Písmo se velmi často zmiňuje o pozicích těla a o gestech, a z toho, jak jsou v Bibli popisovány, je zřejmé, že se velmi podobaly způsobům, které jsou na Středním východě obvyklé  až dodnes. Orientálci projevují své city daleko intenzívněji než lidé na Západě a nepociťují v tom směru tolik zábran jako oni. Ať byly postoje a gesta spojeny se slovy, nebo ne, byly velmi působivé a výmluvné.

Modlitba a projev pocty. Vstoje. Židé ani mnohé z ostatních národů, o nichž je zmínka v Bibli, neměli pro modlitbu žádný stanovený postoj. Každý postoj, který zaujali, byl velice uctivý. Modlit se vstoje bylo obvyklé. O tomto postoji při modlitbě mluvil Ježíš. (Mr 11:25) Je zřejmé, že bezprostředně po svém křtu Ježíš stál a modlil se, když se otevřelo nebe a sestoupil na něho svatý duch v tělesné podobě jako holubice, a z nebe byl slyšet Boží hlas. (Lk 3:21, 22)

Vkleče se modlit bylo obvyklé. Sám Ježíš v zahradě Getsemane klečel. (Lk 22:41) Když Šalomoun při zasvěcení chrámu zastupoval v modlitbě izraelský národ, modlil se vkleče. (1Kr 8:54) V Bibli je sice v mnoha případech použito množné číslo „kolena“, ale je možné, že některý člověk někdy klečel na jednom kolenu, což dělávají Orientálci i dnes. (Sk 9:40; 20:36; 21:5; Ef 3:14)

Poklona. Ať byli Židé kdekoli, při uctívání se obraceli obličejem směrem k Jeruzalému a k jeho chrámu. (1Kr 8:42, 44; Da 6:10) Ve svém vidění Ezekiel viděl 25 mužů, kteří byli obráceni zády k Jehovovu chrámu a klaněli se s obličejem obráceným k V. (Ez 8:16) Chrámy ctitelů slunce byly postaveny tak, že měly vchod na záp. straně, takže když do nich ctitelé vcházeli, dívali se směrem k V. Jehovův chrám však měl vchod na V, takže tam ctitelé Jehovy byli obráceni zády k místu, kde vycházelo slunce.

S rozpřaženýma rukama. Při pozici vstoje a vkleče byly někdy dlaně rozevřeny směrem k nebesům nebo byly ruce pozdviženy či napřaženy dopředu, například při vyjadřování snažné prosby. (1Kr 8:22; 2Pa 6:13; Ne 8:6) Obličej byl někdy pozvednut (Job 22:26), a člověk tedy vzhlížel k nebi. (Mt 14:19; Mr 7:34; Jan 17:1)

Vsedě a vleže tváří k zemi. Další pozicí při modlitbě byla poloha vsedě, přičemž je zřejmé, že prosebník poklekl a pak si sedl na paty. (1Pa 17:16) V této pozici mohl sklonit hlavu nebo ji mohl nechat klesnout na prsa. Nebo se přikrčil k zemi a měl obličej mezi koleny, což udělal Elijáš. (1Kr 18:42) ‚Padnout‘ nebo ‚padnout na tvář‘ je v Písmu častý výraz, který vyjadřuje to, že se člověk vrhl tváří k zemi. Obvykle přitom padl na kolena, sklonil se, opíral se o ruce nebo častěji o lokty a hlavou se dotýkal země. (1Mo 24:26, 48; Ne 8:6; 4Mo 16:22, 45; Mt 26:39) Ve velkém zármutku nebo při velmi zanícené modlitbě někdy prosebník vlastně ležel natažený, tváří k zemi. Pokud byl prosebník mimořádně sklíčený, snad se oblékl do pytloviny. (1Pa 21:16) Falešní ctitelé se také klaněli před svými modlami. (2Mo 20:5; 4Mo 25:2; 2Kr 5:18; Da 3:5–12) Kromě toho falešní ctitelé také často své modly líbali. (1Kr 19:18)

Náboženská gesta zaměřená k nějakému předmětu. Job poukázal na to, že je nebezpečné, jestliže někdo připustí, aby bylo jeho srdce lákáno k nějakému předmětu, jemuž by se projevovala úcta, například ke slunci nebo k měsíci, a potom se dokonce obrací tímto směrem s gesty, jimiž se projevuje uctívání — jestliže si například položí ruku na ústa k polibku, jak to dělali pohanští ctitelé měsíce a ti, kdo vzdávali poctu modlám. Job si uvědomoval, že to je zapření pravého Boha a že za takové provinění by bylo nutné se zodpovídat. (Job 31:26–28)

Postoje křesťanů při modlitbě. Ježíš se modlil veřejně, a to ve vší upřímnosti, a stejně i Pavel a jiní. Doporučoval také soukromou modlitbu. (Mt 6:5, 6) Ježíš však odsuzoval okázale dlouhé předstírané modlení, což byl zvyk, jemuž podlehli někteří znalci Zákona. (Mr 12:40; Lk 20:47) Křesťané ovšem převzali mnohé ze zvyků a způsobů uplatňovaných v židovské synagóze — těch, které Bůh neodsuzoval — a o stejných postojích a pozicích při modlitbě jsou zmínky v Křesťanských řeckých písmech. Nikde v nich není schvalován takový výraz obličeje nebo takový postoj těla, v němž by se projevovala předstíraná, pokrytecká zbožnost. Nezmiňují se o tom, že by byla důležitá nějaká pozice, jako jsou sepjaté ruce, ať jednou dlaní proti druhé, nebo zaklesnutím jedné ruky do druhé. Ve skutečnosti je možné modlit se mlčky bez jakéhokoli vnějšího projevu, při vykonávání svého určeného úkolu nebo v naléhavé situaci. (Srovnej Ne 2:4.) Křesťanům je řečeno, aby se stále modlili „každým druhem modlitby a úpěnlivé prosby“. (Ef 6:18)

Úcta, pokora. Pokleknutí. Když si Orientálci navzájem vyjadřovali úctu a především když nadřízeného o něco žádali, dávali to najevo postojem a pozicí, jež se velmi podobaly postoji při modlitbě. Nacházíme příklady toho, že někdo předkládal druhému úpěnlivou prosbu vkleče. To nebyl vůči druhému projev uctívání, ale hluboké úcty a uznání jeho postavení nebo úřadu. (Mt 17:14; Mr 1:40; 10:17; 2Kr 1:13)

Poklona byla častějším zvykem při pozdravu, když se někdo obracel ke druhému člověku v obchodní záležitosti, nebo byla projevem hluboké úcty. Když se Jákob setkal s Esauem, poklonil se mu sedmkrát. (1Mo 33:3) Šalomoun sice byl králem, ale své matce projevil úctu tím, že se jí poklonil. (1Kr 2:19)

 Poklonit se nebo se sklonit mohlo být také znamením toho, že někdo uznává svou porážku. (Iz 60:14) Poražení někdy předstupovali před vítěze oblečeni do pytloviny a navíc ještě s provazy kolem hlavy na znamení naléhavé prosby o milost. (1Kr 20:31, 32) Někteří znalci se domnívají, že provazy, o nichž je zde zmínka, měli tito lidé na krku na znamení toho, že jsou zajatci a že se podřizují.

Židé sice měli ve zvyku projevovat úctu k autoritě poklonou, ale před Hamanem se Mordekai nepoklonil. Jakožto Agagovec byl totiž Haman velmi pravděpodobně jedním z Amalekitů, o nichž Jehova kdysi řekl, že vzpomínku na ně úplně vymaže zpod nebes a že bude s Amalekem válčit z generace na generaci. (2Mo 17:14–16) Poklonit se před Hamanem nebo se před ním vrhnout k zemi by mohlo být chápáno jako znamení usmíření s Hamanem, a Mordekai tedy odmítl něco takového udělat, protože by takovým činem porušil Boží příkaz. (Es 3:5)

Vrhnout se tváří k zemi. Jozue se vrhl tváří k zemi před andělem ‚jako knížetem Jehovova vojska‘, ne proto, aby ho uctíval, ale aby tím vyjádřil, že uznává andělovo nadřazené postavení a to, že anděl byl zjevně poslán Jehovou a měl Jozuovi vyřídit nějaký příkaz. (Joz 5:14)

Když byl Ježíš na zemi, lidé se před ním vrhali tváří k zemi na znamení toho, že jej o něco žádají nebo že mu vzdávají poctu, a on je za to nekáral. (Lk 5:12; Jan 9:38) Důvodem bylo to, že byl jmenován neboli ustanoven za Krále; on sám totiž řekl: „Boží královský majestát se přiblížil“ (ED); „Boží království se přiblížilo.“ (NS, Mr 1:15) Ježíš byl dědicem Davidova trůnu, a proto byl oprávněně ctěn jako král. (Mt 21:9; Jan 12:13–15)

Apoštolové Ježíše Krista však druhým nechtěli dovolit, aby se před nimi vrhli tváří k zemi. Padnout na tvář by v popisovaných případech bylo projevem uctívání, jako by moc svatého ducha, kterou apoštolové měli a která jim umožňovala vykonávat uzdravování a jiné mocné skutky, byla jejich vlastní. Apoštolové si uvědomovali, že tato moc pochází od Boha, že jemu má být připsána zásluha za tyto věci a že veškeré uctívání má být projevováno Jehovovi prostřednictvím Ježíše Krista, jehož oni pouze zastupují. (Sk 10:25, 26)

Ve spojení s úctou, která byla projevována Ježíšovi, je často používáno slovo pro·sky·neʹo, jehož základní význam je ‚vzdát poctu‘, ale které se také překládá slovem „uctívat“. (Mt 2:11; Lk 4:8) Ježíš nepřijímal uctívání, které patří jedině Bohu (Mt 4:10); jestliže mu však někdo vzdával poctu, Ježíš to považoval za uznání autority, kterou obdržel od Boha. Anděl, kterého Ježíš Kristus poslal k Janovi, aby mu předal Zjevení, nechtěl přijmout od Jana uctívání, a vyjádřil tím zásadu, že člověk má uctívat jedině Boha. (Zj 19:10; viz hesla POCTA; UCTÍVÁNÍ.)

Pokrytí hlavy bylo zvykem, jímž ženy projevovaly úctu. Tento zvyk byl uplatňován i v křesťanském sboru. Když apoštol Pavel rozebíral otázku křesťanského vedení prostřednictvím hlavy, napsal: „Každá žena, která se modlí nebo prorokuje s nepokrytou hlavou, svou hlavu hanobí . . . Proto by žena měla mít na hlavě znamení autority kvůli andělům.“ (1Ko 11:3–10; viz heslo VEDENÍ HLAVOU.)

Zutí sandálů bylo projevem respektu nebo úcty. Mojžíšovi bylo přikázáno, aby to udělal u hořícího keře a Jozue to měl udělat v přítomnosti anděla. (2Mo 3:5; Joz 5:15) Svatostánek a chrám byla svatá místa, a proto kněží údajně konali svou službu ve svatyni bosi. Rozvázat někomu řemínek u sandálu nebo někomu nést sandály bylo považováno za podřadný úkol a za projev pokory; kdo to dělal, dával tak najevo, že si je vědom své bezvýznamnosti ve srovnání se svým pánem. Na Středním východě je stále ještě zvykem, že když někdo vstupuje do domu, jsou mu zuty sandály, což někdy dělá sluha. (Mt 3:11; Jan 1:27; viz heslo SANDÁL.)

Nalití vody na něčí ruce. Eliša byl označen jako muž, „který lil vodu na Elijášovy ruce“, a tím bylo vyjádřeno, že byl Elijášovým služebníkem nebo sluhou. Tato služba se poskytovala především po jídle. Na Středním východě nebylo zvykem používat při jídle vidličku a nůž, ale prsty, a po jídle sluha nalil svému pánovi na ruce vodu, aby si je mohl umýt. (2Kr 3:11) Podobným zvykem bylo umývání nohou, což bylo projevem pohostinnosti a také úcty, a v určitých případech i pokory. (Jan 13:5; 1Mo 24:32; 43:24; 1Ti 5:10)

Dohoda, podílnictví. Podání ruky a plácnutí si dlaněmi byla gesta, jimiž se vyjadřovala dohoda, schválení, nebo potvrzení smlouvy či obchodního jednání. (Ezr 10:19) Písmo varuje, aby se tímto způsobem nikdo nestal ručitelem za půjčku, kterou si vzal někdo jiný. (Př 6:1–3; 17:18; 22:26) Podáním ruky nebo uchopením druhého za ruku se také vyjadřovala spoluúčast nebo podílnictví. (2Kr 10:15; Ga 2:9)

Požehnání. Pokládání rukou na hlavu; pozvedání rukou. Hebrejské slovo ba·rakhʹ se vztahuje jak na pokleknutí a klečení, tak i na požehnání, a je tedy pravděpodobné, že když lidé dostávali požehnání, poklekli a sklonili se před tím, kdo jim žehnal. Potom žehnající položil ruce na hlavu toho, komu žehnal. (1Mo 48:13, 14; Mr 10:16) Když bylo požehnání udíleno skupině lidí, bylo při pronášení požehnání obvyklé pozvedat ruce směrem k nim. (3Mo 9:22; Lk 24:50)

Přísahání. Pozvednutí ruky; položení ruky pod stehno. Při skládání přísahy bylo obvyklé  pozvednout pravici. Bůh o sobě říká, že to dělá, a to symbolicky. (5Mo 32:40; Iz 62:8) Anděl v Danielově vidění pozvedl k nebi svou pravici i levici, aby pronesl přísahu. (Da 12:7) Jiný způsob potvrzení přísahy spočíval v tom, že přísahající položil svou ruku pod stehno (kyčel) druhého; to udělal Abrahamův správce, když přísahal, že přivede Izákovi manželku z Abrahamova příbuzenstva (1Mo 24:2, 9), a Josef, když Jákobovi přísahal, že ho nepohřbí v Egyptě. (1Mo 47:29–31) Slovo „stehno“ se vztahuje na horní část nohy od kyčle ke kolenu, část, v níž je stehenní kost. Podle židovského rabína Rašbama se tento způsob přísahy používal tehdy, když nadřízený zavazoval přísahou podřízeného, například pán svého sluhu nebo otec svého syna, tedy toho, kdo je také povinen ho poslouchat. A podle jiného židovského učence, Abrahama Ibn Ezry, sluha v těch dnech obvykle přísahal tak, že položil ruku pod stehno svého pána a ten mu na ruce seděl. To vyjadřovalo, že sluha je pod mocí svého pána. (The Soncino Chumash, A. Cohen, ed., Londýn, 1956, s. 122)

Zármutek, hanba. Sypání si popela na hlavu; roztržení oděvu; oblečení do pytloviny. Zármutek byl obvykle doprovázen pláčem (1Mo 50:1–3; Jan 11:35), často smutným skloněním hlavy (Iz 58:5); zarmoucení si na hlavu sypali prach (Joz 7:6) nebo seděli na zemi (Job 2:13; Iz 3:26). Zármutek lidé často vyjadřovali tím, že si roztrhli oděv (1Sa 4:12; Job 2:12; viz heslo ROZTRŽENÍ ODĚVU) a někdy si na hlavu sypali popel. (2Sa 13:19) Když měli být Židé na příkaz krále Ahasvera svými nepřáteli zničeni, „pro mnohé byly jako lehátko prostřeny pytlovina a popel“. (Es 4:3) Jehova vyzval Jeruzalém, aby se opásal pytlovinou a válel se v popelu kvůli soužení, které na něj přichází. (Jer 6:26) Micheáš řekl obyvatelům filištínského města Afra, že se mají ‚válet přímo v prachu‘. (Mi 1:10)

Ostříhání si vlasů nebo vytrhávání si vlasů a vousů; bití se v prsa. Ostříhat si vlasy (Job 1:20), vytrhávat si vousy z plnovousu (Ezr 9:3), přikrýt si hlavu (2Sa 15:30; Es 6:12), přikrýt si knír (Ez 24:17; Mi 3:7) a položit si ruce na hlavu — to vše bylo znamením zármutku nebo hanby, a dokonce ohromení. (2Sa 13:19; Jer 2:37) Někteří znalci se domnívají, že gesto uvedené zde na posledním místě znamenalo, že soužení od Boha spočívalo na truchlícím člověku jako těžká ruka. Izajáš chodil nahý a bosý na znamení hanby, která postihne Egypt a Etiopii. (Iz 20:2–5) Když někdo pociťoval mimořádný zármutek nebo kajícnost, zármutkem se bil v prsa (Mt 11:17; Lk 23:27) nebo se na znamení lítosti, hanby, ponížení či truchlení pleskl do stehna. (Jer 31:19; Ez 21:12)

Hněv, posměch, urážka, svolávání zla. Potřásání hlavou; políčkování. Různá gesta, obvykle doprovázená slovy, silně vyjadřovala vůči druhým hněv, nepřátelství, výsměch, pohanu, opovržení atd. Byly to například pohyby úst a potřesení hlavou nebo mávnutí rukou (2Kr 19:21; Ža 22:7; 44:14; 109:25; Sef 2:15), políček (Job 16:10; Mt 5:39; Jan 18:22) a vytrhnutí vousu z plnovousu druhého člověka (Iz 50:6). Když Ježíš stál před židovským nejvyšším soudem, jednali s ním vrcholně urážlivým způsobem; plivali na něho, políčkovali ho, zakryli mu obličej a pak ho bili pěstmi a vysmívali se mu: „Prorokuj nám, ty Kriste. Kdo tě udeřil?“ (Mt 26:67, 68; Mr 14:65) Vojáci s ním potom jednali podobně. (Mt 27:30; Mr 15:19; Jan 19:3)

Házení prachu bylo dalším projevem pohrdání. Šimei házel na Davida prach a kamení a proklínal ho. (2Sa 16:13) Když se v Jeruzalémě Pavel hájil před sroceným davem, tito lidé dali své rozlícení najevo tím, že se ozvali, křičeli, házeli kolem sebe své svrchní oděvy a do vzduchu vyhazovali prach. (Sk 22:22, 23)

Tleskání mohlo být gestem, jímž se pouze vzbuzovala pozornost, což je patrné například z popisu u Jozua 15:18. Častěji tím však byl vyjadřován hněv (4Mo 24:10), opovržení či posměch (Job 27:23; Ná 2:15), zármutek (Ez 6:11), nebo zášť či zlomyslná radost nad tím, že soupeře, nenáviděného nepřítele nebo utlačovatele potkalo něco zlého; přitom se někdy také dupalo. (Ez 25:6; Na 3:19)

Jmenování. Pomazání. Jmenování do úřadu nebo do odpovědného postavení bylo vyjadřováno určitými gesty. Při zasvěcování kněžstva byl Áron pomazán svatým olejem pomazání. (3Mo 8:12) Pomazáni byli i králové. (1Sa 16:13; 1Kr 1:39) Perského krále Kýra žádný Boží představitel doslova nepomazal, ale obrazně se o Kýrovi mluví jako o Jehovovu pomazaném, protože byl pověřen tím, aby dobyl Babylón a osvobodil Boží lid. (Iz 45:1) Eliša byl ‚pomazán‘ tím, že byl jmenován, ale nikdy nebyl doslova pomazán olejem. (1Kr 19:16, 19) Ježíše pomazal jeho Otec Jehova ne olejem, ale svatým duchem. (Iz 61:1; Lk 4:18, 21) Jeho prostřednictvím jsou pomazáni jeho bratři, kteří jsou zplozeni duchem a tvoří křesťanský sbor. (2Ko 1:21; Sk 2:33) Tímto pomazáním jsou jmenováni, pověřeni a učiněni způsobilými jako Boží služebníci. (1Ja 2:20; 2Ko 3:5, 6; viz heslo POMAZÁNÍ, POMAZANÝ.)

Vkládání rukou byl způsob, jímž se vyjadřovalo jmenování někoho do úřadu nebo k vykonávání nějaké povinnosti; tímto způsobem apoštolové jmenovali sedm mužů, kteří se měli starat o rozdělování jídla v jeruzalémském sboru. (Sk 6:6) Timoteus byl jmenován ke zvláštní službě radou starších mužů ve sboru. (1Ti 4:14) Později ho apoštol Pavel pověřil, aby prováděl jmenování jiných, a Timoteus dostal radu, aby to dělal jedině po bedlivé úvaze. (1Ti 5:22)

 Vkládání rukou mělo i další významy, mezi jiným uznání něčeho; například ve 2. Mojžíšově 29:10, 15 je uvedeno, jakým způsobem Áron a jeho synové uznali, že oběti byly přineseny za ně. Podobný význam nacházíme ve 3. Mojžíšově 4:15.

Ruce byly vkládány také na určité osoby, jimž mělo být prokázáno nějaké dobrodiní nebo jež měly dostat moc, například když Ježíš uzdravoval (Lk 4:40) nebo když svatý duch sestoupil na ty, na koho Pavel vložil ruce. (Sk 19:6) To neznamená, že duch procházel Pavlovýma rukama, ale že Pavel jako Kristův představitel byl oprávněn v souladu s ustanovenými požadavky určit, kdo obdrží dary ducha. (Viz také Sk 8:14–19.) K předání darů ducha nebylo vložení rukou nutné; svědčí o tom skutečnost, že v případě Kornélia a jeho domácnosti byl apoštol Petr pouze přítomen, když dostali svatého ducha a dar jazyků. (Sk 10:44–46)

Přízeň. Stát před nadřízeným. Jestliže někdo směl stát před tím, kdo měl úřední postavení, bylo to znamením přízně a uznání; do přítomnosti krále se totiž smělo vejít pouze na základě výslovného souhlasu. (Př 22:29; Lk 1:19; 21:36) Ve Zjevení 7:9, 15 je uvedeno, že velký zástup stojí před trůnem, což svědčí o tom, že tyto osoby mají Boží přízeň a uznání.

Výraz pozdvihnout něčí hlavu byl někdy symbolickým vyjádřením toho, že někdo je povýšen nebo že mu je opět prokazována přízeň. (1Mo 40:13, 21; Jer 52:31)

Ruce naplněny mocí. To, že ruce kněží byly naplněny mocí spojenou s kněžským úřadem, znázornil Mojžíš jakožto prostředník tím, že různé věci, které měly být obětovány, položil na ruce Árona a jeho synů a houpal obětí před Jehovou sem a tam. Toto houpání obětí sem a tam znázorňovalo neustálé předkládání před Jehovou. (3Mo 8:25–27)

Přátelství. Líbání; umytí nohou; pomazání hlavy. Přátelství se vyjadřovalo polibkem (1Mo 27:26; 2Sa 19:39) a silnější city byly za určitých okolností vyjadřovány tak, že si lidé padli kolem krku, objali se a s pláčem se navzájem líbali. (1Mo 33:4; 45:14, 15; 46:29; Lk 15:20; Sk 20:37) Za nezbytné projevy pohostinnosti byla považována tři gesta: host byl pozdraven polibkem, byly mu umyty nohy a hlava mu byla potřena olejem. (Lk 7:44–46)

Za Ježíšova života na zemi se při jídle leželo, a jestliže se někdo opíral o hruď druhé osoby, bylo to projevem důvěrného přátelství nebo přízně a bylo to označováno jako místo u náruče. (Jan 13:23, 25) Uplatnění tohoto zvyku tvoří základ znázornění uvedených u Lukáše 16:22, 23 a Jana 1:18.

Jíst s někým jeho chléb je symbolem přátelství a pokojného vztahu k tomuto člověku. (1Mo 31:54; 2Mo 2:20; 18:12) Kdyby se pak ten, kdo s někým jedl chléb, proti němu obrátil a škodil mu, bylo by to považováno za hanebnou zradu. Toho se dopustil zrádce Jidáš. (Ža 41:9; Jan 13:18)

Nevina a odmítnutí zodpovědnosti. Umytí rukou. Nevina v nějaké věci nebo odmítnutí zodpovědnosti byly symbolicky znázorňovány umytím rukou. (5Mo 21:6) Tímto způsobem vyjadřuje svou nevinu David v Žalmu 73:13; viz také Žalm 26:6. Když se Pilát pokoušel vyhnout se zodpovědnosti ve spojitosti s Ježíšovou smrtí, umyl si před zástupem ruce a řekl: „Nejsem vinen krví tohoto člověka. To je vaše starost.“ (Mt 27:24)

Vytřesení oděvů. Když chtěl apoštol Pavel ukázat, že se zříká další zodpovědnosti, vytřásl si oděvy před Židy v Korintu, kterým předtím kázal a kteří mu odporovali, a potom řekl: „Ať přijde vaše krev na vaši vlastní hlavu. Já jsem čistý. Od nynějška půjdu k lidem z národů.“ (Sk 18:6) Když Nehemjáš vytřásl svou „náruč“, to znamená prsní záhyby svého oděvu, vyjádřil tím úplné zavržení od Boha. (Ne 5:13)

Setřesení prachu z nohou. Setřesení bláta nebo prachu z nohou také znázorňovalo zřeknutí se zodpovědnosti. Ježíš dal svým učedníkům pokyn, aby to udělali vůči místu nebo městu, která je nepřijmou nebo jim nebudou naslouchat. (Mt 10:14; Lk 10:10, 11; Sk 13:51)

Radost. Tleskání. Radost se projevovala tleskáním (2Kr 11:12; Ža 47:1) a tančením, často za hudebního doprovodu. (Sd 11:34; 2Sa 6:14) Pokřikování a zpěv při práci, zejména při vinobraní, byly projevy štěstí, radosti a vděčnosti. (Iz 16:10; Jer 48:33)

Odpor. Mávnutí rukou (výhružně) proti někomu bylo projevem odporu. (Iz 10:32; 19:16)

Pozvednout hlavu bylo symbolickým vyjádřením určitého postoje a znamenalo začít jednat, zpravidla postavit se na odpor, bojovat nebo utlačovat. (Sd 8:28; Ža 83:2)

Pozvednout ruku proti někomu, kdo má nějakou pravomoc, znamená vzepřít se proti němu. (2Sa 18:28; 20:21)

Lízat prach je symbolem porážky a zničení. (Ža 72:9; Iz 49:23)

Ruka nebo noha na zátylku nepřátel je obrazné znázornění porážky nepřítele, toho, že nepřítel byl poražen na hlavu, zahnán na útěk, pronásledován a dostižen. (1Mo 49:8; Joz 10:24; 2Sa 22:41; Ža 18:40)

Převzetí pravomoci nebo zahájení jednání. Povstat znamenalo ujmout se úředního postavení či moci, nebo začít jednat. O králích se říká, že povstali, když se ujali své královské pravomoci nebo ji uplatňovali nějakým význačným způsobem. (Da  8:22, 23; 11:2, 3, 7, 21; 12:1) O Jehovovi je řečeno, že povstává, aby vykonal soud nad lidmi. (Ža 76:9; 82:8) O Satanovi je řečeno, že povstal proti Izraeli, když podnítil Davida, aby Izrael sečetl. (1Pa 21:1)

Přepásat si bedra znamená připravit se k činnosti. Tento výraz souvisí s tím, že v biblických dobách bylo zvykem upevnit si volně splývající oděv opaskem nebo pásem, aby nepřekážel v pohybu při práci, běhu a podobně. (Job 40:7; Jer 1:17; Lk 12:37; 1Pe 1:13, Rbi8, ppč)

Různé. Ležet u nohou. Když Rut chtěla upozornit Boaza na to, že on je v postavení výkupce, přišla v noci, odkryla mu nohy a lehla si u nich. Když se Boaz probudil, řekla mu: „Jsem Rut, tvá otrokyně, a rozestřeš svou suknici přes svou otrokyni, neboť jsi výkupce.“ Tím dala najevo, že je ochotna vstoupit do švagrovského manželství. (Rut 3:6–9)

Jak lidé vypadali, když se postili. ‚Trápit svou duši‘ velmi pravděpodobně znamenalo postit se, a mohlo tím být vyjádřeno truchlení, uznání hříchů, pokání nebo lítost. (3Mo 16:29, 31; 2Sa 1:12; Ža 35:13; Joel 1:13, 14) Když byl Ježíš na zemi, pokrytečtí lidé se tvářili smutně a znetvořovali si obličej, aby svým půstem stavěli na odiv „svatost“. Ježíš svým učedníkům ale řekl, že když se postí, měli by si potřít hlavu olejem a umýt si obličej, aby jejich vzezření bylo před lidmi normální, protože vědí, že Otec se dívá na srdce. (Mt 6:16–18) Křesťané se někdy postili proto, aby věnovali nerozdělenou pozornost duchovním věcem. (Sk 13:2, 3; viz heslo PŮST.)

Položit ruku na oči zemřelého. Když Jehova řekl Jákobovi: „Josef ti položí ruku na oči“ (1Mo 46:4), vyjádřil tím, že až Jákob zemře, Josef mu zatlačí oči, což byla obvykle povinnost prvorozeného syna. Jehova tedy tímto způsobem Jákobovi zřejmě naznačil, že právo prvorozeného má přejít na Josefa. (1Pa 5:2)

Hvízdnutí. ‚Hvízdnout nad‘ něčím bylo projevem údivu nebo úžasu. Tímto způsobem projevili svůj údiv ti, kdo viděli úděsné zpustošení Judy a později hroznou zkázu Babylóna. (Jer 25:9; 50:13; 51:37)

Králové nebo muži v odpovědných postaveních mívali ve zvyku opírat se o paži služebníka nebo někoho, kdo měl nižší postavení; to dělal izraelský král Jehoram. (2Kr 7:2, 17) Král Ben-hadad II. se opíral o ruku svého sluhy Naamana, když se skláněl v domě svého boha Rimmona. (2Kr 5:18)

Obrazné použití. Umýt někomu nohy. Když Ježíš umyl svým učedníkům nohy, názorným způsobem využil jednoho z orientálních zvyků, aby svým učedníkům vštípil poučení o pokoře a o tom, že si mají navzájem sloužit. Petr se ozval a požádal ho, aby mu Ježíš umyl nejen nohy, ale i ruce a hlavu. Ježíš však odpověděl: „Kdo se vykoupal, nepotřebuje víc než si dát umýt nohy, ale je zcela čistý.“ (Jan 13:3–10) Ježíš mluvil o tom, že když se někdo po koupeli vrátil v sandálech do svého domu, potřebuje si jen z nohou smýt prach, který se mu na ně nachytal cestou. Touto čistotou obrazně znázornil čistotu duchovní.

Chodit. Dalším znázorňujícím výrazem je „chodit“, ve smyslu držet se určitého způsobu jednání. Například „Noe chodil s pravým Bohem“. (1Mo 6:9; 5:22) Lidé, kteří chodili s Bohem, žili způsobem, který vytyčil Bůh, a získali jeho přízeň. V Křesťanských řeckých písmech je stejný výraz použit ke znázornění dvou odlišných způsobů jednání téhož člověka, a to předtím než se stal Božím služebníkem, a potom. (Ef 2:2, 10; 4:17; 5:2) Podobně je ke znázornění způsobu jednání použit i výraz ‚běžet‘. (1Pe 4:4) Bůh řekl, že proroci v Judě „běželi“‚ ačkoli je neposlal, což znamená, že se ujali prorocké dráhy podvodně, aniž k tomu byli zmocněni. (Jer 23:21) Pavel popisuje život křesťana jako ‚běh‘. Přirovnává jej k závodu, v němž člověk musí běžet podle pravidel, aby získal cenu. (1Ko 9:24; Ga 2:2; 5:7)