Místo k pohřbení. Dnes se sice výrazem „hrob“ zpravidla označuje jáma v zemi, vykopaná jako místo k pohřbení, ale Hebrejci a jiné orientální národy obvykle pohřbívali v přírodních jeskyních nebo v hrobkách či kryptách vytesaných ve skále. Hebrejským slovem qeʹver je obvykle označováno pohřební místo, hrob nebo pohřebiště. (1Mo 23:7–9; Jer 8:1; 26:23) Příbuzné slovo qevu·rahʹ se může podobně vztahovat na hrob v zemi nebo na hrobku vytesanou ve skále. (1Mo 35:20; 1Sa 10:2)

V řečtině se hrob obvykle označuje slovem taʹfos (Mt 28:1) a slovesný tvar (thaʹpto) znamená „pohřbít“. (Mt 8:21, 22) Slovo mneʹma (Lk 23:53) se vztahuje na hrobku a slovo mne·meiʹon (Lk 23:55) označuje pamětní hrobku.

Každé z těchto hebrejských a řeckých slov se vztahuje na jednotlivé pohřební místo nebo hrob; když je míněno více hrobů, jsou tato slova používána v množném čísle. Liší se tedy od hebrejského slova šeʼólʹ a od jeho řeckého ekvivalentu haiʹdes; tyto výrazy označují společný hrob lidstva, a jsou tudíž vždy v jednotném čísle. Proto mnoho dnešních překladů již neuplatňuje metodu použitou v Kralické bibli, kde jsou výrazy šeʼólʹ a haiʹdes překládány střídavě jako „peklo“, „hrob“ a „jáma“; místo toho do svého jazyka původní výrazy pouze přepisují. (Viz hesla HÁDES; ŠEOL.)

To, že se někdo dostává do šeolu, je však znázorňováno tím, že je pohřben do jednotlivého hrobu nebo na pohřebišti, a proto slova, jež se vztahují na taková pohřební místa, jsou používána sice paralelně s výrazem šeol, ale ne ve stejném významu. (Job 17:1, 13–16; 21:13, 32, 33; Ža 88:3–12)

V Římanům 3:13 apoštol Pavel cituje Žalm 5:9 a přirovnává hrdlo ničemných lidí a podvodníků k ‚otevřenému hrobu‘. Stejně jako se otevřený hrob naplňuje mrtvým tělem a zkažeností, tak i hrdlo ničemných lidí se otevírá, aby z něj vycházela řeč smrtonosná a zkažená. (Srovnej Mt 15:18–20.)

Bylo zvykem hroby barvit na bílo, aby se někdo nedopatřením hrobu nedotkl a neznečistil se. Hroby blízko Jeruzaléma byly barveny na bílo jeden měsíc před Pasachem, aby se v tomto zvláštním období uctívání nikdo neznečistil tím, že by se náhodou dotkl hrobu. Ježíš měl na mysli tento zvyk, když v jednom přirovnání řekl o znalcích Zákona a farizeech, že se navenek jeví spravedlivými, ale uvnitř jsou „plní pokrytectví a nezákonnosti“. (Mt 23:27, 28)

Hrob je sice přirovnán k jámě, z níž člověk právem touží být vyproštěn, ale Job poukazuje na zoufalství trpících lidí, kteří nemají jasnou naději nebo nerozumějí záměrům svého Stvořitele, a proto touží po smrti a „jásají, protože nalézají pohřební místo“. (Job  3:21, 22) Takový postoj je v příkrém protikladu k postoji lidí, kteří zasvětili svůj život, aby sloužili svému Stvořiteli; ti se s důvěrou spoléhají na slib, že nastane vzkříšení. (Ža 16:9–11; Sk 24:15; Fil 1:21–26; 2Ti 4:6–8; Heb 11:17–19; viz heslo POHŘEB, POHŘEBNÍ MÍSTA.)