Všechno, co neodpovídá — a tedy odporuje — osobnosti Boha, jeho měřítkům, cestám a vůli; všechno, co narušuje vztah jednotlivce k Bohu. Hříchem může být slovo (Job 2:10; Ža 39:1), čin (konání nesprávných skutků [3Mo 20:20; 2Ko 12:21] nebo nevykonání toho, co má být vykonáno [4Mo 9:13; Jk 4:17]) nebo postoj mysli či srdce (Př 21:4; srovnej také Ří 3:9–18; 2Pe 2:12–15). Nedostatek víry v Boha je velký hřích; svědčí totiž o nedůvěře k Bohu nebo o nedostatečném přesvědčení, že Bůh je schopen jednat. (Heb 3:12, 13, 18, 19) To vyplývá ze způsobu, jak jsou používány příslušné výrazy v původních jazycích, a z odpovídajících příkladů.

Slovem „hřích“ se překládá běžný hebrejský výraz chat·taʼthʹ; obvyklým řeckým slovem je ha·mar·tiʹa. V obou jazycích má slovesný tvar (heb. cha·taʼʹ; řec. ha·mar·taʹno) význam „minout“ ve smyslu minout neboli nezasáhnout cíl, minout cestu nebo nedosáhnout pravého účelu. V Soudcích 20:16 jsou popisováni Benjamínovci, kteří ‚stříleli kameny z praku navlas přesně a nemíjeli se‘; výraz cha·taʼʹ je zde použit se záporkou. Řečtí spisovatelé často používali výraz ha·mar·taʹno při popisu kopiníka, který minul svůj cíl. Obě tato slova byla používána nejen ve významu minout či postrádat nějaký doslovný předmět nebo nedosáhnout nějakého hmotného cíle (Job 5:24), ale byla také používána ve spojitosti s cíli nebo metami mravními či intelektuálními. Kniha Přísloví 8:35, 36 říká, že ten, kdo nalézá bohulibou moudrost, nalezne život, ale ten, kdo ‚moudrost opomíjí [z heb. cha·taʼʹ], činí násilí své duši‘, což vede ke smrti. Jak hebrejský, tak i řecký výraz se v Písmu vztahují především na hřích, jehož se dopouštějí Boží inteligentní tvorové, na to, že míjejí cíl daný jejich Stvořitelem.

Jaké místo má v Božím záměru člověk. Člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“. (1Mo 1:26, 27) Člověk, stejně jako všechny ostatní stvořené věci, byl stvořen a začal existovat z Boží vůle. (Zj 4:11) Z toho, že mu Bůh přidělil práci, je patrné, že člověk měl na zemi sloužit Božímu záměru. (1Mo 1:28; 2:8, 15) Podle slov inspirovaného apoštola byl člověk stvořen proto, aby byl „Božím obrazem a Boží slávou“ (1Ko 11:7), měl tedy zrcadlit vlastnosti svého Stvořitele tím, že měl ve svém chování zrcadlit Boží slávu. Jako Boží pozemský syn se člověk měl podobat svému nebeskému Otci neboli měl být jako on. Kdyby byl jiný, odporovalo by to skutečnosti, že Bůh je jeho Otcem, a Boha, jeho Otce, by to potupovalo. (Srovnej Mal 1:6.)

Ježíš to ukázal, když své učedníky vybízel, aby v projevování dobroty a lásky předčili ‚hříšníky‘ — lidi, o kterých bylo známo, že páchají hříšné skutky. Řekl, že jedině tehdy, jestliže se jeho učedníci budou řídit Božím příkladem milosrdenství a lásky, ‚prokáží se jako synové svého Otce, který je v nebesích‘. (Mt 5:43–48; Lk 6:32–36) Pavel uvádí Boží slávu ve spojitosti s lidským hříchem, když říká, že „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“. (Ří 3:23; srovnej Ří 1:21–23; Oz 4:7.) Ve 2. Korinťanům 3:16–18 a 4:1–6 apoštol ukazuje, že lidé, kteří hřešili, ale obracejí se k Jehovovi, ‚s odhalenými obličeji odrážejí jako zrcadla Jehovovu slávu a jsou proměňováni v týž obraz od slávy k slávě‘, protože k nim prozařuje slavná dobrá zpráva o Kristu, který je Božím obrazem. (Srovnej též 1Ko 10:31.) Apoštol Petr cituje z Hebrejských písem, když říká, co si Bůh od svých pozemských služebníků výslovně přeje: „Ve shodě s tím Svatým, který vás povolal, staňte se i vy sami svatými v celém svém chování, protože je napsáno: ‚Budete svatí, protože já jsem svatý.‘“ (1Pe 1:15, 16; 3Mo 19:2; 5Mo 18:13)

Hřích tedy působí, že člověk nezrcadlí Boží podobu a slávu; činí člověka nesvatým, to znamená nečistým, znečištěným, poskvrněným v duchovním a morálním smyslu. (Srovnej Iz 6:5–7; Ža 51:1, 2; Ez 37:23; viz heslo SVATOST.)

Všechny tyto texty tedy zdůrazňují Boží původní záměr, že člověk má být v souladu s Boží osobností, že má být jako jeho Stvořitel; podobně si i lidský otec, který miluje svého syna, přeje, aby jeho syn byl jako on v tom směru, aby s ním sdílel stejný názor na život, řídil se stejnými měřítky chování a měl stejné vlastnosti srdce. (Srovnej Př 3:11, 12; 23:15, 16, 26; Ef 5:1; Heb 12:4–6, 9–11.) K tomu je nezbytně nutné, aby člověk poslouchal božskou vůli a podřizoval se jí bez ohledu na to, zda tato vůle je, nebo není vyjádřena v podobě výslovného přikázání. Hřích je tedy morální selhání, nedosažení cíle ve všech těchto ohledech.

 Jak vznikl hřích. Předtím než vznikl hřích na zemi, došlo k němu v duchovní sféře. Ve vesmíru panoval naprostý soulad s Bohem po dobu, jejíž délka nám není známa. Nesoulad způsobil duchovní tvor, který je označován prostě jako Odpůrce, Protivník (heb. Sa·tanʹ; řec. Sa·ta·nasʹ; Job 1:6; Ří 16:20), hlavní Falešný žalobce neboli Pomlouvač (řec. Di·aʹbo·los) Boha. (Heb 2:14; Zj 12:9) Proto apoštol Jan říká: „Kdo setrvává v hříchu, pochází z Ďábla, protože Ďábel hřešil od počátku.“ (1Ja 3:8)

Slovem ‚počátek‘ Jan zjevně míní počátek Satanova odporu, stejně jako je výraz ‚počátek‘ použit v 1. Jana 2:7 a 3:11 ve spojitosti s počátkem učednické dráhy křesťanů. Janova slova ukazují, že jakmile Satan spáchal hřích, ve svém hříšném způsobu jednání pokračoval. A tak každý, kdo „si navykne hřešit“, dává najevo, že je ‚dítětem‘ Protivníka, duchovním potomkem, který zrcadlí vlastnosti svého „otce“. (The Expositor’s Greek Testament, W. R. Nicoll, ed., 1967, sv. V, s. 185; Jan 8:44; 1Ja 3:10–12)

Vzhledem k tomu, že před tím, než se ‚zrodí hřích‘, je nesprávná žádost pěstována, dokud se nestane plodnou (Jk 1:14, 15), duchovní tvor, který se stal odpůrcem, se začal odklánět od spravedlnosti a začal se odcizovat Bohu ještě před tím, než se hřích skutečně projevil.

Vzpoura v Edenu. To, co Bůh vyjádřil Adamovi a jeho manželce jako svou výslovnou vůli, bylo především kladné — bylo jim ukázáno, co mají dělat. (1Mo 1:26–29; 2:15) Jediný příkaz, jímž bylo něco zakázáno, byl dán Adamovi — byl to zákaz jíst ze stromu poznání dobrého a špatného (a dokonce se ho i dotknout). (1Mo 2:16, 17; 3:2, 3) Bůh zkoušel poslušnost a oddanost člověka pozoruhodným způsobem, protože přitom uznával jeho důstojnost. Bůh Adamovi nepřisuzoval nic špatného. Zkouškou se nestal například zákaz sodomie, vraždy nebo nějakého podobného hnusného nebo podlého jednání — to by znamenalo, že by Bůh předpokládal u Adama nějaké hanebné sklony. Jíst bylo normální a správné a Adamovi bylo řečeno, aby z toho, co mu Bůh dal, ‚jedl do sytosti‘. (1Mo 2:16) Bůh však Adama vyzkoušel tím, že mu zakázal jíst z ovoce určitého stromu; jedení z tohoto ovoce se tak stalo symbolem toho, že ten, kdo z něho jí, získává poznání, které mu umožňuje osobně rozhodovat, co je pro člověka „dobré“ a co „špatné“. Bůh tedy neuložil člověku nic obtížného ani Adamovi nepřisuzoval nic, co by snižovalo jeho důstojnost jakožto Božího syna.

Prvním člověkem, který zhřešil, byla žena. Pokušení ze strany Božího Protivníka, který k ní promlouval prostřednictvím hada (viz heslo DOKONALOST, První hříšník a král Tyru), nespočívalo v otevřené výzvě k tělesné nemravnosti. Jevilo se naopak jako podnět k touze po domnělém intelektuálním povznesení a po svobodě. Pokušitel nejprve Evu přiměl, aby opakovala Boží zákon, který nepochybně obdržela prostřednictvím svého manžela, a pak napadl Boží pravdivost a dobrotu. Tvrdil, že jíst z ovoce zakázaného stromu nepovede ke smrti, ale k osvícení a k božské schopnosti osobně rozhodovat o tom, zda je něco dobré, nebo špatné. Z tohoto výroku je patrné, že již tehdy byl Pokušitel ve svém srdci svému Stvořiteli zcela odcizen; jeho slova totiž byla v přímém protikladu k tomu, co řekl Bůh, a byla také skrytou pomluvou Boha. Neobvinil Boha z nevědomého omylu, ale z úmyslného překrucování skutečností; řekl: „Bůh totiž ví . . . “ Závažnost hříchu a odpornost takového odcizení jsou patrné z toho, k jakým prostředkům se tento duchovní syn snížil, aby dosáhl svých cílů. Stal se podvodníkem, lhářem a ctižádostivým vrahem, neboť patrně věděl, jaké osudné následky bude mít to, co nyní navrhl člověku, který mu naslouchal. (1Mo 3:1–5; Jan 8:44)

Ze zprávy je patrné, že v ženě začala působit nesprávná žádost. Místo aby dala najevo vyslovený odpor a spravedlivé rozhořčení, když slyšela takové zpochybňování Božího spravedlivého zákona, začala nyní pohlížet na strom jako na něco žádoucího. Začala dychtit po tom, co právem patřilo Jehovovi Bohu jakožto jejímu Svrchovanému Panovníkovi — po jeho schopnosti a neodvolatelném právu rozhodovat, co je pro jeho tvory dobré a co špatné. Žena se tedy nyní začala přizpůsobovat jednání, měřítkům a vůli odpůrce, který se vyjadřoval v rozporu s jejím Stvořitelem a také v rozporu s jejím manželem, kterého Bůh ustanovil jako její hlavu. (1Ko 11:3) Uvěřila slovům Pokušitele, dala se svést, jedla z ovoce a tak dala najevo hřích, který se již před tímto skutkem zrodil v jejím srdci a v její mysli. (1Mo 3:6; 2Ko 11:3; srovnej Jk 1:14, 15; Mt 5:27, 28.)

Později jedl z ovoce i Adam, když mu je jeho manželka nabídla. Apoštol ukazuje, že hřích muže se lišil od hříchu mužovy manželky; Adam totiž nebyl oklamán propagandou Pokušitele, a nešlo tedy o to, že by uvěřil tvrzení, že ovoce toho stromu lze beztrestně jíst. (1Ti 2:14) Adam z něho nepochybně jedl proto, že toužil po své manželce, a ‚naslouchal jejímu hlasu‘ spíše než hlasu svého Boha. (1Mo 3:6, 17) Podřídil se tudíž jejímu jednání a její vůli, a prostřednictvím své manželky se podřídil i jednání a vůli Božího Protivníka. Proto ‚se minul cíle‘, nejednal podle Božího obrazu a podle Boží podoby, nezrcadlil Boží slávu a ve skutečnosti svého nebeského Otce potupil.

Účinky hříchu. Hřích vyvolal nesoulad mezi člověkem a jeho Stvořitelem. Tím nejen poškodil vztahy člověka k Bohu, ale také vztahy člověka  k ostatnímu Božímu stvoření, a poškodil i člověka samotného — jeho mysl, srdce i tělo. Hřích přinesl hrozné neštěstí celému lidskému rodu.

Tento nesoulad se okamžitě projevil na chování Adama i Evy. Z toho, že si zakryli části těla vytvořeného Bohem a že se potom pokoušeli před Bohem se skrýt, bylo jasně patrné, že v jejich mysli a v jejich srdci došlo k odcizení. (1Mo 3:7, 8) Hřích v nich tedy vyvolal pocit provinění, úzkost, nejistotu a stud. Tím se objasňuje, co měl apoštol na mysli, když v Římanům 2:15 uvedl, že Boží zákon byl ‚napsán na srdce člověka‘; přestoupení tohoto zákona proto v člověku vyvolalo vnitřní otřes, když člověka začalo jeho svědomí obviňovat z toho, že se provinil. Člověk měl vlastně v sobě vestavěný jakýsi detektor lži, který mu znemožňoval, aby svůj hříšný stav před svým Stvořitelem zatajil. Když se člověk snažil svůj změněný postoj ke svému nebeskému Otci ospravedlnit, Bůh na to ihned reagoval a zeptal se: „Jedl jsi ze stromu, o němž jsem ti přikázal, abys z něho nejedl?“ (1Mo 3:9–11)

Kvůli tomu, aby zůstal věrný sám sobě, a také kvůli dobru ostatních členů své univerzální rodiny nemohl Jehova Bůh trpět takové hříšné jednání ani u svých lidských tvorů, ani u svého duchovního syna, který se proti němu vzbouřil. Jehova Bůh zachoval svou svatost a právem nad nimi všemi vynesl rozsudek smrti. Adam a Eva pak byli z Boží zahrady Eden vyhnáni, a tak již neměli přístup k tomu druhému stromu, který Bůh označil jako ‚strom života‘. (1Mo 3:14–24)

Účinky na celé lidstvo. V Římanům 5:12 je uvedeno, že „skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili“. (Srovnej 1Ja 1:8–10.) Podle některých výkladů to znamená, že se na původním Adamovu hříšném činu podíleli všichni Adamovi budoucí potomci, protože je Adam jako hlava rodiny zastupoval a tímto způsobem je v podstatě učinil účastníky svého hříchu. Apoštol však mluví o tom, že se smrt na všechny lidi „rozšířila“, což znamená, že na Adamovy potomky působila postupně, a ne současně.

Apoštol dále říká, že smrt kralovala „od Adama až do Mojžíše i nad těmi, kdo nehřešili podobným přestupkem jako Adam“. (Ří 5:14) Adamův hřích je právem označován jako ‚přestupek‘, protože byl přestoupením oznámeného zákona, výslovného příkazu, který mu Bůh dal. Kromě toho Adam zhřešil na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí, jakožto dokonalý člověk, který neměl nedostatky. Je zřejmé, že jeho potomstvo v takovém dokonalém stavu nikdy nebylo. Zdá se tedy, že tyto okolnosti neodpovídají názoru, že ‚když Adam zhřešil, všichni jeho do té doby nenarození potomci zemřeli s ním‘. Kdyby měli všichni Adamovi potomci nést odpovědnost jako účastníci Adamova osobního hříchu, museli by nějakým způsobem dát najevo svou vůli v tom smyslu, že si přejí, aby byl hlavou jejich rodiny. Nikdo z nich se však nechtěl stát jeho potomkem; jako Adamovi potomci se narodili proto, že to bylo tělesné přání jejich rodičů. (Jan 1:13)

Ze skutečností je tedy patrné, že se hřích přenáší na následující generace na základě uznávaného zákona dědičnosti. Právě to měl zřejmě na mysli žalmista, když řekl: „V provinění jsem byl zrozen v porodních bolestech a v hříchu mě počala má matka.“ (Ža 51:5) Hřích se svými následky postihl celý lidský rod a rozšířil se v něm ne pouze proto, že Adam byl rodinnou hlavou lidského rodu, ale proto, že on, a nikoli Eva, byl praotcem neboli lidským zdrojem života. Po něm a také po Evě museli jejich potomci nevyhnutelně zdědit nejen tělesné rysy, ale také rysy osobnosti včetně sklonu k hříchu. (Srovnej 1Ko 15:22, 48, 49.)

Na tento závěr poukazují také slova apoštola Pavla. Říká, že „právě jako prostřednictvím neposlušnosti jednoho člověka [Adama] byli mnozí učiněni hříšníky, podobně také prostřednictvím poslušnosti jednoho [Krista Ježíše] budou mnozí učiněni spravedlivými“. (Ří 5:19) Ti, kdo měli být „učiněni spravedlivými“ prostřednictvím Kristovy poslušnosti, neměli být učiněni spravedlivými všichni najednou ihned v té chvíli, kdy Kristus přinese Bohu svou výkupní oběť, ale užitek z této oběti mají postupně, když začínají projevovat víru v toto opatření a dostává se jim smíření s Bohem. (Jan 3:36; Sk 3:19) A tak postupně přicházely další generace Adamových potomků, a z těchto lidí se stali hříšníci, protože byli zplozeni svými vrozeně hříšnými rodiči z Adamova rodu.

Jakou moc má hřích a jakou platí mzdu. ‚Mzda, kterou platí hřích, je smrt‘ (Ří 6:23) a tím, že se všichni lidé narodili z Adamova rodu, dostali se pod ‚zákon hříchu a smrti‘. (Ří 8:2; 1Ko 15:21, 22) Hřích společně se smrtí ‚kraloval‘ nad lidstvem a lidi zotročil; právě to bylo otroctví, do něhož Adam lidi prodal. (Ří 5:17, 21; 6:6, 17; 7:14; Jan 8:34) Tyto výroky ukazují, že hříchem je nejen skutečné vykonání (nebo nevykonání) určitých skutků, ale že hříchem je také zákon neboli řídící zásada či síla působící v lidech, totiž vrozený sklon dopouštět se provinění, sklon zděděný po Adamovi. Dědictví, které lidé mají po Adamovi, tedy mělo za následek ‚slabost těla‘, nedokonalost. (Ří 6:19) „Zákon“ hříchu stále působí v jejich tělesných údech a v podstatě se pokouší ovládat jejich jednání a podmanit si je, aby nebyli v souladu s Bohem. (Ří 7:15, 17, 18, 20–23; Ef 2:1–3)

 ‚Král‘ hřích může dávat své ‚příkazy‘ různými způsoby, různým lidem a v různých dobách. Například když Bůh pozoroval, že Adamův první syn pociťuje hněv proti svému bratru Abelovi, varoval Kaina, aby se obrátil a jednal dobře. Řekl: „U vchodu se krčí hřích a dychtí po tobě; a ty, ty ho ovládneš?“ Kain však připustil, aby ho hřích v podobě závisti a nenávisti ovládl a přiměl k vraždě. (1Mo 4:3–8; srovnej 1Sa 15:23.)

Nemoci, bolest a stárnutí. Smrt člověka obvykle souvisí s chorobou nebo se stárnutím; z toho lze usuzovat, že to jsou průvodní jevy související s hříchem. Pod mojžíšskou smlouvou Zákona, která byla uzavřena s Izraelem, bylo v zákonech, jež se vztahovaly k obětem za hřích, zahrnuto i smíření za osoby, které vytrpěly ránu v podobě malomocenství. (3Mo 14:2, 19) Lidé, kteří se dotkli mrtvého lidského těla, nebo i ti, kdo jen vešli do stanu, v němž předtím někdo zemřel, se stali nečistými a museli být obřadně očištěni. (4Mo 19:11–19; srovnej 4Mo 31:19, 20.) Také Ježíš uvedl nemoc do souvislosti s hříchem (Mt 9:2–7; Jan 5:5–15), ačkoli ukázal, že určitá onemocnění nemusí být následkem nějakých konkrétních hříšných skutků. (Jan 9:2, 3) Jiné texty ukazují, že spravedlnost (způsob jednání, který je opakem hříšného jednání) prospívá lidskému zdraví. (Př 3:7, 8; 4:20–22; 14:30) Smrt, která panuje společně s hříchem (Ří 5:21), bude pod Kristovou vládou odstraněna a současně skončí také bolest. (1Ko 15:25, 26; Zj 21:4)

Hřích a Zákon. Apoštol Jan píše, že „každý, kdo páchá hřích, páchá také nezákonnost, a tak hřích je nezákonnost“ (1Ja 3:4), a také píše, že „všechna nespravedlnost je hřích“. (1Ja 5:17) Apoštol Pavel naproti tomu mluví o těch, „kdo hřešili bez zákona“. Dále uvádí, že „až do Zákona [daného prostřednictvím Mojžíše] byl . . . hřích na světě, ale z hříchu není nikdo obviňován, když není zákon. Smrt přesto kralovala od Adama až do Mojžíše i nad těmi, kdo nehřešili podobným přestupkem jako Adam.“ (Ří 2:12; 5:13, 14) Pavlova slova je třeba chápat v kontextu. Z jeho dřívějších výroků v tomto dopise Římanům je patrné, že porovnával ty, kdo byli pod smlouvou Zákona, s lidmi, kteří pod touto smlouvou nebyli, a nebyli tedy pod jejím zákoníkem; ukázal přitom, že lidé v obou těchto skupinách byli hříšní. (Ří 3:9)

V průběhu asi 2 500 let od chvíle, kdy Adam selhal, do roku 1513 př. n. l., kdy byla vydána smlouva Zákona, nedal Bůh lidstvu žádný podrobný zákoník ani žádnou systematicky uspořádanou sbírku předpisů, která by obsahovala výslovnou definici hříchu ve všech jeho jednotlivých formách. Je pravda, že dal určitá nařízení, například nařízení, která po celosvětové potopě dostal Noe (1Mo 9:1–7), a také smlouvu, která se týkala obřízky a byla dána Abrahamovi a jeho domácnosti a vztahovala se i na jeho cizozemské otroky. (1Mo 17:9–14) O Izraeli však mohl žalmista říci, že Bůh „říká své slovo Jákobovi, své předpisy a svá soudcovská rozhodnutí Izraeli. Tak neučinil žádnému jinému národu; a pokud jde o jeho soudcovská rozhodnutí, ta oni neznali.“ (Ža 147:19, 20; srovnej 2Mo 19:5, 6; 5Mo 4:8; 7:6, 11.) O smlouvě Zákona, která byla dána Izraeli, mohlo být řečeno: „Člověk, který činil spravedlnost Zákona, bude skrze ni žít“; pouze bezhříšný člověk by se totiž mohl dokonale držet Zákona a mohl by jej plnit, což platilo v případě Krista Ježíše. (Ří 10:5; Mt 5:17; Jan 8:46; Heb 4:15; 7:26; 1Pe 2:22) To neplatilo o žádném ze zákonů, které byly vydány od Adamovy doby až do vydání smlouvy Zákona.

‚Činit přirozeně věci zákona.‘ To neznamená, že v období od Adama do Mojžíše, kdy neexistoval žádný podrobný zákoník, podle kterého by bylo možné usměrňovat své chování, lidé byli bez hříchu. V Římanům 2:14, 15 Pavel uvádí: „Kdykoli totiž lidé z národů, kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají záležitost zákona napsanou ve svém srdci, zatímco s nimi jejich svědomí vydává svědectví a oni jsou svými vlastními myšlenkami obžalováváni nebo též omlouváni.“ Člověk byl původně vytvořen k Božímu obrazu a Boží podobě, a proto má smysl pro mravnost a z něj vyplývající schopnost v podobě svědomí. Pavlova slova ukazují, že v určité míře tuto schopnost mají i nedokonalí, hříšní lidé. (Viz heslo SVĚDOMÍ.) Vzhledem k tomu, že zákon je v podstatě ‚pravidlo chování‘, působí v jejich srdci tento smysl pro mravnost jako zákon. Ale proti tomuto zákonu v podobě smyslu pro mravnost působí jiný vrozený zákon, ‚zákon hříchu‘, který bojuje proti spravedlivým sklonům a zotročuje si ty, kdo jeho nadvládě neodporují. (Ří 6:12; 7:22, 23)

Tento smysl pro mravnost a s ním spojené svědomí je možné pozorovat i u Kaina. Bůh sice nevydal žádný zákon, který by se týkal vraždy, ale z toho, že Kain na Boží otázku odpověděl vyhýbavě, je patrné, že když Abela zavraždil, svědomí ho odsuzovalo. (1Mo 4:8, 9) Hebrejec Josef prokázal, že má Boží ‚zákon ve svém srdci‘, když na lákavou žádost Potifarovy manželky odpověděl: „Jak bych se tedy mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ Bůh sice cizoložství výslovně neodsoudil, ale Josef rozpoznal, že to je něco nesprávného, že to je porušení Boží vůle, kterou Bůh lidem vyjádřil v Edenu. (1Mo 39:7–9; srovnej 1Mo 2:24.)

 Písmo tedy ukazuje, že v patriarchálním období od Abrahama po dvanáct synů Jákobových se o „hříchu“ (chat·taʼthʹ) zmiňovali lidé mnoha ras a národů — jsou zde zmínky například o hříchu proti zaměstnavateli (1Mo 31:36), o hříchu poddaného proti jeho panovníkovi (1Mo 40:1; 41:9), proti příbuznému (1Mo 42:22; 43:9; 50:17) nebo prostě proti jinému člověku (1Mo 20:9). Ten, kdo tento výraz použil, tím v každém případě vyjádřil, že uznává určitý vztah k tomu, proti komu byl nebo by mohl být spáchán hřích; uznal také, že s tímto vztahem souvisí odpovědnost respektovat zájmy nebo vůli a autoritu takové osoby, například vladaře, a ne jim odporovat. Tímto způsobem lidé dávali najevo smysl pro mravnost. Během doby se však lidé, kteří nesloužili Bohu, dostávali stále více pod moc hříchu; proto mohl Pavel říci, že lidé z národů chodí „myšlenkově ve tmě a odcizeni životu, který patří Bohu,“ a že „nechali za sebou všechen mravní smysl“. (Ef 4:17–19)

Jak zákon způsobil, že se hřích „rozhojnil“. Člověk sice měl určitou míru svědomí, která mu dodávala jakýsi přirozený smysl pro to, co je správné a co nesprávné, ale uzavřením smlouvy Zákona s Izraelem Bůh výslovně ukázal hřích v jeho různých podobách. Ústa kteréhokoli člověka, který byl potomkem Božích přátel Abrahama, Izáka a Jákoba a který by chtěl tvrdit, že se neprovinil žádným hříchem, byla tímto způsobem „zacpána . . . a celý svět . . . před Bohem podléhal potrestání“. Po Adamovi totiž zdědili nedokonalé tělo, a proto nemohli být před Bohem prohlášeni za spravedlivé na základě skutků zákona, protože „prostřednictvím zákona je přesné poznání hříchu“. (Ří 3:19, 20; Ga 2:16) Zákon jasně vyjadřoval, jaký je plný rozsah a dosah hříchu, a tak v podstatě způsobil, že se přestupky a hřích ‚rozhojnily‘ v tom smyslu, že nyní bylo možné na tak velkém množství skutků, a dokonce i postojů rozpoznat, že jsou hříšné. (Ří 5:20; 7:7, 8; Ga 3:19; srovnej Ža 40:12.) Oběti, které Zákon předpisoval, sloužily k tomu, aby lidem, kteří byli pod Zákonem, neustále připomínaly jejich hříšný stav. (Heb 10:1–4, 11) Tímto způsobem sloužil Zákon jako vychovatel, který je vedl ke Kristu, aby „byli prohlášeni za spravedlivé díky víře“. (Ga 3:22–25)

Jak mohl hřích ‚dostat popud‘ prostřednictvím přikázání, která Bůh dal Izraeli?

Apoštol Pavel poukazoval na to, že prostřednictvím mojžíšského Zákona lidé nemohou získat spravedlivé postavení před Jehovou Bohem. Napsal o tom: „Když jsme totiž byli ve shodě s tělem, hříšné vášně, které byly rozníceny Zákonem, působily v našich údech, abychom přinášeli ovoce k smrti . . . Co tedy řekneme? Je Zákon hříchem? Kéž k tomu nikdy nedojde! Skutečně bych byl nepoznal hřích, kdyby nebyl Zákon; a například bych byl neznal chtivost, kdyby Zákon neříkal: ‚Nebudeš chtivý.‘ Ale když hřích dostal popud prostřednictvím přikázání, vyvolal ve mně kdejakou chtivost, neboť bez zákona byl hřích mrtvý.“ (Ří 7:5–8)

Bez Zákona by apoštol Pavel neznal nebo nerozeznal plný dosah nebo rozsah hříchu, například hříšné chtivosti. Apoštol uvádí, že Zákon ‚roznítil‘ hříšnou vášeň, a přikázání, jímž byla zakázána chtivost, dalo ‚popud‘ k hříchu. Tomu můžeme rozumět ve světle Pavlova výroku, že „bez zákona byl hřích mrtvý“. Pokud hřích nebyl výslovně definován, nemohl být nikdo obviněn, že se dopouští hříchů, které z právního hlediska nebyly jako hříchy označeny. Než přišel Zákon, Pavel a ostatní členové jeho národa žili, aniž byli odsouzeni za hříchy, které nebyly specifikovány. Jakmile však byl zaveden Zákon, byli Pavel i jeho krajané označeni jako hříšníci a vztahoval se na ně rozsudek smrti. Zákon způsobil, že si byli více vědomi svého hříšného stavu. To neznamená, že je mojžíšský Zákon podněcoval k tomu, aby hřešili, ale tento Zákon odhaloval, že jsou hříšníky. Prostřednictvím Zákona tedy hřích dostal popud a v Pavlovi a v jeho lidu vyvolal hříšné jednání. Na základě Zákona proto mohlo být odsouzeno více lidí, jelikož byli Zákonem shledáni jako hříšníci a bylo k tomu více právních důvodů.

Na otázku, zda „je Zákon hříchem“, můžeme rozhodně odpovědět: ‚Není!‘ (Ří 7:7) Zákon se ‚neminul cíle‘ a nestalo se, že by nesplnil účel, k němuž ho Bůh dal. Naopak „zasáhl do středu terče“ — byl totiž nejen dobrý a užitečný jako ochrana a jako vůdce, ale také sloužil ke zjištění, že z právního hlediska jsou všichni lidé, včetně Izraelitů, hříšníky a potřebují, aby je Bůh vyplatil. Kromě toho poukazoval Izraelitům na to, že tím Výplatcem, kterého potřebují, je Kristus.

Provinění, přestupky, přečiny. Písmo často uvádí „provinění“ (heb. ʽa·wonʹ), „přestupek“ (heb. peʹšaʽ; řec. pa·raʹba·sis), „přečin“ (řec. pa·raʹpto·ma) a jiné podobné výrazy do spojitosti s „hříchem“ (heb. chat·taʼthʹ; řec. ha·mar·tiʹa). Všechny tyto příbuzné výrazy poukazují na hřích z různých hledisek a ukazují jeho podoby.

Provinění, chyby a pošetilost. Výraz ʽa·wonʹ se v podstatě vztahuje na provinění, na pokřivené nebo nesprávné jednání. Toto hebrejské slovo označuje morální provinění nebo špatnost, překroucení toho, co je správné. (Job 10:6, 14, 15) Je zřejmé, že lidé, kteří se nepodvolují Boží vůli, nejsou vedeni  Boží dokonalou moudrostí a spravedlností, a proto se nutně dopouštějí provinění. (Srovnej Iz 59:1–3; Jer 14:10; Fil 2:15.) Následkem hříchu člověk ztrácí vyrovnanost, takže převrací to, co je přímé (Job 33:27; Hab 1:4), a bezpochyby právě proto je hebrejský výraz ʽa·wonʹ nejčastěji uváděn ve spojení s výrazem chat·taʼthʹ (hřích, minutí cíle) nebo paralelně s ním. (2Mo 34:9; 5Mo 19:15; Ne 4:5; Ža 32:5; 85:2; Iz 27:9) Tato nevyrovnanost působí v nitru člověka zmatek a nesoulad a ztěžuje člověku jeho jednání s Bohem i s ostatním Božím tvorstvem.

„Provinění“ (ʽa·wonʹ) může být úmyslné, nebo neúmyslné; může to být buď vědomé odbočení od toho, co je správné, nebo to je skutek bezděčný, „chyba“ (šegha·ghahʹ), ale i ten znamená před Bohem provinění nebo vinu. (3Mo 4:13–35; 5:1–6, 14–19; 4Mo 15:22–29; Ža 19:12, 13) Úmyslné provinění má ovšem daleko těžší následky než provinění bezděčné. (4Mo 15:30, 31; srovnej Ná 4:6, 13, 22.) Provinění je jednání v rozporu s pravdou, a ti, kdo hřeší svévolně, převracejí pravdu, což může vést jedině k hříchu ještě závažnějšímu. (Srovnej Iz 5:18–23.) Apoštol Pavel mluví o ‚podvodné moci hříchu‘, která působí, že se lidské srdce zatvrzuje. (Heb 3:13–15; srovnej 2Mo 9:27, 34, 35.) Když tento pisatel citoval z Jeremjáše 31:34, kde se v hebrejském originále pojednává o „provinění“ a „hříchu“ Izraele, použil v Hebrejcům 8:12 výrazy ha·mar·tiʹa (hřích) a a·di·kiʹa (nespravedlnost) a v Hebrejcům 10:17 výrazy ha·mar·tiʹa a a·no·miʹa (nezákonnost).

Kniha Přísloví 24:9 říká, že „nevázané chování pošetilosti je hřích“, a hebrejské výrazy, které znamenají pošetilost, jsou často používány ve spojitosti s hříšným jednáním, přičemž někdy hříšník činí pokání a uznává: „Jednal jsem pošetile.“ (1Sa 26:21; 2Sa 24:10, 17) Hříšník, který není Bohem ukázňován, se zaplétá do svých provinění a ve své pošetilosti se dostává na scestí. (Př 5:22, 23; srovnej 19:3.)

Přestupek a „překročení“. Hřích může mít podobu „přestupku“. Řecký výraz pa·raʹba·sis (přestupek) se v podstatě vztahuje na „překročení“, tedy překročení určitých mezí nebo hranic, zejména porušením nějakého zákona. Matouš používá slovesný tvar (pa·ra·baiʹno), když podrobně vypráví, jak se farizeové a znalci Zákona ptali, proč Ježíšovi učedníci „překračují tradici mužů dřívějších časů“, a když uvádí Ježíšovu protiotázku, proč tito odpůrci ‚překračují Boží přikázání kvůli své tradici‘ a činí tak Boží slovo neplatným. (Mt 15:1–6) Toto slovo může mít také význam ‚odchýlit se‘, například v případě Jidáše, který se „odchýlil“ od své služby a svého apoštolátu. (Sk 1:25) V některých řeckých textech je toto sloveso použito na místě, kde se mluví o tom, „kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu“. (2Ja 9, EP)

V Hebrejských písmech jsou podobné zmínky o hřešících lidech, kteří Boží smlouvu nebo některé výslovné příkazy ‚překračovali‘ nebo ‚překročili‘, a ‚obcházeli‘ nebo ‚obešli‘ (heb. ʽa·varʹ). (4Mo 14:41; 5Mo 17:2, 3; Joz 7:11, 15; 1Sa 15:24; Iz 24:5; Jer 34:18)

Apoštol Pavel poukazuje na zvláštní spojení mezi pa·raʹba·sis a porušením ustanoveného zákona; říká totiž, že „kde není zákon, tam není ani přestupek“. (Ří 4:15) Kdyby tedy neexistoval zákon, hříšník by nebyl nazýván ‚přestupníkem‘. Na místech, kde Pavel a ostatní křesťanští pisatelé píší o zákonu, používají v tomto kontextu soustavně výraz pa·raʹba·sis (a pa·ra·baʹtes, ‚přestupník‘). (Srovnej Ří 2:23–27; Ga 2:16, 18; 3:19; Jk 2:9, 11.) Adam dostal od Boha výslovný příkaz, a provinil se tedy ‚přestoupením‘ ustanoveného zákona. Jeho manželka sice byla oklamána, ale přestoupením tohoto zákona se provinila také. (1Ti 2:14) Smlouva Zákona, kterou Mojžíšovi přednesli andělé, byla připojena k abrahamské smlouvě proto, aby ‚byly učiněny zjevnými přestupky‘, aby ‚všechno bylo společně vydáno do vazby hříchu‘, aby byli podle zákona všichni Adamovi potomci, včetně Izraelitů, obviněni z hříchu a aby se ukázalo, že všichni lidé zcela jasně potřebují odpuštění a záchranu prostřednictvím víry v Krista Ježíše. (Ga 3:19–22) Kdyby tedy byl Pavel opět vstoupil pod mojžíšský Zákon, byl by sám sebe znovu učinil ‚přestupníkem‘ tohoto Zákona, byl by pod jeho odsouzením, a tím by odstrčil Boží nezaslouženou laskavost, která poskytla osvobození od tohoto odsouzení. (Ga 2:18–21; srovnej 3:1–4, 10.)

Význam hebrejského slova peʹšaʽ je nejen přestupek (Ža 51:3; Iz 43:25–27; Jer 33:8), ale také „vzbouření“, což znamená odvrácení se od zákona nebo autority někoho jiného, nebo jejich odmítnutí. (1Sa 24:11; Job 13:23, 24; 34:37; Iz 59:12, 13) A tak svévolný přestupek znamená vzpouru proti Boží otcovské vládě a autoritě. Vůle tvora se přitom dostává do rozporu s vůlí Stvořitele, a takový tvor se tedy bouří proti Boží svrchovanosti, proti Boží nejvyšší moci.

Přečin. Řecké slovo pa·raʹpto·ma doslovně znamená „pád vedle“, označuje tudíž chybný krok (Ří 11:11, 12) nebo hrubou chybu, ‚přečin‘. (Ef 1:7; Kol 2:13) Když se Adam dopustil hříchu tím, že jedl zakázané ovoce, byl to „přestupek“ v tom, že překročil Boží zákon, a byl to „přečin“ v tom, že Adam nestál nebo nešel přímo — v souladu s Božími spravedlivými požadavky a s uznáním Boží autority —, ale naopak padl nebo učinil chybný krok. Smlouva Zákona obsahovala mnoho ustanovení a požadavků, což v podstatě vedlo k mnoha takovým přečinům, protože ti, kdo této smlouvě podléhali, byli nedokonalí. (Ří 5:20) Pokud jde o dodržování této smlouvy,  izraelský národ jako celek se dopouštěl hrubých chyb. (Ří 11:11, 12) Všechna ta rozmanitá ustanovení Zákona byla součástí jedné smlouvy, a proto ten, kdo se dopustil ‚chybného kroku‘ v jednom bodu, stal se „přestupníkem“ smlouvy jako celku, a tedy všech jejích ustanovení. (Jk 2:10, 11)

„Hříšníci.“ „Není člověk, který nehřeší“ (2Pa 6:36), a proto lze právem říci, že všichni Adamovi potomci jsou svou povahou „hříšníky“. V Písmu je však výraz „hříšníci“ obvykle uplatňován v přesnějším smyslu a označuje ty, kdo páchají hříchy nebo o nichž je všeobecně známo, že hřeší. Jejich hříchy se staly veřejně známými. (Lk 7:37–39) Amalekité, které měl Saul na Jehovův příkaz zničit, jsou označováni jako „hříšníci“ (1Sa 15:18); žalmista se modlil, aby Bůh neodnímal jeho duši „spolu s hříšníky“, a z jeho dalších slov je patrné, že to byli „muži s vinou krve, v jejichž rukou je nevázané chování, a jejichž pravice je plná úplatkářství“. (Ža 26:9, 10; srovnej Př 1:10–19.) Náboženští vůdci odsoudili Ježíše za to, že se stýká s ‚výběrčími daní a hříšníky‘; výběrčí daní jako skupina totiž měli v očích Židů špatnou pověst. (Mt 9:10, 11) O výběrčích daní Ježíš řekl, že společně s nevěstkami předejdou židovské náboženské vůdce při vstupu do nebeského Království. (Mt 21:31, 32) Výběrčí daní Zacheus, kterého mnozí považovali za „hříšníka“, přiznal, že na druhých lidech nezákonně vydíral peníze. (Lk 19:7, 8)

Když tedy Ježíš řekl, že „bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který činí pokání, než z devadesáti devíti spravedlivých, kteří nemají potřebu pokání“, používal nepochybně tyto výrazy v relativním smyslu (viz heslo PRÁVO, SPRAVEDLNOST, Dobrota a spravedlnost); všichni lidé totiž jsou svou povahou hříšníky a žádný člověk není v absolutním smyslu spravedlivý. (Lk 15:7, 10; srovnej Lk 5:32; 13:2; viz heslo PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO.)

Různě závažná provinění. Je sice pravda, že hřích je hřích a že by si provinilec mohl v každém případě zasloužit ‚mzdu‘ hříchu, tedy smrt, ale Písmo ukazuje, že v Božích očích jsou lidská provinění různě závažná. Například sodomští muži byli „velkými hříšníky proti Jehovovi“ a jejich hřích byl „velmi těžký“. (1Mo 13:13; 18:20; srovnej 2Ti 3:6, 7.) To, že si Izraelité udělali zlaté tele, je také označeno jako ‚velký hřích‘ (2Mo 32:30, 31), a Jeroboamem zavedené uctívání telete podobně vedlo k tomu, že lidé v severním království „hřešili velkým hříchem“. (2Kr 17:16, 21) Hřích Judy se stal podobným ‚hříchu Sodomy‘, a judské království se proto stalo v Božích očích něčím odpuzujícím. (Iz 1:4, 10; 3:9; Ná 1:8; 4:6) Jestliže někdo takovým způsobem znevažuje Boží vůli, může se i modlitba takového člověka stát hříchem. (Ža 109:7, 8, 14) Hřích je projevem vzdoru vůči Boží osobě, a k tomu Bůh není lhostejný; čím je hřích závažnější, tím větší je pochopitelně Boží rozhořčení a zloba. (Ří 1:18; 5Mo 29:22–28; Job 42:7; Ža 21:8, 9) Boží zloba však nevzniká jen proto, že jde o jeho vlastní osobu, ale je vyvolána také tím, že jsou poškozováni i lidé, a zejména Boží věrní služebníci, a že je na nich pácháno bezpráví. (Iz 10:1–4; Mal 2:13–16; 2Te 1:6–10)

Lidská slabost a nevědomost. Jehova bere v úvahu to, že nedokonalí lidé, kteří jsou potomky Adama, jsou slabí; proto lidé, kteří Boha upřímně hledají, mohou říci: „Neučinil nám dokonce podle našich hříchů; ani na nás neuvedl to, co si zasloužíme podle svých provinění.“ Písmo ukazuje, že Bůh jednal s lidmi trpělivě a projevil přitom podivuhodné milosrdenství a milující laskavost. (Ža 103:2, 3, 10–18) Bůh také bere v úvahu to, že k hříchům přispívá nevědomost (1Ti 1:13; srovnej Lk 12:47, 48), pokud člověk nezůstává v nevědomosti úmyslně. Lidé, kteří úmyslně odmítají poznání a moudrost, jež nabízí Bůh, ale ‚mají zalíbení v nespravedlnosti‘, jsou neomluvitelní. (2Te 2:9–12; Př 1:22–33; Oz 4:6–8) Někteří jsou odvedeni od pravdy jen na čas, ale jakmile dostanou pomoc, opět se vrátí (Jk 5:19, 20), zatímco jiní ‚zavírají oči před světlem a zapomínají na své očištění od svých dávných hříchů‘. (2Pe 1:9)

Co je neodpustitelný hřích?

Poznání přináší větší odpovědnost. Pilátův hřích nebyl tak velký jako hřích židovských náboženských vůdců, kteří tomuto místodržiteli předali Ježíše, ani jako hřích Jidáše, který zradil svého Pána. (Jan 19:11; 17:12) Ježíš řekl tehdejším farizeům, že kdyby byli slepí, neměli by hřích, což patrně znamenalo, že na základě jejich nevědomosti by jim Bůh jejich hříchy odpustil. Oni však tvrdili, že nevědomí nejsou, a proto ‚jejich hřích zůstal‘. (Jan 9:39–41) Ježíš řekl, že nemají „omluvu pro svůj hřích“, protože jsou svědky jeho mocných slov a skutků, jež byly důsledkem toho, že na něm spočíval Boží duch. (Jan 15:22–24; Lk 4:18) Lidé, kteří se buď svými slovy, nebo svým způsobem jednání svévolně a vědomě rouhali Božímu duchu, jenž se tímto způsobem projevil, se provinili „věčným hříchem“, bez možnosti odpuštění. (Mt 12:31, 32; Mr 3:28–30; srovnej Jana 15:26; 16:7, 8.) To by se mohlo stát některým z těch, kdo se stali křesťany, ale pak se od čistého uctívání Boha úmyslně odvrátili. Podle Hebrejcům 10:26, 27 „jestliže totiž svévolně pácháme hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání  soudu a ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor“.

V 1. Jana 5:16, 17 Jan zřejmě pojednává o svévolném, vědomém hříchu, když říká, že je „hřích, který opravdu působí smrt“, na rozdíl od hříchu, který smrt nepůsobí. (Srovnej 4Mo 15:30.) Za člověka, který prokazatelně spáchal takový svévolný, vědomý hřích, se křesťan nebude modlit. Ovšem Soudcem, který s konečnou platností posoudí postoj hříšníkova srdce, je Bůh. (Srovnej Jer 7:16; Mt 5:44; Sk 7:60.)

Jednotlivý hřích a páchání hříchů. Jan také rozlišuje mezi jednotlivým hříchem a pácháním hříchů. Je to patrné ze srovnání 1. Jana 2:1 a 3:4–8 podle Překladu nového světa. To, že slova „každý, kdo páchá hřích [poi·onʹ ten ha·mar·tiʹan],“ (1Ja 3:4) jsou přeložena správně, vyplývá z Robertsonova díla Word Pictures in the New Testament (1933, sv. VI, s. 221), kde je uvedeno: „Přítomné činné participium (poion) znamená zvyk dopouštět se hříchu.“ V komentáři k 1. Jana 3:6, kde je v řeckém textu použito slovní spojení ouch ha·mar·taʹnei, výše jmenovaný znalec uvádí (s. 222): „Lineární přítomný . . . činný indikativ [slovesa] hamartano, ‚nehřeší stále‘.“ Věrnému křesťanovi se tedy může stát, že se někdy dopustí poklesku či upadne do hříchu následkem slabosti nebo proto, že se dá svést, ale „nesetrvává v hříchu“, nechodí v něm dál. (1Ja 3:9, 10; srovnej 1Ko 15:33, 34; 1Ti 5:20.)

Podíl na hříších jiných lidí. Někdo se může před Bohem provinit hříchem, jestliže se dobrovolně stýká s provinilci, schvaluje jejich provinění nebo jejich chování kryje, takže o něm starší nevědí a nemohou učinit patřičné kroky. (Srovnej Ža 50:18, 21; 1Ti 5:22.) Proto také ti, kdo zůstávají v symbolickém „Velkém Babylónu“, ‚obdrží část z jeho ran‘. (Zj 18:2, 4–8) Jestliže se křesťan stýká s člověkem, který opouští Kristovo učení, nebo jestliže takového člověka i jenom „zdraví“, „je podílníkem na jeho ničemných skutcích“. (2Ja 9–11; srovnej Tit 3:10, 11.)

Pavel varoval Timotea, aby nebyl „podílníkem na hříších jiných“. (1Ti 5:22) Předcházející Pavlova slova o tom, že Timoteus nemá ‚nikdy na žádného vkládat ruce ukvapeně‘, se musí vztahovat na to, že Timoteus dostal autoritu jmenovat dozorce ve sborech. Neměl jmenovat nově obráceného muže, protože ten by se mohl nadmout pýchou; kdyby se Timoteus touto radou neřídil, logicky by do určité míry nesl odpovědnost za jakékoli nesprávné jednání, jehož by se snad takový člověk dopustil. (1Ti 3:6)

Na základě výše uvedených zásad by se před Bohem mohl provinit hříchem celý národ. (Př 14:34)

Hříchy proti lidem, proti Bohu a proti Kristu. Jak již bylo ukázáno, Hebrejská písma obsahují zprávy o hříších, kterých se v patriarchálním období dopustili lidé z různých národů. V těchto případech šlo především o hříchy proti jiným lidem.

Měřítkem spravedlnosti a dobroty je jedině Bůh, a proto hříchy spáchané proti lidem nejsou selháním v tom, že by se provinilec nepřizpůsobil ‚obrazu a podobě‘ těchto lidí, ale jsou selháním v tom, že provinilec nerespektoval oprávněné a správné zájmy těchto osob nebo na ně nedbal, a dopustil se proto přestupku proti těmto lidem nebo jim protiprávně způsobil škodu. (Sd 11:12, 13, 27; 1Sa 19:4, 5; 20:1; 26:21; Jer 37:18; 2Ko 11:7) Ježíš vyjádřil zásady, jimiž by se měl řídit ten, proti komu byly spáchány určité vážné hříchy. (Mt 18:15–17) I kdyby proti některému člověku jeho vlastní bratr zhřešil 77krát nebo 7krát za jediný den, mělo být takovému provinilci odpuštěno, jestliže projevil pokání, když byl pokárán. (Mt 18:21, 22; Lk 17:3, 4; srovnej 1Pe 4:8.) Petr mluví o tom, že domácí služebníci jsou za hříchy, jichž se dopustili proti svým majitelům, políčkováni. (1Pe 2:18–20) Člověk může hřešit proti ustanovené autoritě tím, že jí neprokazuje náležitou úctu. Pavel prohlásil, že se neprovinil žádným hříchem „proti židovskému Zákonu ani proti chrámu ani proti césarovi“. (Sk 25:8)

Hříchy proti lidem však jsou také hříchy proti Stvořiteli, před nímž se lidé musí zodpovídat. (Ří 14:10, 12; Ef 6:5–9; Heb 13:17) Bůh zabránil Abimelekovi, aby neměl styk se Sárou, a řekl tomuto filištínskému králi: „Také jsem tě zadržoval, abys proti mně nezhřešil“. (1Mo 20:1–7) I Josef uznal, že cizoložství je hříchem proti Stvořiteli muže a ženy a Původci manželského svazku (1Mo 39:7–9), a totéž uznal i král David. (2Sa 12:13; Ža 51:4) Hříchy jako loupež nebo zpronevěra něčího majetku jsou v Zákoně označovány jako ‚nevěrné chování vůči Jehovovi‘. (3Mo 6:2–4; 4Mo 5:6–8) Lidé, kteří zatvrzovali své srdce a byli ke svým chudým bratrům lakomí, a také ti, kdo lidem nedávali jejich mzdu, byli od Boha káráni. (5Mo 15:7–10; 24:14, 15; srovnej Př 14:31; Am 5:12.) Samuel prohlásil, že je pro něho nemyslitelné, aby ‚zhřešil proti Jehovovi tím, že by se přestal modlit‘ za ostatní Izraelity, kteří ho o modlitbu žádali. (1Sa 12:19–23)

Podle slov u Jakuba 2:1–9 je jako hřích také odsouzeno nadržování a uplatňování třídních rozdílů mezi křesťany. Pavel říká, že ti, kdo neberou ohled na slabé svědomí svých bratrů a tak dávají těmto bratrům příčinu ke klopýtání, ‚hřeší proti Kristu‘, Božímu Synu, který dal svou krev za své následovníky. (1Ko 8:10–13)

Každý hřích je tedy hříchem proti Bohu, ale z Jehovova hlediska jsou některé hříchy zaměřeny proti jeho osobě více, například hřích v podobě modlářství  (2Mo 20:2–5; 2Kr 22:17), stav bez víry (Ří 14:22, 23; Heb 10:37, 38; 12:1), neúcta ke svatým věcem (4Mo 18:22, 23) a všechny formy falešného uctívání (Oz 8:11–14). Bezpochyby právě proto velekněz Eli řekl svým synům, kteří projevovali neúctu k Božímu svatostánku a ke službě: „Kdyby člověk zhřešil proti člověku, Bůh bude pro něho rozsuzovat [srovnej 1Kr 8:31, 32]; ale kdyby člověk zhřešil proti Jehovovi, kdo se za něho bude modlit?“ (1Sa 2:22–25; srovnej verše 12–17.)

Hříchy proti vlastnímu tělu. Když Pavel varuje před smilstvem (před pohlavními styky mimo manželství, jež je Písmem schváleno), uvádí, že „každý jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, je mimo jeho tělo, ale kdo smilní, hřeší proti svému vlastnímu tělu“. (1Ko 6:18; viz heslo SMILSTVO.) Jak vyplývá z kontextu, Pavel předtím zdůraznil, že křesťané mají být v jednotě s Kristem Ježíšem, který je jejich Pánem a Hlavou. (1Ko 6:13–15) Svým nesprávným a hříšným jednáním se smilník stává jedním tělem s někým jiným, často s nevěstkou. (1Ko 6:16–18) Žádný jiný hřích tedy nemůže oddělit tělo křesťana od spojení s Kristem a nemůže je spojit v „jedno“ s někým jiným. To je bezpochyby důvod, proč zde jsou všechny ostatní hříchy považovány za hříchy ‚mimo vlastní tělo‘. Smilstvem si také může smilník způsobit nevyléčitelné poškození svého vlastního těla.

Hříchy andělů. Boží duchovní synové mají také zrcadlit Boží slávu, vyjadřovat Bohu chválu a vykonávat jeho vůli (Ža 148:1, 2; 103:20, 21), a mohou tudíž hřešit v podstatě ve stejném smyslu jako lidé. Ze 2. Petra 2:4 je patrné, že někteří z Božích duchovních synů skutečně zhřešili a že byli ‚vydáni do jam husté tmy, aby byli uchováni k soudu‘. Je zřejmé, že 1. Petra 3:19, 20 pojednává o téže situaci, když říká, že jsou ‚duchové ve vězení, kteří byli kdysi neposlušní, když Boží trpělivost čekala v Noemových dnech‘. A Juda 6 ukazuje, že tito duchovní tvorové se ‚minuli cíle‘ neboli zhřešili tím, že „si neudrželi své původní postavení, ale opustili své vlastní správné bydliště“; je logické, že jejich správné bydliště je v nebesích, v Boží přítomnosti.

Oběť Ježíše Krista neobsahuje žádné opatření k tomu, aby byly přikryty hříchy duchovních tvorů, a proto není důvod věřit, že by hříchy těchto neposlušných andělů byly odpustitelné. (Heb 2:14–17) Podobně jako Adam byli i oni dokonalými tvory a neměli žádnou vrozenou slabost, která by mohla být považována za polehčující okolnost při posuzování jejich provinění.

Odpuštění hříchů. Pod heslem PROHLÁSIT ZA SPRAVEDLIVÉHO (Co znamená být „počítán“ za spravedlivého) je ukázáno, že pokud jde o ty, kdo žijí podle víry, Jehova Bůh v podstatě ‚připisuje‘ na jejich účet spravedlnost. Bůh podle toho ‚přikrývá‘ nebo ‚vymazává‘ hříchy, které by jinak byly těmto věrným lidem přičteny k tíži. (Srovnej Ža 32:1, 2; Iz 44:22; Sk 3:19.) Ježíš tedy přirovnal „přečiny“ a „hříchy“ k ‚dluhům‘. (Srovnej Mt 6:14; 18:21–35; Lk 11:4.) Ačkoli byly jejich hříchy jako šarlat, Jehova ‚smývá‘ poskvrnění, které je znesvěcuje. (Iz 1:18; Sk 22:16) O prostředku, který Bůh používá k tomu, aby mohl tímto způsobem projevit své něžné milosrdenství a milující laskavost, a přitom stále jednat s dokonalým smyslem pro právo a se spravedlností, se pojednává pod hesly POKÁNÍ; SMÍŘENÍ; VÝKUPNÉ a pod hesly příbuznými.

Vyvarovat se hříchu. K tomu, abychom se vyvarovali hříchu, to znamená nezákonnosti, nám pomůže především láska k Bohu a k bližnímu, neboť láska je vynikající vlastnost, kterou má Bůh; lásku učinil Bůh základem svého Zákona, který dal Izraeli. (Mt 22:37–40; Ří 13:8–11) Jestliže křesťané uplatňují tuto lásku, nejsou Bohu odcizeni, ale mohou být s Bohem a jeho Synem v radostném spojení. (1Ja 1:3; 3:1–11, 24; 4:16) Dávají se vést Božím svatým duchem a mohou ‚pokud jde o ducha, žít z Božího stanoviska‘, zdržovat se hříchu (1Pe 4:1–6) a místo ničemného ovoce hříšného těla přinášet spravedlivé ovoce Božího ducha. (Ga 5:16–26) Mohou tak být osvobozeni od nadvlády hříchu. (Ří 6:12–22)

Ten, kdo má víru, že Bůh jistě odmění spravedlnost (Heb 11:1, 6), může odolávat pokušení podílet se na dočasném potěšení z hříchu. (Heb 11:24–26) „Bohu se nelze posmívat“, a proto člověk ví, že pravidlo „cokoli člověk rozsévá, to také sklidí“ platí bez výjimky. Je tedy chráněn před podvodnou mocí hříchu. (Ga 6:7, 8) Uvědomuje si, že hříchy nemohou zůstat skryté navždy (1Ti 5:24) a že „ačkoli snad hříšník činí špatné stokrát a dlouho dělá, co je mu libo“, přece „to dobře dopadne s těmi, kdo se bojí pravého Boha“, ale nedopadne to dobře s ničemným, který se Boha nebojí. (Ka 8:11–13; srovnej 4Mo 32:23; Př 23:17, 18.) Za žádné hmotné bohatství, které získali, si ničemní lidé nebudou moci koupit ochranu od Boha (Sef 1:17, 18) a časem se prokáže, že bohatství hříšníka je skutečně „něco uchovaného jako poklad pro spravedlivého“. (Př 13:21, 22; Ka 2:26) Ti, kdo usilují o spravedlnost na základě víry, se mohou vyhnout ‚těžkému nákladu‘, který s sebou hřích nese — neztratí pokoj mysli a srdce a nepocítí slabost následkem duchovního onemocnění. (Ža 38:3–6, 18; 41:4)

Poznání Božího slova je základem takové víry i prostředkem, jímž je taková víra posilována. (Ža 119:11; srovnej Ža 106:7.) Kdo reaguje ukvapeně  a nehledá nejprve poznání své cesty, ‚mine se cíle‘, zhřeší. (Př 19:2, Rbi8, ppč) Spravedlivý člověk, který si uvědomuje, že „jeden hříšník může zničit mnoho dobrého“, se proto snaží jednat s pravou moudrostí. (Srovnej Ka 9:18; 10:1–4.) Je moudré vyvarovat se styků s těmi, kdo se věnují falešnému uctívání, a také s lidmi nemravnými, protože takoví lidé vtahují člověka do hříchu a kazí jeho užitečné zvyky. (2Mo 23:33; Ne 13:25, 26; Ža 26:9–11; Př 1:10–19; Ka 7:26; 1Ko 15:33, 34)

Je samozřejmě mnoho věcí, které lze dělat, či nedělat, nebo dělat určitým způsobem, či způsobem jiným, aniž je to odsouzeno jako hřích. (Srovnej 1Ko 7:27, 28.) Bůh nezatížil člověka množstvím pokynů, které by do nejmenších podrobností určovaly, jak se něco má dělat. Je jasné, že člověk měl užívat své inteligence a dostal také dostatečnou volnost, aby mohl projevit svou vlastní osobnost a ukázat, čemu dává přednost. Smlouva Zákona obsahovala mnoho ustanovení; ani to však lidi nepřipravilo o možnost svobodně projevovat svou osobnost. Podobné to je v případě křesťanství, jež klade velký důraz na své vodítko, jímž je láska k Bohu a k bližnímu. Křesťanství lidem poskytuje tu největší možnou svobodu, jakou si jen mohou přát ti, jejichž srdce je nakloněno ke spravedlnosti. (Srovnej Mt 22:37–40; Ří 8:21; viz hesla JEHOVA, Bůh, který určuje morální měřítka; SVOBODA.)