V době, kdy apoštol Pavel podnikal svou druhou misionářskou cestu, bylo toto město „předním [nebo prvním] městem makedonské oblasti“, ačkoli je zřejmé, že nebylo jejím hlavním městem. Leželo ve vých. části této oblasti, u sev. cípu Egejského moře, nedaleko oblasti Trácie. Pavel se plavil na lodi z Troady, přistál v Neapoli, která byla pro Filipy přístavním městem, a pak cestoval asi 15 km na SZ po Via Egnatia neboli Egnatijské silnici, což byla důležitá obchodní a vojenská silnice vedoucí z Asie do Říma, jež vedla horským průsmykem v nadmořské výšce asi 500 m dolů na filipskou pláň. (Sk 16:11, 12)

Město se rozkládalo u řeky Gangites na pahorku, který se zvedal nad planinou. Na J byla rozsáhlá bažina. Filipská akropole ležela na velké skále v sv. části města. Archeologický výzkum rozvalin ukazuje, že Egnatijská silnice vedla středem města a že se podél ní rozkládalo velké fórum. Amfipolis, kam se Pavel vydal z Filip, byla patrně hlavním městem této oblasti; ležela asi 50 km na JZ od Filip. Z Amfipole šel Pavel asi 50 km na J do Apollónie a odtud asi 60 km na Z do Tesaloniky, kde zůstal asi tři týdny, než se vydal na JZ přes Berou dál a pak lodí do Atén.

Dějiny. Filipy se původně jmenovaly Krenides. Filip II. Makedonský (otec Alexandra Velikého) asi v polovině 4. století př. n. l. odňal toto město Trákům a pojmenoval je podle sebe. V té oblasti byly bohaté zlaté doly a ve Filipově jménu se zde razily zlaté mince. Asi v roce 168 př. n. l. římský konzul Lucius Aemilius Paulus porazil Persea, posledního z makedonských králů, a Filipy i okolní území zabral. V roce 146 př. n. l. byla z celé Makedonie vytvořena jediná římská provincie. Na filipské pláni došlo (roku 42 př. n. l.) k bitvě, ve které Octavianus a Marcus Antonius porazili vojska Bruta a Gaia Cassia Longina, vrahů Julia Caesara. Potom na památku tohoto významného vítězství učinil Octavianus Filipy římskou ‚kolonií‘. (Sk 16:12) O několik let později, když dostal od římského senátu jméno Caesar Augustus, dal Octavianus tomuto městu jméno Colonia Augusta Julia Philippensis.

Jakmile bylo město označeno jako římská kolonie, bylo osvobozeno od daní a byly mu uděleny i další výsady, mezi nimi snad i to, že jeho občané získali jakési podružné římské občanství. Občané se proto cítili silněji vázáni k Římu a měli k němu hlubší sympatie, než kdyby takové občanství neměli. To by mohlo být příčinou, proč pánové, v jejichž službách byla dívka, ze které apoštol Pavel vyhnal démona věštby, v obžalobě vznesené proti Pavlovi a Silovi před magistráty zdůraznili: „Jsme Římané.“ (Sk 16:16–24) Filipští křesťané proto mohli velmi dobře pochopit, co měl Pavel na mysli, když je později písemně vybídl, aby se ‚jako občané chovali‘ způsobem hodným dobré zprávy o Kristu, a když jim připomínal, že „naše občanství existuje v nebesích“; světského, římského občanství si totiž lidé ve Filipech velmi vážili, a dokonce se jím chlubili. (Fil 1:27; 3:20, Int)

Pavlova návštěva. Filipy byly poctěny tím, že byly prvním městem v Evropě, které slyšelo Pavla kázat dobrou zprávu, a to při Pavlově druhé misionářské cestě asi v roce 50 n. l. Pavel tam šel na základě nočního vidění, které měl v Troadě v Malé Asii; jakýsi Makedonec ho v něm snažně prosil: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ (Sk 16:8–10) Pavel a jeho společníci, patrně i jejich kronikář Lukáš, tam zůstali několik dnů a v sabatním dnu „vyšli za bránu vedle řeky“, kde, jak Lukáš vypráví, „jsme si mysleli, že je místo modlitby“. Někteří znalci se domnívají, že ve Filipech nebyla žádná synagóga, protože město mělo vojenský ráz, a že možná Židům nebylo dovoleno scházet se k uctívání ve městě. Ať byla příčina jakákoli, Pavel promluvil k ženám, které se tam shromáždily, a našel jednu z nich, jež se jmenovala Lydie a uctívala Boha; ten „rozevřel její srdce, aby věnovala pozornost tomu, o čem mluvil Pavel“. I se svou domácností byla tato žena pokřtěna; měla tak velké ocenění a byla tak pohostinná, že Pavla a jeho společníky „prostě . . . přiměla přijít“, aby zůstali v jejím domě. (Sk 16:11–15)

Když však Pavel uposlechl výzvu, aby přišel do Makedonie, musel nyní hned v tomto prvním městě čelit pronásledování; na rozdíl od předcházejícího pronásledování, k němuž došlo v Galácii, nepřišlo tentokrát ze strany Židů. Městští magistráti jednali  na základě falešných obvinění, která vznesli majitelé oné dívky posedlé démony. Její majitelé přišli o svůj příjem, protože ta dívka už nebyla schopna předpovídat události, což jim předtím přinášelo velký zisk. Pavel a Silas byli zbiti pruty, uvrženi do vězení a nohy jim byly upevněny do klády. (Sk 16:16–24)

Ale uprostřed noci, když se na doslech ostatních vězňů modlili a chválili Boha písní, se stal zázrak. Nastalo zemětřesení, vězňům se uvolnila pouta a dveře se otevřely dokořán. Žalářník věděl, že ho čeká trest smrti, jestliže přijde o vězně, kteří mu byli svěřeni, a chtěl se zabít, ale Pavel vykřikl: „Neubližuj si, neboť jsme všichni tady!“ Žalářník a jeho domácnost potom Pavlovi a Silovi naslouchali, ošetřili jim rány po bičování, stali se věřícími a dali se pokřtít. (Sk 16:25–34; VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 749)

Městští magistráti, kteří asi o této zázračné události slyšeli, druhý den přikázali žalářníkovi, aby Pavla propustil. Pavlovi však více záleželo na ospravedlnění, obhájení a zákonném prosazení dobré zprávy než na okamžitém propuštění. Nehodlal se nechat tajně propustit jakoby „zadními dvířky“, aby pomohl magistrátům zachovat si tvář. Upozornil na to, že on sám má římské občanství, a na to, že jeho a Sila veřejně bez soudu zmrskali. Ne, magistráti musí veřejně přiznat, že nezákonně jednali oni sami, a ne křesťané. Když magistráti uslyšeli, že Pavel a Silas jsou Římané, dostali strach, přišli osobně, „snažně je prosili“, vyvedli je ven a žádali je, aby se vzdálili z města. (Sk 16:35–40)

Pavel však ve Filipech založil vynikající sbor, a tento sbor mu byl stále velmi drahý. Jejich láska k Pavlovi se projevovala tím, že měli o Pavla starost a pečovali o jeho potřeby, i když byl někde jinde. (Fil 4:16) Při své třetí misionářské cestě Pavel navštívil Filipy znovu, a možná ještě potřetí, když byl propuštěn z prvního uvěznění v Římě. (Sk 20:1, 2, 6; Fil 1:19; 2:24)