Filistea se táhla asi 80 km podél Středozemního moře (2Mo 23:31) a sahala asi 24 km do vnitrozemí; zabírala přitom území od místa poblíž Joppe na S až do Gazy na J. Právě na tu část Středozemního moře, která lemovala pobřeží Filisteje, se velmi pravděpodobně vztahuje výraz ‚moře Filištínů‘. Písečné duny podél pobřeží pronikají poměrně daleko do vnitrozemí — místy až 6 km. I přesto je to úrodný kraj a dobře se tam daří obilí, olivovým hájům a ovocným stromům.

Po většinu období, o němž pojednávají Hebrejská písma, obývali Filištíni pobřežní pláň a patřili k zatvrzelým nepřátelům Izraele. (Iz 9:12; 11:14) Byli neobřezaným (2Sa 1:20), polyteistickým národem (Sd 16:23; 2Kr 1:2; viz hesla BAAL-ZEBUB; DAGON), a když dělali nějaká rozhodnutí, pověrčivě se dotazovali kněží a věštců. (1Sa 6:2; srovnej Iz 2:6.) A jejich válečníci si s sebou do bitvy nosili obrazy svých bohů. (2Sa 5:21) V zemi Filištínů, známé jako Filistea (2Mo 15:14; Ža 60:8; 87:4; 108:9; Iz 14:29, 31), ležela města Gaza, Aškalon, Ašdod, Ekron a Gat. Po staletí vládl každému z těchto měst vládce aliance. (Joz 13:3; 1Sa 29:7; viz heslo VLÁDCI ALIANCE.)

Dějiny. Místem, odkud se Filištíni stěhovali na pobřeží Kanaánu, je ostrov Kréta (který bývá obvykle ztotožňován s Kaftorem), ale tento ostrov nemusí být jejich původním domovem. (Jer 47:4; Am 9:7; viz hesla KAFTOR; KRÉTA.) Není jisté, kdy toto stěhování začalo. Ale už v době Abrahama a jeho syna Izáka sídlili Filištíni v Geraru v již. Kanaánu. Měli krále, Abimeleka, a vojsko, kterému velel jistý Pikol. (1Mo 20:1, 2; 21:32–34; 26:1–18; viz heslo ABIMELEK č. 1 a 2.)

Proti zmínce v 1. Mojžíšově, že Filištíni obývali Kanaán, mají někteří učenci námitky. Tvrdí, že Filištíni se tam usídlili až ve 12. století př. n. l. Tato námitka však nestojí na pevném základě. V Novém biblickém slovníku (J. Douglas, ed., 1996, s. 756) se píše: „Jelikož se jméno Pelištejci [Filištíni] objevuje v mimobiblické literatuře až od 12. stol. př. Kr. a archeologické nálezy s nimi spojené nejsou staršího data, mnoho vykladačů zmínky o Pelištejcích v období praotců odmítá.“ Uvedené dílo však ukazuje, proč je tento názor nerozumný; zmiňuje se totiž o důkazech toho, že v egejské oblasti došlo k významnému rozmachu obchodu, o důkazech, které sahají do 20. století př. n. l. Je tam poukázáno na to, že skutečnost, že nějaká konkrétní skupina není natolik významná, aby se o ní zmiňovaly nápisy jiných národů, nedokazuje, že tato skupina neexistovala. Nový biblický slovník celou záležitost uzavírá slovy: „S velkou pravděpodobností se tedy můžeme domnívat, že malé skupinky Pelištejců se vyskytovaly už i mezi dřívějšími egejskými obchodníky, avšak nebyly tak významné, aby si jich větší státy povšimly.“

Když v roce 1513 př. n. l. odešel Izrael z Egypta, Jehova se rozhodl, že Izraelity nepovede Filisteou (což byla nejpřímější cesta z Egypta do Zaslíbené země). Kdyby totiž museli hned vést válku, mohli by ztratit odvahu a rozhodnout se pro návrat do Egypta. (2Mo 13:17) Je pravděpodobné, že příchod milionů Izraelitů by Filištíni nepovažovali pouze za součást živého mezinárodního cestovního ruchu, který byl v jejich zemi běžný. Filištíni byli v té době usídleným národem, zatímco oblast Sinaje, kam Jehova vedl Izraelity, obývaly z velké části nomádské kmeny a bylo tam mnoho neosídlených území, na která mohl Izrael vstoupit, aniž by tím vyprovokoval bezprostřední konflikt.

V době, kdy letitý Jozue rozděloval zemi záp. od Jordánu, území Filištínů ještě nebylo dobyto.  (Joz 13:2, 3) Později však muži z Judy dobyli tři hlavní filištínská města — Gazu, Aškalon a Ekron. To však bylo pouze částečné vítězství; Juda totiž „nemohl zbavit [obyvatele nížiny] vlastnictví, protože měli válečné dvoukolé vozy se železnými kosami“. (Sd 1:18, 19)

V době soudců. Setrvávání Filištínů a jiných národů v Kanaánu bylo ještě mnoho let potom pro Izraelity zkouškou toho, zda budou poslouchat Jehovu. (Sd 3:3, 4) V této zkoušce opakovaně selhávali, protože přejímali falešné náboženství. Jehova je proto vydal jejich nepřátelům, k nimž patřili i Filištíni. (Sd 10:6–8) Když k němu však Izraelité volali o pomoc, projevoval Jehova milosrdenství a vzbuzoval soudce, aby je vysvobodili. (Sd 2:18) Jeden z těchto soudců, Šamgar, srazil 600 Filištínů pouhým dobytčím bodcem. (Sd 3:31) O léta později se „vedení v záchraně Izraele z ruky Filištínů“ ujal Samson, přesně jak to bylo předpověděno. (Sd 13:1–5) O rozsahu nadvlády Filištínů na počátku Samsonova působení v úloze soudce svědčí to, že muži z Judy při jedné příležitosti dokonce vydali Samsona Filištínům, aby se vyhnuli těžkostem. (Sd 15:9–14)

Svědkem útlaku ze strany Filištínů byl prorok Samuel, který se také podílel na tom, aby byli poraženi. Když ke konci působení velekněze Eliho v úloze soudce sloužil u svatostánku v Šilu, srazili Filištíni asi 4 000 Izraelitů v oblasti Afeku a Ebenezeru. Izraelité pak přinesli posvátnou Truhlu na bitevní pole, protože se domnívali, že jim to přinese vítězství. Filištíni ještě zvětšili své úsilí, pobili dalších třicet tisíc Izraelitů a zmocnili se Truhly. (1Sa 4:1–11) Vzali ji do chrámu svého boha Dagona v Ašdodu. Socha tohoto boha dvakrát padla na tvář. Když padla podruhé, rozbila se. (1Sa 5:1–5) Filištíni pak nosili Truhlu z jednoho svého města do druhého. Ať se dostala kamkoli, všude způsobovala paniku a mor. (1Sa 5:6–12) Nakonec, sedm měsíců po porážce, byla Truhla vrácena Izraeli. (1Sa 6:1–21)

Asi o 20 let později (1Sa 7:2) Filištíni znovu vytáhli proti Izraelitům, kteří byli na Samuelův příkaz shromážděni k uctívání Jehovy v Micpě. Tentokrát uvrhl Jehova Filištíny ve zmatek a svému lidu umožnil, aby Filištíny podmanil. Později se ‚města, která Izraeli Filištíni vzali, vracela Izraeli od Ekronu po Gat‘. (1Sa 7:5–14)

Od Saulovy vlády do podmanění Davidem. Tím však potíže Izraele s Filištíny neskončily. (1Sa 9:16; 14:47) Je zřejmé, že ještě před začátkem Saulovy vlády zřídili Filištíni posádky na území Izraele. (Srovnej 1Sa 10:5; 13:1–3.) Filištíni měli takovou moc, že Izraelity donutili zůstat beze zbraní tím, že jim zakázali mít vlastní kováře. Když tedy Izraelité chtěli nabrousit své zemědělské nástroje, museli chodit k Filištínům. (1Sa 13:19–22) Situace byla tak vážná, že Hebrejci dokonce stáli na straně Filištínů proti ostatním Izraelitům. (1Sa 14:21) Nicméně s Jehovovou pomocí vedlo první Saulovo velké tažení proti Filištínům k tomu, že Izrael srážel Filištíny od Mikmaše po Aijalon. (1Sa 13:1–14:31; viz heslo MIKMAŠ.)

Když se z této porážky později vzpamatovali, shromáždili Filištíni svá vojska k boji proti Izraeli. Obě armády zaujaly pozice na protilehlých stranách nížiny Elah v Judě. Po 40 dní, ráno i večer, vycházel z filištínského tábora bojovník Goliat a vyzýval Izraelity, aby vyslali muže, který by se s ním utkal v boji muž proti muži. (1Sa 17:1–10, 16) Na tuto výzvu reagoval pastýř David; ten Goliata srazil k zemi kamenem ze svého praku a usmrtil ho jeho vlastním mečem. (1Sa 17:48–51) Izraelité pak pronásledovali prchající Filištíny a sráželi je až do měst Gat a Ekron. (1Sa 17:52, 53)

David potom s Filištíny dále úspěšně válčil. Když se vracel z bitvy, ženy při oslavách vítězství říkaly: „Saul srazil své tisíce a David své desetitisíce.“ (1Sa 18:5–7; viz také 1Sa 18:25–27, 30; 19:8.) Saul proto začal na Davida žárlit, takže David před ním musel nakonec utéci, aby si zachránil život. Utekl do filištínského města Gat. (1Sa 18:8, 9; 20:33; 21:10) Tam Davidovi patrně ukládali o život služebníci krále Akiše. David však před nimi zastřel svůj zdravý rozum, a proto mohl z města odejít bez úhony. (1Sa 21:10–15) Za nějakou dobu osvobodil od filištínských plenitelů judské město Keila, přestože byl stále pronásledován králem Saulem. (1Sa 23:1–12) Saula však pozdější nájezd Filištínů na izraelské území donutil, aby pronásledování Davida na čas zanechal. (1Sa 23:27, 28; 24:1, 2)

Saul Davida neustále honil, a proto se David znovu rozhodl, že se uchýlí na filištínské území. Král Akiš z Gatu ho příznivě přijal a dal mu město Ciklag. (1Sa 27:1–6) O jeden či dva roky později se Filištíni připravovali na boj proti Saulovým vojskům. Král Akiš si tehdy myslel, že David se stal „puchem mezi svým lidem Izraelem“, a proto ho pozval, aby šel do bitvy s nimi. Ostatní filištínští vládci aliance však Davidovi nevěřili a na jejich naléhání se David a jeho muži vrátili do Filisteje. V následné bitvě s Izraelem dosáhli Filištíni rozhodujícího vítězství a Saul a jeho tři synové byli zabiti. (1Sa 27:12; 28:1–5; 29:1–11; 31:1–13; 1Pa 10:1–10, 13; 12:19)

Když byl David nakonec pomazán za krále nad Izraelem, vtrhli Filištíni do nížiny Refaim (jz. od Jeruzaléma), ale utrpěli pokořující porážku. (2Sa 5:17–21; 1Pa 14:8–12) Také pozdější útok Filištínů skončil vítězstvím Izraele. (2Sa 5:22–25; 1Pa 14:13–16) Během své vlády David s Filištíny bojoval v dalších četných bitvách a podařilo se mu je podmanit.  Při jedné příležitosti však málem přišel o život. (2Sa 8:1; 21:15–22; 1Pa 18:1; 20:4–8)

Od dob Šalomounovy vlády. Není žádná zpráva o tom, že by během řady následujících let došlo k válce s Filištíny. Vláda Davidova syna Šalomouna (1037–998 př. n. l.) byla pokojná a jeho panství sahalo až k filištínskému městu Gaza. (1Kr 4:21–25; 2Pa 9:26)

Asi 20 let po tom, co vzniklo desetikmenné království, obsadili Filištíni Gibbeton, město na území kmene Dan. Izraelský král Nadab se pokusil město dobýt, ale byl zabit Baašou, který potom začal kralovat. (Joz 19:40, 44; 1Kr 15:27, 28) Gibbeton byl pod nadvládou Filištínů ještě asi o 24 let později, kdy se proti němu utábořil velitel izraelského vojska Omri. (1Kr 16:15–17)

Když panoval Jehošafat (936 až asi 911 př. n. l.), byli mu Filištíni velmi pravděpodobně poddáni, protože mu přinášeli dary a tribut. (2Pa 17:11) Ale za vlády Jehošafatova syna Jehorama napadli Filištíni a Arabové Judu, a z Jeruzaléma si odnesli značnou kořist. Zajali také Jehoramovy manželky a syny — všechny, až na nejmladšího syna Jehoachaza. (2Pa 21:16, 17) O desetiletí později s Filištíny úspěšně válčil judský král Uzzijáš, který dobyl města Gat, Jabne a Ašdod. Na filištínském území dokonce postavil města. (2Pa 26:6–8) Avšak za vlády Uzzijášova vnuka Achaza dobyli Filištíni řadu izraelských měst od Negebu až po sev. hranici judského království a usadili se v nich. (2Pa 28:18) Achazův syn Ezekjáš srazil Filištíny až po Gazu a tak se splnilo proroctví, které pronesl Izajáš (14:28, 29). (2Kr 18:8)

Odkazy v proroctvích. Joelovo proroctví ukazuje, že kvůli tomu, že prodávali „judské syny“ a „jeruzalémské syny“ „synům Řeků“, bude s Filištíny naloženo podobně. (Joel 3:4–8) Slova proroka Joela byla zaznamenána patrně v 9. století př. n. l., a proto do splnění tohoto proroctví je možné zahrnout porážky Filištínů rukou Uzzijáše (2Pa 26:6–8) a Ezekjáše (2Kr 18:8).

Je však zřejmé, že k většímu splnění došlo až po návratu Izraelitů z vyhnanství v Babylóně. Komentátor C. F. Keil k tomu uvádí: „Alexandr Veliký a jeho následníci propustili mnoho židovských válečných zajatců ve svých zemích na svobodu (srovnej slib krále Demetria Jonatanovi: ‚Pošlu pryč ve svobodě ty Judejce, kteří byli uvězněni a přinuceni stát se otroky v naší zemi.‘ Josephus, Star. xiii. 2, 3), a části země Filištínů a Féničanů byly určitou dobu pod židovskou nadvládou.“ (Commentary on the Old Testament, 1973, sv. X, Joel, s. 224) (Srovnej Ob 19, 20.) Za zmínku stojí také ta skutečnost, že Alexandr Veliký dobyl filištínské město Gaza. Mnoho jeho obyvatel bylo pobito a ti, kdo přežili, byli prodáni do otroctví. Také řada dalších proroctví poukazovala na vykonání Jehovova rozsudku nad Filištíny. (Iz 14:31; Jer 25:9, 20; 47:1–7; Ez 25:15, 16; Am 1:6–8; Sef 2:5; Ze 9:5–7; podrobnosti viz hesla AŠDOD; AŠKALON; EKRON; GAT; GAZA č. 1.)

U Ezekiela 16:27 jsou ‚dcery Filištínů‘ popsány jako ženy pokořené v důsledku nevázaného chování Jeruzaléma. (Ez 16:2) Je to tak patrně proto, že Jeruzalém byl svému Bohu Jehovovi tak nevěrný, že to nemělo obdobu; Filištíni a další národy se totiž uctívání svých falešných bohů pevně drželi. (Srovnej Jer 2:10, 11.)