Hmotná výpomoc lidem, kteří pro své stáří či následkem hladomoru nebo jiných nepříznivých okolností mají nedostatek věcí nezbytně nutných k životu.

Boží věrní služebníci se vždy vyznačovali tím, že byli ochotni pomáhat lidem, kteří byli v nouzi. (Job 29:16; 31:19–22; Jk 1:27) V prvním století se jeruzalémský sbor postaral o to, aby bylo chudým křesťanským vdovám rozdělováno jídlo, a později bylo ustanoveno sedm způsobilých mužů, kteří měli dohlížet nad tím, aby při denním rozdělování nebyla přehlédnuta žádná vdova, která si takovou podporu zasloužila. (Sk 6:1–6) O řadu let později apoštol Pavel ve svém dopise Timoteovi poukázal na to, že sbor by se v poskytování hmotné pomoci měl omezit jen na vdovy, kterým je nejméně 60 let. Měly to být osoby, o nichž se vědělo, že svými dobrými skutky podporovaly křesťanství. (1Ti 5:9, 10) Péče o zestárlé rodiče a prarodiče však byla především povinností dětí a vnuků, ne povinností sboru. Pavel napsal: „Má-li však nějaká vdova děti nebo vnoučata, ty ať se nejprve učí, jak projevovat zbožnou oddanost ve své vlastní domácnosti a splácet patřičnou náhradu svým rodičům a prarodičům, neboť to je před zrakem Boha přijatelné.“ (1Ti 5:4, 16)

Byly doby, kdy křesťanské sbory činily opatření ve prospěch svých bratrů, kteří žili jinde a potřebovali hmotnou pomoc. Když například prorok Agabos předpověděl, že nastane velký hladomor, učedníci ve sboru v syrské Antiochii se „rozhodli, každý z nich podle toho, jak si to kdo mohl dovolit, že pošlou hmotnou pomoc bratrům, kteří bydlí v Judeji“. (Sk 11:28, 29) I jiná organizovaná opatření na pomoc bratrům v Judeji, kteří byli v nouzi, byla podobně naprosto dobrovolná. (Ří 15:25–27; 1Ko 16:1–3; 2Ko 9:5, 7)