1. Jeden z pěti synů Sema; pocházely z něho ‚rodiny podle svých jazyků, po svých zemích, podle svých národů‘. (1Mo 10:22, 31; 1Pa 1:17) Jména Elamových synů nejsou výslovně uvedena; jeho jménem se však označuje jak národ, tak i území na jv. hranici Mezopotámie.

Historicky byla jménem Elam označována oblast, která se dnes nazývá Chúzestán a leží v jz. části Íránu. Rozkládala se v ní úrodná planina na vých. straně údolí dolního Tigridu zavodňovaná řekami Kárún a Karchán (Karche) a patrně se táhla až do hor, s nimiž na S a V tato planina sousedí; o těchto dvou hranicích však je nejméně dokladů. Tvrdí se, že v těchto horách leželo území, které se jmenovalo Anšan a o němž nápisy říkají, že v rané době bylo částí Elamu. Elam ležel v nejvýchodnějším cípu Úrodného půlměsíce, a zaujímal proto do jisté míry postavení jakéhosi pohraničí; byla to jedna z oblastí, v nichž se na území obývaném a většinou také ovládaném semitskými kmeny tyto semitské kmeny střetávaly nebo také mísily s kmeny potomků ostatních Noemových synů, převážně z rodu Jafeta.

Asyřané a Babylóňané označovali zemi Elam výrazem elamtu a klasičtí řečtí spisovatelé ji nazývali Elymais a někdy také „Susiana“ podle města Susa neboli Šušan, kdysi patrně hlavního města Elamu. Pod vládou Perské říše byla Susa (Šušan) královským městem. (Ne 1:1; Es 1:2) Ležela na obchodních cestách, které vedly na JV a také nahoru na Íránskou plošinu. Asyrští a babylónští panovníci se snažili tyto obchodní cesty ovládnout, a proto se Elam často stával cílem jejich nájezdů.

Jazyk. V odborných publikacích se v článcích o Elamu obvykle tvrdí, že pisatel První Mojžíšovy uvedl Elama pod Semem jen z důvodů politických nebo zeměpisných, protože — podle jejich názoru — obyvatelé Elamu nebyli Semité. Tento názor opírají o tvrzení, že jazyk Elamitů nebyl semitský. Výzkumy však ukazují, že nejstarší nápisy nalezené v zeměpisné oblasti označované jako Elam, jsou „pouze seznamy předmětů v podobě obrázkových znaků zaznamenaných na hliněných tabulkách, přičemž počet jednotlivých předmětů je vedle nich vyznačen jednoduchým systémem čárek, kroužků a polokroužků . . . tehdejší seznamy jsou pouze hospodářského nebo správního rázu“. (Semitic Writing, G. R. Driver, Londýn, 1976, s. 2, 3) Je logické, že tyto nápisy by mohly být označeny jako „elamské“ jen v tom smyslu, že byly nalezeny na území Elamu.

Zastánci názoru, že Elamité nepatřili k semitským národům, se tedy opírají především o pozdější klínopisné nápisy, o nichž se tvrdí, že pocházejí z pozdního období druhého tisíciletí př. n. l., a také o nápis na Behistúnském skalním monumentu (ze šestého století př. n. l.), který obsahuje paralelní texty ve staroperštině, akkadštině a „elamštině“. Tvrdí se, že klínopisné nápisy, jež jsou přisuzovány Elamitům, jsou psány aglutinačním jazykem (v němž jsou kořenná slova spojována ve slova složená, čímž se liší od jazyků flexívních). Filologům se dosud nepodařilo dokázat, že by „elamština“ byla příbuzná nějakému jinému známému jazyku.

Při posuzování těchto informací je nutno pamatovat na to, že území, v němž se nakonec usadili potomci Elama, mohlo být ještě před elamským osídlením, nebo dokonce současně s ním, obydleno i jinými národy, stejně jako byl Babylón v rané době osídlen nesemitskými Sumery. Encyclopædia Britannica (1959, sv. 8, s. 118) uvádí: „Celá země [označovaná jako Elam] byla osídlena rozmanitými kmeny, jež mluvily většinou aglutinačními dialekty, ačkoli obyvatelé západních území byli Semité.“ (Kurzíva od nás; MAPA a TABULKA, sv. 1, s. 329)

Klínopisné nápisy nalezené na území Elamu samy o sobě nedokazují, že by skuteční Elamité byli nesemitského původu; svědčí o tom celá řada historických příkladů národů, které pod vlivem cizí nadvlády nebo díky infiltraci cizích národů přijaly cizí jazyk za vlastní. Existují také příklady starověkých národů, které kromě svého vlastního jazyka používaly při obchodních nebo mezinárodních stycích jazyk jiný; mnoha národům sloužila jako lingva franka například aramejština. „Chetité“ z Karatepe psali dvojjazyčné nápisy (patrně v osmém století př. n. l.) v „chetitském“ hieroglyfickém písmu a ve staré féničtině. V Persepoli, perském královském městě, bylo nalezeno asi 30 000 hliněných tabulek z doby perského krále Dareia I. Byly napsány převážně v jazyce, který je označován jako „elamština“, ačkoli Persepolis se za elamské město nepovažuje.

Další doklad toho, že přehled národů uvedený v 10. kapitole 1. Mojžíšovy by neměl být považován pouze za přehled zeměpisný, ale že má být považován za přehled skutečných rodopisů, poskytují tesané sochy elamských králů; podle názoru archeologů pocházejí až z doby Sargona I. (který údajně panoval ve druhé polovině třetího tisíciletí). Tyto sochy nejenže představují typické akkadské (semitské asyrsko-babylónské) postavy, ale nesou také akkadské nápisy. (The Illustrated Bible Dictionary, J. D. Douglas, ed., 1980, sv. 1, s. 433)

Dějiny. O Elamu jako o zemi nebo národu je v Bibli první zmínka v souvislosti s dobou Abrahama (2018–1843 př. n. l.), kdy ‚elamský král‘ Kedorlaomer společně s králi, s nimiž byl ve spojenectví, vytáhl proti koalici kananejských králů v oblasti Mrtvého moře. (1Mo 14:1–3) Kedorlaomer je označen jako  vůdce tohoto spojenectví a jako panovník, který si kananejské krále udržoval v područí a nyní je potrestal. (1Mo 14:4–17) Takové vojenské tažení, které oběma směry mohlo znamenat cestu dlouhou celkem asi 3 200 km, nebylo ani v tehdejší době pro mezopotamské krále ničím neobvyklým. Světské dějiny potvrzují, že v oblasti Mezopotámie získal Elam začátkem druhého tisíciletí př. n. l. na určitou dobu nadvládu. Elamský státní úředník Kudur-Mabuk, kterému se podařilo zmocnit se významného města Larsa (na Eufratu, sev. od Uru), ustanovil v tomto městě za krále svého syna Warad-Sina. Je zajímavé, že jak jméno Warad-Sin, tak i Rim-Sin (Warad-Sinův bratr, který se stal králem po něm) jsou semitská jména; je to dalším potvrzením toho, že v Elamu semitský prvek existoval.

Do tohoto období elamské nadvlády v Babylónii zasáhl Chammurabi a dočasně ji ukončil; teprve ve druhé polovině druhého tisíciletí př. n. l. se Elamu podařilo Babylón dobýt a na několik století se opět chopit moci. Tvrdí se, že právě v té době byla z Babylónie do Susy přenesena stéla obsahující slavný Chammurabiho zákoník; v Suse ji objevili novodobí archeologové.

Nebukadnecar I. (nikoli ten Nebukadnecar, který o několik století později zničil Jeruzalém) si opět Elam podrobil, ale i potom se Elam často podílel na mocenských bojích mezi Asýrií a Babylónem. Teprve asyrští panovníci Senacherib a Aššurbanipal (Asenappar) elamská vojska porazili a část obyvatelstva přesídlili do měst v Samaří. (Ezr 4:8–10) Do Elamu pak byli posláni izraelští zajatci jako vyhnanci. (Iz 11:11) Toto podrobení Elamu je živě popsáno v nápisech asyrských panovníků.

Po pádu Asyrské říše se Elam patrně dostal pod nadvládu jafetskou (árijskou). Tvrdí se, že Médové a Peršané se o několik století dříve usadili v oblasti Íránské plošiny a Médové za vlády Kyaxara bojovali společně s Babylóňany, aby dobyli asyrské hlavní město Ninive. Daniel 8:2 patrně poukazuje na to, že se Elam potom stal babylónskou správní oblastí. Nevíme přesně, jaké bezprostřední účinky na Elam měl pád Asýrie, ale Peršanům se zřejmě podařilo odejmout Elamu území nazývané Anšan; perští panovníci Teispes (Čišpiš), Kýros I., Kambýses a Kýros II. byli totiž jednotlivě označováni titulem „král Anšanu“. Někteří znalci se sice domnívají, že se dobytím Anšanu splnilo Jeremjášovo proroctví o Elamu (Jer 49:34–39), ale většina odborníků usuzuje, že Teispes dobyl Anšan mnoho let před tím, než bylo — asi v roce 617 př. n. l. — proneseno toto proroctví.

U Izajáše 22:4–6 je uvedena Izajášova prorocká výstraha, že mezi těmi, kdo napadnou Judu a Jeruzalém, budou elamští lučištníci. Bylo také prorokováno, že se Elamité spojí s Médií a společně vyplení Babylón (539 př. n. l.) a že Médie již v té době bude pod vládou Peršana Kýra II., „krále Anšanu“. (Iz 21:2) Elamité tedy přispěli k tomu, že Izraelité byli propuštěni z vyhnanství. Elam však v různých dobách uzavíral spojenectví s nepřáteli Božího lidu, a proto měl být společně s ostatními národy v ustanovený čas přinucen pít pohár Boží zloby a odejít do šeolu. (Jer 25:17, 25–29; Ez 32:24)

V den Letnic roku 33 n. l. byli Elamité mezi mnoha tisíci lidmi, kteří slyšeli poselství, jež učedníci pronášeli v jazyce, jímž se tehdy v Elamu běžně mluvilo. (Sk 2:8, 9) Elamité jako národ a lid však již dnes neexistují, což odpovídá proroctví u Jeremjáše 49:34–39.

2. Levitský strážce brány za vlády Davida, syn Mešelemjáše z rodiny Korachovců. (1Pa 25:1; 26:1–3)

3. Syn Šašaka a představený kmene Benjamín. (1Pa 8:24, 25, 28)

4. Předek jedné izraelské rodiny, z níž se 1 254 potomků vrátilo z Babylóna se Zerubbabelem (Ezr 2:1, 2, 7; Ne 7:12) a z níž později skupina 71 mužů doprovázela Ezru. (Ezr 8:7) Někteří z jeho potomků byli mezi muži, kteří souhlasili s tím, že pošlou pryč své cizozemské manželky (Ezr 10:19, 26), a jeden zástupce této rodiny podepsal úmluvu uzavřenou v době Nehemjáše. (Ne 10:1, 14)

5. Muž označený jako ‚druhý Elam‘; rovněž hlava rodiny, ze které stejný počet potomků, totiž 1 254, doprovázel Zerubbabela do Judy. (Ezr 2:31; Ne 7:34)

6. Levita, který byl přítomen při zasvěcení jeruzalémské zdi, jež vykonal Nehemjáš. (Ne 12:27, 42)