Vysvobození izraelského národa z otroctví v Egyptě. Když Jehova slíbil Abrahamovi (před rokem 1933 př. n. l.), že jeho semeno zdědí zemi, řekl mu: „Jistě věz, že se tvé semeno stane cizím usedlíkem v zemi, která není jejich, a budou jim muset sloužit, a ti je jistě budou trápit po čtyři sta let. Ale soudím národ, kterému budou sloužit, a potom vyjdou s mnohým zbožím . . . Ale oni se sem vrátí ve čtvrté generaci, protože provinění Amorejců se ještě nedokončilo.“ (1Mo 15:13–16)

Je jasné, že období 400 let trápení mohlo začít, až když se objevilo slíbené „semeno“. Abraham sice navštívil Egypt už dříve, v době, kdy byl v Kanaánu hlad, a zažil tam určité těžkosti s faraónem, ale tehdy byl ještě bezdětný. (1Mo 12:10–20) Když mu bylo 86 let (v roce 1932 př. n. l.), tedy nedlouho potom, co Bůh mluvil o 400 letech trápení, egyptská otrokyně a konkubína porodila Abrahamovi syna Išmaela. Ale o 14 let později (1918 př. n. l.) se Abrahamově svobodné manželce Sáře narodil syn Izák, a toho Bůh označil jako syna, jehož prostřednictvím přijde slíbené Semeno. Ještě však nenastal Bohem stanovený čas, aby Abraham nebo jeho semeno dostali zemi Kanaán, a proto, jak Bůh předpověděl, byli ‚cizími usedlíky v zemi, která nebyla jejich‘. (1Mo 16:15, 16; 21:2–5; Heb 11:13)

Kdy k exodu došlo. Kdy tedy nastalo a kdy skončilo období 400 let trápení? Podle židovské tradice se těchto 400 let počítá od narození Izáka. Ale první skutečné trápení nastalo v den, kdy byl Izák odstaven. Důkazy poukazují na to, že trápení začalo roku 1913 př. n. l., kdy Izákovi bylo asi 5 let a Išmaelovi asi 19 let. Tehdy Išmael, „ten, kdo se narodil podle způsobu těla, začal pronásledovat toho, kdo se narodil podle způsobu ducha“. (Ga 4:29) Išmael, který byl napůl Egypťan, si ze žárlivosti a nenávisti začal z malého Izáka ‚tropit žerty‘; šlo však více než jen o dětské sváry. (1Mo 21:9) Jiné překlady popisují Išmaelovo jednání jako ‚posmívání‘. (KB, Pent) Trápení Abrahamova semene v průběhu Izákova života pokračovalo. Když Izák dospěl, Jehova mu  požehnal, ale přesto Izáka pronásledovali obyvatelé Kanaánu, a kvůli těžkostem, které mu působili, byl nucen stěhovat se z místa na místo. (1Mo 26:19–24, 27) Nakonec, když byl Izákův syn Jákob v pokročilém věku, přišlo předpověděné „semeno“ do Egypta, kde se usadilo. Časem se z tohoto „semene“ stali otroci.

Na základě jakého vnitřního důkazu je v Bibli stanovena doba, kdy Izraelité odešli z Egypta?

Období 400 let trápení tedy trvalo od roku 1913 př. n. l. do roku 1513 př. n. l. Bylo to také období milosti neboli Boží shovívavosti, které Bůh projevil Kananejcům, jejichž předním kmenem byli Amorejci. V roce 1513 př. n. l. měl být ukončen jejich přestupek; je zřejmé, že si zasloužili, aby byli úplně vypuzeni ze země. V tomto směru Bůh učinil první krok tím, že svou pozornost obrátil na svůj lid v Egyptě, vysvobodil je z otroctví a nechal je vyjít zpět do Zaslíbené země. (1Mo 15:13–16)

Období 430 let. Další časový údaj je vyjádřen ve výroku ve 2. Mojžíšově 12:40, 41: „A přebývání izraelských synů, kteří bydleli v Egyptě, trvalo čtyři sta třicet let. A stalo se na konci čtyř set třiceti let, dokonce právě toho dne se stalo, že všechna Jehovova vojska vyšla z egyptské země.“ V poznámce pod čarou ke 2. Mojžíšově 12:40 je o vyjádření „kteří bydleli“ řečeno: „V heb[rejštině] je toto sloveso v pl[urálu]. Vztažné zájmeno ʼašerʹ, zde ‚kteří‘, je možné vztáhnout spíše na ‚izraelské syny‘ než na ‚přebývání‘.“ V řecké Septuagintě zní 40. verš takto: „Ale doba přebývání izraelských synů, po kterou bydleli v egyptské zemi a v zemi Kanaán, [byla] čtyři sta a třicet let.“ Samaritánský Pentateuch zde uvádí: „ . . . v zemi Kanaán a v egyptské zemi.“ Ze všech těchto překladů vyplývá, že období 430 let zahrnuje delší časové období než dobu přebývání Izraelitů v Egyptě.

Apoštol Pavel ukazuje, že toto období dlouhé 430 let (v 2Mo 12:40) začalo stvrzením platnosti abrahamské smlouvy a skončilo exodem. Pavel napsal: „Dále říkám: Pokud jde o [abrahamskou] smlouvu, kterou Bůh dříve uvedl v platnost, Zákon, jenž vznikl o čtyři sta třicet let později [ve stejném roce jako byl exodus], ji nečiní neplatnou, takže by zrušil slib. Jestliže je totiž dědictví díky zákonu, již není díky slibu; kdežto Bůh je laskavě dal Abrahamovi skrze slib.“ (Ga 3:16–18)

Kolik času tedy uplynulo od stvrzení abrahamské smlouvy do doby, kdy se Izraelité přestěhovali do Egypta? V 1. Mojžíšově 12:4, 5 se dozvídáme, že když opustil Charan a cestou do Kanaánu přešel Eufrat, bylo Abrahamovi 75 let. Tehdy nabyla platnost abrahamská smlouva, slib, který Abrahamovi Bůh předtím dal v Uru Chaldejců. Z rodopisných záznamů v 1. Mojžíšově 12:4; 21:5; 25:26 a z Jákobova výroku v 1. Mojžíšově 47:9 je patrné, že od stvrzení platnosti abrahamské smlouvy do doby, kdy se Jákob se svou rodinou přestěhoval do Egypta, uplynulo 215 let. Z toho vyplývá, že Izraelité žili v Egyptě ve skutečnosti 215 let (1728–1513 př. n. l.). Toto číslo odpovídá i jiným chronologickým údajům.

Od exodu po stavbu chrámu. S tím se shodují a dokazují to další dva chronologické údaje. Šalomoun začal stavět chrám ve čtvrtém roce svého kralování (1034 př. n. l.) a v 1. Královské 6:1 je řečeno, že to bylo „ve čtyřstém osmdesátém roce“ po exodu (1513 př. n. l.).

‚Asi 450 let.‘ Dále je tu řeč, kterou Pavel pronesl před posluchači v Antiochii v Pisidii a která je zaznamenaná ve Skutcích 13:17–20. Pavel tam mluvil o období „asi čtyř set padesáti let“. Své pojednání o dějinách Izraelitů začíná dobou, kdy Bůh „vyvolil naše praotce“, tedy dobou, kdy se jako slíbené semeno narodil Izák (1918 př. n. l.). (Izákovo narození definitivně vyřešilo otázku, koho Bůh uzná jako semeno; byly o tom totiž pochybnosti, protože Sára byla neplodná.) Po tomto časovém údaji Pavel začíná vypočítávat to, co Bůh udělal ve prospěch svého vyvoleného národa do doby, kdy „jim dával soudce až do proroka Samuela“. Období „asi čtyř set padesáti let“ tedy začíná evidentně Izákovým narozením v roce 1918 př. n. l. a končí rokem 1467 př. n. l. čili 46 let po exodu v roce 1513 př. n. l. (přitom 40 let strávili Izraelité putováním v pustině a 6 let dobýváním Kanaánu). (5Mo 2:7; 4Mo 9:1; 13:1, 2, 6; Joz 14:6, 7, 10) Tak se dojde k celkovému počtu let, který jasně odpovídá zaokrouhlenému číslu ‚asi čtyři sta padesát let‘, jak to uvedl apoštol. Oba tyto chronologické údaje tedy podporují to, že rok 1513 př. n. l. byl rokem, kdy došlo k exodu, a jsou také v souladu s biblickou chronologií týkající se izraelských králů a soudců. (Viz heslo CHRONOLOGIE, Od roku 1943 př. n. l. až po exodus.)

Jiné názory. Někteří kritikové jsou toho názoru, že datum 1513 př. n. l., kdy mělo dojít k exodu, a následně i datum 1473 př. n. l., 40 let po exodu, kdy Izraelité měli dobývat Kanaán a kdy mělo padnout Jericho, je příliš časné; kritikové uvádějí, že tyto události nastaly až někdy ve 14., nebo dokonce 13. století př. n. l. Někteří archeologové sice tvrdí, že Jericho padlo ve 13. století př. n. l., ale toto tvrzení nezakládají na starověkých historických dokumentech nebo dokladech, ale na nálezech keramiky. Výpočty časových období vycházející z nalezené keramiky jsou nepochybně velmi spekulativní, což dokazuje výzkum v Jerichu. Na základě tamních nálezů  došli archeologové k protichůdným závěrům a datům. (Viz hesla ARCHEOLOGIE, Rozdíly v datování; CHRONOLOGIE, Archeologické datování.)

Podobné je to s egyptology. Jejich datování egyptských dynastií se liší o celá století, a tak pro nějaké specifické období jsou jejich časové údaje nepoužitelné. Z tohoto důvodu tedy není možné spolehlivě uvést, který faraón panoval v době exodu; podle některých znalců to byl Thutmóse III., podle jiných Amenhotep II., Ramesse II. atd., ale ve všech případech stojí tyto údaje na vratkém základě.

Věrohodnost zprávy o exodu. Proti zprávě o exodu bývá namítáno, že se o něm egyptští faraónové nezmínili v žádném záznamu. Ale to není nic neobvyklého, protože i králové novějších dob zaznamenávali pouze svá vítězství, a ne své porážky a často se snažili vymazat jakoukoli historickou zmínku, která vrhá nepříznivé světlo na ně, na jejich národ či na ideologii, kterou se pokoušeli vštípit svému lidu. Dokonce i v nedávné minulosti se panovníci snažili vymazat z dějin díla a jméno svých předchůdců. Všechno, co bylo shledáno trapným nebo odporným, bylo z egyptských nápisů vypuštěno nebo co možná nejdříve vymazáno. Příkladem je jméno a vyobrazení královny Hatšepsut (Hatšepsowet), jež nechal její následník Thutmóse III. odsekat ze záznamu na skalním monumentu, který byl objeven v Dér el-Bahrí v Egyptě. (Viz Archaeology and Bible History, J. P. Free, 1964, s. 98 a fotografie naproti s. 94.)

Egyptský kněz Manéthó, který evidentně nenáviděl Židy, psal v řečtině kolem roku 280 př. n. l. Manéthóna cituje židovský historik Josephus; uvádí jeho výrok, že předkové Židů „vešli po myriádách do Egypta a podrobili si jeho obyvatele“. Potom Josephus píše, že Manéthó „dále připouští, že později byli vypuzeni ze země, osídlili území dnešní Judeje, založili Jeruzalém a postavili chrám“. (Proti Apiónovi, I, 228 [26])

Manéthónova zpráva je všeobecně sice velmi nehistorická, ale významné je, že se zmiňuje o tom, že Židé byli v Egyptě a že z něho vyšli. V dalších spisech, jak uvádí Josephus, Manéthó ztotožňuje Mojžíše s egyptským knězem Osarsifem a ukazuje, že i když to na egyptských monumentech není zaznamenáno, Židé v Egyptě byli a Mojžíš byl jejich vůdcem. Josephus mluví o dalším egyptském historikovi Chaeremonovi, který napsal, že Josef a Mojžíš byli vyhnáni z Egypta ve stejné době; Josephus se také zmiňuje o Lýsimachovi, který tvrdí něco podobného. (Proti Apiónovi, I, 228, 238 [26]; 288, 290 [32]; 299 [33]; 304–311 [34])

Počet těch, kdo vyšli z Egypta. Ve 2. Mojžíšově 12:37 je uveden zaokrouhlený počet 600 000 „zdatných pěších mužů“, kromě „maličkých“. Ze zprávy ve 4. Mojžíšově 1:2, 3, 45, 46 vyplývá, že při sčítání lidu, které bylo provedeno rok po exodu, bylo napočítáno 603 550 mužů nad 20 let kromě Levitů (4Mo 2:32, 33); těch bylo 22 000 mužů od jednoměsíčního výše. (4Mo 3:39) Hebrejský výraz geva·rimʹ (zdatní muži) se nevztahuje na ženy. (Srovnej Jer 30:6.) Výraz ‚maličcí‘ je překladem hebrejského slova taf a je jím myšlen ten, kdo chodí cupitavými krůčky. (Srovnej Iz 3:16.) Většina těchto „maličkých“ musela být nesena nebo přinejmenším nemohla pochodovat celou cestu.

„Ve čtvrté generaci.“ Nesmíme zapomenout, že Jehova řekl Abrahamovi, že ve čtvrté generaci se jeho potomci vrátí do Kanaánu. (1Mo 15:16) Během 430 let, která uplynula od doby, kdy vešla v platnost abrahamská smlouva, do exodu, se vystřídaly více než čtyři generace, dokonce i když bereme v úvahu vysoký věk, kterého se, jak uvádí biblická zpráva, lidé tehdy dožívali. Izraelité však v Egyptě žili ve skutečnosti pouze 215 let. ‚Čtyři generace‘ od jejich příchodu do Egypta je tedy možné na základě příkladu jednoho izraelského kmene, kmene Levi, počítat takto: (1) Levi, (2) Kehat, (3) Amram a (4) Mojžíš. (2Mo 6:16, 18, 20)

Počet těch, kdo vyšli z Egypta, totiž 600 000 zdatných mužů, kromě žen a dětí, ukazuje na to, že Izraelitů mohlo být více než tři miliony. Někteří znalci to sice zpochybňují, ale tento počet není nesmyslný. Přestože od Leviho k Mojžíšovi byly pouze čtyři generace, mohl, vzhledem ke své dlouhověkosti, každý z těchto mužů vidět několik generací nebo několik skupin dětí, které se narodily za jeho života. I dnes má šedesátiletý či sedmdesátiletý člověk často vnuky, a dokonce pravnuky, a tak žijí čtyři generace současně.

Nebývalý nárůst jejich počtu. Zpráva uvádí: „A izraelští synové se stali plodnými a začali se hemžit; a dál se množili a zcela mimořádnou měrou se stávali mocnějšími, takže se jimi zaplnila země.“ (2Mo 1:7) Stali se tak početnými, že egyptský král řekl: „Pohleďte, lid izraelských synů je početnější a mocnější, než jsme my.“ „Ale čím víc je utlačovali, tím víc se množili a tím víc se rozšiřovali, takže se kvůli izraelským synům děsili až k nevolnosti.“ (2Mo 1:9, 12) To, jak mohlo dojít k takovému nárůstu mužské populace, který dosáhl počtu 600 000, je možné pochopit, když si také uvědomíme, že existovala polygamie, muži měli konkubíny a někteří Izraelité se oženili s Egypťankami.

Do Egypta odešlo 70 duší z Jákobovy domácnosti; mezi nimi jsou započítáni i ti, kdo se narodili krátce po příchodu do Egypta. (1Mo 46) Když Jákoba, jeho 12 synů, jeho dceru Dinu, jeho vnučku Serachu,  tři Leviho syny a možná ještě další nepočítáme mezi hlavy rodin, kterých začalo v Egyptě přibývat, zůstane nám z počtu 70 pouze 50 osob. (Leviho synové jsou z tohoto výčtu vyňati, protože Levité nebyli později započítáni do počtu 603 550 osob.) Vyjdeme-li tedy z tohoto velmi umírněného odhadu 50 mužů, kteří byli hlavami rodin, a vezmeme-li v úvahu biblický výrok, že „izraelští synové se stali plodnými a začali se hemžit; a dál se množili a zcela mimořádnou měrou se stávali mocnějšími, takže se jimi zaplnila země“ (2Mo 1:7), můžeme snadno vysvětlit, jak je možné, že v době exodu bylo mezi Izraelity 600 000 mužů ve vojenském věku, což bylo 20 až 50 let. Uvažujme ještě o další skutečnosti:

Vzhledem k tomu, že Izraelité tehdy měli velké rodiny, a vzhledem k tomu, že chtěli mít děti, aby se splnil Boží slib, není nerozumné, abychom v našem výpočtu počítali s tím, že každý muž, který byl hlavou rodiny, přivedl mezi 20. a 40. rokem svého života na svět průměrně deset dětí (zhruba polovina z nich byli chlapci). Abychom ve svém výpočtu byli umírnění, můžeme uvažovat, že každý z těch původních padesáti mužů, kteří se stali hlavou rodiny, začal mít děti až 25 let po příchodu do Egypta. A protože smrt nebo jiné okolnosti mohly některým mužským potomkům zabránit v tom, aby se vůbec dožili produktivního věku, nebo mohly způsobit, že přestali děti plodit dříve, než dosáhli věkové hranice 40 let, kterou jsme si stanovili, můžeme také o 20 procent snížit počet mužských potomků, kteří se stali otci. Jednoduše řečeno to znamená, že v období 20 let se původním 50 předpokládaným hlavám rodin narodilo místo 250 synů pouze 200 synů, kteří měli své vlastní potomky.

Faraónovo nařízení. Ještě je tu však jiný činitel, který je možné vzít v úvahu, totiž faraónovo nařízení, aby po narození byly zabity všechny děti mužského rodu. Zdá se, že tento výnos nebyl tak účinný a platil jen krátkou dobu. Áron se narodil o tři roky dříve než Mojžíš (čili v roce 1597 př. n. l.) a tehdy žádné takové nařízení evidentně neplatilo. Z Bible jasně vyplývá, že toto faraónovo nařízení nepřineslo očekávané výsledky. Hebrejky Šifra a Pua, které pravděpodobně byly představenými porodních bab a na ostatní porodní báby dohlížely, královo nařízení nedodržovaly. Je zřejmé, že Šifra a Pua o tomto nařízení ani neinformovaly porodní báby, které jim byly podřízeny. Výsledkem bylo, že „lid se stával početnějším a stával se velmi mocným“. Faraón celému svému lidu potom přikázal, aby každého novorozeného izraelského syna hodili do Nilu. (2Mo 1:15–22) Ale nezdá se, že by obyvatelé Egypta měli Hebrejce v takové nenávisti. Mojžíše zachránila dokonce faraónova dcera. Možná faraón také brzy došel k závěru, že kdyby jeho nařízení platilo dále, přišel by o značné množství otroků. Víme, že faraón, za jehož vlády došlo k exodu, později odmítl Hebrejce propustit, protože mu byli jako otroci velmi užiteční.

Abychom došli ještě k umírněnějšímu počtu, můžeme téměř o třetinu snížit počet chlapců, kteří zůstali naživu v období pěti let; tak vezmeme v úvahu možné účinky faraónova neúspěšného výnosu.

Výpočet. I když jsme provedli tuto redukci, počet obyvatel musel díky Božímu požehnání velmi rychle růst. Z následující tabulky je patrné, kolik dětí se během každého pětiletého období od roku 1563 př. n. l. (tedy 50 let před exodem) až do roku 1533 př. n. l. (čili dvacet let před exodem) mohlo narodit:

PŘÍRŮSTEK V POČTU MUŽŮ

př. n. l.

počet narozených synů

1563 až 1558

47 350

1558 až 1553

62 300

1553 až 1548

81 800

1548 až 1543

103 750

1543 až 1538

133 200

1538 až 1533

172 250

—

Celkem 600 650*

* teoretický počet mužů ve věku 20 až 50 let v době exodu (1513 př. n. l.)

Je možné si povšimnout, že i nepatrná úprava ve výpočtu, například zvýšení průměrného počtu synů narozených mužskému potomku o jednoho, by toto číslo zvýšila více než o milion.

Kolik bylo lidí, kteří pod Mojžíšovým vedením odešli z Egypta?

Kromě těch 600 000 tělesně zdatných mužů, o nichž se mluví v Bibli, to byl velký počet starých mužů a ještě větší počet žen a dětí a „ohromná smíšená společnost“ Neizraelitů. (2Mo 12:38) Celkový počet těch, kdo vyšli z Egypta, byl tedy pravděpodobně více než tři miliony lidí. Proto nás nepřekvapuje, že příslušníci egyptského královského dvora nechtěli tak velký zástup otroků nechat odejít. Znamenalo to totiž velkou hospodářskou ztrátu.

Biblická zpráva potvrzuje, že mezi Izraelity byl značný počet bojeschopných mužů: „Moab se lidu velmi polekal, protože jich bylo mnoho; a Moab se začal děsit izraelských synů až k nevolnosti.“ (4Mo 22:3) Strach Moabců byl samozřejmě vyvolán částečně tím, že Jehova ve prospěch Izraelitů udělal mnoho zázraků, ale také tím, že jich byl velký počet,  což by se nedalo říci o národu, jehož příslušníků by bylo jen několik tisíc. Jejich počet se během putování pustinou změnil jen velmi málo, protože mnoho Izraelitů zemřelo v pustině pro svou nevěrnost. (4Mo 26:2–4, 51)

Při sčítání lidu krátce po exodu byli Levité počítáni zvlášť; těch, kterým bylo od jednoho měsíce výše, bylo 22 000. (4Mo 3:39) Někdo by se mohl zeptat, proč ve všech ostatních kmenech bylo prvorozených od jednoměsíčního výše pouze 22 273. (4Mo 3:43) To se dá snadno pochopit, když se vezme v úvahu skutečnost, že do tohoto počtu nebyly započítány hlavy rodin, že díky polygamii mohl mít každý muž mnoho synů, ale jen jednoho prvorozeného, a že se počítal prvorozený syn muže, ne ženy.

Sporné otázky, které vznikly. Nastal čas, aby Bůh v souladu se svým slibem, který dal Abrahamovi, osvobodil izraelský národ z egyptské „železné pece“. Na základě slibu daného Abrahamovi pohlížel Jehova na Izrael jako na svého prvorozeného syna. Jákob se svou domácností odešel do Egypta sice dobrovolně, ale jeho potomci se později stali otroky. Jakožto národ byli pro Jehovu stejně drahocenní jako prvorozený syn a Jehova měl zákonné právo osvobodit je z Egypta, aniž by musel zaplatit nějakou cenu. (5Mo 4:20; 14:1, 2; 2Mo 4:22; 19:5, 6)

Faraón se stavěl proti Jehovovu záměru a nechtěl propustit velký národ otroků. Navíc, když k němu přistoupil Mojžíš a v Jehovově jménu ho žádal, aby Izraelity poslal pryč, protože chtěli Jehovovi slavit v pustině svátek, faraón odpověděl: „Kdo je Jehova, že bych měl poslechnout jeho hlas a poslat Izrael pryč? Jehovu vůbec neznám.“ (2Mo 5:2) Faraón považoval za boha sám sebe a neuznával Jehovovu autoritu, přestože předtím nepochybně mnohokrát slyšel, že Hebrejci používali Boží jméno. To znal Jehovův lid už od začátku; Abraham Boha dokonce oslovoval jménem Jehova. (1Mo 2:4; 15:2)

Sporná otázka, kterou svým postojem a jednáním faraón vznesl, se týkala toho, kdo je pravý Bůh. Nyní bylo nutné, aby Jehova prokázal, že je vyvýšen nad egyptské bohy a nad faraóna, který byl jako bůh uctíván. Jehova to udělal tak, že na Egypt seslal deset ran, což vedlo k propuštění Izraelitů. (Viz heslo BOHOVÉ A BOHYNĚ, Deset ran.) Při poslední ráně, kterou byla smrt prvorozených, Jehova Izraelitům přikázal, aby během jídla Pasach byli připraveni na odchod z Egypta. Odcházeli sice ve spěchu, pobízeni Egypťany, kteří říkali: „Jsme všichni jako mrtví!“, ale neodešli s prázdnýma rukama. (2Mo 12:33) Vzali si svá stáda bravu a dobytka, moučné těsto, než zkvasilo, a díže. Kromě toho Egypťané dali Izraelitům všechno, o co požádali, dali jim stříbrné a zlaté předměty a oděvy. Mimochodem, tím Egypťany neokrádali. Ti totiž neměli právo udělat z Izraelitů otroky, a proto tomuto lidu dlužili mzdu. (2Mo 12:34–38)

Společně s Izraelity vyšla „ohromná smíšená společnost“. (2Mo 12:38) Všichni tito lidé byli ctiteli Jehovy, protože museli být připraveni odejít s Izraelity v době, kdy Egypťané pohřbívali své mrtvé. Také slavili Pasach, protože jinak by byli zaneprázdněni egyptskými smutečními a pohřebními rituály. Tuto společnost tvořili zčásti ti Egypťané, kteří byli s Izraelity nějak spřízněni manželstvím. Mnoho izraelských mužů se oženilo s Egypťankami a mnoho izraelských žen se vdalo za Egypťany. Typickým příkladem je muž, který byl v pustině usmrcen za to, že utrhal Jehovovu jménu. Jeho otcem byl jeden Egypťan a jeho matkou byla Šelomit z kmene Dan. (3Mo 24:10, 11) Je také možné si povšimnout, že Jehova dal trvalé pokyny, že až Izraelité budou v Zaslíbené zemi, mají cizí usedlíci a otroci jíst Pasach. (2Mo 12:25, 43–49)

Trasa exodu. Když se vydávali na cestu z Egypta, byli Izraelité jistě na různých místech a zpočátku nešli jako jedna skupina. Někteří se k hlavní skupině připojili teprve cestou. Východiskem jejich pochodu byl Rameses, a to buď město, nebo oblast tohoto jména, a první etapa cesty mířila do Sukkotu. (2Mo 12:37) Někteří učenci jsou toho názoru, že Izraelité vyšli ze všech částí země Gošen a v Sukkotu se sešli s Mojžíšem, který se na pochod vydal v Ramesesu. (MAPA, sv. 1, s. 536)

Izraelité odcházeli z Egypta sice ve spěchu a byli pobízeni Egypťany, ale v žádném případě nebyl jejich odchod neorganizovaný. „Avšak izraelští synové vyšli z egyptské země v bitevním šiku“, tedy patrně jako vojsko rozdělené na pět částí — s předvojem, zadním vojem, hlavní částí vojska a dvěma křídly. Izraelité neměli jako schopného vůdce pouze Mojžíše, ale své postavení vůdce dával najevo i Jehova, a to tím, že jim přinejmenším už při táboření v Ethamu opatřil oblačný sloup, který je vedl za dne a z kterého se stal ohnivý sloup, aby jim poskytoval světlo v noci. (2Mo 13:18–22)

Nejkratší cestou, která vedla po souši, by to z oblasti sev. od Memfidy až řekněme do Lakiše v Zaslíbené zemi bylo asi 400 km. Touto cestou by se však Izraelité dostali na pobřeží Středozemního moře a do země Filištínů a s nimi měli předkové Izraelitů, Abraham a Izák, v dřívější době potíže. Bůh věděl, že by útok Filištínů mohl Izraelity zbavit odvahy, protože neznali válčení a také s sebou měli své rodiny a stáda. Proto Izraelitům přikázal, aby se obrátili zpět a utábořili se před Pihachirotem mezi  Migdolem a mořem na dohled od Baal-cefonu. Zde se utábořili u moře. (2Mo 14:1, 2)

Přesnou trasu cesty, kterou se z Ramesesu k Rudému moři Izraelité vydali, dnes není možné s jistotou určit, protože nelze spolehlivě stanovit, kde ležela místa, která jsou uvedena v biblické zprávě. Většina odborných publikací ukazuje, že Izraelité šli krajem, který je dnes znám jako Vádí Tumilat v oblasti egyptské Delty. Ale profesor egyptologie John A. Wilson tvrdí: „Učenci se, žel, neshodují v tom, kde Rameses přesně ležel. Faraóni, kteří nesli jméno Ramesse, zejména Ramesse II., po sobě totiž často pojmenovávali různá města. Kromě toho byly odkazy na toto město vykopány v městech Delty a o těch nelze seriózně říci, že by byly místem, kde Rameses ležel.“ (The Interpreter’s Dictionary of the Bible, G. Buttrick, ed., 1962, sv. 4, s. 9)

Za Rameses byla pokládána různá místa. O těch se znalci sice nějaký čas domnívali, že jsou správná, ale pak je zavrhli kvůli jiným možnostem. Často je s Ramesesem ztotožňováno místo zvané Tanis (dnešní San el-Hagar), které leží několik kilometrů na J od města Port Said na pobřeží Středozemního moře, ale také Qantir, které leží asi o 24 km dále na J. Pokud jde o první lokalitu, Tanidu, je třeba uvést, že v jednom egyptském textu jsou Tanis a (Per) Rameses uvedeny jako dvě samostatná místa, tedy ne jako místa totožná, a že přinejmenším část materiálu, který byl v Tanidě objeven, dokazuje, že pochází z jiných míst. John A. Wilson proto dále tvrdí, že „nelze zaručit, že nápisy, na nichž je jméno Rameses uvedeno, z tohoto místa pocházejí“. Je možné říci, že nápisy vztahující se k Ramesse II., které byly v Tanidě a Qantiru nalezeny, pouze ukazují na určitou souvislost s tímto faraónem, ale nedokazují, že některé z těchto míst bylo biblickým městem Raamses, které dokonce ještě před narozením Mojžíše postavili jako skladištní místo Izraelité. (2Mo 1:11) Jak je uvedeno pod heslem RAAMSES, RAMESES, je pro názor, že Ramesse II. byl faraónem, za něhož došlo k exodu, jen málo důkazů.

Cesta přes Vádí Tumilat je považována za velmi pravděpodobnou také proto, že dnes je všeobecně přijímána teorie, že Izraelité ve skutečnosti nešli přes Rudé moře, ale prošli místem na S od Rudého moře. Někteří učenci dokonce zastávají názor, že Izraelité přešli jezero Serbonis u pobřeží Středozemního moře nebo přešli nedaleko tohoto jezera, takže po tom, co opustili Vádí Tumilat, se vydali na S směrem k pobřeží. Tento názor je v přímém rozporu s jednoznačným vyjádřením v Bibli, totiž že sám Bůh odvedl Izraelity z cesty, která by vedla do země Filištínů. (2Mo 13:17, 18) I jiní učenci tvrdí, že Izraelité putovali přes Vádí Tumilat, ale uvádějí, že „moře“, které přešli, bylo v oblasti Hořkých jezer sev. od Suezu.

Rudé moře, ne ‚rákosové moře‘. Tento názor se opírá o argument, že hebrejské slovo jam-sufʹ (překládané jako „Rudé moře“) znamená doslova „moře sítí, čili rákosů, sítin“, a že Izraelité tedy nepřešli rameno Rudého moře známé jako Suezský záliv, ale rákosové moře, nějaké bažinaté místo podobné takovým, jaká jsou například v oblasti Hořkých jezer. Tímto názorem však dávají najevo nesouhlas s překladateli starověké řecké Septuaginty, kteří slovo jam-sufʹ přeložili řeckým jménem e·ry·thraʹ thaʹlas·sa, jež znamená doslova „Rudé moře“. Mnohem důležitější však je, že jak Lukáš, který byl pisatelem Skutků (cituje Štěpána), tak i apoštol Pavel použili při líčení událostí exodu totéž řecké jméno. (Sk 7:36; Heb 11:29; viz heslo RUDÉ MOŘE.)

Navíc, kdyby Izraelité přešli pouze nějakou bažinu, nebyl by to žádný velký zázrak a nebylo by ani možné, aby Egypťané byli „pohlceni“ Rudým mořem, když je ‚vzdouvající se vody začaly přikrývat‘, takže šli dolů „do hlubin jako kámen“. (Heb 11:29; 2Mo 15:5) O tomto mocném zázraku se později zmiňovali nejen Mojžíš a Jozue, ale také apoštol Pavel, který řekl, že Izraelité byli pokřtěni v Mojžíše prostřednictvím oblaku a moře. Tato slova ukazují, že byli zcela obklopeni vodou — po obou stranách měli moře a nad nimi a za nimi byl oblak. (1Ko 10:1, 2) I z toho je možné vyvodit, že vody musely být mnohem hlubší než jsou v místě, které je možné přebrodit.

Určení trasy exodu je závislé do značné míry na dvou činitelích: kde tehdy bylo egyptské hlavní město a co to bylo za vody, které Izraelité přešli. Vzhledem k tomu, že Křesťanská řecká písma používají výraz „Rudé moře“, je pádný důvod věřit, že právě to byly vody, které Izrael přešel. Pokud jde o egyptské hlavní město, je nejpravděpodobnější, že to byla Memfis, protože po většinu egyptských dějin bylo toto město hlavním sídlem vlády. (Viz heslo MEMFIS.) Jestliže to byla Memfis, pak výchozím bodem exodu bylo místo ležící natolik blízko Memfidy, aby po půlnoci v noci Pasach mohl být Mojžíš zavolán k faraónovi a potom aby mohl včas dojít do Ramesesu, odkud se ještě před uplynutím 14. nisanu vydali Izraelité na cestu do Sukkotu. (2Mo 12:29–31, 37, 41, 42) Podle nejstarší židovské tradice, kterou zapsal Josephus, začal pochod v místě ležícím kousek na S od Memfidy. (Židovské starožitnosti, II, 315 [xv, 1])

Cesta přes Vádí Tumilat by byla tak daleko na S od Memfidy, že by výše popsané okolnosti byly nemožné. Mnoho dřívějších komentátorů mělo tedy za to, že museli jít jednou ze známých „poutnických“  cest napříč Egyptem, jako byla například El-hadžská cesta, která vede z Káhiry do Clysmy v horní části Suezského zálivu.

Ve kterém místě se Rudé moře rozdělilo, aby ho Izraelité mohli přejít?

Je třeba si povšimnout, že když na své cestě dorazili Izraelité na místo druhé zastávky, do Ethamu „na okraji pustiny“, nařídil Bůh Mojžíšovi, aby „se obrátili zpět a utábořili se před Pihachirotem . . . u moře“. Cílem tohoto manévru bylo, aby faraón dospěl k závěru, že Izraelité „putují zemí ve zmatku“. (2Mo 13:20; 14:1–3) Učenci, kteří El-hadžskou cestu považují za pravděpodobnou, ukazují, že hebrejské sloveso, jehož význam je „obrátit se zpět“, je jednoznačné a neznamená pouze „odchýlit se“ nebo „otočit se“, ale má spíše význam vrátit se či přinejmenším výrazně odbočit. Poukazují na to, že když se Izraelité dostali na místo ležící sev. od horní části Suezského zálivu, změnili trasu pochodu a stočili se k vých. straně Džebel ʽAtaqy, což je horské pásmo na záp. straně zálivu. Z tohoto místa by tak velký zástup, jakým Izraelité byli, pronásledovaný ze S, neměl kudy rychle uniknout; byl by zahnán do slepé uličky, protože by mu v cestě stálo moře.

Totéž uvádí židovská tradice prvního století n. l. (Viz heslo PIHACHIROT.) Mnohem důležitější však je, že tyto okolnosti, na rozdíl od oblíbených názorů mnoha učenců, odpovídají celkovému obrazu, který je vylíčen v samotné Bibli. (2Mo 14:9–16) Je zřejmé, že k přechodu muselo dojít dostatečně daleko od nejzazší části zálivu (či záp. ramene Rudého moře); jinak by totiž faraónova vojska mohla konec zálivu jednoduše obejít a snadno na Izraelity zaútočit na druhé straně. (2Mo 14:22, 23)

Jakmile se faraón dozvěděl, že Izraelité odešli, ihned začal o jejich propuštění uvažovat jinak. Ztráta tohoto národa otroků by jistě zasadila tvrdou ránu egyptskému hospodářství. Pro faraónovy dvoukolé vozy nebylo obtížné dostihnout celý stěhující se národ, zvláště když se Izrael ‚obrátil zpět‘. Faraón za Izraelity ihned směle vyrazil, povzbuzen vidinou, že pustinou putují ve zmatku. S elitní skupinou o 600 vybraných dvoukolých vozech, se všemi dalšími egyptskými dvoukolými vozy obsazenými válečníky, s kavaleristy a celou vojenskou silou dohonil Izraelity u Pihachirotu. (2Mo 14:3–9)

Ze strategického hlediska vypadalo postavení Izraelitů velmi zle. Bylo jasné, že jsou uvězněni mezi mořem a horami a v cestě zpět jim stojí Egypťané. V této zjevné pasti padl na Izraelity velký strach, a tak začali reptat na Mojžíše. V tuto chvíli zasáhl na ochranu Izraelitů Bůh — oblak, který měli vpředu, přemístil dozadu. Na jedné straně — směrem k Egypťanům — byla tma a na opačné straně oblak prozařoval Izraelitům noc. Zatímco oblak bránil Egypťanům v útoku, Mojžíš na Jehovův příkaz pozvedl svou hůl a vody moře se rozdělily, takže Izraelité mohli přejít po suchém mořském dně. (2Mo 14:10–21)

Šířka a hloubka místa, kde přešli. Vzhledem k tomu, že Izrael přešel moře za jedinou noc, dalo by se těžko předpokládat, že rozdělením vod vznikl jen úzký průchod. Je pravděpodobnější, že průchod byl široký nejméně 1 km. I kdyby taková skupina, která s sebou měla vozy, zavazadla a dobytek, šla v sevřeném šiku, dokonce i kdyby všichni byli seřazeni velmi těsně, zabrala by plochu přibližně 8 km² nebo i více. Zdá se tedy, že průchod v moři umožňoval Izraelitům přejít po dosti široké linii. Pokud tato linie byla asi 1,5 km, pak je pravděpodobné, že útvar, který Izraelité vytvořili, mohl být dlouhý nejméně asi 5 km. Pokud šli po linii 2,5 km, pak celý útvar mohl mít délku nejméně asi 3 km. Než by se takový útvar dostal na mořské dno a přešel po něm, trvalo by to několik hodin. I když Izraelité nešli zmateně, ale udržovali si svou vojenskou formaci, jistě pochodovali ve značném spěchu.

Nebýt oblaku, Egypťané by mnohé z nich snadno dostihli a zabili. (2Mo 15:9) Když se Izraelité dostali do moře, oblak, který byl za nimi, se přesunul dopředu. Egypťané tak mohli všechno vidět, a dali se tedy do pronásledování. I zde se ukazuje, že úsek suchého mořského dna musel být značně široký a dlouhý, protože faraónova vojenská síla byla obrovská. Egypťané byli rozhodnuti, že své bývalé otroky dopadnou a přivedou je zpět, a proto celé jejich vojsko postoupilo daleko do moře. Potom, za ranní hlídky, která trvala přibližně od 2.00 do 6.00 hodin, se Jehova podíval z oblaku a začal vrhat tábor Egypťanů do zmatku tím, že odebíral kola z jejich dvoukolých vozů. (2Mo 14:24)

Když se přiblížilo ráno, Izraelité se bezpečně dostali přes vých. břeh Rudého moře. Jehova pak Mojžíšovi přikázal, aby vztáhl svou ruku, aby se vody vrátily nad Egypťany. V tu chvíli „se moře začalo vracet do svého normálního stavu“ a Egypťané prchali, aby se s ním nestřetli. I tato skutečnost ukazuje, že rozdělené vody vytvořily širokou cestu, protože v úzkém průchodu by voda Egypťany ihned zaplavila. Egypťané prchali ze zavírajících se vodních stěn směrem k západnímu břehu, ale vody se dále sbíhaly, až jejich hlubiny úplně pokryly všechny válečné dvoukolé vozy a kavaleristy patřící k faraónovým vojenským silám; ani jeden z nich nezůstal.

 Je jasné, že v nějaké bažině by takové ohromující zaplavení nebylo možné. Navíc mělká bažina by nevyplavila mrtvá těla na břeh, jak se to skutečně stalo, takže „Izrael uviděl Egypťany mrtvé na mořském břehu“. (2Mo 14:22–31; MAPA a VYOBRAZENÍ, sv. 1, s. 537)

Vody „ztuhly“. Bible popisuje, že vzdouvající se vody ztuhly, aby Izraelité mohli projít. (2Mo 15:8) Toto slovo „ztuhly“ je použito v překladu American Standard Version, King James Version a v překladech J. N. Darbyho, I. Leesera, R. Knoxe a J. Rotherhama. Podle definice ve Webster’s Third New International Dictionary (1981) slovo „ztuhnout“ znamená „chladem nebo jakoby chladem se z kapalného skupenství přeměnit na skupenství pevné . . . : zmrznout . . . : udělat (tekutinu) vazkou nebo stejné konzistence jako želé; srazit, koagulovat“. Hebrejské slovo, které je zde přeloženo jako „ztuhly“, je použito u Joba 10:10, kde se mluví o srážení mléka. To, že vody ztuhly, tedy nutně neznamená, že vodní stěny zmrzly na kost, ale že výsledná ztuhlá hmota mohla mít stejnou konzistenci jako želatina nebo sražené mléko. Vody Rudého moře, které měli Izraelité po obou stranách, nebyly zadržovány něčím viditelným. Vypadaly tedy jako ztuhlé, sražené či zhoustlé, takže na obou stranách mohly zůstat stát jako stěny a nemohly se zřítit na Izraelity, které by zaplavily a zničily. Tak se to jevilo Mojžíšovi, když silný vých. vítr rozdělil vody a vysušil dno, které nebylo ani zablácené, ani zamrzlé, ale mohl po něm snadno přejít velký zástup lidí.

Cesta, která se jim v moři otevřela, byla natolik široká, že všichni Izraelité, kterých byly možná tři miliony, mohli do rána přejít na vých. břeh. Když pak na tomto břehu stáli a rozjímali o tom, jak Jehova nebývalým způsobem osvobodil celý národ ze světové velmoci, ztuhlé vody se na obou stranách začaly uvolňovat a pohybovat, začaly se valit na Egypťany a zaplavovat je. Izraelité si uvědomili, že se doslova splnila Mojžíšova slova: „Egypťany, které dnes opravdu vidíte, již neuvidíte, ne, už nikdy.“ (2Mo 14:13)

Tímto nápadným projevem své moci Jehova vyvýšil své jméno a osvobodil Izrael. Když se dostali do bezpečí na vých. břehu Rudého moře, Mojžíš začal izraelské syny vést v písni a jeho sestra, prorokyně Miriam, si vzala do ruky tamburínu a vedla všechny ženy s tamburínami v tanci a ony písní odpovídaly mužům. (2Mo 15:1, 20, 21) Izraelité tak byli úplně odděleni od svých nepřátel. Když vyšli z Egypta, nesměl jim ublížit ani člověk, ani zvíře; dokonce ani žádný pes na Izraelity nezavrčel, ani proti nim nepohnul svým jazykem. (2Mo 11:7) V příběhu o exodu sice není zmínka o tom, že by faraón osobně vešel se svými vojenskými silami do moře a byl tak zničen, ale Žalm 136:15 říká, že Jehova „setřásl faraóna a jeho vojenskou sílu do Rudého moře“.

Předobraz pozdějších událostí. Bůh vyvedl Izrael z Egypta přesně podle slibu, který dal Abrahamovi, a na izraelský národ pohlížel jako na svého syna, jak to řekl faraónovi: ‚Izrael je můj prvorozený.‘ (2Mo 4:22) Později Jehova řekl: „Když byl Izrael chlapec, tehdy jsem ho miloval, a zavolal jsem svého syna z Egypta.“ (Oz 11:1) Tento odkaz na exodus byl také proroctvím, které se splnilo za Herodových dnů; tehdy, po Herodově smrti, se Josef a Marie vrátili s Ježíšem z Egypta a usadili se v Nazaretu. Na tuto událost uplatnil toto Ozeášovo proroctví historik Matouš, když o Josefovi zapsal: „Zůstal tam až do Herodova skonu, aby se splnilo, co Jehova promluvil prostřednictvím svého proroka, když řekl: ‚Zavolal jsem svého syna z Egypta.‘“ (Mt 2:15)

Apoštol Pavel uvádí exodus mezi událostmi, které Izraelity postihovaly jako příklady či předobrazy. (1Ko 10:1, 2, 11) Zdá se tedy, že exodus byl symbolem něčeho významnějšího. Přirozený Izrael je v Bibli použit jako symbol duchovního Izraele, Božího Izraele. (Ga 6:15, 16) I Mojžíš mluvil o tom, že přijde prorok, který mu bude podobný. (5Mo 18:18, 19) Židé očekávali, že se tento člověk stane jejich velkým vůdcem a osvoboditelem. Apoštol Petr ukazuje, že větším Mojžíšem je Ježíš. (Sk 3:19–23) Vysvobození Izraele u Rudého moře a zničení egyptského vojska musí tedy mít význam v souvislosti se zázračným vysvobozením duchovního Izraele od jeho nepřátel, symbolického Egypta, vykonaným Ježíšem Kristem. A stejně jako čin, který Bůh provedl u Rudého moře, vedl k vyvýšení jeho jména, přinese mnohem větší splnění předobrazných událostí ještě větší a dalekosáhlejší věhlas Jehovovu jménu. (2Mo 15:1)