Nejdelší a nejdůležitější řeka jz. Asie. Její turecký název Firat Nehri velmi připomíná hebrejský název Perathʹ a staroperský název Ufratu. První zmínka o této řece je v 1. Mojžíšově 2:14, kde se o ní mluví jako o jedné ze čtyř řek, které pramenily v Edenu.

 Hraniční čára území, které bylo přiděleno Izraeli. Když Bůh uzavřel smlouvu s Abrahamem, řekl mu, že jeho semeni dá zemi „od řeky Egypt až k velké řece, k řece Eufrat“. (1Mo 15:18) Tento slib zopakoval izraelskému národu. (2Mo 23:31; 5Mo 1:7, 8; 11:24; Joz 1:4) V 1. Paralipomenon 5:9 se píše, že v období před Davidovou vládou určití Rubenovi potomci rozšířili území, které obývali, „až tam, kde se vstupuje do pustiny u řeky Eufrat“. Ovšem k Eufratu je to z území „východně od Gileadu“ (1Pa 5:10) asi 800 km, a proto to možná prostě znamená, že Rubenovci své území vých. od Gileadu rozšířili až k okraji Syrské pouště, která dále pokračuje k Eufratu. (He uvádí „až tam, kudy se přichází na step [táhnoucí se] od řeky Eufratu“; podle JB „k začátku pouště, která končí u řeky Eufratu“.) Zdá se tedy, že k definitivnímu splnění Jehovova slibu došlo teprve za vlády Davida a Šalomouna, kdy se hranice Izraelitů rozšířily tak, že jejich panství zabíralo území aramejského království Coba, a sahalo tedy až k břehům Eufratu, velmi pravděpodobně v té jeho části, která protékala sev. Sýrií. (2Sa 8:3; 1Kr 4:21; 1Pa 18:3–8; 2Pa 9:26) Eufrat byl význačným vodním tokem, a proto byl často označován pouze jako ‚Řeka‘. (Joz 24:2, 15; Ža 72:8)

Prameny řeky a její tok. Eufrat, který je dlouhý asi 2 700 km, má dva hlavní prameny. Jeden je znám jako Karasu a vyvěrá v sv. Turecku asi 100 km od jv. cípu Černého moře. Druhý, Murat Nehri, pramení asi uprostřed mezi jezerem Van a horou Ararat. Přibližně v polovině vzdálenosti mezi oběma řekami leží údolí řeky Araks, o níž se někteří znalci domnívají, že má spojitost s řekou Gichon uvedenou v 1. Mojžíšově 2:13. Karasu a Murat Nehri tečou téměř rovnoběžně směrem na Z a nedaleko města Keban, v nadmořské výšce asi 610 m, se nakonec stékají.

V tomto místě, kde se řeky spojují, začíná vlastní Eufrat. Od pramene Murat Nehri má řeka za sebou už asi 640 km hornatým terénem; zde se její tok stáčí směrem k J a na tomto úseku dlouhém asi 480 km je přerušen četnými vodopády a peřejemi. Nakonec, sev. od místa, kde ležel starověký Karkemiš (dnešní Džerablus), vtéká do syrské roviny.

Brod u Karkemiše. Karkemiš ovládal hlavní brod, který při přechodu ze sev. Mezopotámie do sev. Sýrie používaly armády či karavany. Bylo to významné pevnostní město, které se později dostalo pod nadvládu Asyřanů. (Iz 10:5–9) Kolem roku 629 př. n. l. ho dobyl faraón Neko. Cestou do Karkemiše zaútočil u Megidda na vojsko Josijáše a tohoto judského krále zabil. (2Kr 23:29; 2Pa 35:20–24) O tři až čtyři roky později (v roce 625 př. n. l.) překročila Eufrat Nebukadnecarova vojska a u Karkemiše Egypťany porazila. Tím začal naprostý úpadek egyptské nadvlády v Sýrii a Palestině. (Jer 46:2, 6, 10; 2Kr 24:7)

Od Karkemiše k Perskému zálivu. U Karkemiše je Eufrat vzdálen jen asi 160 km od Středozemního moře; řeka se potom ale stáčí směrem k JV a míří k Perskému zálivu vzdálenému asi 1 100 km. „Střední“ část Eufratu teče z Karkemiše až k městu Hit v kraji živičných pramenů a přibírá vody řek Balich a Chábúr. Pod Hitem Eufrat protéká úrodnou mezopotamskou rovinou a asi 80 km od Hitu, nedaleko Bagdádu, se na vzdálenost 40 km přibližuje k řece Tigris. V dolní části svého toku se Eufrat rozlévá do rozsáhlých bažin a do zničených kanálů a teče jen velmi zvolna.

Nedaleko Basry se Eufrat a Tigris nakonec spojují a od soutoku až k Perskému zálivu je tento tok znám jako Šatt-al-Arab. Plinius a další starověcí historikové uvádějí, že Eufrat původně ústil do moře samostatně, ne společně s Tigridem. (Naturalis historia, VI, XXVI, 128–131) Převládá všeobecný názor, že bahno naplavované oběma řekami vytvořilo v sev. části Perského zálivu deltu a že původní pobřeží bylo mnohem dále na S a možná sahalo až ke starověkému městu Ur Chaldejců, které bylo prvním domovem Abrahama.

Stav vody na Eufratu je nejnižší v září. Voda potom postupně stoupá až do května, kdy dosáhne svého normálního kulminačního bodu. Když na jaře taje sníh, dochází k záplavám. To, že se Eufrat i Tigris každoročně vylévají ze svých břehů, bylo důvodem, proč Izajáš popsal Babylónii jako ‚mořskou pustinu‘. (Iz 21:1, 2) Tyto záplavy byly ve starověku regulovány hrázemi a propustěmi, kudy se voda odváděla do zavodňovacích kanálů a záchytných nádrží. Tyto kanály tvořily zavodňovací systém mezi Eufratem a Tigridem a zajišťovaly úrodnost velké části dolní Babylónie. Během staletí se většina kanálů zanesla a stala se neprůchodnými a to mělo nepříznivý dopad na zemědělství. K postupné zkáze kdysi úrodného údolí přispělo také hromadění solí v půdě, k němuž docházelo v důsledku zavlažování.

Důležitá města. Na březích Eufratu leželo mnoho starověkých měst, mezi nimi i Ur, Erek, Kiš a Babylón. Tok řeky se patrně posunul poněkud na Z, takže většina starověkých míst nyní leží několik kilometrů vých. od řeky.

Velké město Babylón bylo původně postaveno po obou stranách Eufratu a vody řeky byly využity k vytvoření širokého a hlubokého příkopu, který obklopoval celé město, a také k vytvoření sítě kanálů uvnitř městských hradeb. Při pádu Babylóna v roce 539 př. n. l. odvedl Kýros vody Eufratu tak, že jeho vojska mohla říčním korytem vpochodovat do nic netušícího města. Vody Eufratu tedy byly  ‚vysušeny‘. (Iz 44:27, 28; 45:1) Ve Zjevení 16:12 je symbolicky prorokováno, že stejný účinek bude mít vylití ‚misky‘ šestého anděla „na velkou řeku Eufrat“. V následující kapitole je popsáno zničení symbolického „Velkého Babylóna“, o němž je řečeno, že „sedí na mnohých vodách“, které představují „lidi a zástupy a národy a jazyky“. (Zj 17:1, 5, 15–18)

Hranice; Jeremjášova cesta k Eufratu. Řeka Eufrat sloužila jako sev. hranice oblasti Palestiny a Sýrie, hranice, o niž bojoval Egypt a Babylón, a podobně v době Perské říše sloužila k oddělení Východu a Západu, což je naznačeno vyjádřením „za Řekou“. (Ezr 4:10, 11; 5:3; 6:6; Ne 2:7) Časem tvořil Eufrat také vých. hranici Římské říše.

Předmětem určitých debat byl text u Jeremjáše 13:1–7. Jeremjáš by totiž cestou z Jeruzaléma k Eufratu, dokonce i kdyby šel k nejblíže položenému místu, které bylo na J od Karkemiše, musel urazit více než 500 km tam a 500 km zpět. Ze zprávy vyplývá, že Jeremjáš tuto cestu pravděpodobně podnikl dvakrát (i když se nemluví o tom, kolik času mezitím uplynulo). V překladu Jewish Publication Society je zde prostě transliterováno hebrejské slovo „Perath“. Někteří znalci se tedy domnívají, že tímto slovem není myšlen Eufrat, ale městečko Para (Joz 18:23), které leželo nedaleko Anatotu, několik kilometrů od Jeruzaléma. Ale to, že se jméno Perathʹ (Eufrat) opakuje ve zprávě u Jeremjáše čtyřikrát, jasně ukazuje, že se toto místo významným způsobem vztahovalo k ději prorockého obrazu. V souvislosti s touto událostí by neznámá vesnice Para sotva měla nějaký zvláštní význam. Někteří znalci sice poukazují na to, že se slovem Perathʹ není v tomto textu použito hebrejské slovo na·harʹ (řeka), ale je třeba uvést, že chybí také u Jeremjáše 51:63, kde se však jasně mluví o řece Eufrat. Zdá se tedy, že není žádný důvod pro závěr, že se ve zprávě u Jeremjáše 13:1–7 mluví o něčem jiném než o Eufratu.

Je docela možné, že Jeremjáš skryl opasek nedaleko řeky, totiž přibližně v oblasti, kde babylónská vojska pod vedením Nebukadnecara překročila Eufrat při tažení, které nakonec vedlo ke zničení Judy a Jeruzaléma. Ať to však bylo jakkoli, tato Jeremjášova cesta (nebo možná dvě cesty) k Eufratu jistě měla (měly) dát zvláštní váhu výstražnému poselství, které tak mělo být předáno duchovně zkaženému lidu v judském království. (Srovnej Jer 2:18, 19.)