[trn].

Áronský kněz a hlava otcovského domu, z něhož byl v Davidově době vytvořen sedmý ze 24 kněžských oddílů. (1Pa 24:3–7, 10)

„Synové Hakkoce“ byli mezi těmi, kdo po návratu z Babylóna v roce 537 př. n. l. byli vyloučeni z kněžství kvůli tomu, že nedokázali potvrdit svůj rodokmen. Patřili k těm, jimž bylo zakázáno jíst „z nejsvětějších věcí, dokud nepovstane kněz s Urim a Tummim“. (Ezr 2:61–63; Ne 7:63–65) O Hakkocově potomkovi je výslovně uvedeno, že se podílel na obnovování jeruzalémských zdí. (Ne 3:21)