Hebrejské slovo gevulʹ znamená „hranice“. Může také znamenat území nebo zemi, kterou hranice vymezují. Proto Jozue 13:23 říká: „A hranicí [heb. gevulʹ] synů Rubena se stal Jordán; a jako území [u·ghevulʹ] to bylo dědictvím.“

Hranice stanovené Jehovou. Před celosvětovou potopou Bůh vyhnal první lidskou dvojici ze zahrady Eden a přinutil ji žít mimo zahradu (1Mo 3:23, 24), Kaina vykázal ze „země“, z níž ‚křičela‘ Abelova krev (1Mo 4:10, 11), a později stanovil časovou mez „sto dvaceti let“ (1Mo 6:3), během nichž mohli lidé před potopou dále žít na zemi, než byla velká většina z nich zničena. (1Mo 6:13) Prohlásil, že ti, kdo potopu přežili, by měli ‚naplnit zemi‘,  a když se snažili o to, aby se po zemi nemuseli rozejít, Bůh jejich činnost překazil a přiměl je, aby jeho výnos provedli. (1Mo 9:1, 19; 11:1–9)

O mnoho století později Bůh Abrahamovi a jeho semeni slíbil jistou zemi s pevně stanovenými hranicemi. (1Mo 15:18–21; 2Mo 23:31) Bůh dovolil Kananejcům, kteří Zaslíbenou zemi obývali, aby v ní žili ještě „čtyři sta let“, než se „provinění Amorejců“ dovrší a on vynese rozhodnutí o jejich vystěhování. (1Mo 15:13–16) Na druhé straně, Jehova Bůh také prohlásil, že Izraelité by neměli narušovat hranice národů Edom, Moab a Ammon, které kdysi vzešly z příbuzenstva izraelských praotců. (5Mo 2:4, 5, 18, 19) Slova Mojžíšovy písně v 5. Mojžíšově 32:8 je nutné chápat ve světle těchto skutečností. Tento text říká: „Když Nejvyšší dával národům dědictví, když rozděloval Adamovy syny jednoho od druhého, přistoupil k tomu, aby upevnil hranici národů s ohledem na počet izraelských synů.“

Právě proto, že Jehova má svrchované právo stanovit takové hranice, soudce Jefta později bránil právo Izraele na zemi, kterou dostal od Boha. (Sd 11:12–15, 23–27) Avšak kvůli tomu, že Izrael nelpěl oddaně na Božích přikázáních, Jehova připustil, aby některé nepřátelské národy zůstaly uvnitř hranic Izraele. (4Mo 33:55; Sd 2:20–23) Až za vlády krále Davida, asi čtyři sta let od doby, kdy národ vešel do Kanaánu, Izrael získal nadvládu nad celým územím vymezeným slíbenými hranicemi. (2Sa 8:1–15)

Nakonec v souladu se svým dřívějším varovným prohlášením Jehova připustil, aby pohanské národy překročily hranice Zaslíbené země a odvedly Izrael do vyhnanství. Tak byl odpadlý národ potrestán. (5Mo 28:36, 37, 49–53; Jer 25:8–11) Prostřednictvím svých proroků Izajáše, Jeremjáše, Ezekiela a Daniela Bůh předpověděl vzestup a pád světových velmocí od Babylóna dále a také pořadí, v jakém se objeví na světové scéně. (Iz 13:1–14:4; 44:28–45:5; Jer 25:12–29; Ez 21:18–27; Da kap. 2, 7, 8, a 11:1–12:4) Jehova sice po ‚ustanovené období‘ toleruje existenci politických států a jejich vládu nad zemí, ale také předpověděl jejich konečné zničení a setření hranic jejich politických útvarů. To provede Mesiášovo Království. (Da 2:44; srovnej Zj 11:17, 18; 19:11–16.)

„Stanovené hranice“ lidského přebývání. Pavel svým aténským posluchačům řekl, že Bůh „vymezil ustanovená období a stanovené hranice [řec. ho·ro·the·siʹas, doslova „stanovení mezí“] lidského přebývání“. (Sk 17:26) Podobnou myšlenku vyjadřuje Žalm 74:17 ve spojitosti se Stvořitelem: „To ty jsi stanovil všechny hranice země; léto a zimu — sám jsi je vytvořil.“ Nejvyšší se zasloužil o existenci přírodních hranic, jako jsou řeky, jezera, moře a hory, které určují, kde lidé žijí. (Srovnej Jer 5:22.)

Kmenové hranice Izraele. (MAPA, svazek 1, s. 744) V době, kdy Izrael dobýval Zaslíbenou zemi, dostaly kmeny Ruben, Gad a polovina kmene Manasse právo obdržet své dědičné území „ze strany Jordánu směrem k východu slunce“. (4Mo 32:1–5, 19, 33–42; 34:14, 15; Joz 13:8–13, 15–32) Po šesti letech válčení a podmaňování Kananejců přišel čas, aby byly určeny kmenové hranice na Z od Jordánu pro ostatních devět kmenů a zbývající polovinu kmene Manasse. Jozue, Eleazar a jeden náčelník z každého kmene byli Jehovou ustanoveni, aby sloužili jako výbor, který dohlížel na rozdělení země. (4Mo 34:13–29; Joz 14:1) Postupovalo se podle toho, co Bůh již dříve přikázal Mojžíšovi: „Podle velkého počtu bys měl něčí dědictví zvětšit a podle nepatrného počtu bys měl něčí dědictví zmenšit. Dědictví každého by mělo být dáno úměrně k jeho sepsaným. Země by měla být rozdělena na podíly pouze losem.“ (4Mo 26:52–56; 33:53, 54)

Vypadá to tedy, že rozdělování země mezi kmeny bylo určováno dvěma činiteli: výsledkem losování a velikostí kmene. Los možná určil jen přibližnou polohu územního dědictví každého kmene, takže určil dědictví v té či oné části země, například na S nebo na J, na V nebo na Z, podél pobřežní pláně nebo v hornatém kraji. Rozhodnutí losem pocházelo od Jehovy, a tak předcházelo žárlivosti nebo sporům mezi kmeny. (Př 16:33) Tímto způsobem Bůh také řídil věci tak, aby situace každého kmene odpovídala inspirovanému proroctví patriarchy Jákoba, které pronesl na smrtelném loži a které je zaznamenáno v 1. Mojžíšově 49:1–33.

Když byla losem určena zeměpisná poloha kmene, bylo nutné rozhodnout, jak velké bude jeho území, na základě druhého faktoru: poměrné velikosti. „A rozdělíte si zemi losem na podíly podle svých rodin jako vlastnictví. Lidnatému byste měli zvětšit jeho dědictví, a skrovnému byste měli zmenšit jeho dědictví. Kam mu vyjde los, tam mu to připadne.“ (4Mo 33:54) Rozhodnutí losu o základní zeměpisné poloze mělo být zachováno, ale bylo možné upravit velikost dědictví. Když se tedy přišlo na to, že území Judy je příliš velké, bylo zmenšeno a část jeho území připadla kmeni Simeon. (Joz 19:9)

Zdá se, že zvětšování nebo zmenšování dědictví se nedělalo pouze podle rozlohy území, protože kmen Dan, který byl druhý nejpočetnější, dostal jeden z menších podílů, pokud jde o skutečné rozměry. Možná byly brány v úvahu i jiné faktory, například počet měst, typ země a kvalita půdy. (Srovnej Joz 17:14–18.)

Když byly vypracovány přesnější hranice kmenových podílů, mohly se přidělovat pozemky jednotlivým  rodinám. Zdá se, že se to nedělalo losem, ale že pozemky přiděloval stanovený výbor, který tvořili Eleazar, Jozue a náčelníci. (Joz 17:3, 4) Pátá Mojžíšova 19:14 tedy říká, že „až předkové postaví hranice ve tvém dědictví,“ neměly by se odsunout zpátky. (Viz heslo MEZNÍK.)

Zpráva o rozdělení území na Z od Jordánu ukazuje, že nejprve byly určeny losy pro Judu (Joz 15:1–63), Josefa (Efrajima) (Joz 16:1–10) a pro tu polovinu kmene Manasse, která se usadila na Z od Jordánu. (Joz 17:1–13) Byly určeny jejich hranice a vyjmenována jejich města. Pak, jak se zdá, bylo rozdělování země přerušeno. Je totiž řečeno, že izraelský tábor se přesunul z Gilgalu do Šila. (Joz 14:6; 18:1) Neuvádí se, jak bylo toto přerušení dlouhé, ale Jozue nakonec zbývajících sedm kmenů pokáral za jejich liknavost při osídlování zbytku země. (Joz 18:2, 3) Proč mělo sedm kmenů takový postoj, se vysvětluje různými způsoby. Někteří komentátoři uvažují tak, že hojnost kořisti, kterou Izraelité při dobývání získali, a relativní svoboda od náhlé hrozby nebo útoku Kananejců možná způsobily, že tyto kmeny necítily žádnou zvláštní naléhavost, aby vzaly do vlastnictví zbývající část území. Nechuť potýkat se s místy silného nepřátelského odporu mohla k této liknavosti přispět. (Joz 13:1–7) Tuto část Zaslíbené země také možná znali podstatně méně než to území, které už bylo rozděleno.

Pro urychlení celé záležitosti Jozue vyslal delegaci 21 mužů, tři z každého ze sedmi kmenů, aby ‚zmapovali zemi do sedmi podílů‘. Když ji muži ‚zmapovali podle měst‘, Jozue jim tahal los, aby zjistil Jehovovo rozhodnutí. (Joz 18:4–10) O tom, jak byla jednotlivá dědictví přidělena, pojednává Jozue 18:11–19:49.

Kněžský kmen Levi nedostal jako svůj podíl nějaký určitý kraj, ale dostal 48 měst a pastvin rozptýlených na území ostatních kmenů. (Joz 13:14, 33; 21:1–42)

Jiné hranice. Smlouvou Zákona Bůh ‚oddělil Izrael‘ jako svůj vyvolený národ na 1 545 let (3Mo 20:26), ale obětní smrt jeho Syna zbořila obraznou „mezistěnu“, která oddělovala pohanské národy od Židů. Ježíšova smrt totiž zrušila Zákon přikázání. V listě Efezanům 2:12–16 Pavel udělal narážku na bariéru neboli zeď (soreg) v chrámové oblasti. Pohanům bylo pod trestem smrti zakázáno tuto hranici překročit. Taková zeď posloužila apoštolovi jako výstižné znázornění toho, jaké rozdělení vzniklo smlouvou Zákona.

Pod novou smlouvou zprostředkovanou Kristem Ježíšem byla vytvořena duchovní hranice, která je mnohem výraznější než jakákoli hranice zeměpisná. Odděluje duchovní národ křesťanského sboru od zbytku lidstva. (Jan 17:6, 14–19; 1Pe 2:9–11) Jehova už dávno prorokoval, že vystaví Sion ze vzácných drahokamů a všechny jeho hranice z „rozkošných kamenů“. Ježíš z tohoto proroctví citoval a následující verš uplatnil na ty, kdo se stali jeho učedníky. (Iz 54:12, 13; Jan 6:45; srovnej Zj 21:9–11, 18–21.) Tyto duchovní hranice nemají být narušeny. Bůh totiž varuje, že ti, kdo je narušují, budou zničeni. (Srovnej Iz 54:14, 15; 60:18 s 1Ko 3:16, 17.)

Naproti tomu od těch, kdo ten duchovní národ tvoří, se vyžaduje, aby v jeho hranicích zůstali — aby uznávali stanovená omezení (1Ko 5:9–13; 6:9, 10; 1Te 4:3–6) a duchovní hranice, které je oddělují od falešného uctívání a světských systémů (2Ko 6:14–18; Jk 4:4; Zj 18:4), a aby uznávali také předpisy, kterými se řídí správné vztahy mezi křesťany a „nadřazenými autoritami“ stávajících vlád (Ří 13:1, 5; 1Pe 2:13–16; Sk 4:19, 20; 5:29), mezi manželem a manželkou (1Ko 7:39; 1Pe 3:1, 7) a mnohé jiné stránky života.

Pavel také ukazuje, že existovaly hranice, které určovaly obvod pro službu. (2Ko 10:13–16)