Přejít k článku

Přejít na obsah

Hlava

Hlava

Nejvýše položená část lidského těla; místo, kde je uložen mozek a smysly — zrak, sluch, čich a chuť. Hlava (heb. roʼš; řec. ke·fa·leʹ) má v Bibli významné místo, a to jak v doslovném, tak i v obrazném smyslu.

Rozdrcení nebo zhmoždění. V knize Kazatel jsou formou metafory popsány účinky stárnutí, které končí smrtí. (Ka 12:1–7) ‚Rozdrcení zlaté misky‘ je popisem toho, jak při smrti přestane fungovat mozek, který je uložen v lebce připomínající misku. Smrt nebo zničení jsou vyjádřeny výrokem ‚rozbít hlavu‘ nebo ‚poranit hlavu‘. (Ža 68:21; 74:13, 14) První biblické proroctví (1Mo 3:15) říká, že ‚semenu ženy‘ bude nejprve zhmožděna pata, ale potom toto semeno zhmoždí hadovi hlavu. Jak vyplývá z jiných textů, splní se toto proroctví tak, že Had, Satan Ďábel, bude uvržen do propasti, kde bude po 1 000 let v nečinnosti, a krátce nato bude navždy zničen v ‚jezeře ohně‘, ve ‚druhé smrti‘. (Zj 20:1–3, 7, 10, 14; 12:9)

‚Pozvednout hlavu.‘ Král David, který byl v pokoření a těžkostech skloněn, vzhlížel k Jehovovi jako ke svému štítu a jako k tomu, kdo ‚pozvedá jeho hlavu‘ a umožňuje mu mít ji opět vztyčenou. (Ža 3:3; srovnej Lk 21:28.) Ve splnění Josefova výkladu faraónova snu faraón ‚pozvedl hlavu‘ vrchního číšníka tím, že ho vrátil do jeho dřívějšího úřadu. Ale ‚hlavu svého vrchního pekaře pozvedl nad něho‘ tím, že ho usmrtil. (1Mo 40:13, 19–22)

Požehnání, pomazání, přísahání. Hlava byla tou částí těla, na niž bylo vloženo požehnání. (1Mo 48:13–20; 49:26) K lampě svítící na hlavu a k věnci půvabu na hlavě jsou přirovnány Boží přízeň, vedení a moudrost. (Job 29:3; Př 4:7–9) Na hlavu byl vyléván olej pomazání. (3Mo 8:12; Ža 133:2) Ve svém Kázání na hoře Ježíš radil, aby si člověk, když se postí, ‚potřel hlavu olejem‘; bylo to proto, aby vypadal upraveně a nedával tak své odříkání okázale najevo pro veřejnou slávu. (Mt 6:17, 18) Pomazat hlavu hosta olejem bylo jedním ze základních znaků pohostinnosti. (Lk 7:46) Židé si vypěstovali zvyk ‚přísahat při své hlavě‘ (nebo při svém životě), ale Ježíš tento zvyk odsoudil. (Mt 5:36, 37; viz heslo PŘÍSAHA.)

Představuje člověka. Hlava jakožto orgán ovládající lidské tělo někdy představuje také člověka samotného. Když Ježíš Kristus řekl, že „nemá kam složit hlavu“, myslel tím, že nemá žádné vlastní obydlí. (Mt 8:20) Hlava Nazirejce byla pod slavnostním slibem a tuto skutečnost potvrzovaly jeho dlouhé vlasy. (4Mo 6:5, 18–20) O hříších a proviněních člověka se říkalo, že dosáhla až nad jeho hlavu. (Ezr 9:6; Ža 38:4; srovnej Da 1:10.) David oceňoval pokárání od spravedlivého člověka; označil je jako olej, jejž by jeho hlava nechtěla odmítnout. (Ža 141:5) Když je nad ničemným člověkem vynesen rozsudek, říká se, že mu bude odplaceno tím, že zlo nebo trest přijde na jeho vlastní hlavu. (Sd 9:57; 1Sa 25:39; Jer 23:19; 30:23; Joel 3:4, 7; Ob 15; srovnej Ne 4:4.) Když je o někom řečeno, že krev je na jeho hlavě, znamená to, že tento člověk, který se dopustil špatného jednání, za něž je trest smrti, sám nese odpovědnost za ztrátu svého života. (2Sa 1:16; 1Kr 2:37; Ez 33:2–4; Sk 18:6) Přivést krev těch, kdo byli zabiti, zpátky na hlavu toho, kdo je zabil, znamenalo soudit takového člověka kvůli vině krve. (1Kr 2:32, 33)

Každý rok položil izraelský velekněz ruce na hlavu kozla pro Azazela a vyznal nad ní hříchy lidu (převedl je tak na kozla). Potom bylo toto zvíře odvedeno do pustiny, kam provinění odneslo. Tím byla provinění zapomenuta. (3Mo 16:7–10, 21, 22) Jiné texty ukazují, že Ježíš Kristus osobně ‚nesl naše nemoci a snášel naše bolesti‘ a „nesl hříchy mnohých“. (Iz 53:4, 5; Heb 9:28; 1Pe 2:24)

Kněží a další lidé, za něž byly přinášeny určité oběti, položili ruce na hlavu zvířete, aby potvrdili, že tato oběť je obětována za ně. (3Mo 1:2–4; 8:14; 4Mo 8:12)

Povýšení, pokoření a opovržení. V některých národech bylo běžné, že vojáci byli pohřbeni se svými meči pod hlavou, tedy s vojenskými poctami. (Ez 32:27) Moudrý muž „má oči v hlavě“, to znamená, že vidí, kam jde. (Ka 2:14) Prach, hlína nebo popel na hlavě je znamením tísně, zármutku nebo pokoření. (Joz 7:6; 1Sa 4:12; 2Sa 13:19) Když žalmista vypočítává zkoušky a těžkosti Božího lidu, říká, že se lidé vozili Izraeli po hlavě. Je zřejmé, že mluví o porobení Božího lidu pozemskými lidmi (zde je použito hebrejské slovo ʼenóšʹ, ‚smrtelný člověk‘), kteří byli mocní, krutí a domýšliví. (Ža 66:12; srovnej Iz 51:23.) Když někdo sklonil hlavu, bylo to znamením pokory nebo zármutku (Iz 58:5), a potřásání hlavou symbolizovalo posměch, pohrdání nebo údiv. (Ža 22:7; Jer 18:15, 16; Mt 27:39, 40; Mr 15:29, 30)

Laskavý postoj k nepřátelům. Bible doporučuje, abychom se svým nepřítelem jednali laskavě, protože ‚tímto jednáním nakupíme žhavé uhly na jeho hlavu‘. (Ří 12:20; Př 25:21, 22) Tato metafora je odvozena od starověké metody tavby, kdy se uhly nahrnuly na rudu i pod ni. Když tedy projevujeme laskavost, druhého člověka to obměkčí, jeho tvrdý přístup se roztaví, jeho špatnosti se jako struska odloučí a na povrch vyjde to, co je v něm dobré.

Vedoucí postavení. Slovem „hlava“ by bylo možné označit člena rodiny, kmene, národa nebo vlády, který má vedoucí postavení. (Sd 11:8; 1Sa 15:17; 1Kr 8:1; 1Pa 5:24) „Hlava rodiny“ je v doslovném smyslu „patriarcha“ (řec. pa·tri·arʹches). (Sk 2:29; 7:8, 9; Heb 7:4) Výrazem ‚v čele‘ je myšleno vedoucí postavení. (Mi 2:13) Samotný Izrael, pokud Boha poslouchal, měl být u hlavy národů, na vrcholku, to znamená, že tento národ měl být svobodný a mělo se mu dobře dařit, dokonce do té míry, že se lidé z jiných národů měli stát jeho dlužníky. (5Mo 28:12, 13) Jestliže by však Izraelité neposlouchali, měli jim půjčovat a stát se jejich hlavou cizí usedlíci. (5Mo 28:43, 44)

Sedm hlav draka. „Drak“, kterého v nebi viděl ve svém vidění apoštol Jan, měl sedm hlav. Je ztotožněn s Ďáblem. (Zj 12:3, 9) Kromě toho je se sedmi hlavami zobrazeno „divoké zvíře“ na zemi, které dostává moc od draka, a také ‚šarlatové divoké zvíře‘; je jasné, že tyto hlavy představují světové velmoci. (Zj 13:1; 17:3, 9, 10; srovnej Da 2:32, 37, 38, kde je ‚hlavou‘ nazvána dynastie krále Nebukadnecara.) Sedm hlav draka, na nichž jsou diadémy, tedy nepochybně poukazuje na Satanovo postavení hlavy nad sedmi světovými velmocemi biblického proroctví. (Ef 6:12; viz hesla GOG č. 2; ZVÍŘATA [SYMBOLICKÝ VÝZNAM].)

Hlava křesťanského sboru. V křesťanském sboru je Ježíš Kristus hlavou sboru, který se skládá ze 144 000 členů a který je jeho ‚tělem‘. (Ef 1:22, 23; Kol 1:18; Zj 14:1) Díky své nesmrtelnosti je Ježíš věčně živým členem sboru duchem zplozených křesťanů na zemi v jakékoli dané době, je s nimi v kontaktu a poskytuje jim všechno, co potřebují k tomu, aby mohli duchovně růst a sloužit k Boží slávě. (1Ko 12:27; Ef 4:15, 16; Kol 2:18, 19) Stejně jako měl doslovný chrám svůj „vrchní kámen“ (Ze 4:7), tak je i Ježíš vrchním kamenem duchovního chrámu (Sk 4:8–11; 1Pe 2:7) a hlavou veškeré vlády a autority pod vedením Boha, který je Hlavou nade vším. (Kol 2:10; 1Ko 11:3) Kristovo postavení jakožto hlavy sboru srovnává Bible s postavením manžela a jeho manželky, aby si manželské dvojice vštípily, že manžel musí poskytovat vedení, musí projevovat lásku a zájem, a že manželka musí v manželském svazku projevovat podřízenost. (Ef 5:22–33)

Když apoštol Pavel poukazuje na zásadu nejvyššího vedení hlavou, které vykonává Bůh jakožto Hlava Krista, a relativního vedení, které vykonává muž jakožto hlava ženy, předkládá zásadu platnou v křesťanském sboru, totiž že žena by měla uznávat Bohem dané postavení muže tím, že na hlavě bude mít pokrývku, „znamení autority“, jestliže se ve sboru bude modlit nebo bude prorokovat. (1Ko 11:3–16; viz hesla POKRÝVKA HLAVY; VEDENÍ HLAVOU; VLASY.)

Jiné významy. Hebrejské slovo, jehož význam je „hlava“, se používá k označení vrcholků sloupů u svatostánku, na nádvoří a v chrámu (2Mo 36:37, 38; 38:17; 1Kr 7:16) a také vrcholků hor (1Mo 8:5), keřů nebo stromů (1Pa 14:15), vrcholku žebříku (1Mo 28:12) a žezla (Es 5:2); to je jen několik příkladů. Označuje také to, co tvoří přední část nebo začátek něčeho, například pramen řeky nebo začátek cesty (1Mo 2:10; Ez 21:21), a také první měsíc (‚začátek [hlava] měsíců‘ [2Mo 12:2]). Židovským označením Nového roku je Roš Hašana, což doslova znamená „hlava roku“. (Viz heslo GESTA A POSTOJE.)