Zájem o rozptýlení a zábavu se projevoval již od raného období lidských dějin. O Jubalovi, který patřil k sedmé generaci po Adamovi, je uvedeno, že byl „praotcem všech, kdo hrají na harfu a na píšťalu“. (1Mo 4:21) Během doby, nejpozději po potopě, vznikly také hry.

Egypt a Mezopotámie. V místech navzájem od sebe velmi vzdálených, totiž v Egyptě, Palestině a Mezopotámii, archeologové objevili různé druhy hracích desek, šachových figurek, hracích kostek a jiných předmětů používaných při hrách; některé z nich se datují již z doby před Abrahamem. Reliéf na bráně jednoho egyptského chrámu znázorňuje Ramesse III., jak hraje s jednou ze svých konkubín hru podobnou dámě. Při většině her se tah určoval tak, že se házelo kostkou nebo tyčkami.

Egyptské malby kromě toho znázorňují tanec a hru na hudební nástroje a líčí scény, při nichž si egyptské dívky hrají s míčky, a to tak, že žonglérsky pohazují s několika míčky najednou. Jiné hry, které hrála mládež, byly kolektivní — například něco jako přetahování lanem. Oblíbené byly také kuličky.

Izrael. Bible se přímo nezmiňuje o tom, že by Hebrejci hráli nějaké hry, ale nacházíme různé náznaky  toho, že kromě hudby, zpěvu, tance a rozhovorů pěstovali i jiné druhy oddychové činnosti. U Zecharjáše 8:5 čteme o dětech, které si hrají na veřejných prostranstvích; u Joba 21:11, 12 je zmínka o zpívajících a tančících chlapcích. V Ježíšově době děti při hraní napodobovaly veselé a smutné scény. (Mt 11:16, 17) Při archeologickém výzkumu v Palestině byly nalezeny dětské hračky, jako jsou řehtačky, píšťalky, nádobíčko a dvoukolé vozíky. Ze zmínky u Joba 41:5 by se dalo usuzovat, že byli chováni ochočení ptáci. Zdá se pravděpodobné, že se také pěstovala střelba do terče, a to lukostřelba a vrhání prakem. (1Sa 20:20–22, 35–40; Sd 20:16) Až do helénské doby se však mezi Židy patrně nekonaly žádné závodní hry.

V Izraeli byly oblíbené hry v podobě luštění hádanek a řešení otázek; je to patrné z hádanky, kterou předložil Samson Filištínům. (Sd 14:12–14)

Řecko. Přibližně v době, kdy v Judě začal prorokovat Izajáš, začali Řekové pořádat na počest Dia své slavné olympijské hry; poprvé se konaly v roce 776 př. n. l. Hry v Olympii zůstaly nejslavnějšími, ale důležitými středisky sportovních soutěží se stala také tři další řecká města. Na korintském Isthmu se konaly hry istmické, zasvěcené poctě Poseidóna. V Delfách se konaly hry pýthijské, zatímco nemejské hry se konaly nedaleko Nemeje rovněž k poctě Dia.

Olympijské hry se slavily každé čtyři roky a měly hluboce náboženský význam. Význačnými rysy této slavnosti byly náboženské oběti a uctívání olympijského ohně. Istmické hry se konaly nedaleko Korintu každé dva roky.

K základnímu programu všech těchto sportovních soutěží patřil mimo jiné závod v běhu, zápas, box, hod diskem a oštěpem a jízdní závody na dvoukolých vozech. Účastníci skládali přísahu, že budou zachovávat přísný desetiměsíční výcvikový program, kterému věnovali většinu svého času. Na výcvikový program přísně dohlíželi soudci, kteří žili mezi účastníky. Cvičenci často trénovali za podmínek obtížnějších, než jaké byly při skutečné soutěži; běžci trénovali se závažím na nohou a boxeři v těžkých cvičebních úborech. K tomu, aby se někdo při hrách dostal mezi vítěze, bylo často nutné pěstovat potřebné dovednosti po celé roky. Cenou byl prostý věnec neboli koruna z listů; při olympijských hrách to byl věnec z listů divoké olivy, při istmických hrách byl odměnou věnec z borového jehličí, při pýthijských hrách věnec vavřínový a při nemejských soutěžních hrách věnec z divokého miříku. Při běžeckých závodech byla cena často vystavena u cílové čáry vedle rozhodčího, což účastníky běžeckého závodu, kteří na tuto cenu upírali oči, podněcovalo k maximálnímu výkonu. Pokud však někdo nedodržel pravidla, byl diskvalifikován. O hrách všichni mluvili jak před jejich zahájením, tak i v jejich průběhu a po nich. Vítězní atleti byli vychvalováni, zbožňováni, zahrnováni dary a pořádaly se pro ně slavnostní hostiny. Korint uděloval vítězným atletům doživotní důchod.

Řím. Římské hry se od řeckých velmi lišily; jejich hlavním programem byly gladiátorské zápasy a jiná mimořádně brutální představení. Gladiátorské zápasy začaly být pořádány ve třetím století př. n. l. původně jako náboženské bohoslužby pohřební a měly možná úzkou spojitost se starobylými pohanskými rituály, při nichž si ctitelé drásali tělo, aby jim vytékala krev k poctě jejich bohů nebo k poctě jejich mrtvých. (1Kr 18:28; srovnej s 3Mo 19:28, kde jsou Izraelitům takové praktiky zakázány.) Římské hry byly později zasvěceny bohu Saturnovi. Tvrdost a necitelnost těchto her neměla obdoby. Císař Traianus jednou uspořádal hry, kterých se účastnilo 10 000 gladiátorů; většina z nich před skončením představení při zápasení zahynula. Do gladiátorské arény vstoupili i někteří senátoři, některé „vznešené“ ženy a jeden císař, Commodus. Od doby Neronovy bylo při těchto představeních pobíjeno mnoho křesťanů.

Pohanské hry zavedeny do Palestiny. Za vlády Antiocha Epifana ve druhém století př. n. l. Židé mluvící řecky zaváděli do Izraele řeckou kulturu včetně atletických závodů; podle první kapitoly apokryfní první knihy Makabejské bylo v Jeruzalémě postaveno gymnasion. Ve 2. Makabejské 4:12–15 je uvedeno, že dokonce i kněží zanedbávali  své povinnosti, aby se mohli účastnit her. Jiní však proti takovému zavádění pohanských zvyků tvrdě vystupovali.

V prvním století př. n. l. vybudoval Herodes Veliký v Jeruzalémě divadlo a na planině amfiteátr; divadlo a amfiteátr postavil také v Cesareji a zavedl slavnostní hry na počest césara, které se měly pořádat každých pět let. Kromě boxu a jízdních závodů na dvoukolých vozech a jiných závodů zavedl také některé z římských her, například zápasy divokých zvířat nebo zápas lidí, kteří byli odsouzeni k smrti a byli předhozeni divé zvěři. Josephus uvádí, že Židé, kteří tím byli pohoršeni, se rozhodli Heroda zavraždit, ale jejich spiknutí se nezdařilo. (Židovské starožitnosti, XV, 267–291 [viii, 1–4]; XV, 331–341 [ix, 6])

Stanovisko křesťanů. Postoj prvních křesťanů k zábavám, které byly obvyklé mezi Římany, vyjádřil Tertullianus, spisovatel, který žil ve druhém a třetím století n. l. Řekl: „Nechceme ani se dívat ani poslouchat výstřednosti v cirku ani se dívat na nestoudnosti v divadlech ani na hroznou podívanou v arénách ani na ješitné chování atletů v sloupových chodbách.“ Dodal: „Čím vás urážíme, máme-li jiné záliby? . . . Zavrhujeme, co se líbí vám. To co se líbí nám, to se zase nelíbí vám.“ (Apologeticum, XXXVIII, 4, 5) Názor křesťanů na tělesné cvičení nebo trénink shrnul apoštol Pavel ve své radě Timoteovi, která je uvedena v 1. Timoteovi 4:7–10.

Obrazné použití. Nápadné rysy některých her posloužily Pavlovi i Petrovi k výstižnému znázornění některých nauk. Na rozdíl od ceny v podobě věnce z vadnoucích listů, kterou se snažili získat závodníci v řeckých hrách, je odměnou, o kterou usiluje pomazaný křesťan, život a nesmrtelnost. (1Pe 1:3, 4; 5:4) Když běží v závodě, má být rozhodnut cenu získat a musí na ni upírat oči; kdyby se ohlížel, mělo by to katastrofální následky. (1Ko 9:24; Fil 3:13, 14) Musí zápolit podle pravidel mravného života, aby nebyl diskvalifikován. (2Ti 2:5) Nezbytně nutné je sebeovládání, sebekázeň a cvičení. (1Ko 9:25; 1Pe 5:10) Stejně jako trénovaný boxer udílí účinné rány, aniž plýtvá energií, musí křesťan své úsilí vynakládat cílevědomě a mít na mysli vítězství; křesťan ovšem nezaměřuje své rány proti nějakému jinému člověku, ale proti věcem, které by mohly způsobit, že by selhal, a ty mohou být i v něm samotném. (1Ko 9:26, 27; 1Ti 6:12) Stejně jako závodníci v běžeckých závodech se svlékali z nepohodlného oblečení, je nutné zbavit se veškeré překážející zátěže a hříchu v podobě nedostatku víry, do něhož je možné se zaplést. Křesťanský závodník musí být připraven na závod, který vyžaduje vytrvalost, nejen na chvilkové vypětí sil při rychlém, ale krátkém běhu. (Heb 12:1, 2)

Stojí za povšimnutí, že v Hebrejcům 12:1 Pavel mluví o ‚velkém oblaku svědků [řec. mar·tyʹron], který nás obklopuje‘. Nemá na mysli jen zástup diváků, což vyplývá z obsahu předcházející kapitoly, na kterou se odvolává slovy: „Protože . . . tedy . . . “ Proto když Pavel vybízí křesťany, aby v závodu postupovali kupředu, nepoukazuje přitom na pouhé diváky, ale na znamenitý příklad jiných lidí, kteří se také účastnili běhu, a především vybízí křesťany, aby se upřeně dívali na Krista Ježíše, který již zvítězil a je nyní jejich Soudcem.

Znázornění uvedné v 1. Korinťanům 4:9 je možná založeno na tom, co se dělo při zápasech v Římě; Pavel a jeho spoluapoštolové zde jsou přirovnáni k lidem, kteří byli v aréně při posledním bodu programu — nejkrvavější představení se totiž obvykle nechávalo až na konec a ty, kdo v něm měli vystupovat, čekala jistá smrt. Římské hry byly možná podkladem i pro slova uvedená v Hebrejcům 10:32, 33. (Viz heslo DIVADLO.) Je možné, že Pavel sám byl vystaven nebezpečí při římských hrách; v 1. Korinťanům 15:32 se totiž zmiňuje o tom, že „bojoval s divokými zvířaty v Efezu“. Někteří znalci považují za nepravděpodobné, že by římský občan byl postaven do arény před divoká zvířata, a domnívají se, že jsou tato slova použita obrazně a že se vztahují na efezské odpůrce, kteří byli jako zvířata. Nicméně Pavlova slova ve 2. Korinťanům 1:8–10 o tom, že v oblasti Asie, kde ležel Efez, byl ve velkém nebezpečí a že ho Bůh zachránil z „tak veliké věci jako smrt“, by rozhodně lépe odpovídala zážitku s doslovnými divokými zvířaty v aréně než nepřátelství lidí, s nimiž se Pavel setkal v Efezu. (Sk 19:23–41) Byl to tedy možná jeden z několika případů, kdy se Pavel při své službě ocitl „blízko smrti“. (2Ko 11:23; viz heslo ZÁBAVA.)

[Vyobrazení na straně 637]

Hrací deska z Uru