[z Išmaela; (patřící k) Išmaelovi].

Potomek Išmaela, Abrahamova prvorozeného syna, jehož matkou byla Sářina egyptská služka Hagar. (1Mo 16:1–4, 11) Išmael si vzal za manželku Egypťanku, s níž měl dvanáct synů (Nebajota, Kedara, Adbeela, Mibsama, Mišmu, Dumu, Massu, Hadada, Temu, Jetura, Nafiše a Kedemu), náčelníky různých išmaelských klanů. (1Mo 21:21; 25:13–16) Podle rasy byli Išmaelité na počátku z jedné čtvrtiny Semité a ze tří čtvrtin Chamité.

Jak Bůh slíbil, z Išmaelitů se stal „velký národ“, ‚který pro množství nebude moci být spočítán‘. (1Mo 17:20; 16:10) Ale Išmaelité se neusadili (postavili málo měst), dávali přednost kočovnému životu. Išmael sám byl „lidskou zebrou“, tedy nepokojným tulákem, který putoval po pustině Paran a žil z toho, co ulovil lukem a šípy. Jeho potomci byli také většinou beduíni žijící ve stanech, lidé, kteří putovali přes Sinajský poloostrov od místa „před Egyptem“, tedy na V od Egypta a přes sev. Arábii až k Asýrii. Byli známi svou prudkou povahou a bojechtivostí. Byli to lidé, se kterými bylo těžké vyjít, jak bylo řečeno o jejich otci Išmaelovi: „Jeho ruka bude proti každému, a ruka každého bude proti němu.“ (1Mo 16:12; 21:20, 21; 25:16, 18)

V dalším popise Išmaelitů je řečeno: „Usadil se [heb. na·falʹ] před všemi svými bratry.“ (1Mo 25:18) Podobně o Midianitech a jejich spojencích bylo řečeno, že „byli nahromaděni [no·felimʹ, příčestí slovesa na·falʹ] v nížině“ na izraelském území, dokud je Gideonova skupina násilím nevyhnala. (Sd 7:1, 12) Když se tedy Išmaelité ‚usadili‘, udělali to zjevně se záměrem zůstat v tom kraji, dokud nebudou násilím vyhnáni.

Je docela pravděpodobné, že během času Išmaelité uzavírali manželství s potomky Abrahama a Ketury (1Mo 25:1–4) a že potomci z těchto svazků obydlili některé části Arábie. Išmael a Midian byli nevlastní bratři a je možné, že uzavíráním sňatků mezi jejich potomky, a tedy mísením krve, zvyků, charakteristických rysů i zaměstnání, se  výrazy „Išmaelité“ a „Midianité“ začaly zaměňovat, jak je vidět i z popisu karavany, která prodala Josefa do egyptského otroctví. (1Mo 37:25–28; 39:1) Hordy, které napadly Izrael v době Gideona, byly označeny za Midianity a Išmaelity. Jedním z poznávacích znaků Išmaelitů byly zlaté nosní kroužky. (Sd 8:24; srovnej Sd 7:25 a 8:22, 26.)

Išmaelovo nepřátelství k Izákovi bylo patrně předáno Išmaelovým potomkům, a to dokonce do té míry, že nenáviděli Izákova Boha. Žalmista totiž zahrnul mezi ty, kdo Jehovu „prudce nenávidí“, i Išmaelity. (Ža 83:1, 2, 5, 6) Byly však zjevně i výjimky. Pod organizačním uspořádáním, které zavedl David, měl dozor nad královými velbloudy Obil, o němž je řečeno, že byl Išmaelita. (1Pa 27:30, 31)

Muhammad, který žil v sedmém století n. l., tvrdil, že je išmaelským potomkem Abrahama.