Významná náboženská sekta judaismu, která existovala v prvním století n. l. Někteří učenci tvrdí, že označení „farizeové“ znamená doslova „ti oddělení; separatisté“, což poukazuje možná na to, že se vyhýbali obřadní nečistotě nebo že se oddělovali od pohanů. Kdy tato sekta začala existovat, není přesně známo. Ze spisů židovského historika Josepha vyplývá, že už v době Jana Hyrkana I. (druhá polovina druhého století př. n. l.) byli farizeové vlivnou skupinou. Josephus napsal: „A jejich vliv na masy je tak velký, že dokonce i když mluví proti králi či veleknězi, ihned si získávají důvěru.“ (Židovské starožitnosti, XIII, 288 [x, 5])

Josephus také uvádí podrobnosti o náboženských názorech farizeů. Píše: „Věří, že duše mají schopnost přežít smrt a že ty, kdo žili cudně, a ty, kdo žili neřestně, čeká pod zemí buď trest, nebo odměna: věčné věznění je údělem ničemných duší, zatímco dobré duše budou moci snadno přejít do nového života.“ (Židovské starožitnosti, XVIII, 14 [i, 3]) „Každá duše prý je nesmrtelná, ale jen duše dobrých přecházejí do jiného těla; duše ničemů jsou trestány věčnými tresty.“ K jejich názoru na osud a prozřetelnost Josephus uvádí: „Činí vše závislým na osudu a na bohu. Činy spravedlivé i nespravedlivé záleží prý z největší části na lidech, že však ke všemu i osud napomáhá.“ (Válka židovská, II, 162, 163)

Křesťanská řecká písma ukazují, že farizeové se dvakrát týdně postili, puntičkářsky odváděli desátky (Mt 9:14; Mr 2:18; Lk 5:33; 11:42; 18:11, 12) a nesouhlasili s tvrzením saduceů, že „není vzkříšení ani anděl ani duch“. (Sk 23:8) Pyšnili se tím, že jsou spravedliví (ve skutečnosti však byli samospravedliví), a na obyčejné lidi pohlíželi svrchu. (Lk 18:11, 12; Jan 7:47–49) Aby ve druhých lidech vyvolali dojem, že jsou spravedliví, rozšiřovali svá pouzdra obsahující text Písma, která nosili jako talisman, a prodlužovali si třásně svých oděvů. (Mt 23:5) Milovali peníze (Lk 16:14), toužili po vynikajícím postavení a lichotivých titulech. (Mt 23:6, 7; Lk 11:43) Byli tak zaměřeni na uplatňování Zákona, že ten se stal lidu břemenem, protože farizeové trvali na tom, že musí být dodržován podle jejich představ a tradic. (Mt 23:4) Úplně ztratili ze zřetele důležité věci, totiž spravedlnost, milosrdenství, věrnost a lásku k Bohu. (Mt 23:23; Lk 11:41–44) Farizeové podnikali dlouhé cesty, aby činili proselyty. (Mt 23:15)

K hlavním sporným otázkám, o nichž se přeli s Kristem Ježíšem, patřilo zachovávání Sabatu (Mt 12:1, 2; Mr 2:23, 24; Lk 6:1, 2), lpění na tradicích (Mt 15:1, 2; Mr 7:1–5) a společenství s hříšníky a výběrčími daní (Mt 9:11; Mr 2:16; Lk 5:30). Farizeové si zřejmě mysleli, že se člověk znečistí společenstvím s lidmi, kteří nedodržují Zákon podle jejich představ. (Lk 7:36–39) Když se tedy Kristus Ježíš scházel, a dokonce jedl s hříšníky a výběrčími daní, měli proti tomu námitky. (Lk 15:1, 2) Podle farizeů Ježíš a jeho učedníci prý dělali chybu v tom, že si ruce nemyli v souladu s tradicemi. (Mt 15:1, 2; Mr 7:1–5; Lk 11:37, 38) Ježíš však odhalil jejich nesprávné uvažování a ukázal jim, že porušují Boží zákon tím, že lpí na tradicích vytvořených lidmi. (Mt 15:3–11; Mr 7:6–15; Lk 11:39–44) Místo aby se radovali z toho, že Kristus Ježíš o Sabatu zázračně uzdravoval, a místo aby za to chválili Boha, byli kvůli tomu, co považovali za porušení sabatního zákona, plni hněvu, a proto se radili, že Ježíše zabijí. (Mt 12:9–14; Mr 3:1–6; Lk 6:7–11; 14:1–6) Slepému muži, kterého Ježíš uzdravil v Sabatu, řekli o Ježíšovi: „To není člověk od Boha, protože nezachovává Sabat.“ (Jan 9:16)

Postoj, který farizeové projevovali, ukazoval, že ve svém nitru nejsou spravedliví a čistí. (Mt 5:20; 23:26) Stejně jako ostatní Židé i oni potřebovali pokání. (Srovnej Mt 3:7, 8; Lk 7:30.) Než by ho však činili, většina z nich raději zůstávala duchovně slepá (Jan 9:40) a jejich odpor k Božímu Synovi rostl. (Mt 21:45, 46; Jan 7:32; 11:43–53, 57) Někteří farizeové dokonce falešně obviňovali Ježíše z toho, že vyhání démony prostřednictvím panovníka démonů (Mt 9:34; 12:24) a že je falešný svědek. (Jan 8:13) Jistí farizeové se zase snažili Božího syna zastrašit (Lk 13:31), požadovali po něm, aby se jim prokázal nějakým znamením (Mt 12:38; 16:1; Mr 8:11), snažili se ho chytit v řeči (Mt 22:15; Mr 12:13; Lk 11:53, 54)  a zkoušeli ho tím, že se ho vyptávali na různé věci (Mt 19:3; 22:34–36; Mr 10:2; Lk 17:20). Ježíš je nakonec umlčel tím, že se jich zeptal, jak je možné, že Davidův pán je také Davidovým synem. (Mt 22:41–46) V davu, který se Ježíše později chopil v zahradě Getsemane, byli i farizeové. (Jan 18:3–5, 12, 13) Ti byli také mezi těmi, kdo žádali Piláta o zabezpečení Ježíšova hrobu, aby nikdo nemohl ukrást jeho tělo. (Mt 27:62–64)

V době pozemské služby Krista Ježíše měli farizeové takový vliv, že se lidé, kteří měli význačné postavení, dokonce báli Ježíše veřejně vyznat. (Jan 12:42, 43) Jedním z těchto bázlivých lidí byl evidentně Nikodém, který sám byl farizeem. (Jan 3:1, 2; 7:47–52; 19:39) Je možné, že mezi farizey byli i ti, kdo k Ježíšovi neprojevovali silný odpor, nebo ti, kdo se později stali křesťany. Například farizeus Gamaliel radil, aby křesťanům nebránili v jejich díle (Sk 5:34–39), a farizeus Saul (Pavel) z Tarsu se stal apoštolem Ježíše Krista. (Sk 26:5; Fil 3:5)