Označení „Hebrejec“ je poprvé použito na Abrama; je tím odlišen od svých amorejských sousedů. (1Mo 14:13) Výraz „Hebrejec (Hebrejci)“ je od té doby prakticky v každém případě použit jako označení vyjadřující kontrast nebo charakteristiku: ten, kdo mluví, je členem neizraelského národa (1Mo 39:13, 14, 17; 41:12; 2Mo 1:16; 1Sa 4:6, 9), nebo je to Izraelita, který oslovuje cizince (1Mo 40:15; 2Mo 1:19; 2:7; Jon 1:9), nebo je výraz použit ve spojitosti se zmínkou o cizincích (1Mo 43:32; 2Mo 1:15; 2:11–13; 1Sa 13:3–7).

Výše uvedené texty ukazují, že Egypťané znali označení „Hebrejec“ již v 18. století př. n. l. Z toho by se dalo usuzovat, že Abraham, Izák a Jákob byli poměrně dobře známi na rozsáhlém území, a že se tedy vědělo, co označení „Hebrejec“ znamená. Když Josef mluvil před dvěma faraónovými sluhy o ‚zemi Hebrejců‘ (1Mo 40:15), měl bezpochyby na mysli území kolem Hebronu, které jeho otci a jeho předkům již dávno sloužilo jako jakási základna. Asi o šest století později Filištíni stále ještě mluvili o Izraelitech jako o ‚Hebrejcích‘. Výraz „Hebrejci“ a výraz „Izrael“ označovaly za doby krále Saula totéž. (1Sa 13:3–7; 14:11; 29:3) V devátém století př. n. l. se prorok Jonáš na lodi vyplouvající z mořského přístavu Joppe představil námořníkům (kteří byli pravděpodobně Féničané) jako Hebrejec. (Jon 1:9) Zákon také činil rozdíl mezi otroky ‚hebrejskými‘ a otroky, kteří byli jiné rasy nebo pocházeli z jiných národů (2Mo 21:2; 5Mo 15:12), a v této souvislosti kniha Jeremjáš (ze sedmého století př. n. l.) ukazuje, že v tehdejší době výraz „Hebrejec“ znamenal totéž jako ‚Žid‘. (Jer 34:8, 9, 13, 14)

Pozdější řečtí a římští spisovatelé soustavně označovali Izraelity buď jako „Hebrejce“, nebo jako „Židy“, a nemluvili o nich jako o „Izraelitech“.

Původ a význam výrazu. Názorů na původ a význam výrazu „Hebrejec“ je v podstatě několik:

Podle jednoho názoru pochází toto slovo z kořenného slova ʽa·varʹ, jež znamená „projít; projít kolem; přejít, překročit“. Pak by toto označení platilo na Abrahama jako na muže, kterého Bůh vzal „z druhé strany Řeky [Eufratu]“. (Joz 24:3) Tak chápali tento výraz překladatelé Septuaginty, a proto v 1. Mojžíšově 14:13 označili Abrahama ne jako „Hebrejce“, ale jako „toho, kdo přechází“. Tato teorie je sice dost rozšířená, ale není bez problémů. Koncovka označení ʽIv·riʹ (Hebrejec) je stejná jako koncovka jiných označení, která jsou zcela jistě patronymická, tedy jmen vzniklých připojením předpony nebo přípony označující vztah ke jménu něčího otce nebo předka. Označení Mó·ʼa·viʹ (Moabec) se tedy vztahuje především na toho, kdo je potomkem Moaba (Mó·ʼavʹ), a ne toho, kdo pochází z určitého území; totéž platí pro označení ʽAm·mó·niʹ (Ammonita), Da·niʹ (Danovec) a pro mnohá jiná označení.

Kromě toho, kdyby se označení „Hebrejec“ mělo vztahovat na Abrahama jen proto, že „překročil“ Eufrat, mohl by se tento výraz jevit jako velice všeobecný a mohl by se vztahovat na každého, kdo udělal totéž — během staletí bylo takových vystěhovalců pravděpodobně mnoho. Slovo tohoto původu by mohlo sloužit jako rozlišující označení jen tehdy, kdyby se všeobecně uznávalo, že Abraham překročil Eufrat na Boží pokyn. Je otázka, zda tuto skutečnost uznávali pohané, kteří toto označení používali; vyloučit to však nelze.

Někteří znalci naproti tomu zastávají druhý názor, že tímto jménem jsou označováni lidé, kteří někde přebývají jen dočasně, tedy kteří jen ‚procházejí‘ — na rozdíl od místních obyvatel nebo lidí, kteří se někde usadili natrvalo. (Srovnej použití výrazu ʽa·varʹ v 1Mo 18:5; 2Mo 32:27; 2Pa 30:10.) Je sice pravda, že Izraelité nějaký čas opravdu žili jako nomádi, ale po dobytí Kanaánu se jejich způsob života změnil. Jméno Hebrejci jim však zůstalo. Proti této představě je možné dále namítnout, že je tak široká, že by zahrnovala všechny skupiny lidí žijících kočovným způsobem života. Jehova je označován v Bibli jako ‚Bůh Hebrejců‘, a je tedy zřejmé, že to neznamená ‚Bůh všech nomádů‘, protože mnoho kočovných národů uctívalo falešné bohy. (2Mo 3:18; 5:3; 7:16; 9:1, 13; 10:3)

Třetí názor, který v podstatě odpovídá biblickým důkazům, je ten, že jméno „Hebrejec“ (ʽIv·riʹ) pochází od jména Eber (ʽEʹver), což byl pravnuk Sema a předek Abrahama. (1Mo 11:10–26) Je pravda, že o Eberovi nevíme nic kromě toho, že je spojovacím článkem v rodokmenu od Sema po Abrahama. Záznamy neuvádějí žádný mimořádný čin ani žádný jiný osobní charakteristický znak, na základě něhož by Eberovi potomci tak výrazně používali jeho  jméno. Je však třeba si povšimnout, že o Eberovi se výslovně mluví v 1. Mojžíšově 10:21, kde je uvedeno, že Sem byl ‚praotcem všech synů Ebera‘. To, že jméno Eber bylo uplatňováno staletí po jeho smrti na určitý lid nebo na určité území, je patrné z Balámova proroctví, které bylo proneseno v 15. století př. n. l. (4Mo 24:24) Jestliže je toto jméno použito jako patronymikon, jsou tím Izraelité navíc uvedeni do spojitosti s určitým mužem, jehož ‚rodinný původ‘ sahá k Noemovi, což je zaznamenáno v 1. Mojžíšově 10:1–32.

Podobně jako v případě ostatních názorů, o nichž zde byla zmínka, vzniká otázka, proč by se mělo označení „Hebrejec“, pokud je odvozeno od jména Eber, používat výslovně a výlučně pouze na Izraelity. Eber měl i jiné potomky, a to prostřednictvím svého syna Joktana, a ti nepatřili do rodové linie vedoucí k Abrahamovi (a Izraelovi). (1Mo 10:25–30; 11:16–26) Zdálo by se, že označení ʽIv·riʹ (Hebrejec) se bude vztahovat na všechny potomky, kteří budou moci právem tvrdit, že jejich předkem byl Eber. Někteří znalci zastávají názor, že to tak možná původně bylo, ale že během doby zůstalo toto jméno omezeno na Izraelity, kteří z Eberovců neboli Hebrejců nejvíce vynikli. V biblických záznamech se podobné případy vyskytují. Abrahamových neizraelských potomků sice bylo mnoho, byli to například Edomité, Išmaelité a Abrahamovi potomci z jeho manželky Ketury, ale označení „semeno Abrahama“ se používá výlučně na Izraelity. (Ža 105:6; Iz 41:8; srovnej Mt 3:9; 2Ko 11:22.) Důvodem k tomu je ovšem skutečnost, že s Izraelity Bůh jednal ve spojitosti s abrahamskou smlouvou. Ale již to, že Bůh učinil z Izraele národ a dal jim kananejskou zemi jako dědictví, a že jim také dal řadu vítězství nad mnoha mocnými nepřáteli, to vše jistě odlišilo Izraelity nejen od jiných Abrahamových potomků, ale také od všech ostatních potomků Ebera. Je také možné, že mnoho z těchto jiných potomků ztratilo svou identitu „Eberovců“ tím, že vstupovali do manželství se členy jiných národů.

Skutečnost, že Eber má v rodopisných seznamech zvláštní místo, by tedy mohla být považována za božský náznak toho, že požehnání, které dal Noe Semovi, se mělo splnit především na potomcích Ebera; později se ukázalo, že toto požehnání dostali v první řadě Izraelité. Taková výslovná zmínka o Eberovi měla také sloužit k tomu, aby byla ukázána rodová linie slíbeného Semene, o němž pojednávalo Jehovovo proroctví v 1. Mojžíšově 3:15, a Eber se tedy stal přesně určeným spojovacím článkem mezi Semem a Abrahamem. Takové spojení by také dobře odpovídalo tomu, že Jehova byl označován jako „Bůh Hebrejců“.

Balámovo proroctví. Porozumění Balámovu proroctví ve 4. Mojžíšově 24:24 závisí na tom, zda výraz Eber je zde použit jako zeměpisný pojem označující ‚zemi (nebo lid) na druhé straně‘ nebo zda to je patronymikon vztahující se výslovně na Hebrejce (Izraelity). Kittim, od jehož pobřeží měly podle tohoto proroctví připlout lodě a měly trápit Asýrii a Ebera, považuje většina komentátorů především za starověké označení Kypru. Kypr se však dostal pod silný řecký vliv, což je vysvětleno v článcích pod hesly KYPR a KITTIM; také samotné jméno Kittim mohlo mít širší význam. Nemuselo se vztahovat pouze na ostrov Kypr, ale mohlo být používáno i ve spojitosti s Řeckem. Většina znalců se tedy domnívá, že se proroctví vztahuje na řecko-makedonské dobyvatelské tažení proti středovýchodním národům včetně Asýrie. Zastánci názoru, že jméno Eber je zde použito jako zeměpisné označení, se domnívají, že trápením, jež mělo postihnout Ebera, je míněno to, že nejen Asýrie, ale všechny mezopotamské mocnosti (lid ‚na druhé straně‘) se ocitnou pod západní nadvládou. Zastánci názoru, že označení Eber se vztahuje na Hebrejce, tvrdí, že předpověděné trápení postihlo Hebrejce po smrti Alexandra Velikého a že začalo za vlády Seleukovců, zejména Antiocha Epifana. Jméno Asýrie v tomto textu je vlastně v hebrejštině jméno Aššur, a zdá se, že stejně i jméno „Eber“ je skutečně patronymikon a označuje Hebrejce, že to tedy není pouhé zeměpisné označení.

Výrazy „Hebrejec“ a „hebrejský jazyk“ v Křesťanských řeckých písmech. Výraz „hebrejský jazyk“ se v Křesťanských řeckých písmech používá k označení jazyka, jímž mluví Židé (Jan 5:2; 19:13, 17, 20; Sk 21:40; 22:2; Zj 9:11; 16:16), jazyka, jímž vzkříšený a oslavený Ježíš Kristus oslovil Saula z Tarsu. (Sk 26:14, 15) Ve Skutcích 6:1 jsou Židé mluvící hebrejsky odlišeni od Židů mluvících řecky. (Viz heslo ŘECKO, ŘEKOVÉ, Helénisté.)

Když Pavel popisoval sám sebe, řekl o sobě, že je za prvé Hebrejec, za druhé Izraelita a za třetí že je Abrahamovým semenem. (2Ko 11:22) Označení ‚Hebrejec‘ se zde může vztahovat na Pavlův rasový původ (srovnej Fil 3:4, 5) a možná na jazyk; označení ‚Izraelita‘ se vztahuje na to, že Pavel byl přirozeným členem národa, který Bůh původně založil jako lid pro své jméno (srovnej Ří 9:3–5), a označení „Abrahamovo semeno“ poukazuje na to, že Pavel patřil k těm, kdo zdědí slíbená požehnání spojená s abrahamskou smlouvou.

„Chabirové.“ V mnoha klínopisných záznamech pocházejících z doby před počátkem druhého tisíciletí př. n. l. se objevuje akkadský (asyrobabylónský)  výraz chabiru nebo chapiru. Chabirové se vyskytovali v již. Mezopotámii a v Malé Asii a také v oblasti Charanu a Mari. Šedesát z el-amarnských tabulek, které byly nalezeny v Egyptě, obsahuje dopisy vazalských kananejských panovníků egyptskému faraónovi (jejich tehdejšímu vrchnímu vládci); tito panovníci si v nich stěžují mimo jiné na to, že proti jejich městům podnikají útoky jistí panovníci, kteří jsou spolčeni s „Chabiry“.

„Chabirové“ se objevili v Mezopotámii jako zemědělští dělníci, žoldnéři, lupiči, otroci a podobné skupiny. Někteří znalci se pokoušeli uvést Chabiry do spojitosti s dobytím Kanaánu, který uskutečnili Izraelité, ale pro tento názor nejsou žádné doklady. The New International Dictionary of Biblical Archaeology k tomu uvádí: „Koncem devatenáctého století se v el-amarnských textech poprvé objevila zpráva o Chabirech, a od té doby měli znalci tendenci spojovat Chabiry s biblickými ʽibrim neboli ‚Hebrejci‘ — což je slovo, které se ve SZ vyskytuje čtyřiatřicetkrát a obvykle je používají buď cizinci, nebo se ho používá v přítomnosti cizinců . . . Většina znalců odmítá jakékoli přímé ztotožňování Hebrejců s Chabiry; vznášejí tyto námitky: (1) Z hlediska jazykovědy je obtížné je ztotožnit. (2) Je pravděpodobné, že označení Chabiru je obecné podstatné jméno označující skupinu, zatímco ʽibri je označení etnické. (3) Mezi oběma skupinami jsou velké rozdíly, pokud jde o jejich rozšíření, působení a charakteristické rysy.“ (E. Blaiklock a R. Harrison, ed., 1983, s. 223, 224)

V egyptských záznamech se „Chabirové“ objevují pod jménem ʽapiru. Pracovali jako lamači kamene, u vinných lisů a při přepravě kamenů. Z lingvistického hlediska nelze egyptské slovo ʽapiru ztotožňovat s hebrejským slovem ʽIv·riʹ. Ze záznamů kromě toho vyplývá, že „Chabirové“ byli v Egyptě dlouho potom, co Hebrejci odtud odešli.