Zvuky, které vydávají lidé při mluvení, zpívání atd., a také zvuky, které vydávají zvířata, jsou v Písmu označeny hebrejským slovem qól, jeho aramejským ekvivalentem qal a řeckým výrazem fo·neʹ. (1Mo 3:8, 10; 21:17; Job 4:10; Da 4:31; Mt 27:46) Význam slova qól není jen hlas; může to být také „hřmění“, „zvuk“, „hluk“, ‚zpráva‘ atd. (1Mo 45:16; 2Mo 9:28; 20:18; 32:17) Podobně i slovo fo·neʹ může mít takové významy jako „zvuk“, ‚křik‘, ‚hláska‘, „troubení“ a také „hlas“. (Jan 3:8; Sk 19:34; 1Ko 14:10, 11; Heb 12:26; Zj 8:13)

Duchovní osoby. Apoštol Pavel mluví o ‚jazycích lidských a andělských‘ a tak ukazuje, že duchovní osoby mají schopnost mluvit určitým jazykem. (1Ko 13:1) Lidé slyšeli anděly a samotného Jehovu Boha mluvit hlasem a jazyky, které pro ně, lidi, byly slyšitelné a kterým mohli rozumět. Neměli bychom se však domnívat, že takovým hlasem spolu duchovní osoby komunikují v nebesích, protože pro přenos zvukových vln, které jsou slyšitelné a srozumitelné lidskému sluchu, je nezbytná taková atmosféra, jaká obklopuje naši zemi.

Když tedy Bůh nebo andělé mluvili tak, aby to lidé mohli slyšet, byla jejich řeč transformována do zvukových vln, stejně jako bylo nutné, aby se andělé zhmotnili nebo aby byla jejich podoba přenesena do lidské mysli, jestliže je lidé měli vidět. Dnes jsou i vědci schopni konvertovat vzor zvukových vln charakteristický pro hlas určitého člověka do elektrických impulsů a ty pak přenášet do přijímače, který dokáže tyto impulsy měnit zpět na zvuk, jenž je věrnou podobou hlasu onoho člověka.

Skutečně slyšeli lidé Boží hlas?

V biblické zprávě jsou popsány tři případy, kdy Jehova mluvil hlasem, který lidé mohli slyšet. Bylo to: (1) Při Ježíšově křtu (roku 29 n. l.), když Jehova řekl: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.“ Není pochyb o tom, že Ježíš i Jan Křtitel tento hlas slyšeli. (Mt 3:17; Mr 1:11; Lk 3:22) (2) Při Ježíšově proměnění (roku 32 n. l.), jehož svědky byli Petr, Jakub a Jan; Jehova tehdy pronesl v podstatě stejná slova. (Mt 17:5; Mr 9:7; Lk 9:35) (3) V roce 33 n. l., krátce před Ježíšovým posledním Pasachem, když Ježíš žádal Boha, aby oslavil své jméno; nato se z nebe ozval hlas: „Oslavil jsem je a opět je oslavím.“ Zástup si myslel, že zahřmělo nebo že k Ježíšovi promluvil anděl. (Jan 12:28, 29)

Při těchto příležitostech se prostřednictvím slyšitelných mluvených hlásek, kterým jeho služebníci rozuměli, zjevil samotný Jehova Bůh. Je zřejmé, že v posledním uvedeném případě zástup neslyšel tento hlas zřetelně, protože někteří lidé ho považovali za hřmění. Je jisté, že v těchto situacích mluvil Jehova, protože Ježíš, v souvislosti s nímž byly tyto výroky proneseny, byl Boží Syn, který byl Otci bližší než kterýkoli jiný tvor. (Mt 11:27)

Když přibližně v době Pasachu roku 31 n. l. mluvil ke skupině nevěřících Židů, Ježíš řekl: „Také Otec, jenž mě poslal, sám o mně vydal svědectví. Nikdy jste neslyšeli jeho hlas ani neviděli jeho podobu; a jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte právě tomu, koho poslal.“ (Jan 5:37, 38) Tento zástup nevěřících lidí nikdy neslyšel Boží hlas a neposlouchal ani Boží slovo, ani jasné svědectví, které tito lidé obdrželi díky tomu, že Bůh podporoval Ježíšovu činnost. Je tedy zřejmé, že Jehovův hlas slyšeli pouze Ježíš a Jan Křtitel, protože k dalším dvěma případům, kdy Jehova mluvil, došlo až později.

Když se v Bibli mluví o Jehovově ‚hlasu‘, je tím někdy myšlena autorita, s níž pronáší své příkazy, například „hlas Boha Všemocného“. (Ez 10:5, EP)

Andělské hlasy. Aby se projevil v podobě zvuku, když ‚mluvil‘ při jiných příležitostech, použil Bůh jako své zástupce anděly. Ti zastupovali Boha, když mluvil k Mojžíšovi na hoře Choreb a když mluvil k Izraeli, který byl shromážděn u úpatí hory. (2Mo 34:4–7; 20:1–17; Ga 3:19) Tito andělé se nezjevovali vždy v nějaké viditelné podobě; příkladem je situace, kdy hlas vycházel z chvějící se, kouřící  hory. (2Mo 20:18, 19; 5Mo 4:11, 12; Heb 12:18, 19) Čas od času se andělé zjevovali ve viděních (Da 8:1, 15, 16; Zj 14:15–18) a při některých příležitostech se zhmotnili do lidské podoby, když lidem přinášeli mluvené poselství. (1Mo 18:1–3, 20; 19:1; Joz 5:13–15)

Jak je možné slyšet Boží hlas. ‚Slyšet Boží hlas‘ nemusí nutně znamenat, že slyšíme doslovný, slyšitelný hlas. Častěji je tím myšleno, že poznáváme to, co Bůh nechal zapsat ve svém Slově a co předal prostřednictvím svých pozemských služebníků, kteří ho zastupují, a že tomu poslušně nasloucháme. (1Ja 2:3, 4) Slovo „hlas“ je tedy použito na ‚každý výrok, který vychází z Jehovových úst‘, na přikázání, která Bůh jednotlivci předává buď sám, nebo prostřednictvím andělů či lidí ústně, nebo v inspirovaných spisech. (Ža 103:20; Mt 4:4; viz heslo POSLUŠNOST.)

Jak je možné slyšet Ježíšův hlas. Ježíš Kristus o sobě řekl, že je „znamenitý pastýř“ a jeho ovce „naslouchají jeho hlasu . . . a ovce ho následují, protože znají jeho hlas . . . neznají hlas cizích lidí“. (Jan 10:2–5, 11) Kristovy „ovce“ znají Kristův hlas v tom smyslu, že poznávají a uznávají, že Kristovy výroky zapsané v Bibli jsou pravdivé. Odmítají uznat učení ‚cizích lidí‘, falešných proroků. Když „naslouchají“ Kristovu hlasu, znamená to, že poslouchají Ježíšova přikázání, která jsou obsažena v Písmu. (Jan 15:10, 15) Kristus Ježíš je hlavní představitel Boha, vždy naslouchá Jehovovu hlasu a říká to, k čemu ho Jehova vede; proto ten, kdo následuje Krista, bude ve spojení s Jehovou. (Jan 5:19; 1Ja 2:6)

Hlas vzkříšeného Ježíše Krista. Potom, co byl vzkříšen a vystoupil do nebe, se Kristus objevil Saulovi z Tarsu (pozdějšímu apoštolu Pavlovi) a mluvil k němu hlasem, kterému Saul rozuměl, ale kterému nerozuměli muži, kteří Saula doprovázeli. (Sk 9:1–9; 22:6–11; 26:12–18) Ve zprávě ve Skutcích 9:7 je řečeno, že muži, kteří byli se Saulem, slyšeli ‚hlas [„zvuk“, Da, Ro, ppč]‘. Zde je ve významu ‚slyšení hlasu‘ použito řecké slovo fo·nesʹ, což je druhý pád od slova fo·neʹ. To by mohlo znamenat, že muži slyšeli pouze zvuk hlasu, ale nerozuměli tomu. Když Pavel tento zážitek později vyprávěl, řekl, že muži „neslyšeli hlas toho, kdo . . . mluvil“. (Sk 22:9) V této zprávě je použit akuzativ (čtvrtý pád) fo·nenʹ. To může znamenat, že ačkoli sluchem registrovali zvuk, neslyšeli hlas v podobě zřetelných slov, kterým by rozuměli jako Saul, s nímž Kristus mluvil.

Když psal sboru v Tesalonice o shromažďování Božích pomazaných svatých, apoštol Pavel uvedl: „Sám Pán [Ježíš Kristus] sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou.“ (1Te 4:16) Výraz ‚archanděl‘ znamená „nejvyšší anděl“ nebo „hlavní anděl“. Je tedy jasné, že Pavlovo vyjádření ‚hlas archanděla‘ obrací pozornost na autoritu, s níž Ježíš tento příkaz pronáší. Autoritu, kterou mu Bůh propůjčil, zjevil Ježíš během své pozemské služby, když řekl: „Vždyť právě jako má Otec život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu autoritu soudit, protože je Syn člověka . . . Přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou.“ (Jan 5:26–29)

Používání lidského hlasu. Hlas stejně jako i řeč je dar od Boha. Proto bychom měli hlas používat ke chvále Boha. To můžeme dělat tak, že mluvíme „o velkolepých Božích věcech“ a povzbuzujeme druhé informacemi z Božího slova pravdy, nebo že zpíváme písně chvály a díků. (Sk 2:11; Ža 42:4; 47:1; 98:5; Ef 5:19; Kol 3:16)

Bůh slyší hlas svých služebníků. Ti, kdo Bohu slouží duchem a pravdou, mohou k němu volat s důvěrou, že uslyší jejich hlas, ať už s ním mluví jakýmkoli jazykem. Ale i když nepoužívají doslovný hlas a své prosby k Bohu vznášejí potichu, Bůh, který zná srdce lidí, přesto „slyší“ nebo věnuje pozornost tomu, o co ho lidé prosí. (Ža 66:19; 86:6; 116:1; 1Sa 1:13; Ne 2:4) Bůh slyší ty, kdo trpí a volají k němu o pomoc, a také slyší hlas a zná úmysly lidí, kteří jsou v odporu proti němu a strojí úklady proti jeho služebníkům. (1Mo 21:17; Ža 55:18, 19; 69:33; 94:9–11; Jer 23:25)

Neživé stvoření. Mezi četnými Božími výtvory jsou mnohé, které nevydávají žádný hlas. Hebrejské slovo qól („hlas“, „zvuk“) je však používáno ve vztahu ke svědectví, které tato němá stvoření vydávají o majestátu svého Stvořitele. (Ža 19:1–4) O zosobněné moudrosti se píše, že stále „vydává svůj hlas“ na veřejných prostranstvích; je totiž dostupná všem, kdo ji hledají, a Bůh ji nechává ohlašovat přede všemi, takže ten, kdo jí nenaslouchá, nemá výmluvu. (Př 1:20–30)

Obrazné použití. Utrpení, které prožívali obyvatelé Jeruzaléma, když na ně zaútočili Babylóňané, je přirovnáno k nešťastnému hlasu nemocné ženy, ‚hlasu sionské dcery‘ podobnému hlasu ženy, která rodí své první dítě. (Jer 4:31) Jeruzalém bude nepřítelem snížen tak, že každý výrok, který svým hlasem pronese, bude vycházet z jeho poníženého postavení jakoby v prachu a bude se podobat slabému hlasu spiritistického média. (Iz 29:4) Prostřednictvím proroka Jeremjáše Bůh také prorokoval, že Egypt bude přemožen Babylóňany, kteří přijdou se silou dřevorubců, aby ho pokáceli. Bude ležet na zemi, hluboce pokořen, bude slabě plakat  a sténat, jeho „hlas“ bude jako hlas syčícího hada na ústupu. (Jer 46:22)