Jméno panovnického rodu, který vládl Židům. Příslušníci tohoto rodu byli Idumejci, Edomité. Formálně to byli Židé, protože jim, jak to vyplývá ze zpráv Josepha, makabejský panovník Jan Hyrkanos I. nařídil kolem roku 125 př. n. l. obřízku.

Bible se o Herodech zmiňuje pouze stručně; většina informací, které o nich máme, je obsažena ve spisech historika Josepha. Předkem Herodů byl Antipatros (Antipas) I., kterého hasmoneovský (makabejský) král Alexandr Jannaios ustanovil místodržitelem v Idumeji. Antipatrův syn, který se jmenoval také Antipatros či Antipas, byl otcem Heroda Velikého. Josephus se odkazuje na historika Nikoláa z Damašku, podle nějž Antipatros (II.) pocházel z rodu předních Židů, kteří přišli do judské země z Babylóna. Josephus však píše, že toto Nikoláovo tvrzení mělo pouze uspokojit ješitnost Heroda, který byl ve skutečnosti Edomitou, a to jak z otcovy, tak i z matčiny strany.

Antipatros II. byl velmi bohatý člověk. Zaplétal se do politiky a intrik a měl silně ctižádostivé plány v souvislosti se svými syny. Když mezi Janem Hyrkanem II., což byl syn Alexandra Jannaia a Salome Alexandry, a Hyrkanovým bratrem Aristobulem vznikl boj o post židovského velekněze a krále, Antipatros podporoval Hyrkana. Tím však jen ctižádostivě hledal své vlastní výhody. Od Julia Caesara nakonec získal římské občanství a byl jmenován místodržitelem Judeje. Svého prvního syna Fasaela ustanovil místodržitelem Jeruzaléma a druhého syna Heroda místodržitelem Galileje. Životní dráha Antipatra skončila, když ho nějaký úkladný vrah otrávil.

1. Herodes Veliký, druhý syn Antipatra (Antipa) II. a jeho manželky Kypros. Dějiny potvrzují, že zběžný pohled na povahu tohoto muže, který poskytuje Bible, je pravdivý: byl to bezohledný, prohnaný, podezíravý, nemravný a krutý člověk a vrah. Stejně jako jeho otec byl i on schopným diplomatem a oportunistou. Je však třeba také uvést, že byl schopným vojenským velitelem a organizátorem. Josephus ho popisuje jako člověka, který měl velkou tělesnou sílu, byl obratným jezdcem na koni a zručně zacházel s oštěpem a lukem. (Válka židovská, I, 429, 430) Jeho nejvýznačnějším kladným rysem byl pravděpodobně jeho stavitelský talent.

Poprvé se jakožto místodržitel v Galileji vyznamenal tím, že zneškodnil bandy lupičů na území pod svou správou. Někteří Židé však pociťovali závist a společně s matkami zabitých lupičů podnítili Hyrkana II. (tehdejšího velekněze), aby byl Herodes předvolán před Sanhedrin a obžalován z toho, že tento soud obešel, když lupiče popravil, místo aby je nejdříve předvedl před soud. Herodes se tomu podvolil, ale drze a neuctivě se před Sanhedrinem objevil s osobním strážcem, přestože jakožto údajný proselyta byl tomuto soudu podřízen. Tím se dopustil urážky židovského nejvyššího soudu a vyvolal tak hněv soudců. Josephus líčí, že soudce jménem Samaiáš (Šimon) si odvážně vzal slovo a předpověděl, že pokud Herodes unikne trestu, jistě zabije za čas všechny, kdo nyní v soudu zasedají. Hyrkanos však byl pasivní člověk a měl slabou vůli. Pod tlakem Herodova zastrašování, které bylo umocněno dopisem od Sexta Caesara (příbuzného Julia Caesara a tehdejšího správce Sýrie), jenž mu vyhrožoval potrestáním v případě, že obvinění nezruší, Hyrkanos kapituloval. (Židovské starožitnosti, XIV, 168–176 [ix, 4])

Král Judeje. Herodes se stal nástupcem svého otce a asi kolem roku 39 př. n. l. byl římským senátem jmenován králem větší Judeje; de facto se však králem mohl stát až o tři roky později, kdy obsadil Jeruzalém a sesadil Aristobulova syna Antigona. Po tomto vítězství učinil Herodes opatření, aby si své postavení udržel. Přemluvil Římana Marka Antonia, aby Antigona zabil, a potom našel přední členy Antigonovy strany, celkem 45 mužů, a nechal je také zabít. Z předních farizeů ušetřil pouze Samaiáše a Pollia; o několik let později totiž nakonec zabil i Jana Hyrkana II. Tím, že povraždil ty, kdo proti němu zasedali u soudu, splnil Samaiášovu předpověď.

Herodes byl vždy lstivým politikem. Domníval se, že je v jeho nejlepším zájmu podporovat Řím. Musel si ale počínat velmi diplomaticky, a když chtěl udržet krok s vratkým štěstím římských panovníků, musel se často přiklánět hned k té a hned k oné  straně. Byl blízkým přítelem Sexta, a proto zpočátku podporoval Julia Caesara, ale později se přidal na stranu Caesarova vraha Cassia. Pak se mu, zčásti díky vysokým úplatkům, podařilo získat přízeň Marka Antonia, Cassiova nepřítele a Caesarova mstitele. Když byl později v bitvě u Aktia Antonius poražen Octavianem (Caesarem Augustem), Herodes Augusta pohotově přiměl, aby mu odpustil, že Antoniovi pomáhal, a od té doby si udržoval Augustovo přátelství. Díky tomu, že podporoval Řím, že nešetřil peněžitými dary césarům a také že dokázal úlisně mluvit, vyšel Herodes vždy vítězně — ať ho v Římě žalovali Židé, či jiní lidé, nebo dokonce členové jeho vlastní domácnosti.

Herodes byl zpočátku místodržitelem Galileje. Cassius ho ustanovil místodržitelem nad Koilé Sýrií. Později ho římský senát na Antoniovo doporučení jmenoval králem Judeje. K tomu pak císař Augustus připojil Samaří, Gadaru, Gazu a Joppe, a později kraje Trachonitis, Batanaea, Auranitis a Perea, což je území vých. od Jordánu, které odpovídá zhruba Gileadu. Pod Herodovu správu patřila také Idumea.

Chrám a další stavitelská díla. Pokud jde o Herodova stavitelská díla, nejvýznačnější, zejména z biblického hlediska, je přestavba Zerubbabelova chrámu v Jeruzalémě. Stavební práce si vyžádaly obrovské náklady a výsledné dílo popisuje Josephus jako vskutku skvostné. (Židovské starožitnosti, XV, 395, 396 [xi, 3]) Židé nedovolili, aby Herodes tehdejší chrám zbořil dříve, než shromáždí stavební materiály a dopraví je na místo stavby, protože ho nenáviděli a nedůvěřovali mu. Josephus uvádí, že chrámová svatyně byla přestavěna za 18 měsíců. (Židovské starožitnosti, XV, 421 [xi, 6]) Další významné budovy byly postaveny za osm let. V roce 30 n. l. však Židé tvrdili, že chrám byl postaven za 46 let. Bylo to během rozhovoru s Ježíšem Kristem krátce před prvním Pasachem po Ježíšově křtu. (Jan 2:13–20) Josephus (Židovské starožitnosti, XV, 380 [xi, 1]) píše, že přestavba chrámu začala v 18. roce Herodovy vlády. Pokud se to počítá způsobem, jakým vládní roky svých panovníků počítali Židé, pak by to mohl být rok 18/17 př. n. l. Práce na chrámu, k nimž patřily různé přístavby atd., však ve skutečnosti skončily až 6 let před jeho zničením v roce 70 n. l.

Herodes se zasloužil také o výstavbu divadel, amfiteátrů, hipodromů, citadel, pevností, paláců, zahrad, chrámů na počest césara, akvaduktů, pomníků, a dokonce i měst. Tato města pojmenoval po sobě, po svých příbuzných nebo po římských císařích. Vystavěl umělý přístav v Cesareji, který byl stejně velký jako mořský přístav Tyros. Josephus popisuje, že do hloubky 20 sáhů (36 m) byly do moře položeny obrovské kameny, a tak bylo vytvořeno molo, jehož šířka byla asi 60 m. (Židovské starožitnosti, XV, 334, 335 [ix, 6]) Herodes přestavěl pevnosti Antonia a Masada, a pevností nejvelkolepější byla právě Masada. Se svými stavitelskými díly pronikl Herodes i do tak vzdálených měst, jako byla Antiochie v Sýrii a Rhodos (na stejnojmenném ostrově).

Herodes byl velmi rozhazovačný, pokud šlo o zábavu a dary, zejména o dary římským hodnostářům. Jednou z věcí, které mu Židé nejvíce vyčítali, bylo to, že stavěl amfiteátry, například amfiteátr  v Cesareji, kde pořádal řecké a římské hry, k nimž patřily i závody dvoukolých vozů, gladiátorské zápasy, zápasy mužů s dravými zvířaty a další pohanské slavnosti. Když se při jedné cestě do Říma dostal do Řecka, byl natolik zaujat olympijskými hrami, že se dokonce stal jedním ze soutěžících. Pak poskytl velkou částku na to, aby hry zůstaly zachovány a s tím aby bylo zvěčněno jeho jméno. Herodes byl formálně Žid, a proto Židy nazýval „moji krajané“ a ty, kdo se vrátili z Babylóna a vystavěli Zerubbabelův chrám, „moji otcové“. Nicméně tím, jak žil, své tvrzení, že je služebníkem Jehovy Boha, naprosto popíral.

Rodinné nepokoje. Prakticky všichni příslušníci rodu Herodů byli ctižádostiví, podezíraví, velmi nemravní a nesnášenliví. Vlastní rodina působila Herodovi největší těžkosti a zármutek. Situaci neustále ztěžovaly jeho matka Kypros a jeho sestra Salome. Herodes se oženil s Mariammé (I.), vnučkou Hyrkana II. a dcerou Alexandra, syna Aristobulova. Byla to neobyčejně krásná žena a Herodes ji velmi miloval, ale mezi ní a Herodovou matkou začala panovat nenávist. Herodes nepřetržitě pociťoval závist, a členy své rodiny — zvláště pak své syny — podezříval, že proti němu osnují spiknutí; jeho podezření byla v některých případech oprávněná. Touha po moci a dohady ho nakonec dovedly k tomu, že zavraždil svou manželku Mariammé, tři syny, bratra a děda (Hyrkana) své manželky, některé ze svých nejbližších přátel a mnoho dalších lidí. Ty, o nichž se domníval, že by mohli mít nějaké informace, které by potvrdily jeho podezření, nechal mučit, aby je donutil mluvit.

Herodův vztah k Židům. Herodes se snažil upokojit Židy tím, že přestavěl chrám a v dobách hladu jim poskytoval nezbytné věci. Čas od času snižoval některým svým poddaným daně. Dokázal dokonce přimět Augusta, aby Židům v různých částech světa udělil zvláštní privilegia. Tyto snahy však převážila tyranie a krutost, a tak po většinu své vlády měl Herodes s Židy těžkosti.

Nemoc a smrt. Velmi pravděpodobně následkem prostopášného života Herodes nakonec onemocněl odpornou chorobou, kterou doprovázela horečka a (citujeme Josepha) „nesnesitelné svrbění po celém těle a neustálé bolesti v noze. Na nohou měl otoky jako při vodnatelnosti, břicho měl nadmuté a pohlavní ústrojí zachváceno hnilobou, ze které vznikají červi. K tomu dýchavičnost a záducha a křeče všech údů.“ (Válka židovská, I, 656)

Právě v době, kdy trpěl touto smrtelnou chorobou, nařídil, aby byl zabit jeho intrikánský syn Antipatros. Také přikázal, aby se nejvýznamnější muži židovského národa shromáždili do takzvaného hipodromu v Jerichu, a nechal je tam zavřít; věděl totiž, že až se Židé dozvědí o jeho smrti, budou se jistě radovat. Svým blízkým spolupracovníkům pak nařídil, aby zprávu o jeho smrti oznámili až potom, co budou tito židovští vůdci zavražděni. Řekl, že tak bude při jeho pohřbu jistě plakat každá rodina v Judeji. Toto nařízení však nikdy nebylo provedeno. Herodova sestra Salome a její manžel Alexas uvězněné muže osvobodili a poslali je domů.

Herodes zemřel ve věku asi 70 let. Ve své závěti určil jako svého nástupce syna Antipa, ale krátce před svou smrtí buď přidal k závěti dovětek, nebo sepsal závěť novou, a svým nástupcem jmenoval Archelaa. Archelaos byl lidem i vojskem za krále uznán (Bible říká, že Ježíšův adoptivní otec Josef se doslechl, že „Archelaos kraluje v Judeji místo svého otce Heroda“; Mt 2:22). Antipas se však proti tomuto rozhodnutí postavil. Záležitost byla projednána v Římě a Augustus Caesar Archelaa podpořil. Jmenoval ho však etnarchou a území, nad kterým dříve vládl Herodes, rozdělil: polovina připadla Archelaovi, a Antipas a Filip, dva další Herodovi synové, dostali po jednom dílu té druhé poloviny.

Pobití dětí. Historickým záznamům o Herodovi a jeho ničemné povaze odpovídá biblická zpráva o tom, že pobil všechny chlapce ve věku do dvou let, kteří žili v Betlémě a jeho oblastech. Došlo k tomu nedlouho před Herodovou smrtí; Ježíš tomuto pobíjení unikl, protože ho rodiče vzali do Egypta, ale po Herodově smrti se vrátili a usadili se v Galileji. Tyto dvě události Jehova předpověděl prostřednictvím svých proroků Jeremjáše a Ozeáše. (Mt 2:1–23; Jer 31:15; Oz 11:1)

Datum jeho smrti. V souvislosti s datem Herodovy smrti vzniká určitý problém. Někteří chronologové udávají, že Herodes zemřel v roce 5 či 4 př. n. l. Svou chronologii zakládají do značné míry na Josephových dějepisných záznamech. Když udává dobu, kdy Římané dosadili Heroda za krále, používá Josephus „konzulární datování“, to znamená, že událost řadí do doby působení určitých římských konzulů. Podle tohoto pravidla byl Herodes jmenován za krále v roce 40 př. n. l., ale podle údajů jiného historika, Appiana, k tomu došlo v roce 39 př. n. l. Stejnou metodou dospěl Josephus k tomu, že Herodes obsadil Jeruzalém roku 37 př. n. l., ale říká také, že se to stalo 27 let potom, co město dobyl Pompeius (což bylo v roce 63 př. n. l.). (Židovské starožitnosti, XIV, 487, 488 [xvi, 4]) Na základě Josephovy zmínky o dobytí Jeruzaléma Pompeiem by Herodes musel Jeruzalém obsadit v roce 36 př. n. l. Josephus uvádí, že Herodes zemřel 37 let potom, co ho Římané ustanovili za krále, a 34 let potom, co obsadil Jeruzalém. (Židovské starožitnosti, XVII, 190, 191 [viii, 1]) Z toho by mohlo vyplývat,  že datem Herodovy smrti je rok 2 či možná 1 př. n. l.

Je možné, že židovský historik Josephus počítal panování králů v Judeji metodou nástupních let, jak to bylo zvykem v případě králů z Davidovy linie. Pokud Řím jmenoval Heroda za krále v roce 40 př. n. l., pak jeho první vládní rok mohl začít v nisanu roku 39 a skončit v nisanu roku 38 př. n. l. Podobně když počítáme od roku 37 (či 36) př. n. l., kdy obsadil Jeruzalém, pak jeho první vládní rok mohl začít v nisanu roku 36 (či 35) př. n. l. Jestliže tedy, jak tvrdí Josephus, Herodes zemřel 37 let potom, co byl Římem jmenován za krále, a 34 let potom, co obsadil Jeruzalém, a jestliže jsou tyto roky v obou případech počítány jako vládní roky, pak mohl Herodes zemřít v roce 1 př. n. l. Odůvodňuje to W. E. Filmer, když v publikaci The Journal of Theological Studies píše, že z dokladů židovské tradice vyplývá, že Herodes zemřel 2. šebatu (měsíc šebat odpovídá lednu/únoru našeho kalendáře). (H. Chadwick a H. Sparks, ed., Oxford, 1966, sv. XVII, s. 284)

Josephus uvádí, že Herodes zemřel nedlouho po zatmění měsíce a před Pasachem. (Židovské starožitnosti, XVII, 167 [vi, 4]; 213 [ix, 3]) Jedno zatmění měsíce nastalo 11. března roku 4 př. n. l. (13. března juliánského kalendáře), a na základě toho došlo mnoho znalců k závěru, že právě to bylo zatmění, o němž psal Josephus.

Toto zatmění však bylo pouze částečné. Naproti tomu v roce 1 př. n. l., asi tři měsíce před Pasachem, nastalo úplné zatmění měsíce. To bylo 8. ledna roku 1 př. n. l. (10. ledna juliánského kalendáře), 18 dní před 2. šebatem, což je podle tradice datum Herodovy smrti. Další zatmění (částečné) nastalo 27. prosince roku 1 př. n. l. (29. prosince juliánského kalendáře). (Viz heslo CHRONOLOGIE, Zatmění měsíce.)

Další metoda výpočtu vychází z věku, kterého se Herodes dožil. Josephus píše, že když Herodes zemřel, bylo mu asi 70 let. Uvádí, že do postavení místodržitele v Galileji byl Herodes jmenován, když mu bylo 15 let (obvykle bývá uváděn rok 47 př. n. l.). Učenci se však domnívají, že to je omyl, že bylo nepochybně myšleno 25 let. (Židovské starožitnosti, XVII, 148 [vi, 1]; XIV, 158 [ix, 2]) Z toho vyplývá, že Herodes zemřel v roce 2 či 1 př. n. l. Musíme ovšem vzít v úvahu, že v datování událostí má Josephus mnoho nesrovnalostí, a proto není tím nejspolehlivějším zdrojem informací. Nejspolehlivější údaje musíme hledat v Bibli.

Z dostupných informací se dozvídáme, že Herodes zemřel pravděpodobně v roce 1 př. n. l. Pisatel Bible a historik Lukáš píše, že Jan začal křtít v 15. roce Tiberia Caesara. (Lk 3:1–3) Augustus zemřel 17. srpna roku 14 n. l. a 15. září byl Tiberius jmenován římským senátem do úřadu císaře. Římané nepoužívali systém nástupních roků, a proto 15. rok začal ve druhé polovině roku 28 n. l. a skončil ve druhé polovině roku 29 n. l. Jan byl o šest měsíců starší než Ježíš a svou činnost jakožto Ježíšův předchůdce, který mu připravoval cestu, začal dříve než Ježíš (velmi pravděpodobně na jaře). (Lk 1:35, 36) Z Bible vyplývá, že Ježíš se narodil na podzim. Když přišel k Janovi, aby se dal pokřtít, bylo mu asi 30 let. (Lk 3:21–23) Je tedy pravděpodobné, že byl pokřtěn na podzim, někdy v říjnu roku 29 n. l. Odečteme-li 30 let, dostaneme se do podzimu roku 2 př. n. l., což je doba, kdy se Syn Boží narodil jako člověk. (Srovnej Lk 3:1, 23 s Danielovým proroctvím o ‚sedmdesáti týdnech‘ u Da 9:24–27; viz heslo SEDMDESÁT TÝDNŮ.)

Astrologové, kteří navštívili Ježíše. Apoštol Matouš nám sděluje, že po Ježíšově narození v Betlémě „za dnů krále Heroda“ přišli do Jeruzaléma astrologové z východních končin a říkali, že když byli na východě, viděli Ježíšovu hvězdu. To okamžitě vzbudilo Herodovy obavy a podezření. Od předních kněží a znalců Zákona se dozvěděl, že se Kristus má narodit v Betlémě. Potom k sobě zavolal astrology, aby zjistil přesný čas, kdy se jim hvězda objevila. (Mt 2:1–7)

Zmínili jsme se, že to bylo někdy po Ježíšově narození, protože teď už Ježíš nebyl v jeslích, ale bydlel se svými rodiči v domě. (Mt 2:11; srovnej Lk 2:4–7.) Když se astrologové se zprávou o tom, kde se dítě nachází, k Herodovi nevrátili, nařídil král, aby byli v Betlémě a jeho oblastech pobiti všichni chlapci ve věku do dvou let. Na základě Božího varování rodiče s Ježíšem mezitím odešli do Egypta. (Mt 2:12–18) Herodes tedy sotva mohl zemřít dříve než v roce 1 př. n. l., protože pak by Ježíšovi (který se narodil kolem 1. října roku 2 př. n. l.) bylo méně než tři měsíce.

Na druhé straně v době, kdy byly povražděny betlémské děti, nemusely být Ježíšovi dva roky; mohl mu být dokonce méně než jeden rok, protože Herodes počítal od chvíle, kdy se hvězda objevila astrologům, když byli ještě na východě. (Mt 2:1, 2, 7–9) To mohlo být období několika měsíců, protože pokud astrologové přišli z dávného střediska astrologie, Babylóna či Mezopotámie, což je pravděpodobné, museli vykonat velmi dlouhou cestu. Tato cesta trvala Izraelitům, kteří se v roce 537 př. n. l. vraceli z Babylóna domů, nejméně čtyři měsíce. Herodes nepochybně usuzoval, že když zabije všechny chlapce ve věku do dvou let, bude mít jistotu, že je mezi nimi i ten, který se narodil jako „král Židů“. (Mt 2:2) Ježíš podle všeho nezůstal v Egyptě příliš  dlouho, a z toho vyplývá, že Herodes zemřel krátce po těchto událostech. (Mt 2:19–21)

Zdá se tedy, že biblická chronologie, astronomické údaje a dostupné historické záznamy ukazují, že Herodes zemřel v roce 1 př. n. l., nebo možná dokonce začátkem roku 1 n. l.

2. Herodes Antipas, syn Heroda Velikého a samařské ženy Malthaké. Se svým bratrem Archelaem byl vychováván v Římě. Antipas byl v Herodově závěti uveden jako ten, kdo se stane králem, ale Herodes svou poslední vůli nakonec změnil a svým nástupcem jmenoval Archelaa. Antipas proti této závěti protestoval před Augustem Caesarem, který sice Archelaův nárok potvrdil, ale království rozdělil: Antipas dostal tetrarchii Galilea a Perea. Výrazem „tetrarcha“, jehož význam je ‚vládce nad čtvrtinou‘ provincie, byl označován menší oblastní vládce nebo kníže nad územím. Všeobecně však byl možná nazýván králem stejně jako Archelaos. (Mt 14:9; Mr 6:14, 22, 25–27)

Antipas se oženil s dcerou Areta, krále Arábie, jejímž hlavním městem byla Petra. Při jedné ze svých cest do Říma však Antipas navštívil svého nevlastního bratra Heroda Filipa, syna Heroda Velikého a Mariammé II. (nejedná se o tetrarchu Filipa). Během návštěvy se vášnivě zamiloval do Filipovy manželky Herodiady, která toužila po významném postavení. Vzal ji s sebou do Galileje a potom, co se rozvedl s Aretovou dcerou a poslal ji zpět domů, se s Herodiadou oženil. Tento urážející čin byl příčinou války. Aretas napadl Antipovo území a způsobil mu tak značné ztráty, že Antipovi hrozilo, že bude svržen. Teprve když císař na Antipovu prosbu o pomoc nařídil Aretovi, aby válku zastavil, byl Antipas zachráněn.

Antipas si získal velkou přízeň Augustova následníka Tiberia Caesara. Podobně jako jeho otec byl i Antipas stavitelem (i když v mnohem menším měřítku), a tak na Genezaretském jezeře (Galilejském neboli Tiberiadském moři) postavil město, které po císařovi pojmenoval Tiberias. (Jan 6:1, 23) Jiné město, Iulias, pojmenoval po Augustově matce Julii (která je známa spíše pod jménem Livia). Postavil také pevnosti, paláce a divadla.

Zabíjí Jana Křtitele. Kvůli cizoložnému vztahu, který byl mezi ním a Herodiadou, byl Herodes  Antipas pokárán Janem Křtitelem. Jan mohl Antipa napomenout právem, protože Antipas byl formálně Žid, a proto podléhal Zákonu. Antipas Jana uvěznil a chtěl ho zabít, ale bál se lidí, kteří věřili, že Jan je prorok. Při oslavě narozenin se pak ale Antipovi velmi zalíbila Herodiadina dcera; dokonce jí přísahal, že jí dá, o cokoli ho požádá. Herodias své dceři tedy poradila, aby požádala o Janovu hlavu. Herodovi to sice nebylo příjemné, ale zbaběle se podvolil, aby si zachoval tvář před těmi, kdo se oslavy účastnili, a aby splnil přísahu. (Zákon však říkal, že přísahou není vázán, pokud by musel udělat něco nezákonného, například dopustit se vraždy.) (Mt 14:3–12; Mr 6:17–29)

Když Antipas později slyšel o Ježíšově kazatelské činnosti, uzdravování a vyhánění démonů, velmi se polekal, protože se bál, že Ježíš je ve skutečnosti Jan vzkříšený z mrtvých. Od té doby si velmi přál setkat se s Ježíšem. Je nepochybné, že to nebylo proto, aby si vyslechl jeho kázání, ale proto, že si nebyl jistý svým závěrem. (Mt 14:1, 2; Mr 6:14–16; Lk 9:7–9)

Později, pravděpodobně když Ježíš cestou do Jeruzaléma procházel Pereou, mu řekli farizeové: „Zmiz a odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít.“ Tuto zprávu Herodes rozšířil možná proto, že doufal, že Ježíš ze strachu uteče z jeho území; patrně se bál být natolik troufalý, že by znovu vztáhl ruku na Božího proroka a zabil ho. Ježíš ve své odpovědi nazval Heroda ‚tou liškou‘, čímž velmi pravděpodobně poukazoval na Herodovu lstivost. (Lk 13:31–33)

„Kvas Herodův.“ Za vlády Heroda Antipa Ježíš varoval své následovníky: „Mějte oči stále otevřené, dávejte pozor na kvas farizeů a kvas Herodův.“ (Mr 8:15) Zastánci obou těchto sekt, farizeové a herodiáni neboli Herodovi stoupenci, se stavěli proti Ježíši Kristu a jeho učení, a přestože mezi nimi panovalo nepřátelství, viděli v Kristovi společného nepřítele a v odporu proti němu byli jednotní. Herodiáni byli spíše politickým než náboženským sdružením; údajně tvrdili, že dodržují Zákon, ale zastávali názor, že je zákonné, aby Židé uznávali kníže cizího původu (Herodové totiž nebyli pravými Židy, ale Idumejci). Herodiáni byli velmi nacionalisticky zaměření; nepodporovali ani myšlenku teokratické vlády židovských králů, ani myšlenku římské vlády, ale chtěli, aby bylo obnoveno národní království, v jehož čele by stál jeden z Herodových synů.

Příkladem, jenž prozrazuje jejich nacionalistický „kvas“, je otázka, kterou herodiáni a farizeové položili Ježíšovi, aby ho nachytali: „Je zákonné platit césarovi daň z hlavy, či nikoli? Máme platit, nebo nemáme platit?“ (Mr 12:13–15) Ježíš je nazval „pokrytci“ a dokázal, že jejich „kvas“ prohlédl; svou odpovědí je totiž odzbrojil a tak zmařil jejich záměr obvinit ho z pobuřování nebo popudit proti němu lid. (Mt 22:15–22)

Tropí si z Ježíše žerty. Poslední den svého pozemského života byl Ježíš předveden před Pontského Piláta. Když se dozvěděl, že Ježíš je Galilejec, poslal ho Pilát k Herodu Antipovi, který byl oblastním vládcem (tetrarchou) Galileje (tehdy právě pobýval v Jeruzalémě). Pilát měl totiž s Galilejci potíže. (Lk 13:1; 23:1–7) Když Herodes Ježíše uviděl, zaradoval se. Nebylo to však proto, že by měl zájem o Ježíšovo blaho nebo že by měl skutečnou snahu zjistit, zda obvinění, která proti Ježíšovi vznesli kněží a znalci Zákona, jsou pravdivá, či nepravdivá. Důvodem bylo, že si přál vidět, jak Ježíš provede nějaké znamení. Ježíš to však odmítl udělat a ani neodpovídal, když se ho Herodes vyptával „velmi mnoha slovy“. Ježíš věděl, že to, že byl donucen objevit se před Herodem, byl pouze určitý projev výsměchu. Herodes byl Ježíšem zklamán, a proto ho znevážil a tropil si z něho žerty tím, že ho oblékl do světlého oděvu a poslal ho zpět k Pilátovi, který byl z hlediska Říma nadřazenou autoritou. Pilát a Herodes byli nepřáteli, možná proto, že Herodes dříve vznesl proti Pilátovi určitá obvinění. Herodovi se však Pilátův postup líbil a z těchto dvou mužů se stali přátelé. (Lk 23:8–12)

Když byli Petr a Jan krátce po Letnicích roku 33 n. l. propuštěni z vazby, učedníci se modlili k Bohu a říkali: „Právě tak Herodes [Antipas] i Pontský Pilát se ve skutečnosti shromáždili s lidmi z národů a s lidmi z Izraele v tomto městě proti tvému svatému sluhovi Ježíšovi . . . A nyní, Jehovo, věnuj pozornost jejich pohrůžkám a dej, ať tvoji otroci stále mluví tvé slovo se vší smělostí.“ (Sk 4:23, 27–29)

Ve Skutcích 13:1 se o křesťanovi jménem Manaen píše, že byl vychováván s oblastním vládcem Herodem. Vzhledem k tomu, že Antipas byl vychováván v Římě u jistého soukromého občana, může tento biblický výrok ukazovat, že Manaen byl také vychován v Římě.

Poslán do vyhnanství do Galie. Když Gaius Caesar (Caligula) jmenoval Agrippu I. králem Filipovy tetrarchie, Antipovi to jeho manželka Herodias hořce vyčítala. Říkala, že se králem nestal jen kvůli své lenosti. Namítala, že on už byl tetrarchou, zatímco Agrippa předtím nezastával vůbec žádný úřad. Nabádala tedy Antipa, aby šel do Říma a postavení krále si od Caesara vyžádal. Antipas se vytrvalému nátlaku své manželky nakonec podvolil. Jeho ctižádostivá prosba však císaře rozhněvala, a protože Caligula dal na Agrippovy pomluvy,  poslal Antipa do vyhnanství do Galie (města Lyon ve Francii). Antipas nakonec zemřel ve Španělsku. Herodias sice mohla uniknout trestu, protože byla Agrippovou sestrou, ale zůstala při manželovi, vedena pravděpodobně svou pýchou. Antipovu tetrarchii a po skončení vyhnanství i Antipovy peníze a Herodiadin majetek dostal Agrippa I. Herodias tedy zapříčinila dvě Antipova životní neštěstí: to, že byl málem poražen Aretem, a to, že byl poslán do vyhnanství.

3. Herodes Agrippa I. Vnuk Heroda Velikého. Byl synem Aristobula, který byl zase synem Heroda Velikého a Mariammé I., vnučky velekněze Hyrkana II. Aristobula nechal Herodes Veliký zabít. Agrippa byl posledním z Herodů, který se — jako kdysi jeho děd — stal králem Palestiny.

Jeho mládí. Svého postavení ‚krále Heroda‘ dosáhl Agrippa řadou intrik a s pomocí svých přátel v Římě. (Sk 12:1) Byl vychováván v Římě společně s Drusem, synem císaře Tiberia, a Tiberiovým synovcem Claudiem, a proto se stal známou osobností v tamních vlivných kruzích. Vedl neobyčejně hýřivý a bezstarostný život. Silně se zadlužil (peníze dlužil dokonce do římské pokladny), a proto Řím opustil a utekl do Idumeje. Nakonec se za pomoci své sestry Herodiady a manželky Kypros (dcery synovce Heroda Velikého; manželka tohoto Herodova synovce byla Herodovou dcerou) mohl na čas usadit v Tiberiadě. Mezi ním a Antipem však vznikly spory, a Agrippa proto musel odejít. Nakonec se vrátil do Říma, kde se mu dostalo přízně Tiberia Caesara.

Kvůli jednomu neuváženému výroku však u císaře Tiberia upadl v nemilost. V nestřeženém okamžiku totiž před Gaiem (Caligulou), se kterým se přátelil, vyjádřil své přání, že by se Gaius mohl brzy stát císařem. Tuto poznámku zaslechl Agrippův sluha, a ta se tak dostala až k Tiberiovi, který Agrippu vsadil do vězení. Jeho život visel několik měsíců na vlásku, ale o několik měsíců později Tiberius zemřel a císařem se stal Caligula. Ten Agrippu propustil na svobodu a povýšil do postavení krále nad územími, kterým dříve vládl jeho zesnulý strýc Filip.

Protěžován římskými císaři. Herodias záviděla svému bratrovi, že je králem, a proto přemlouvala svého manžela Heroda Antipa, který byl pouze tetrarchou, aby nového císaře v Římě požádal o korunu. Agrippa však v této záležitosti Antipa přelstil. Gaiovi (Caligulovi) přednesl obvinění, že se Antipas spolčil s Parthy a se Seianem, spiklencem proti Tiberiovi. Tato nařčení Antipas nemohl popřít. To vedlo k tomu, že byl vyhoštěn. Území Galileje a Pereje, jimž Antipas vládl, byla přidána k Agrippovu království. Na jednom místě Josephus uvádí, že Agrippovi dal tato panství Caligula, a na dalších dvou místech píše, že to byl Claudius. Je pravděpodobné, že Caligula to Agrippovi slíbil a Claudius to potom potvrdil.

V době, kdy byl Caligula zavražděn, což se podle znalců stalo v roce 41 n. l., pobýval Agrippa v Římě. Mohl vystupovat jako zprostředkovatel neboli vyjednavač mezi senátem a svým přítelem, novým císařem Claudiem. Claudius vyjádřil své ocenění tím, že mu přiřkl území Judeje a Samaří a také Lysaniovo království. Agrippa se tak stal panovníkem přibližně nad stejným územím, jakému kdysi vládl jeho děd Herodes Veliký. V této době Agrippa požádal Claudia o království Chalkis pro svého bratra Heroda, a dostal je. (O tomto Herodovi se v historických záznamech mluví pouze jako o králi Chalkidy, což bylo malé území na záp. svazích pohoří Antilibanon.)

Vtírá se do přízně Židů; pronásleduje křesťany. Agrippa se vetřel do přízně Židů tvrzením, že je oddaným stoupencem judaismu. Obratně působil na Caligulu, který o sobě prohlašoval, že je bůh, a který se rozhodl, že v jeruzalémském chrámu nechá postavit svoji sochu; nakonec Caligulu přemluvil, aby to nedělal. Později začal Agrippa okolo sev. předměstí Jeruzaléma stavět zeď. Claudiovi se však zdálo, že by zeď mohla sloužit jako opevnění města proti útoku Římanů, k němuž by někdy v budoucnosti mohlo dojít. Proto Agrippovi nařídil, aby této stavby zanechal. Svému tvrzení, že je Božím ctitelem, se však Agrippa zpronevěřil, protože podporoval a organizoval gladiátorské hry a další pohanská představení v divadle.

Židé Agrippu přijímali, protože byl ze strany své babičky Mariammé hasmoneovského původu. Zastával se práv Židů pod římskou nadvládou, ale také si získal nezáviděníhodnou pověst pronásledovatele křesťanů, které nevěřící Židé obvykle nenáviděli. „Mečem usmrtil Jakuba, Janova bratra.“ (Sk 12:1, 2) Když viděl, že se to Židům líbí, nechal zatknout a uvěznit Petra. Do situace však zasáhl anděl a Petra vysvobodil; to mezi Agrippovými vojáky vyvolalo značný rozruch a vedlo to k tomu, že stráž byla potrestána. (Sk 12:3–19)

Usmrcen Božím andělem. Agrippova vláda skončila náhle. Když se v Cesareji konala slavnost na počest césara, oblékl se Agrippa do nádherného královského oděvu a začal mít ke shromážděným lidem z Tyru a Sidonu, kteří ho žádali o mír, veřejnou řeč. Přítomní začali křičet: „Boží hlas, a ne lidský!“ Bible podává zprávu, že nad ním jakožto zavrženým pokrytcem byl vykonán rozsudek: „Okamžitě ho udeřil Jehovův anděl, protože nevzdal  Bohu slávu; a byl sežrán červy a vydechl naposled.“ (Sk 12:20–23)

Chronologové uvádějí, že král Herodes Agrippa I. zemřel v roce 44 n. l. ve věku 54 let, po třech letech vlády nad celou Judejí. Zanechal po sobě syna Heroda Agrippu II. a dcery Bereniké (Sk 25:13), Drusillu, manželku místodržitele Felixe, a Mariammé III. (Sk 24:24)

4. Herodes Agrippa II. Pravnuk Heroda Velikého. Byl synem Heroda Agrippy I. a jeho manželky Kypros. Historikové tvrdí, že byl posledním knížetem z herodovské linie. Agrippa měl tři sestry — Bereniké, Drusillu a Mariammé III. (Sk 25:13; 24:24) Byl vychováván na císařském dvoře v Římě. Když jeho otec zemřel, bylo Agrippovi teprve 17 let. Rádcům císaře Claudia se tedy zdálo, že je příliš mladý na to, aby se mohl ujmout vlády nad panstvími svého otce. Claudius proto nad těmito územími dosadil místodržitele. Agrippa II. zůstal ještě nějaký čas v Římě, a když zemřel jeho strýc (Herodes, král Chalkidy), stal se králem Chalkidy, což bylo malé knížectví na záp. svazích pohoří Antilibanon.

Nedlouho potom ho Claudius jmenoval králem nad tetrarchiemi, které dříve patřily Filipovi a Lysaniovi. (Lk 3:1) Později mu byl také svěřen dohled nad jeruzalémským chrámem a byla mu dána pravomoc jmenovat židovské velekněze. Jeho panství dále rozšířil Claudiův nástupce Nero, který mu postoupil Tiberiadu a Tarichaje v Galileji a Iuliadu a její závislá městečka v Pereji.

Později se Agrippa pustil do přístavby dalšího objektu k paláci, který v Jeruzalémě postavili hasmoneovští králové. Z tohoto přístavku paláce mohl nyní sledovat, co se děje na chrámovém nádvoří, a proto Židé postavili zeď, která mu jeho výhled znemožnila. Tato zeď bránila v určitém výhodném místě ve výhledu také římským strážím. Herodes i Festus to nelibě nesli, ale Židé vznesli žádost k císaři Neronovi, a ten nechal zeď stát. Agrippa také zvelebil Filipovu Cesareu (a na počest Nerona ji přejmenoval na Neronias). Po vzoru svého otce postavil divadlo v Bérytu ve Fénicii a utrácel značné množství peněz za představení, která se tam konala.

Agrippa žil v krvesmilstvu se svou sestrou Bereniké, která opustila svého manžela, krále Kilikie. Tento nečistý, nebiblický vztah Agrippy a jeho sestry vyvolal značné pobouření. (3Mo 18:9, 29; 5Mo 27:22)

Když začalo být jasné, že vzpoura Židů proti římské nadvládě (66–70 n. l.) bude znamenat jedině národní katastrofu, snažil se Agrippa Židy přemluvit, aby zvolili mírnější postup. Jeho výzvy však vyšly naprázdno. Agrippa tedy Židy opustil a připojil se k římské armádě; když došlo k vlastnímu boji, byl zraněn vystřeleným kamenem.

Pavlova obhajoba před Agrippou. O králi Herodovi Agrippovi II. a jeho sestře Bereniké se Bible poprvé zmiňuje v souvislosti s jejich zdvořilostní návštěvou u místodržitele Festa, která se uskutečnila přibližně v roce 58 n. l. (Sk 25:13) Festus nastoupil do úřadu místodržitele po Felixovi. A právě za působení Felixe se stalo, že byl Židy obžalován apoštol Pavel. Když Felix odcházel ze svého úřadu, nechal Pavla spoutaného, protože toužil získat přízeň Židů. (Sk 24:27) Mimochodem, Felix byl Agrippovým švagrem, protože se oženil s Agrippovou sestrou Drusillou. (Sk 24:24) Zatímco Pavel čekal na další vývoj v souvislosti se svým odvoláním k césarovi (Sk 25:8–12), vyjádřil král Agrippa před Festem své přání vyslechnout si, co Pavel říká. (Sk 25:22) Pavel byl rád, že se může hájit před Agrippou; označil ho za ‚znalce všech zvyků i sporů mezi Židy‘. (Sk 26:1–3) Pavel argumentoval tak přesvědčivě, že Agrippa byl nucen říci: „Zakrátko bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem.“ Na to Pavel odpověděl: „Přál bych si před Bohem, abys zakrátko nebo zadlouho nejen ty, ale také všichni, kdo mě dnes slyší, se stali takovými, jako jsem i já, s výjimkou těchto pout.“ (Sk 26:4–29) Agrippa i Festus dospěli k závěru, že je Pavel nevinen, ale protože se odvolal k césarovi, museli ho poslat do Říma před soud. (Sk 26:30–32)

Po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. se Herodes Agrippa společně se svou sestrou Bereniké přestěhoval do Říma, kde mu byl dán úřad prétora. Agrippa zemřel asi v roce 100 n. l., bezdětný.

5. Herodes Filip. Syn Heroda Velikého a Mariammé II., dcery velekněze Šimona. Filip byl prvním manželem Herodiady, která se s ním rozvedla  proto, aby se mohla vdát za jeho nevlastního bratra Heroda Antipa. O Filipovi se Bible mimochodem zmiňuje u Matouše 14:3; Marka 6:17, 18 a Lukáše 3:19.

Jméno Herodes Filip je používáno s cílem odlišit ho od tetrarchy Filipa, který, jak uvádí Josephus, byl rovněž synem Heroda Velikého a jeho další manželky, Kleopatry Jeruzalémské.

Je zřejmé, že Filip byl na řadě jako nástupce otce na trůnu, protože byl po svých nevlastních bratrech Antipatrovi, Alexandrovi a Aristobulovi, které jejich otec nechal popravit, nejstarší. Herodes ho v jedné ze svých starších závětí uvedl za Antipatrem, ale ve své konečné závěti ho pominul a království připadlo Archelaovi. Josephus uvádí, že Herodes vymazal Filipovo jméno ze své závěti kvůli tomu, že Filipova matka Mariammé II. věděla o Antipatrových úkladech proti Herodovi, ale neprozradila mu je.

Filip měl s Herodiadou dceru Salome. Byla nepochybně tou ženou, která tančila před Herodem Antipem a která ho na matčin popud požádala o hlavu Jana Křtitele. (Mt 14:1–13; Mr 6:17–29)

6. Tetrarcha Filip. Syn Heroda Velikého a jeho manželky Kleopatry Jeruzalémské. Byl vychováván v Římě. Vzal si za manželku Salome, dceru Heroda Filipa a Herodiady. Když Filipův otec zemřel, Augustus Caesar jeho království rozdělil; Filipovi dal tetrarchii Iturea, Trachonitis a další okolní území s ročním příjmem 100 talentů. (Je možné, že Itureu dostal Filip později, a proto o ní Josephus nemluví.) Filip vládl více než 30 let. Josephus píše: „V tom, jak vládl, se zračí jeho mírná a tolerantní povaha. Opravdu, celý svůj život strávil v území, které spravoval.“ Josephus dále říká, že Filip zasedal u soudu, ať byl kdekoli, a bez odkladu vyslýchal soudní případy. Zemřel v Iuliadě a byl pohřben s velkou okázalostí. Filip neměl žádné syny, a proto císař Tiberius připojil jeho tetrarchii k provincii Sýrie. (Židovské starožitnosti, XVIII, 106–108 [iv, 6])

Filipovo jméno je v Bibli uvedeno pouze na jednom místě, a to v souvislosti s údajem o době služby Jana Křtitele. (Lk 3:1) Z tohoto verše a z historických informací o tom, kdy vládli Augustus a Tiberius, je možné vyvodit, že Jan svou službu začal v roce 29 n. l.

[Nákres na straně 602]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

DÍLČÍ RODOKMEN HERODŮ

(Jména mužů jsou velkými písmeny)

ANTIPATROS I.

ANTIPATROS II. a Kypros (jeho manželka)

FASAELOS

HERODES VELIKÝ (Mt 2:1–22; Lk 1:5)

JOSEF

FERÓRÁS

Salome

MANŽELKY HERODA VELIKÉHO

Dóris

ANTIPATROS

Mariammé I.

ALEXANDR

ARISTOBULOS

HERODES král Chalkidy

AGRIPPA I. král Palestiny (Sk 12:1–6, 18–23)

AGRIPPA II. král Chalkidy; později dostal území, které dříve spravoval tetrarcha Filip, a další oblasti (Sk 25:13, 22–27; 26:1, 2, 19–32)

Mariammé III.

Drusilla manželka Felixe (Sk 24:24)

Bereniké (Sk 25:13, 23; 26:30)

Herodias matka Salome (Mt 14:3, 4, 6–8)

Salampsio

Kypros

Mariammé II.

HERODES FILIP první manžel Herodiady (Mt 14:3)

Salome

Kleopatra Jeruzalémská

FILIP tetrarcha Itureje, Trachonitidy a okolních oblastí (Lk 3:1)

Malthaké

ARCHELAOS král Judeje; později etnarcha (Mt 2:22)

ANTIPAS tetrarcha Galileje a Pereje; obvykle nazýván „králem“; druhý manžel Herodiady (Mt 14:1–12; Mr 6:14–29; Lk 3:1, 19, 20; 13:31, 32; 23:6–15; Sk 4:27; 13:1)

(Herodes Veliký měl pět dalších manželek a celkem 15 dětí)

[Vyobrazení na straně 599]

Rozvaliny terasovitého paláce, který Herodes Veliký postavil na vrcholku Masada

[Vyobrazení na straně 605]

Bronzová mince, na jejíž lícové straně je Domitianova hlava a na rubové straně je jméno krále Agrippy (II.)