[z (patřící do) Gadary].

Jméno uplatněné na obyvatele oblasti, kde Kristus Ježíš vyhnal démony ze dvou mužů. Podle toho, co je považováno za nejlepší dostupný rukopisný doklad, Matouš původně použil výraz ‚krajina Gadarenských‘, kdežto když o této události vyprávěli Marek a Lukáš, použili výraz ‚krajina Gerasenských‘. (Mt 8:28; Mr 5:1; Lk 8:26)

O obou krajinách je řečeno, že ležely na ‚druhé straně‘, tedy na vých. břehu Galilejského moře. Označení ‚krajina Gadarenských‘ se možná vztahovalo na oblast, v jejímž středu leželo město Gadara (novodobý Umm Qeis), asi 10 km na JV od Galilejského moře. Na mincích Gadary je často vyobrazena loď. To by mohlo znamenat, že její území sahalo až ke Galilejskému moři, a tedy mohlo obsahovat alespoň část „krajiny Gerasenských“, na V od této vodní plochy. Učenci, kteří se přiklánějí k tomuto názoru, spojují ‚krajinu Gerasenských‘ s oblastí kolem města Kursi, poblíž vých. pobřeží Galilejského moře a asi 19 km na S od Gadary. Jiní badatelé se však domnívají, že výraz ‚krajina Gerasenských‘ označoval rozsáhlou oblast, v jejímž středu leželo město Gerasa (Džaraš), asi 55 km na JJV od Galilejského moře, a mají za to, že se tato oblast táhla až na V tohoto jezera a zahrnovala ‚krajinu Gadarenských‘. Ať to bylo tak, nebo tak, Matoušova zpráva nijak neodporuje zprávě Markově a Lukášově.

Poblíž nejmenovaného města v krajině Gadarenských se Ježíš Kristus setkal se dvěma neobvykle zuřivými muži, kteří byli posedlí démonem. Tito muži bydleli mezi hrobkami, tedy hrobkami vytesanými ve skalách nebo přírodními jeskyněmi, které se používaly jako hrobky. Když Ježíš démony vyháněl, dovolil jim, aby vstoupili do velkého stáda vepřů. Nato se toto stádo vrhlo ze srázu a utopilo se v Galilejském moři. To místní obyvatele tak rozrušilo, že na Ježíše naléhali, aby z té oblasti odešel. (Mt 8:28–34)

Zatímco Matouš se zmiňuje o dvou mužích, Marek (5:2) a Lukáš (8:27) se soustřeďují jen na jednoho — bezpochyby proto, že jeho příběh byl význačnější. Tento muž možná byl násilničtější a trpěl pod vlivem démonů déle než ten druhý muž; potom možná jen on chtěl doprovázet Božího Syna. Ježíš mu to nedovolil, ale místo toho mu nařídil, aby oznamoval, co pro něho Bůh udělal.

To se lišilo od obvyklého Ježíšova pokynu, aby se jeho zázraky neoznamovaly. Ježíš nehledal okázalý věhlas a nechtěl, aby si lidé dělali závěry na základě senzačních zpráv. Zjevně chtěl, aby rozhodnutí, že je skutečně Kristem, lidé postavili na pevném základě. Tak se také plnila prorocká slova, která pronesl Izajáš: „Nebude se přít ani nebude nahlas volat ani nikdo neuslyší jeho hlas na širokých cestách.“ (Mt 12:15–21; Iz 42:1–4) Avšak v případě toho člověka, který dříve byl posedlý démony, byla výjimka na místě. Mohl svědčit mezi lidmi, se kterými měl Boží Syn jen omezený kontakt, zvláště když ho žádali, aby odešel. Přítomnost tohoto muže jim poskytla svědectví o Ježíšově moci dělat dobro a mohla působit proti nepříznivé zprávě, která se možná šířila kvůli té ztrátě stáda vepřů. (Mr 5:1–20; Lk 8:26–39; viz heslo VEPŘ.)