Bible tyto hostiny lásky nepopisuje a ani neukazuje, jak často se konaly. (Juda 12) Nepřikázal je ani Pán Ježíš Kristus, ani jeho apoštolové a je zřejmé, že neměly být považovány za povinné nebo trvalé. Někteří badatelé říkají, že to byly příležitosti, kdy křesťané, kterým se po hmotné stránce dobře dařilo, pořádali hostiny, na které zvali své chudé spoluvěřící. Sirotci, vdovy, bohatí lidé i ti nemajetní se v duchu bratrství společně těšili z bohatého stolu.

Hostiny lásky popisuje Tertullianus, který psal ve druhém a třetím století, a vypráví, že než účastníci hostiny spočinuli u jídla, modlili se k Bohu. Jedli a pili umírněně, jen tak, aby utišili hlad a žízeň. Měli totiž na paměti, že i večer musí uctívat Boha. Jejich rozhovory byly jako rozhovory těch, kdo vědí, že Pán naslouchá. Každý zazpíval píseň a hostina končila modlitbou. (Apologeticum, XXXIX, 16–18)

 To, že se tyto hostiny původně konaly s dobrým úmyslem, naznačuje slovo, které je použito při jejich popisu — a·gaʹpe. A·gaʹpe je řecké slovo použité pro tu nejvyšší formu lásky, pro lásku založenou na zásadách. Právě o této lásce mluví Bible, když říká, že „Bůh je láska“. (1Ja 4:8) V Galaťanům 5:22 je uvedena mezi ovocem ducha a v 1. Korinťanům 13:4–7 je obšírně popsána.

Není to Pánova večeře. Nezdá se, že by byl nějaký základ pro spojování takových hostin lásky s Pánovou večeří (Památnou slavností), jak to někteří dělají, když říkají, že hostiny lásky se konaly buď před Památnou slavností, anebo po ní. Pánova večeře je výroční slavnost, která se koná každý rok v tentýž den, 14. den lunárního měsíce nisanu, kdežto hostiny lásky se konaly, jak se zdá, často a ne nutně podle nějakého přesného rozvrhu. Když Pavel odsoudil nepravosti, které vznikly v souvislosti s tím, že si lidé nosili večeři na místo, kde se měla slavit Pánova večeře, napsal: „Nemáte snad domy, kde se jí a pije? . . . Jestliže je někdo hladový, ať se nají doma.“ (1Ko 11:22, 34) Památná slavnost byl večer, který se měl oslavit s vážností a rozjímáním nad jeho významem a neměl být příležitostí k jedení a pití na místě shromáždění.

Ani to není totéž co „přijímání jídel“ („lámání chleba“, KB), o němž je zmínka ve Skutcích 2:42, 46; 20:7. V té době se chléb obvykle pekl v tenkých plackách. Nekvašený chléb byl také křehký. Chléb se tedy nekrájel, ale lámal, a tak vznikl slovní obrat „lámání chleba“, který se často vztahoval na účast na běžném jídle. (Sk 2:46, KB; srovnej NS.)

Někdy zneužívány. Jakožto doslovné jídlo byly hostiny lásky někdy zneužívány lidmi, kteří neměli správný duchovní postoj. Tyto hostiny nebyly příkazem ani Pána Ježíše Krista, ani jeho apoštolů, ale byly pouhým zvykem, a proto se od nich později upustilo. Judova slova ukazují, že někteří lidé se takových příležitostí účastnili se špatnými pohnutkami: „To jsou ty skály utajené pod vodou při vašich hostinách lásky, zatímco s vámi hodují, pastýři, kteří beze strachu sytí sami sebe.“ (Juda 12) Petr poukazoval na to, že mezi pravé křesťany pronikli činitelé špatnosti a ti, kdo vyučují falešné nauky: „Přepychový život ve dne považují za rozkoš. Jsou skvrnami a kazy a libují si s nevázaným potěšením ve svých podvodných naukách, zatímco hodují spolu s vámi.“ (2Pe 2:13) Křesťané až dodnes mívají příjemná společenství a navzájem si po hmotné stránce pomáhají v míře, jaká je pro ně možná, a proto není důvod k tomu, aby se hostiny lásky znovu v křesťanském sboru zaváděly jako zvyk. (Jk 1:27; 2:15)