Hebrejské slovo dejóʹ, jež se vyskytuje pouze u Jeremjáše 36:18, mohlo být převzato z egyptštiny. V křesťanských řeckých písmech se slovo meʹlan objevuje pouze třikrát. (2Ko 3:3; 2Ja 12; 3Ja 13) Je to střední rod přídavného jména, které má v mužském rodu tvar meʹlas, a znamená „černý“. (Mt 5:36; Zj 6:5, 12)

Obecně řečeno, inkoust se vyráběl z barvy nebo barviva, které byly rozptýleny v roztoku, jenž obsahoval gumu, klih nebo fermež. Roztok působil jako nosič neboli vehikulum a jako pojivo, které barvu přilepilo k povrchu, na nějž se nanášelo. Nejstarší recepty a nejstarší nalezené vzorky ukazují, že barvou buď byly saze v měkké amorfní formě, která se získávala hořením oleje nebo dřeva, anebo to bylo uhlí v krystalické formě z živočišných nebo rostlinných zdrojů. Barvu do červených inkoustů tvořily oxidy železa. Ve starověku se používaly také určité tinktury. Josephus říká, že opis Zákona, který byl poslán Ptolemaiu Filadelfovi, byl napsán zlatými písmeny. (Židovské starožitnosti, XII, 89 [ii, 11]) Pokud se vůbec někdy používaly v inkoustech rostlinné šťávy nebo barvy, již dávno vymizely, protože nejsou trvanlivé.

K výrobě kvalitního inkoustu bylo zapotřebí hodně času, protože barvivo se muselo rozdrtit a rozmíchat v příslušném vehikulu. Inkousty se obvykle skladovaly jako suché placky nebo tyčky, které si písař dostatečně navlhčil, když inkoust nanášel na štětec nebo rákos.

Dlouho měly nejlepší pověst čínské inkousty, protože byly nejtmavší a nejtrvanlivější. Listiny popsané některým z těchto inkoustů lze namočit do vody na několik týdnů, aniž se inkoust ztratí. Na druhé straně se vyráběly takové inkousty, které bylo možné setřít mokrou houbou nebo vlhkým hadříkem. Ty mohly být podkladem pro Jehovův symbolický výrok „Kdokoli proti mně hřešil, toho vymažu ze své knihy“. (2Mo 32:33; viz také 4Mo 5:23; Ža 109:13, 14.)