Egypta na Horní a Dolní, které existovalo v celých egyptských dějinách, i když je možné, že se týkalo zeměpisných rozdílů. V dobách, kdy byla centrální vláda oslabena, se často stávalo, že se země rozdělila na tyto dvě hlavní části, nebo že dokonce došlo k jejímu rozpadu na četná malá království v různých nomech.

Na základě starověkých kreseb a také mumifikovaných těl jsou Egypťané popisováni všeobecně jako lidé malé štíhlé postavy a tmavé pleti, ne však jako černoši. Ze starověkých kreseb a soch je ale patrná značná rozmanitost.

Jazyk. Novodobí učenci se přiklánějí k názoru, že egyptština patří k „semito-chamitským“ jazykům. I když to byl v zásadě chamitský jazyk, tvrdí se, že se svou gramatikou v mnoha ohledech podobá jazykům semitským a že existují i určité podobnosti ve slovní zásobě. Navzdory takovýmto zdánlivým spojitostem se uznává, že „se egyptština odlišuje od všech semitských jazyků daleko více než jednotlivé semitské jazyky jeden od druhého, a že dokud nebude blíže definován její vztah k africkým jazykům, určitě není možné řadit ji do skupiny semitské“. (Egyptian Grammar, A. Gardiner, Londýn, 1957, s. 3) Když chtěl Josef před svými bratry zatajit svou totožnost, mluvil k nim prostřednictvím egyptského tlumočníka. (1Mo 42:23)

Ale v každém případě je přijetí nějakých konkrétních závěrů ohledně nejstarších forem jazyka používaného v Egyptě velmi ztěžováno řadou činitelů. Jedním z nich je egyptský systém psaní. Starověké nápisy jsou napsány pomocí piktografických znaků (vyobrazení zvířat, ptáků, rostlin aj.) a také určitých geometrických útvarů, což je systém psaní, který Řekové označili jako hieroglyfy. Některé znaky sice začaly představovat slabiky, ale byly používány pouze jako doplněk hieroglyfů a ty nikdy nenahradily. Navíc se dnes přesně neví, které hlásky byly těmito slabikami vyjádřeny. Určitou pomocí jsou zmínky o Egyptu v některých klínopisných textech z poloviny druhého tisíciletí př. n. l. Také přepisy egyptských jmen či jiných slov do řečtiny, které pocházejí přibližně z šestého století n. l., a přepisy do aramejštiny, které vznikly asi o století později, dávají určitou představu o tom, jaký byl asi pravopis odpovídajících egyptských slov. Avšak rekonstrukce systému hlásek starověké egyptštiny se stále ještě opírá převážně o koptštinu, což je forma egyptštiny, jíž se mluvilo od třetího století n. l. Původní strukturu nejranější podoby starověké slovní zásoby, zvláště z doby před působením Izraelitů v Egyptě, je tedy možné určit pouze přibližně. Například viz heslo NO, NO-AMON.

Navíc se toho ví jen velmi málo o dalších starověkých chamitských jazycích v Africe, a tak je obtížné určit, jaký je mezi nimi a egyptštinou vztah. Z doby před naším letopočtem nejsou známy žádné nápisy neegyptských afrických jazyků. Skutečnosti potvrzují biblickou zprávu o zmatení jazyků, a zdá se být zřejmé, že jazyk prvních Egypťanů, potomků Chamova syna Micrajima, byl samostatný jazyk a od semitských jazyků se lišil.

Hieroglyfickým písmem se psaly zejména nápisy na monumentech a nástěnných malbách a znaky byly vždy vypracovány do nejmenšího detailu. Toto písmo se používalo až do počátku našeho letopočtu, zvláště pro psaní náboženských textů. Avšak už dříve vyvinuli písaři, kteří psali inkoustem na kůži a papyrus, zjednodušenější, kurzívní formu písma. Toto písmo se nazývalo hieratické a po něm, zejména po nástupu takzvané 26. dynastie (sedmé a šesté století př. n. l.), se začalo používat ještě kurzívnější písmo zvané démotické. K rozluštění egyptských textů došlo až potom, co se v roce 1799 našla Rosettská deska. Tato deska, která je nyní uložena v Britském muzeu, obsahuje rozhodnutí k uctění Ptolemaia V. (Epifana) a pochází z roku 196 př. n. l. Nápis je v egyptských hieroglyfech, v démotickém písmu a v řečtině. Právě řecký text se stal klíčem k rozluštění egyptštiny.

Náboženství. Egypt byl velmi nábožnou zemí a byl tam značně rozšířen polyteismus. Každé město a každá obec měly své vlastní místní božstvo, které bylo označováno titulem „Pán města“. Seznam nalezený v hrobce Thutmóse III. obsahuje jména asi 740 bohů. (2Mo 12:12) Bůh byl často zobrazován jako bytost, která má za manželku bohyni, jež mu  porodila syna, „a tak tvořili božskou triádu či trojici; otec však nebyl vždy ten nejvyšší a příležitostně se musel spokojit s úlohou manžela-knížete, zatímco hlavním místním božstvem zůstávala bohyně“. (New Larousse Encyclopedia of Mythology, 1968, s. 10) Každý hlavní bůh přebýval ve svém chrámu, do něhož veřejnost neměla přístup. Bohoslužby konali kněží, kteří boha každé ráno vzbudili zpěvem hymnu, vykoupali ho, oblékli, „nakrmili“ a poskytli mu další služby. (Naproti tomu viz Ža 121:3, 4; Iz 40:28.) V tomto ohledu byli kněží zjevně považováni za zástupce faraóna, který sám byl pokládán za živého boha, syna boha Ra. Z toho je jistě patrné, jak velkou odvahu prokázali Mojžíš a Áron, když předstoupili před faraóna a předložili mu výnos pravého Boha, a také to objasňuje faraónovu pohrdavou odpověď: „Kdo je Jehova, že bych měl poslechnout jeho hlas?“ (2Mo 5:2)

O vlastních náboženských názorech Egypťanů se toho ví relativně málo, přestože v Egyptě bylo objeveno obrovské množství archeologického materiálu v podobě chrámů, soch, náboženských obrazů a spisů. Náboženské texty poskytují velmi mezerovitý a kusý obraz, a informací, které v něm chybějí, je obvykle tolik, kolik je jich v něm obsaženo, nebo jich chybí ještě více. Velká část znalostí o podstatě egyptských bohů a o zvycích Egypťanů je založena na dedukci nebo na informacích, které poskytli řečtí spisovatelé, například Hérodotos a Plútarchos.

Je však zřejmé, že Egypťané nebyli ve svých náboženských názorech jednotní. Regionální rozdíly totiž přetrvávaly v celých dějinách Egypta a vedly ke vzniku změti legend a mýtů, které si často vzájemně odporují. Například bůh Ra měl 75 různých jmen a podob. Patrně jen poměrně málo z těch stovek egyptských božstev bylo uctíváno skutečně v celém národě. Nejrozšířenějším z nich byla trojice či triáda Osiris, Isis (jeho manželka) a Hór (jeho syn). Dále existovali také „vesmírní“ bohové, v jejichž čele stál sluneční bůh Ra; k těmto bohům patřili bůh měsíce, oblohy, vzduchu, země, řeky Nil atd. V Thébách (biblickém městě No) byl nejvýznačnějším bohem Amon a časem mu byl pod jménem Amon-Ra udělen titul „král bohů“. (Jer 46:25) V době svátků (Jer 46:17) byli bohové nošeni v procesí ulicemi města. Například když kněží nesli v posvátném procesí modlářskou sochu Raa, lidé chtěli být poblíž, protože očekávali, že si tak získají určité zásluhy. Svou pouhou přítomnost považovali Egypťané za splnění své náboženské povinnosti a domnívali se, že Ra je na oplátku povinen jim dále žehnat. Očekávali od něho pouze to, že jim bude žehnat v hmotném ohledu a dá jim blahobyt, ale nikdy od něho nežádali, aby jim žehnal v duchovním ohledu. Hlavní bohové Egypta a Babylóna jsou si v řadě věcí podobní a doklady svědčí o tom, že tito bohové vznikli v Babylóně a Egypťané je buď převzali, nebo v jejich uctívání pokračovali. (Viz heslo BOHOVÉ A BOHYNĚ.)

Toto polyteistické náboženství nemělo na Egypťany dobrý vliv ani je mravně nepovznášelo. Encyclopædia Britannica (1959, sv. 8, s. 53) k tomu říká: „V klasických i v novodobých představách jim byly a jsou připisovány úžasné mystérie, v nichž jsou záhadně skryty hluboké pravdy. Mystérie Egypťané samozřejmě měli, podobně jako je měli Ašantové a Ibové [africké kmeny]. Je však mylné se domnívat, že v těchto mystériích byla obsažena pravda a že za nimi byla nějaká utajená ‚víra‘.“ Dostupné důkazy ve skutečnosti ukazují, že základními prvky egyptského náboženství byly magie a primitivní pověry. (1Mo 41:8) Náboženská magie byla provozována s cílem zabránit nemocem; význačné místo v Egyptě měl spiritismus a působilo tam mnoho ‚zaklínačů‘, ‚spiritistických médií‘ a ‚těch, kdo z povolání předpovídají události‘. (Iz 19:3) Lidé nosili korále, amulety a přívěsky „pro štěstí“ a na kousky papyru si psali magická zaklínadla, která si uvazovali kolem krku. (Srovnej 5Mo 18:10, 11.) Když Mojžíš a Áron vykonali Boží mocí zázraky, kněží provozující magii a kouzelníci  faraónova dvora ukazovali, že jejich magické umění jim umožňuje takové činy napodobit; nakonec si však museli přiznat nezdar. (2Mo 7:11, 22; 8:7, 18, 19)

Uctívání zvířat. Náboženství založené na pověrách dovedlo Egypťany k nejzvrhlejšímu modlářství, k němuž patřilo uctívání zvířat. (Srovnej Ří 1:22, 23.) Mnoho nejvýznamnějších bohů bylo běžně zobrazováno s lidským tělem, ale s hlavou nějakého zvířete či ptáka. Tak například bůh Hór byl vyobrazován se sokolí hlavou a Thoth s hlavou ibise nebo opice. V některých případech bylo zvíře považováno za vtělení boha, jako to bylo například v případě býků zvaných Apis. Živý býk Apis, na něhož se pohlíželo jako na vtělení boha Osirise, byl držen v chrámu, a když uhynul, byl mu vystrojen nákladný pohřeb. Egypťané věřili, že některá zvířata, například kočky, paviáni, krokodýli, šakalové a různí ptáci, jsou díky svému spojení s určitými bohy posvátná, a proto doslova stovky tisíc takových zvířat mumifikovali a pohřbívali na zvláštních pohřebištích.

Proč Mojžíš tvrdil, že oběti, které přinesou Izraelité, budou ‚Egypťanům odporné‘?

To, že v nejrůznějších částech Egypta bylo uctíváno tolik rozmanitých zvířat, nepochybně dodalo na síle a přesvědčivosti Mojžíšovu naléhání, aby Izrael mohl odejít do pustiny a tam předložit své oběti. Mojžíš totiž faraónovi řekl: „Dejme tomu, že bychom před očima Egypťanů obětovali věc, která je jim odporná; nekamenovali by nás?“ (2Mo 8:26, 27) Většina obětí, které Izrael později předložil, by Egypťany patrně velmi urazila. (Sluneční bůh Ra byl v Egyptě někdy zobrazován jako tele, které se narodilo nebeské krávě.) Na druhé straně, jak je to popsáno pod heslem BOHOVÉ A BOHYNĚ, Jehova „na všech egyptských bozích“ vykonal rozsudek tím, že na Egypt nechal dopadnout deset ran; egyptské bohy tak nesmírně pokořil, ale své jméno učinil známým po celé zemi. (2Mo 12:12)

Znečištění takovým falešným uctíváním se izraelský národ během dvou století, kdy přebýval v Egyptě (Joz 24:14), zcela neubránil, a to jistě bylo do značné míry příčinou špatných postojů, které Izraelité projevovali na začátku exodu. I když je Jehova nabádal, aby odhodili ‚egyptské hnojné modly‘, oni neposlechli. (Ez 20:7, 8; 23:3, 4, 8) To, že si v pustině udělali zlaté tele, které uctívali, je pravděpodobně odrazem toho, že se někteří Izraelité nechali od Egypťanů nakazit uctíváním zvířat. (2Mo 32:1–8; Sk 7:39–41) Těsně před tím, než Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, je Jehova znovu výslovně varoval, aby uctívání jeho samotného nespojovali se zvířaty nebo nějakými „vesmírnými“ tělesy. (5Mo 4:15–20) Přesto se o staletí později uctívání zvířat znovu objevilo, když Jeroboam, který byl krátce po svém návratu z Egypta dosazen za krále v severním království Izraele, udělal dvě zlatá telata, která měla být uctívána. (1Kr 12:2, 28, 29) Je pozoruhodné, že inspirované knihy Písma, které zapsal Mojžíš, jsou zcela prosty jakéhokoli zkaženého vlivu takového egyptského modlářství a pověr.

Chybějí duchovní a morální kvality. Někteří učenci se domnívají, že veškeré představy o hříchu, které jsou patrné v určitých egyptských náboženských textech, byly výsledkem předchozího semitského vlivu. Přesto však vyznání hříchů bylo vždy v negativním smyslu, jak to komentuje Encyclopædia Britannica (1959, sv. 8, s. 56): „Když se [Egypťan] vyznával, neříkal: ‚Jsem vinen.‘ Říkal: ‚Nejsem vinen.‘ Jeho zpověď byla negativní a onus probandi [břímě důkazu] spočívalo na jeho soudcích, kteří, podle textů hrobů, vždy vynesli rozsudek v jeho prospěch (v každém případě Egypťan doufal a očekával, že rozsudek bude příznivý).“ (Naproti tomu viz Ža 51:1–5.) Zdá se, že se starověké egyptské náboženství zakládalo převážně na různých obřadech a zaklínadlech, jimiž se mělo docílit toho, že bude prozřetelností jednoho či více z četných egyptských bohů dosaženo určitých požadovaných výsledků.

Tvrdí se sice, že za vlády faraóna Amenhotepa III. a Amenhotepa IV. (Achnatona) existovala určitá forma monoteismu, když byl téměř výhradně uctíván jen sluneční bůh Aton, ale nebyl to monoteismus  v pravém slova smyslu. Dále byl jako bůh uctíván faraón. A dokonce ani v tomto období neměly egyptské náboženské texty etickou povahu; hymny na slunečního boha Atona ho pouze chválily za jeho životodárné teplo, ale nebyla v nich žádná zmínka o chvále či ocenění nějakých duchovních či morálních kvalit. Jakákoli domněnka, že monoteismus Mojžíšových spisů vznikl na základě egyptského vlivu, tedy není naprosto ničím podložena.

Názory na mrtvé. V egyptském náboženství zaujímal pozoruhodně význačné místo zájem o mrtvé a snaha zajistit si blahobyt a štěstí po „změně“, kterou je smrt. Všeobecně rozšířenou byla víra v převtělování nebo v bloudění duše. Egypťané věřili, že duše je nesmrtelná; nicméně také věřili, že lidské tělo musí být uchováno, aby se do něho duše mohla vracet a příležitostně ho používat. Kvůli tomuto názoru Egypťané zemřelé balzamovali. Mumifikované tělo ukládali do hrobky, kterou považovali za „obydlí“ zemřelého. Obrovskými obydlími zemřelých panovníků byly pyramidy. Do hrobek byly nashromážděny věci nezbytné pro život i věci přepychové, mimo jiné i šperky, oblečení, nábytek a zásoba jídla, aby je zemřelí mohli v budoucnosti použít. Byla tam ukládána také psaná zaklínadla a amulety (například „Kniha mrtvých“), které měly zemřelé chránit před zlými duchy. (VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 533) Tato zaklínadla je však neochránila ani před lupiči, kteří vyplenili vlastně každou větší hrobku.

Těla Jákoba a Josefa byla sice také nabalzamována, ale je nepochybné, že v případě Jákoba to bylo hlavně proto, aby jeho tělo zůstalo uchováno do převozu na pohřební místo v Zaslíbené zemi, což bylo projevem víry. K nabalzamování Josefa vedlo Egypťany patrně zejména to, že chtěli vyjádřit svou úctu k němu. (1Mo 47:29–31; 50:2–14, 24–26)

Život Egypťanů a jejich kultura. Učenci dlouho mluvili o Egyptu jako o ‚nejstarší civilizaci‘ a jako o místě, kde se zrodilo mnoho prvních vynálezů a kde lidstvo dosáhlo prvního pokroku. V nedávné době však nashromážděné důkazy ukázaly, že tzv. kolébkou civilizace je Mezopotámie. Má se totiž za to, že mezopotamského původu jsou některé egyptské stavební metody, používání kola, možná i základní principy egyptského piktografického písma a zejména základní rysy egyptského náboženství. To je pochopitelně v souladu s biblickou zprávou o rozptýlení národů, ke kterému došlo po potopě.

Nejznámějšími díly egyptské architektury jsou pyramidy, které v Gíze nechali postavit faraónové Chufev (Cheops), Chafré a Menkauré z tzv. 4. dynastie. Největší, Chufevova pyramida má základnu o rozloze 5,3 ha a je vysoká přibližně 137 m (což odpovídá dnešní čtyřicetipodlažní budově). Je spočítáno, že na její vybudování bylo použito 2 300 000 kamenných kvádrů, z nichž každý váží průměrně 2,3 t. Kvádry byly tvarovány tak pečlivě, že lícovaly na milimetry přesně. Egypťané stavěli také obrovské chrámy; chrám v Karnaku u Théb (biblického města No; Jer  46:25; Ez 30:14–16) byl největší sloupovou stavbou, jakou kdy člověk postavil.

Už od nejstarších dob byla běžným zvykem Egypťanů obřízka; v Bibli jsou jmenováni vedle dalších obřezaných národů. (Jer 9:25, 26)

Školský systém patrně tvořily převážně školy pro písaře a tyto školy vedli kněží. Královští písaři ovládali nejen egyptské písmo, ale také dobře znali aramejské klínové písmo; s egyptským hlavním městem aramejsky běžně komunikovali porobení panovníci v Sýrii a Palestině již v polovině druhého tisíciletí př. n. l. Egyptská matematika byla rozvinutá natolik dobře, že umožňovala postavení těch úžasných stavitelských výtvorů, o nichž jsme se již zmínili. Je také zřejmé, že Egypťané měli určitou znalost geometrie a algebraických principů. Za zmínku stojí, že „Mojžíš byl . . . poučován ve veškeré moudrosti Egypťanů“. (Sk 7:22) Velká část moudrosti Egypta byla sice klamná, ale existovaly i určité znalosti, které měly praktickou hodnotu.

Vláda a zákon byly soustředěny v rukou krále či faraóna, na něhož lid pohlížel jako na boha v lidské podobě. Vládl zemi prostřednictvím podřízených panovníků neboli ministrů a prostřednictvím feudálních hodnostářů, kteří s ním někdy, když byl jeho vliv slabý, soupeřili o moc. Na tyto hodnostáře možná poddaní pohlíželi jako na skutečné krále a to vysvětluje, proč se v Bibli v souvislosti s určitými obdobími mluví o ‚egyptských králích [v mn. č.]‘. (2Kr 7:6; Jer 46:25) Když Egypťané dobyli Núbii (Etiopii) na J, vládl nad tímto územím místokrál zvaný „královský syn z Kuše“ a jsou důkazy, že egyptský místokrál byl také ve Fénicii.

Není znám žádný egyptský zákoník. Zákony sice existovaly, ale šlo zřejmě pouze o královské výnosy, jako byly například faraónovy směrnice, které se týkaly výroby cihel, na níž se podíleli Izraelité, a nařízení, aby byli utopeni všichni izraelští novorozenci mužského pohlaví. (2Mo 1:8–22; 5:6–18; srovnej 1Mo 41:44.) Všichni majitelé půdy museli odvádět daně ze všech plodin. Tato povinnost začala patrně za Josefových dnů, kdy se celá země, kromě půdy kněží, stala faraónovým vlastnictvím. (1Mo 47:20–26) Daně byly vybírány nejen ve formě části výnosu plodin a dobytka, ale také ve formě práce na státních projektech a ve formě vojenské služby. K trestům za zločiny patřilo uřezávání nosu, nucené práce v dolech, bití holí, věznění a smrt (často stětím). (1Mo 39:20; 40:1–3, 16–22)

Pokud jde o manželství, byla dovolena polygamie a uzavírání manželství mezi sourozenci; tento zvyk byl v některých částech Egypta znám ještě ve druhém století n. l. O některých faraónech se ví, že si vzali za manželky své vlastní sestry — zřejmě proto, že žádná jiná žena nebyla shledána natolik svatou, aby se mohla stát manželkou tohoto „živého boha“. Krvesmilné manželství bylo v Zákoně, který dal Bůh Izraelitům po odchodu z Egypta, zakázáno: „Jak činí egyptská země, . . . nebudete činit, a[ni] jak činí země Kanaán.“ (3Mo 18:3, 6–16)

Poznatky z oblasti lékařství, které měli starověcí Egypťané, jsou často označovány za poměrně vědecké a pokrokové. Ale přestože Egypťané nepochybně měli určité znalosti anatomie a vypracovali a popsali jednoduché chirurgické metody, ukázalo se, že mnoho věcí vůbec neznali. Tak například v jednom egyptském papyrovém textu se mluví o tom, že  srdce je cévami spojeno se všemi částmi těla, ale zároveň se v tomtéž textu píše, že cévami není přenášena krev, ale vzduch, voda, semeno a sliz. Texty pojednávající o lékařství obsahují nejen zcela mylné informace o funkci živého těla, ale ve značné míře jimi prolínají magie a pověry; magická zaklínadla a zaříkávadla tvoří hlavní část informací. K lékům patřily nejen léčivé byliny, ale byly předepisovány také krev myší, moč nebo výkaly much; mělo se za to, že tyto prostředky a také zaklínadla „způsobí, že démon, který ovládal tělo člověka, bude tak zhnusen, že z něho odejde“. (History of Mankind, J. Hawkes a sir Leonard Woolley, 1963, sv. I, s. 695) Takové nedostatečné poznatky možná přispěly k některým ‚hrozným egyptským chorobám‘, k nimž pravděpodobně patřila elefantiáza, úplavice, neštovice, dýmějový mor, oční záněty a další; Izraelité se před nimi mohli ochránit svou věrnou poslušností. (5Mo 7:15; srovnej 5Mo 28:27, 58–60; Am 4:10.) Hygienické požadavky, které byly Izraelitům předepsány po exodu, jsou v naprostém protikladu k mnoha zvyklostem, které jsou popsány v egyptských textech. (3Mo 11:32–40; viz heslo NEMOCI A JEJICH LÉČBA.)

K egyptským řemeslům patřily obvyklé obory jako hrnčířství, tkalcovství, zpracovatelství kovů, výroba šperků a náboženských amuletů a mnoho dalších. (Iz 19:1, 9, 10) Už asi v polovině druhého tisíciletí př. n. l. byl Egypt střediskem výroby skla. (Srovnej Joba 28:17.)

Vnitrostátní doprava se soustřeďovala na Nil. Plachetnicím plujícím proti proudu pomáhal častý vítr od S, a lodím, které se po proudu plavily od J, pomáhal v plavbě proud řeky. Kromě této hlavní „tepny“ byly v Egyptě kanály a některé silnice, které vedly například až do Kanaánu.

Mezinárodní obchod s dalšími africkými zeměmi byl uskutečňován pomocí karavan a také lodí, které se plavily po Rudém moři. Velké egyptské galéry přivážely náklad a cestující do mnoha přístavů vých. části Středozemního moře.

Egyptský oděv byl jednoduchý. Po většinu nejstarších dějin Egypta nosili muži pouze jakousi suknici, která byla vpředu nabrána do záhybů; v pozdějších dobách měly horní část těla obnaženu jen nižší třídy. Ženy nosily dlouhé přiléhavé košile s ramínky. Jejich oděv byl často zhotoven z jemného plátna. Egypťané měli ve zvyku chodit bosi a to možná přispívalo k šíření určitých nemocí.

Na egyptských malbách jsou muži vyobrazováni s krátce ostříhanými nebo vyholenými vlasy a oholení. (1Mo 41:14) U žen bylo běžné používání kosmetiky.

V Egyptě byla různá obydlí: od jednoduchých chatrčí chudiny po prostorné vily boháčů, které byly obklopeny zahradami, sady a rybníky. Potifar bydlel pravděpodobně v krásné vile, protože sloužil jako faraónův úředník. (1Mo 39:1, 4–6) I nábytek byl různorodý — od jednoduchých stolic po bohatě zdobená křesla a pohovky. Větší domy byly často stavěny kolem otevřeného nádvoří. (Srovnej 2Mo 8:3, 13.) Na nádvoří se obvykle hnětlo těsto a vařilo. Jídlo většiny Egypťanů tvořil pravděpodobně ječmenný chléb, zelenina, ryby (zeleniny i ryb byl dostatek a bylo to levné; 4Mo 11:5) a pivo, což byl běžný nápoj. Lidé, kteří si to mohli dovolit, přidávali ke své stravě různé druhy masa. (2Mo 16:3)

Příslušníci egyptského vojska používali zbraně, které byly tehdy obvyklé: luk a šíp, kopí, palcát, sekyru a dýku. Velkou roli při válečných taženích měly vozy tažené koňmi. Brnění byla v nejstarších dobách používána patrně jen málo, ale v pozdějších obdobích začali vojáci nosit nejen brnění, ale i přilby, které byly často ozdobeny peřím. A tak v Jeremjášově proroctví (46:2–4) máme přesný popis toho, jak v sedmém století př. n. l. vypadalo egyptské vojsko. Většinu vojska tvořili vojáci, kteří byli odvedeni z lidu. V pozdějších dobách bylo běžné najímat žoldnéře z jiných národů. (Jer 46:7–9)

Dějiny. Údaje, které o egyptských dějinách — zvláště o nejstarším období — podávají světské zdroje, jsou velmi nespolehlivé. (Viz heslo CHRONOLOGIE, Egyptská chronologie.)

Abrahamův pobyt. Určitou dobu po potopě (2370–2369 př. n. l.) a po následném rozdělení národů v Bábelu, obývali Egypt Chamité. V době (někdy v letech 1943 až 1932 př. n. l.), kdy hlad donutil Abrahama (Abrama) opustit Kanaán a jít do Egypta, bylo zde království v čele s faraónem (ten není v Bibli jmenován). (1Mo 12:4, 14, 15; 16:16)

Je zřejmé, že cizinci byli v Egyptě vítáni a že se Egypťané k Abrahamovi, nomádovi, který žil ve stanech, nechovali nepřátelsky. Ovšem Abrahamův strach, že bude kvůli své krásné manželce zavražděn, byl nepochybně oprávněný a svědčí o tom, že morálka byla v Egyptě na nízké úrovni. (1Mo 12:11–13) Faraón si Sáru vzal do svého domu, a za to byl postižen ranami; ty byly účinné a vedly k tomu, že Abraham dostal příkaz opustit zemi. Když odcházel, vzal si s sebou nejen svou manželku, ale také i větší majetek. (1Mo 12:15–20; 13:1, 2) Je možné, že za svého pobytu v Egyptě získal pro svou manželku služku Hagar. (1Mo 16:1) Ta se stala matkou Abrahamova syna Išmaela (1932 př. n. l.). Když Išmael dospěl, oženil se s ženou z matčiny rodné země, z Egypta. (1Mo 16:3, 4, 15, 16; 21:21) Išmaelité jako národ tedy byli převážně egyptského původu a oblast,  kde tábořili, byla občas v blízkosti hranic Egypta. (1Mo 25:13–18)

Když nastalo druhé období hladu (někdy po roce 1843 př. n. l., což byl rok Abrahamovy smrti), Egypt se stal opět místem, kde lidé hledali pomoc. Tehdy však Jehova přikázal Izákovi, aby ani nepomyslel na to, že by do této země odešel. (1Mo 26:1, 2)

Josef v Egyptě. Téměř dvě století po Abrahamově pobytu v Egyptě byl Jákobův syn Josef prodán midianitsko-išmaelské karavaně, která ho v Egyptě prodala úředníkovi faraónova dvora (1750 př. n. l.). (1Mo 37:25–28, 36) Jak Josef později vysvětlil svým bratrům, Bůh tuto situaci připustil, aby připravil půdu pro přežití Jákobovy rodiny během strašného hladomoru. (1Mo 45:5–8) Zpráva o nejdůležitějších událostech Josefova života předkládá nesporně přesný obraz života v Egyptě. (Viz heslo JOSEF č. 1.) Tituly úředníků, zvyklosti, oblečení, provozování magie a mnoho dalších podrobností, které jsou tam popsány, mohou být doloženy údaji získanými z egyptských památek, maleb a spisů. Například uvedení Josefa do úřadu egyptského místokrále (1Mo 41:42) odpovídá postupu, který je popsán v egyptských nápisech a který je vykreslen na nástěnných malbách. (1Mo kap. 45–47)

Důvodem, proč pro Egypťany bylo něčím odporným jíst společně s Hebrejci, například když Josef připravil jídlo pro své bratry, byla možná náboženská či rasová nadřazenost a předsudky nebo to, že měli odpor k pastýřům. (1Mo 43:31, 32; 46:31–34) Je docela možné, že tento postoj souvisel s egyptským kastovním systémem, ve kterém pastýři patřili patrně až k té nejnižší třídě. Dalším důvodem silného odporu k těm, kdo hledali pastviny pro svá stáda, mohlo být to, že Egypt měl omezené množství obdělavatelné půdy.

„Období Hyksósů.“ Mnoho komentátorů je toho názoru, že Josef a jeho otec s rodinou přišli do Egypta v období, které je běžně známo jako období Hyksósů. Merrill Unger však píše (Archaeology and the Old Testament, 1964, s. 134): „Žel, v Egyptě je [toto období] velkou neznámou, a o vítězství Hyksósů jsou jen velmi neúplné informace.“

Podle některých učenců patřili Hyksósové do 13. až 17. dynastie a jejich vláda trvala 200 let. Jiní je řadí do 15. a 16. dynastie, které vládly jeden a půl či pouze jedno století. Někteří znalci uvádějí, že význam jména Hyksós je „pastýřští králové“, a podle jiných to znamená „vládcové cizích zemí“. Dohady o jejich původu nebo národnosti jsou ještě rozmanitější — od Indoevropanů z Kavkazu, či dokonce ze Střední Asie, přes Chetity, syro-palestinské panovníky (Kananejce nebo Amorejce) po arabské kmeny.

„Dobytí“ Egypta Hyksósy popisují někteří archeologové tak, že skupiny nomádů ze S pronikly v rychlých vozech do Palestiny a Egypta. Jiní však tvrdí, že to bylo pomalé dobývání, tedy postupné vnikání stěhujících se nomádů či polonomádů, kteří vládu nad Egyptem přebrali buď pomalu, mírovou cestou, nebo náhlým převratem. V knize The World of the Past (část V, 1963, s. 444) archeoložka Jacquetta Hawkesová uvádí: „Dnes už nepřevládá názor, že hyksóští panovníci . . . představují invazi dobyvatelských kmenů Asiatů. Jejich označení má patrně význam ‚vládcové hornatých zemí‘ a šlo o putující skupiny Semitů, kteří do Egypta už dlouho cestovali za obchodem a jinými pokojnými cíli.“ Toto je v současné době sice obecně přijímaný názor, ale nevysvětluje obtížnou otázku, jak takové „putující skupiny“ mohly převzít vládu nad egyptskou zemí, zejména když ta pod vládou 12. dynastie, která panovala před obdobím Hyksósů, údajně dosáhla vrcholu své moci.

V díle The Encyclopedia Americana (1956, sv. 14, s. 595) se píše: „Jedinou podrobnou zprávou o nich [Hyksósech] zapsanou některým ze starověkých pisatelů je nespolehlivý text nedochovaného Manéthónova díla, které ve své replice Apiónovi cituje Josephus.“ Označení Hyksósové pochází z výroků, které Josephus připisuje Manéthónovi. Je zajímavé, že Manéthónova zpráva, kterou Josephus, jak tvrdí, cituje doslova, spojuje Hyksósy bezprostředně s Izraelity. Zdá se, že Josephus toto spojení sice uznává, ale mocně argumentuje proti mnoha podrobnostem této zprávy. Podle všeho je toho názoru, že označení Hyksósové znamená spíše „zajatí pastýři“ než „pastýřští králové“. Podle Josepha líčí Manéthó Hyksósy jako národ, který dobyl Egypt bez boje, zničil města a „chrámy bohů“ a způsobil krveprolití a zkázu. Píše, že se usadili v oblasti Delty. Nakonec proti nim Egypťané údajně povstali a jejich vojsko o 480 000 mužích s nimi vedlo dlouhou a strašnou válku. Hyksóse oblehli v jejich hlavním městě Auaris a potom s nimi překvapivě uzavřeli dohodu, na základě níž mohli Hyksósové se svými rodinami a svým majetkem bez úhony opustit zemi. Nato odešli do Judeje a vybudovali Jeruzalém. (Proti Apiónovi, I, 73–105 [14–16]; 223–232 [25, 26])

V soudobých spisech se před jmény těchto panovníků objevují takové tituly jako „Dobrý bůh“, „Raův syn“ nebo Hik-khoswet, „Vládce cizích zemí“. Od tohoto titulu je nepochybně odvozen výraz „Hyksósové“. V egyptských dokumentech, které vznikly nedlouho po skončení jejich vlády, jsou Hyksósové označeni jako Asiaté. O tomto období egyptských dějin se C. E. DeVries vyjádřil: „Ve snaze sjednotit světské dějiny s údaji z Bible se někteří znalci pokusili ztotožnit vyhnání Hyksósů z Egypta s exodem  Izraelitů, ale chronologie to vylučuje a také na základě jiných činitelů se tato hypotéza nedá obhájit . . . Původ Hyksósů je nejistý; přišli odněkud z Asie a většinou měli semitská jména.“ (The International Standard Bible Encyclopedia, G. Bromiley, ed., 1982, sv. 2, s. 787)

Josef své vyvýšené postavení a moc získal k užitku Izraele božskou prozřetelností, a proto není zapotřebí hledat nějakou jinou příčinu v podobě přátelských „pastýřských králů“. (1Mo 45:7–9) Je však možné, že Manéthónova zpráva, na níž je teorie „Hyksósů“ ve skutečnosti založena, je prostě zkomolená tradice, která vznikla z dřívějších snah Egypťanů zamluvit události, které se v zemi odehrály v době, kdy tam pobývali Izraelité. Ohromný vliv, jaký na Egypt mělo Josefovo působení v postavení panovníka (1Mo 41:39–46; 45:26); dalekosáhlé změny, které přinesla jeho správa a které měly za následek, že Egypťané prodávali svou půdu, a dokonce sami sebe faraónovi (1Mo 47:13–20); dvacetiprocentní daň, kterou potom platili ze svého výtěžku (1Mo 47:21–26); 215 let, kdy Izraelité sídlili v zemi Gošen a kdy se podle faraónových slov nakonec stali početnějšími a mocnějšími než domorodé obyvatelstvo (2Mo 1:7–10, 12, 20); deset pohrom a zdrcující dopad, které tyto pohromy měly nejen na egyptské hospodářství, ale především na náboženství Egypťanů a na vážnost, které se těšili jejich kněží (2Mo 10:7; 11:1–3; 12:12, 13); exodus Izraele, k němuž došlo po smrti všech egyptských prvorozenců, a nakonec zničení elity egyptských vojenských sil v Rudém moři (2Mo 12:2–38; 14:1–28) — to všechno by od egyptských oficiálních míst jistě vyžadovalo nějaký pokus o vysvětlení.

Nemělo by se také zapomínat na to, že záznamy o dějinách jsou v Egyptě, stejně jako to bylo v mnoha zemích Středního východu, nerozlučně spjaty s kněžími, pod jejichž vedením byli písaři školeni. Bylo by nanejvýš neobvyklé, kdyby nebylo vymyšleno nějaké propagandistické vysvětlení, proč egyptští bohové nebyli schopni zabránit neštěstí, které Jehova Bůh způsobil Egyptu a jeho obyvatelům. V dějinách, dokonce i v novodobých dějinách, je mnoho případů, kdy pomocí takové propagandy byly překrouceny skutečnosti tak, že utlačovaní byli představeni jako utlačovatelé a nevinné oběti byly představeny jako nebezpeční a krutí agresoři. Pokud Josephus zaznamenal Manéthónovu zprávu (sepsanou více než tisíc let po exodu) alespoň do určité míry přesně, pak by mohlo jít o překroucené tradice, které Egypťané předávali z generace na generaci, aby vysvětlili základní prvky pravdivé biblické zprávy o pobytu Izraele v Egyptě. (Viz heslo EXODUS, Věrohodnost zprávy o exodu.)

Izrael v otroctví. Vzhledem k tomu, že Bible neuvádí ani jméno faraóna, který začal utlačovat Izraelity (2Mo 1:8–22), ani jméno faraóna, před něhož předstoupili Mojžíš a Áron a za jehož vlády došlo k exodu (2Mo 2:23; 5:1), a vzhledem k tomu, že buď byly tyto události schválně vypuštěny z egyptských záznamů, nebo byly záznamy o nich zničeny, není možné přesně určit, za které dynastie nebo za kterého faraóna uváděného světskými dějinami se tyto události odehrály. Za faraóna utlačovatele je často považován Ramesse (Ramses) II. (panovník 19. dynastie), a to na základě zmínky o tom, že izraelští dělníci vystavěli města Pitom a Raamses. (2Mo 1:11) Má se za to, že tato města byla vystavěna právě za vlády Ramesse II. V díle Archaeology and the Old Testament (s. 149) Merril Unger uvádí: „Ale vzhledem k tomu, že Raamses II. je notoricky znám tím, že si připisoval zásluhy za díla, která vykonali jeho předchůdci, je nanejvýš pravděpodobné, že tato města pouze přestavěl nebo rozšířil.“ Ostatně jménem „Rameses“ byla jedna celá oblast označována patrně už v době Josefa. (1Mo 47:11)

Prostřednictvím Mojžíše Bůh osvobodil izraelský národ z „domu otroků“ a „železné pece“, jak byl Egypt i později nazýván pisateli Bible. (2Mo 13:3; 5Mo 4:20; Jer 11:4; Mi 6:4) O čtyřicet let později začali Izraelité dobývat Kanaán. Tuto událost popisovanou v Bibli chtěli někteří znalci spojit s tím, co líčí takzvané el-amarnské tabulky, které byly nalezeny u Tell el-Amarny na Nilu, asi 270 km již. od Káhiry. Těchto 379 tabulek jsou dopisy, které psali různí kananejští a syrští panovníci (mimo jiné i panovníci z Hebronu, Jeruzaléma a Lakiše), a mnohé z nich byly adresovány vládnoucímu faraónovi (většinou Achnatonovi) a obsahovaly stížnosti na nájezdy a loupežné přepady „Chabirů“ (ʽapiru). Někteří učenci se tyto „Chabiry“ sice snažili ztotožnit s Hebrejci čili Izraelity, ale obsah dopisů tomu odporuje. Píše se v nich totiž, že Chabirové byli pouze nájezdníky, kteří byli někdy spojeni s určitými rivalskými kananejskými panovníky ve městech či v některých územích. K městům, která Chabirové ohrožovali, patřil Byblos v sev. Libanonu, který ležel daleko za hranicemi oblasti izraelských útoků. Dopisy také nelíčí nic, co by bylo srovnatelné s velkými bitvami a vítězstvími, kterých po exodu dosáhli Izraelité při dobývání Kanaánu. (Viz heslo HEBREJEC, „Chabirové“.)

Pobyt v Egyptě byl do paměti Izraelitů nesmazatelně vryt a zázračné vysvobození z této země bylo pravidelně připomínáno jako vynikající důkaz Jehovova Božství. (2Mo 19:4; 3Mo 22:32, 33; 5Mo 4:32–36; 2Kr 17:36; Heb 11:23–29) Odtud pochází vyjádření: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh, od egyptské země.“ (Oz 13:4; srovnej 3Mo 11:45.) Nepřekonala to ani jediná okolnost či událost až do doby, kdy jim vysvobození  z Babylóna poskytlo další důkaz o tom, že Jehova má moc osvobozovat. (Jer 16:14, 15) To, co v Egyptě zažili, bylo zapsáno do Zákona, který dostali (2Mo 20:2, 3; 5Mo 5:12–15); bylo to základem pro svátek Pasach (2Mo 12:1–27; 5Mo 16:1–3); vedlo je to v jejich jednání s cizími usedlíky (2Mo 22:21; 3Mo 19:33, 34) a s chudými, kteří se museli prodat do otroctví (3Mo 25:39–43, 55; 5Mo 15:12–15); poskytlo to právní základ pro výběr a posvěcení kmene Levi pro službu ve svatyni (4Mo 3:11–13). Na základě toho, že Izraelité byli jako cizí usedlíci v Egyptě, mohli být Egypťané, kteří splnili určité požadavky, přijati do sboru Izraele. (5Mo 23:7, 8) Kananejská království a národy sousedních zemí byly naplněny děsem a bázní kvůli zprávám, které slyšely o tom, jak Bůh projevil svou moc proti Egyptu a tak Izraeli připravil cestu k vítězství. (2Mo 18:1, 10, 11; 5Mo 7:17–20; Joz 2:10, 11; 9:9) Na tyto události se vzpomínalo ještě o staletí později. (1Sa 4:7, 8) Ve svých písních je celý izraelský národ opěvoval po celé své dějiny. (Ža 78:43–51; Ža 105 a 106; 136:10–15)

Po dobytí Kanaánu Izraelity. Nejstarší přímá egyptská zmínka o Izraeli pochází až z doby, kdy vládl faraón Merenptah, syn Ramesse II. (koncem 19. dynastie). Je to vlastně jediná přímá zmínka o Izraeli jakožto národu, která dosud byla ve starověkých egyptských záznamech nalezena. Merenptah se na jedné stéle oslavující jeho vítězství chvástá tím, že porazil různá města v Kanaánu, a potom prohlašuje: „Izrael je zpustošen, jeho semeno už není.“ I když je zřejmé, že jde o plané vychloubání, mohl by tento výrok být důkazem toho, že Izrael byl tehdy usídlen v Kanaánu. Pokud to tak bylo a pokud byl text správně rozluštěn, pak Izraelité museli Kanaán dobýt (1473 př. n. l.) někdy v době mezi vládou Achnatona (jemuž byla napsána velká část el-amarnských dopisů) a vládou Merenptaha (Achnatona řadí egyptologové do 18. a Merenptaha do 19. dynastie).

O tom, že by v období soudců nebo za vlády Saula a Davida byl nějaký kontakt mezi Izraelem a Egyptem, není žádná zpráva, kromě zmínky o zápasu jednoho z Davidových válečníků s Egypťanem „mimořádné velikosti“. (2Sa 23:21) Za Šalomounovy vlády (1037–998 př. n. l.) však byly vztahy mezi těmito dvěma národy na takové úrovni, že Šalomoun mohl uzavřít manželský svazek s faraónem tím, že si vzal za manželku jeho dceru. (1Kr 3:1) Bible však neuvádí, kdy tento nejmenovaný faraón dobyl Gezer, který dal své dceři jako svatební dar na rozloučenou čili jako věno. (1Kr 9:16) S Egyptem udržoval Šalomoun také obchodní styky — od Egypťanů nakupoval koně a válečné vozy egyptské výroby. (2Pa 1:16, 17)

Egypt však sloužil jako útočiště různým nepřátelům králů z Jeruzaléma. Do Egypta utekl Edomita Hadad potom, co Edom zpustošil David. I když Hadad byl Semita, faraón ho poctil tím, že mu dal dům, jídlo a půdu. Hadad se dokonce přiženil do královské rodiny a s jeho potomkem Genubatem se zacházelo jako s faraónovým synem. (1Kr 11:14–22) Později, za vlády Šišaka, se do Egypta na určitou dobu uchýlil Jeroboam, který se po Šalomounově smrti stal králem severního království Izraele. (1Kr 11:40)

Šišak (který je z egyptských záznamů znám jako Šešonk I.) založil libyjskou dynastii faraónů (22. dynastii), jejímž hlavním městem byla Búbastis ve vých. části Delty. V pátém roce vlády Šalomounova syna Rechoboama (993 př. n. l.) vtrhl Šišak se silným vojskem s dvoukolými vozy, kavalérií a pěšáky (patřili k nim i Libyjci a Etiopové) do Judy, dobyl mnoho měst, a dokonce ohrožoval i Jeruzalém. Díky Jehovovu milosrdenství nebyl Jeruzalém zpustošen, ale jeho velké bohatství bylo vydáno Šišakovi. (1Kr 14:25, 26; 2Pa 12:2–9) Na reliéfu na chrámové zdi v Karnaku je popsáno Šišakovo tažení a jsou tam vyjmenována města v Izraeli a Judě, která údajně byla dobyta.

Etiop Zerach, který proti judskému králi Asovi (967 př. n. l.) vytáhl s vojskem tvořeným milionem Etiopů a Libyjců, své tažení pravděpodobně zahájil v Egyptě. Jeho vojska se shromáždila v údolí Cefata jz. od Jeruzaléma a byla drtivě poražena. (2Pa 14:9–13; 16:8)

Další dvě století byli Juda a Izrael útoku ze strany Egypťanů ušetřeni. V tomto období Egypt patrně zažíval značné vnitřní zmatky, protože některé dynastie vládly současně. Mezitím se do popředí dostávala Asýrie jako nejvlivnější světová velmoc. Jejím vazalským králem se stal Hošea, poslední král desetikmenného království Izraele (asi 758–740 př. n. l.), který se potom pokusil zlomit asyrské jho tím, že se tajně spolčil s egyptským králem Soem. Tento pokus však selhal a izraelské severní království Asýrii brzy podlehlo. (2Kr 17:4)

Zdá se, že Egypt se tehdy dostal pod silnou nadvládu núbijských (etiopských) panovníků, protože 25. dynastie je označována jako dynastie etiopská. Rabšake, mnohomluvný úředník asyrského krále Senacheriba, řekl obyvatelům města Jeruzaléma, že spoléhat se na pomoc Egypta je jako spoléhat se na ‚nalomený rákos‘. (2Kr 18:19–21, 24) Etiopský král Tirhaka, který v té době (732 př. n. l.) přitáhl do Kanaánu a dočasně soustředil pozornost Asyřanů a jejich vojska na sebe, je obvykle ztotožňován s etiopským panovníkem Egypta, faraónem Taharkou. (2Kr 19:8–10) Zdá se, že tento názor je potvrzen tím, co dříve prorokoval Izajáš (Iz 7:18, 19), totiž že Jehova „zahvízdá na mouchy, které jsou na nejzazším konci nilských kanálů v Egyptě, a na včely, které jsou v asyrské zemi“, což bude mít za následek, že se tyto  dvě mocnosti střetnou v judské zemi, která tak bude vystavena útisku ze dvou stran. Franz Delitzsch k tomu uvedl: „Symboly odpovídají také přírodním podmínkám obou zemí: moucha bažinatému Egyptu hemžícímu se hmyzem . . . a včela hornatější, lesnaté Asýrii.“ (Commentary on the Old Testament, 1973, sv. VII, Isaiah, s. 223)

Je zřejmé, že ve svém prohlášení proti Egyptu Izajáš předpovídá neklidné poměry, které v Egyptě převládaly ve druhé polovině osmého a na začátku sedmého století př. n. l. (Iz 19) Popisuje občanskou válku, rozklad a to, že v Egyptě válčí „město proti městu, království proti království“. (Iz 19:2, 13, 14) Novodobí historikové zjišťují, že v této době panovaly v různých částech země současně různé dynastie. Opěvovaná „moudrost“ a ‚nehodnotní bohové a zaklínači‘ neochrání Egypt před jeho vydáním do „ruky tvrdého pána“. (Iz 19:3, 4)

Vpád Asyřanů. Asyrský král Esar-chaddon (současník judského krále Manasseho [716–662 př. n. l.]) vpadl do Egypta, dobyl Memfidu v Dolním Egyptě a mnoho obyvatel poslal do vyhnanství. Tehdejším faraónem byl patrně stále ještě Taharka (Tirhaka).

Poslední asyrský král Aššurbanipal Egypt znovu napadl a vydrancoval město Théby (biblický No-amon) v Horním Egyptě, kde se nacházely největší egyptské chrámové poklady. I v tomto případě je z Bible patrné, že to postihlo také Etiopy, Libyjce a další africké národy. (Na 3:8–10)

Asyrské posádky byly z Egypta později staženy a země znovu začala částečně získávat svou dřívější prosperitu a moc. Když Asýrie podlehla Médům a Babylóňanům, měl Egypt (za podpory žoldnéřských vojsk) dost síly na to, aby vytáhl asyrskému králi na pomoc. Egyptská vojska vedl faraón Neko (II.). Cestou však u Megidda narazil na judskou armádu krále Josijáše, s níž se proti své vůli musel utkat v bitvě; Judu porazil a způsobil tak Josijášovu smrt. (2Kr 23:29; 2Pa 35:20–24) O tři měsíce později (v roce 628 př. n. l.) sesadil Neko z judského trůnu Josijášova syna a nástupce Jehoachaza a nahradil ho Jehoachazovým bratrem Eljakimem (který byl přejmenován na Jehojakima). Jehoachaza odvedl jako zajatce do Egypta. (2Kr 23:31–35; 2Pa 36:1–4; srovnej Ez 19:1–4.) Juda se v této době stala poplatným státem Egypta — první částka, kterou zaplatila, by dnes činila téměř 1 046 000 dolarů. Do tohoto období také spadá marný útěk proroka Urijáše do Egypta. (Jer 26:21–23)

Poražen Nebukadnecarem. Snahy Egypta znovu ovládnout Sýrii a Palestinu ovšem trvaly jen krátce. Egypt byl odsouzen k tomu, aby podle Jehovova proroctví, které už dříve oznámil Jeremjáš (25:17–19), vypil hořký pohár porážky. Pád Egypta začal tím, že byl u Karkemiše na řece Eufrat drtivě poražen Babylóňany pod vedením Nebukadnecara jakožto korunního prince. Tato událost, k níž došlo v roce 625 př. n. l., je popsána jak u Jeremjáše 46:2–10, tak i v Babylónské kronice.

Nebukadnecar — nyní už jako babylónský král — potom zabral Sýrii a Palestinu a Juda se stala vazalským státem Babylóna. (2Kr 24:1) Egypt učinil poslední pokus o udržení své moci v Asii. Vojenská síla faraóna (jeho jméno není v Bibli uvedeno) vytáhla z Egypta, aby poskytla vojenskou pomoc vyžádanou králem Sedekjášem, který se v letech 609–607 př. n. l. vzbouřil proti Babylónu. To však přineslo pouze dočasnou úlevu od obléhání Babylóňany. Egyptská vojska byla přinucena odtáhnout a Jeruzalém byl ponechán zničení. (Jer 37:5–7; Ez 17:15–18)

Navzdory Jeremjášovu důraznému varování (Jer 42:7–22) uprchl ostatek obyvatel Judy do Egypta, kde hledal útočiště, a velmi pravděpodobně se připojil k Židům, kteří v této zemi již žili. (Jer 24:1, 8–10) Městy, která jsou v Bibli konkrétně uvedena jako místa, kde se usídlili, byl Tachpanches, což bylo zjevně opevněné město v oblasti Delty (Jer 43:7–9), Migdol a Nof, který je považován za Memfidu (dřívější hlavní město Dolního Egypta) (Jer 44:1; Ez 30:13). Tito utečenci tedy nyní v Egyptě mluvili „jazykem Kanaánu“ (což nepochybně byla hebrejština). (Iz 19:18) V Egyptě pošetile obnovili stejné modlářské zvyklosti, které přivodily Jehovův soud nad Judou. (Jer 44:2–25) Ale když Nebukadnecar vytáhl proti Egyptu a dobyl ho, dostihlo izraelské utečence splnění Jehovových proroctví. (Jer 43:8–13; 46:13–26)

Byl nalezen jeden babylónský text, který pochází z 37. roku Nebukadnecarovy vlády (588 př. n. l.) a který se zmiňuje o tažení proti Egyptu. Není možné přesně říci, zda se v něm mluví o původním dobytí Egypta, nebo pouze o nějaké další vojenské akci. V každém případě Nebukadnecar získal egyptské bohatství jako mzdu za vojenské služby, které prokázal jakožto vykonavatel Jehovova rozsudku nad Tyrem, nepřítelem Božího lidu. (Ez 29:18–20; 30:10–12)

U Ezekiela 29:1–16 je předpověděno zpustošení Egypta, které mělo trvat 40 let. K tomu mohlo dojít potom, co Nebukadnecar dobyl Egypt. Některá pojednání sice poukazují na to, že za vlády Chofrova následníka Amasise (Ahmóse II.) se Egyptu po 40 let mimořádně dobře dařilo, ale tyto komentáře se opírají hlavně o svědectví Hérodota, který Egypt navštívil více než o 100 let později. K tomu, co Hérodotos o tomto období („sajském období“) napsal, se vyjadřuje Encyclopædia Britannica (1959, sv. 8, s. 62): „Jeho údaje se v porovnání se sporými místními důkazy neprokazují jako zcela spolehlivé.“ Učenec  F. C. Cook ve svém biblickém komentáři (Commentary) poukazuje na to, že se Hérodotos nezmiňuje dokonce ani o Nebukadnecarově útoku na Egypt, a potom říká: „Je známo, že Hérodotos sice věrně zaznamenal všechno, co slyšel a viděl v Egyptě, ale pokud jde o jeho informace o uplynulých dějinách, byl odkázán na to, co mu řekli egyptští kněží, jejichž historky převzal se slepou důvěřivostí . . . Celým [Hérodotovým] vyprávěním o Apriésovi [Chofrovi] a Amasisovi prolíná tolik rozporů a legend, že se odůvodněně zdráháme přijmout tento příběh jako autentickou historii. Není nijak neobvyklé, že se kněží snažili zakrýt zneuctění, které národ utrpěl tím, že se dostal pod cizí jho.“ (Poznámka B, s. 132) I když tedy světské dějiny neposkytují jasný důkaz, že se proroctví splnilo, můžeme se spolehnout na to, že biblická zpráva je přesná.

Pod perskou nadvládou. Egypt se později stal podporovatelem Babylóna v boji proti nastupující médo-perské velmoci. V roce 525 př. n. l. si však egyptskou zemi podrobil Kambýses II., syn Kýra Velikého, a tak se Egypt dostal pod nadvládu Perské říše. (Iz 43:3) Mnoho Židů z Egypta nepochybně odešlo a vrátilo se do své rodné země (Iz 11:11–16; Oz 11:11; Ze 10:10, 11), ale jiní v Egyptě zůstali. Tak vznikla židovská osada na Elefantině (egyptsky Jeb), což je ostrov na Nilu ležící nedaleko Asuánu, asi 690 km již. od Káhiry. Cenné papyry, které zde byly nalezeny, odhalují, jaké poměry převládaly v pátém století př. n. l., přibližně v té době, kdy v Jeruzalémě působili Ezra a Nehemjáš. V těchto aramejsky psaných dokumentech se vyskytuje jméno Sanballata ze Samaří (Ne 4:1, 2) a jméno velekněze Jochanana. (Ne 12:22) Zajímavý je také úřední výnos vydaný za vlády Dareia II. (423–405 př. n. l.), v němž bylo nařízeno, že tato kolonie má slavit „svátek nekvašených chlebů“. (2Mo 12:17; 13:3, 6, 7) Pozoruhodné je také časté používání jména Jahu, což je tvar jména Jehova (nebo Jahve; srovnej Iz 19:18). Jsou však i četné důkazy toho, že náboženství těchto Židů bylo ovlivněno pohanským způsobem uctívání.

Pod vládou Řeků a Římanů. Peršany byl Egypt ovládán až do doby, kdy ho v roce 332 př. n. l. dobyl Alexandr Veliký. Ten ho pravděpodobně osvobodil od perského jha, ale na druhé straně jednou provždy ukončil vládu egyptských faraónů. Mocný Egypt se tak skutečně stal „poníženým královstvím“. (Ez 29:14, 15)

Za Alexandrovy vlády bylo založeno město Alexandrie a po Alexandrově smrti vládli v zemi Ptolemaiovci. Ptolemaios I. dobyl v roce 312 př. n. l. Jeruzalém a Juda byla až do roku 198 př. n. l. provincií ptolemaiského Egypta. Nadvládu nad Palestinou Egypt ztratil v dlouhém boji s říší Seleukovců v Sýrii, když syrský král Antiochos III. nakonec porazil armádu Ptolemaia V. Egypt pak byl pod stále větším vlivem Říma. V rozhodující bitvě u Aktia, k níž došlo v roce 31 př. n. l., opustila Kleopatra flotilu svého římského milence Marka Antonia a ten byl nakonec poražen Octavianem, prasynovcem Julia Caesara. Octavianus dobyl Egypt v roce 30 př. n. l. a Egypt se stal římskou provincií. Do této římské provincie uprchl Josef s Marií a malým Ježíšem, aby unikli Herodovu výnosu o vyvraždění malých chlapců, a vrátili se odtud až po Herodově smrti. Tak se splnila Ozeášova slova: „Zavolal jsem svého syna z Egypta.“ (Mt 2:13–15; Oz 11:1; srovnej 2Mo 4:22, 23.)

„Egyptský“ buřič, se kterým si vojenský velitel v Jeruzalémě spletl Pavla, byl pravděpodobně Egypťan, o němž se zmiňuje Josephus. (Válka židovská, II, 254–263) Povstání, které vyvolal, vypuklo údajně za Neronovy vlády a za působení Felixe jako místodržitele v Judeji. Tyto okolnosti odpovídají zprávě ve Skutcích 21:37–39; 23:23, 24.

Když byl v roce 70 n. l. podruhé zničen Jeruzalém, tentokrát Římany, došlo k dalšímu splnění proroctví z 5. Mojžíšovy 28:68, protože mnoho Židů, kteří přežili, bylo odvedeno do Egypta jako otroci. (Válka židovská, VI, 418)

Další prorocké a symbolické zmínky. Velké množství zmínek o Egyptu je v poselstvích soudu, která jsou vyjádřena symbolickou řečí. (Ez 29:1–7; 32:1–32) Pro Izraelity představoval Egypt vojenskou sílu a moc dosažitelnou politickými svazky. Závislost na Egyptu se tedy stala symbolem závislosti na lidské moci místo na Jehovovi. (Iz 31:1–3) Ale ve slovech u Izajáše 30:1–7 Jehova ukázal, že moc Egypta byla spíše zdánlivá než skutečná. Nazývá Egypt „Raab — jsou pro sezení nehybně [„Raab nedělá nic“, JB]“. (Srovnej Ža 87:4; Iz 51:9, 10.) Kromě četných odsouzení však Bible obsahuje také sliby, že mnozí z „Egypta“ poznají Jehovu, takže bude dokonce řečeno: „Požehnaný buď můj lid, Egypt.“ (Iz 19:19–25; 45:14)

O Egyptu se mluví jako o součásti říše symbolického ‚krále jihu‘. (Da 11:5, 8, 42, 43) Ve Zjevení 11:8 je nevěrný Jeruzalém, kde byl Pán Ježíš Kristus přibit na kůl, „v duchovním smyslu“ nazván Egypt. Toto označení je vhodné, když uvážíme, že nevěrný Jeruzalém v náboženském ohledu utlačoval a zotročoval Židy. Kromě toho v Egyptě byly zabity první oběti Pasach, a v Jeruzalémě byl zabit protiobrazný beránek Pasach, Ježíš Kristus. (Jan 1:29, 36; 1Ko 5:7; 1Pe 1:19)

Cenné nálezy papyrů. Neobvykle suchá půda v Egyptě napomohla tomu, že se dochovaly papyrové rukopisy, které by ve vlhčím prostředí byly zničeny. Od druhé poloviny 19. století tam bylo objeveno mnoho papyrů, mezi nimi i značný počet biblických papyrů, například soubor Chestera Beattyho. Tyto papyry jsou obzvláště důležitými pojítky mezi  původním textem Svatého Písma a pozdějšími pergamenovými opisy.

[Vyobrazení na straně 428]

Socha, která je symbolem toho, jak Amon chrání faraóna

[Vyobrazení na straně 429]

Pohroma v podobě moru, který Jehova seslal na egyptský dobytek, zneuctila egyptského boha Apise, který je zobrazován jako býk

[Vyobrazení na straně 430]

Sfinga obrovských rozměrů působí dojmem strážce pyramid v Gíze

[Vyobrazení na straně 431]

Obrovské sochy u Abú Simbelu vytvořené na počest Ramesse II.