Podnět nebo stav vyvolaný působením nějakého ducha, který pochází z nadlidského zdroje. Když je tímto zdrojem Jehova, je výsledkem výrok nebo psané záznamy, jež jsou skutečně Božím slovem. Apoštol Pavel ve 2. Timoteovi 3:16 napsal: „Celé Písmo je inspirováno Bohem.“ Slova „inspirováno Bohem“ jsou překladem řeckého složeného slova the·oʹpneu·stos, jehož doslovný význam je „vdechnuté Bohem“.

Uvedený řecký výraz se v Písmu vyskytuje pouze na tomto jednom místě. Z toho, jak je zde použit, je jednoznačně patrné, že zdrojem a Původcem posvátného Písma, Bible, je Bůh. Určitou paralelu k myšlence, že Písmo je „vdechnuté Bohem“‚ nacházíme v Hebrejských písmech, a to v Žalmu 33:6: „Jehovovým slovem byla učiněna samotná nebesa a duchem [nebo dechem] jeho úst všechno jejich vojsko.“

Jak se projevuje působení Božího ducha. Prostředkem (nebo nástrojem), jímž bylo inspirováno „celé Písmo“, byl Boží svatý duch neboli činná síla. (Viz heslo DUCH.) Tento svatý duch působil na určité muže tak, že je podněcoval a vedl k tomu, aby zapsali Boží poselství. Proto apoštol Petr o biblickém poselství říká: „Především totiž vězte, že žádné proroctví Písma nepramení z nějakého soukromého výkladu. Vždyť v žádné době nebylo proroctví proneseno z lidské vůle, ale lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“ (2Pe 1:20, 21) Z důkazů je patrné, že Boží duch působil na mysl a srdce všech pisatelů Bible a vedl je k cíli, který stanovil Bůh. Král David řekl: „Jehovův duch to byl, jenž skrze mne mluvil, a jeho slovo bylo na mém jazyku.“ (2Sa 23:2) Když Ježíš citoval Žalm 110, řekl, že jej David napsal „pod inspirací [doslova ‚v duchu‘]“. (Mt 22:43) V paralelní pasáži u Marka 12:36 je uvedeno „prostřednictvím svatého ducha“.

Jehovův duch určité muže podněcoval nebo činil způsobilými k tomu, aby plnili také jiné úkoly od  Boha — aby vyráběli kněžské oděvy a předměty pro svatostánek (2Mo 28:3; 35:30–35), aby nesli tíhu svých povinností spojených s úředním postavením (5Mo 34:9) a aby stáli v čele vojska (Sd 3:9, 10; 6:33, 34) —, a stejně tak lidem umožňoval, aby zaznamenávali Písmo. Prostřednictvím tohoto ducha mohli dostat moudrost, porozumění, poznání, rady a moc v míře, která je nad to, co je normální, a podle toho, jak to právě potřebovali. (Iz 11:2; Mi 3:8; 1Ko 12:7, 8) O Davidovi je uvedeno, že „inspirací [doslova ‚duchem‘]“ dostal architektonický plán chrámu. (1Pa 28:12) Ježíš ujistil své apoštoly, že jim bude Boží duch pomáhat, že je bude učit, že je povede a připomene jim to, co od Ježíše slyšeli, a že jim také zjeví budoucí věci. (Jan 14:26; 16:13) To poskytlo záruku, že jejich evangelia, včetně mnoha dlouhých citací Ježíšových proslovů, jsou pravdivá a přesná, ačkoli například Janovo evangelium bylo napsáno řadu desetiletí po Ježíšově smrti.

Ovládáni ‚Jehovovou rukou‘. Na pisatelích Bible tedy spočinula Jehovova „ruka“ neboli jeho moc, která je vedla a ovládala. (2Kr 3:15, 16; Ez 3:14, 22) Stejně jako Jehovova „ruka“ mohla způsobit, že jeho služebníci v určitých dobách mluvili nebo mlčeli (Ez 3:4, 26, 27; 33:22), mohla je také podněcovat k psaní nebo působit jako síla, která něčemu bránila; mohla pisatele podnítit, aby se určitými věcmi zabýval, nebo mu mohla zabránit, aby jiné věci do zprávy nepojal. V každém případě byl konečný výsledek takový, jaký si Jehova přál.

Jak Bůh pisatele vedl. Apoštol ukazuje, že v předkřesťanských dobách Bůh mluvil ke svým služebníkům „mnoha způsoby“. (Heb 1:1, 2) Nejméně v jednom případě, v případě Deseti přikázání neboli Desatera, Bůh poskytl informaci v psané podobě a stačilo jen opsat ji na svitky nebo na jiný materiál, který používal Mojžíš. (2Mo 31:18; 5Mo 10:1–5) V jiných případech byla informace předána formou ústního diktátu, a to doslova. Když Jehova předkládal Mojžíšovi velký soubor zákonů a ustanovení Boží smlouvy s Izraelem, dal mu pokyn: „Zapiš si tato slova.“ (2Mo 34:27) Proroci také často dostávali konkrétní poselství, která měli sdělovat, a ta potom byla zaznamenána a tvoří část Písma. (1Kr 22:14; Jer 1:7; 2:1; 11:1–5: Ez 3:4; 11:5)

Další způsob, jak pisatelé Bible dostávali informace, byly sny a vidění. Pomocí snů — někdy se jim také říkalo noční vidění — byl patrně vložen do mysli spícího člověka obraz Božího poselství nebo záměru. (Da 2:19; 7:1) Ještě častěji byly Boží myšlenky sdělovány do pisatelovy mysli prostřednictvím vidění, zatímco pisatel byl při vědomí, a zjevení byla do jeho mysli vštípena v podobě obrazů. (Ez 1:1; Da 8:1; Zj 9:17) Některá vidění lidé obdrželi potom, co se dostali do vytržení mysli. Takový člověk byl sice při vědomí, ale je zřejmé, že ho vidění, které při vytržení mysli obdržel, zaujalo natolik, že na všechno kolem sebe zapomněl. (Sk 10:9–17; 11:5–10; 22:17–21; viz heslo VIDĚNÍ.)

V mnoha případech používal Bůh k předání božského poselství anděly. (Heb 2:2) Při předávání informací měli tito poslové větší úlohu, než by se někdy zdálo. Ve zprávě o tom, jak Bůh dával Mojžíšovi Zákon, je sice řečeno, že přitom mluvil Bůh, ale jak Štěpán, tak i Pavel ukazují, že sbírka zákonů byla předána prostřednictvím andělů. (Sk 7:53; Ga 3:19) Andělé mluvili v Jehovově jménu, a proto poselství, které přinesli, mohlo být právem označeno jako „Jehovovo slovo“. (1Mo 22:11, 12, 15–18; Ze 1:7, 9)

Bez ohledu na to, jakým způsobem byla jednotlivá poselství předána, všechny části Písma mají stejnou kvalitu, protože všechny byly inspirovány neboli ‚vdechnuty Bohem‘.

Je možné říci, že Bible byla inspirována Bohem, ačkoli jednotliví pisatelé při psaní projevili svou osobnost?

Skutečnosti svědčí o tom, že muži, které Bůh používal, aby zaznamenali Písmo, nejednali jako pouhé automaty, které by jen zaznamenaly to, co se jim nadiktuje. O apoštolu Janovi čteme, že Zjevení „vdechnuté Bohem“ mu bylo dáno „ve znameních“ prostřednictvím Božího anděla a že Jan potom „vydával svědectví o slovu, jež dal Bůh, a o svědectví, jež dal Ježíš Kristus, ano o všem, co viděl“. (Zj 1:1, 2) „Inspirací“ [doslova „v duchu“] se Jan „ocitl v Pánově dnu“ a bylo mu řečeno: „Co vidíš, napiš do svitku.“ (Zj 1:10, 11) Je tedy zřejmé, že Bůh uznal za dobré dovolit pisatelům Bible, aby při výběru slov a výrazů, jimiž popisovali svá vidění (Hab 2:2), použili své duševní schopnosti. Přitom je stále dostatečně ovládal a vedl, takže to, co napsali, bylo nakonec nejen přesné a pravdivé, ale také to vyhovovalo Jehovovu záměru. (Př 30:5, 6) Ze slov u Kazatele 12:9, 10 je patrné, že pisatel musel vynaložit osobní úsilí a musel se věnovat hloubání a důkladnému zkoumání, aby látku dobře uspořádal a aby řádně předložil ‚líbezná slova a napsal správná slova pravdy‘. (Srovnej Lk 1:1–4.)

Tím se bezpochyby vysvětluje nejen to, proč se v Bibli projevuje různý styl psaní, ale také proč jsou  používány výrazy, z nichž je patrné, z jakého prostředí pocházeli jednotliví pisatelé. Je možné, že při volbě pisatelů bral Bůh v úvahu jejich přirozené schopnosti, které se mohly při jejich konkrétních úkolech uplatnit; je také možné, že je předem připravil na to, aby sloužili jeho konkrétnímu záměru.

Příklad osobitého vyjadřování poskytuje Matouš, který jako bývalý výběrčí daní často výslovně uvádí konkrétní čísla a hodnoty peněz. (Mt 17:27; 26:15; 27:3) Naproti tomu Lukáš, „milovaný lékař“ (Kol 4:14), používá charakteristické výrazy, z nichž je patrné, že byl lékařem. (Lk 4:38; 5:12; 16:20)

Je možné, že i v případech, kdy pisatel uvádí, že dostal „Jehovovo slovo“ nebo určité „prohlášení“, nebylo mu to sděleno doslova, ale že dostal určitý myšlenkový obraz Božího záměru a ten pak vyjádřil slovy. Možná právě proto pisatelé někdy uvádějí, že určité „prohlášení“ nebo „Jehovovo slovo“ ‚viděli‘ (a ne že je ‚slyšeli‘). (Iz 13:1; Mi 1:1; Hab 1:1; 2:1, 2)

Muži, jejichž prostřednictvím dal Jehova napsat Písmo, tedy spolupracovali s působením Jehovova svatého ducha. Ochotně a poddajně se podřídili Božímu vedení (Iz 50:4, 5) a dychtili po tom, aby poznali Boží vůli a Boží řízení. (Iz 26:9) V mnoha případech měli na mysli určité cíle (Lk 1:1–4) nebo reagovali na nějakou konkrétní naléhavou situaci (1Ko 1:10, 11; 5:1; 7:1) a Bůh je vedl, takže to, co psali, se shodovalo s jeho záměrem a jeho záměr tím byl splněn. (Př 16:9) Byli duchovními lidmi, a proto jejich srdce a jejich mysl byly v souladu s Boží vůlí. Měli „Kristovu mysl“, a tak nezapisovali pouhou lidskou moudrost ani pouhé „vidění svého vlastního srdce“, což dělali falešní proroci. (1Ko 2:13–16; Jer 23:16; Ez 13:2, 3, 17)

Je zřejmé, že svatý duch se na těchto pisatelích Bible skutečně projevoval ‚rozmanitým působením‘. (1Ko 12:6) Značná část informací pro ně byla z lidského hlediska dostupná a někdy již tyto informace existovaly v psané podobě, například rodokmeny a některé historické záznamy. (Lk 1:3; 3:23–38; 4Mo 21:14, 15; 1Kr 14:19, 29; 2Kr 15:31; 24:5; viz heslo KNIHA.) V těchto případech Boží duch působil tak, aby se do božského záznamu nedostaly nepřesnosti a chyby, a také vedl pisatele při výběru materiálu, který měl být do záznamu pojat. Je zřejmé, že ne všechno, co řekly jiné osoby a co potom bylo zahrnuto do Bible, bylo inspirováno Bohem, ale svatý duch řídil výběr toho, co mělo patřit do Svatého Písma, a také přesný záznam této látky. (Viz 1Mo 3:4, 5; Job 42:3; Mt 16:21–23.) Tímto způsobem Bůh ve svém inspirovaném slovu zachoval záznam, z něhož bylo patrné, co se stane, když mu lidé naslouchají a jednají v souladu s jeho záměrem, a také co se stane, když uvažují, mluví a jednají způsobem, z něhož je patrné, že nemají úctu k Bohu nebo že přehlížejí jeho spravedlivé cesty. Naproti tomu informace o předlidských dějinách země (1Mo 1:1–26), o událostech a dění v nebi (Job 1:6–12 a jiné texty), proroctví a také zjevení týkající se Božích záměrů a nauk byly pro lidi nedostupné a to vše muselo být sděleno nadpřirozeným způsobem prostřednictvím Božího ducha. Moudré výroky a rady sice mohly být často výsledkem toho, co pisatel poznal z vlastní životní zkušenosti, a ještě z větší části výsledkem toho, co se pisatel sám naučil studiem a uplatňováním těch částí Písma, které už tehdy byly zapsány, ale přesto bylo působení Božího ducha nutné, aby bylo zajištěno, že uvedené informace mohou být zařazeny do Božího slova, které je „živé a vykonává moc . . . a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce“. (Heb 4:12)

To je patrné ze způsobu, jak se apoštol Pavel vyjadřuje ve svém prvním dopise Korinťanům. V souvislosti s radami o manželství a svobodném stavu na jednom místě říká: „Ale ostatním říkám, ano, já, ne Pán . . . “ A dále: „O pannách nemám žádný příkaz od Pána, uvádím však svůj názor.“ A nakonec o ženě, která ovdověla, říká: „Ale podle mého názoru je šťastnější, jestliže zůstane, jak je. Myslím si jistě, že také mám Božího ducha.“ (1Ko 7:12, 25, 40) Pavel tím chtěl patrně říci, že k určitým otázkám nemohl citovat nic konkrétního z toho, co učil Pán Ježíš. Proto vyjádřil svůj osobní názor jako apoštol, který byl naplněn duchem. Jeho rady však byly „vdechnuté Bohem“, a proto se staly částí posvátného Písma a mají stejnou autoritu jako ostatní části Písma.

Inspirované spisy Bible se zřetelně liší od jiných spisů, na nichž je sice patrné, že do jisté míry byly duchem usměrňovány a vedeny, ale do vlastního posvátného Písma zařazeny nejsou. Jak již bylo ukázáno, kromě kanonických knih Hebrejských písem existovaly jiné spisy, například oficiální záznamy o judských a izraelských králích, a tyto záznamy v mnoha případech psali muži, kteří byli oddáni Bohu. Tyto záznamy dokonce i zkoumali muži, kteří byli inspirováni k psaní částí posvátného Písma. Podobná situace byla v době apoštolů. Kromě dopisů, které byly zařazeny do kánonu Bible, nepochybně existovalo mnoho jiných dopisů, které během let napsali apoštolové a starší muži mnoha sborům.  Pisatelé těchto dopisů sice byli muži, kteří byli vedeni duchem, ale Bůh se za tyto dodatečné spisy nezaručil a neoznačil je za součást neomylného Božího slova. Hebrejské nekanonické spisy mohly obsahovat určité omyly, a dokonce i v nekanonických spisech apoštolů se mohlo do jisté míry projevovat to, že porozumění, které měl v prvních letech křesťanský sbor, nebylo úplné. (Srovnej Sk 15:1–32; Ga 2:11–14; Ef 4:11–16.) Působením svého ducha neboli své činné síly však Bůh dal některým křesťanům dar v podobě „rozlišování inspirovaných výroků“, a stejně mohl také v křesťanském sboru vést vedoucí sbor v tom směru, aby rozeznal, které inspirované spisy mají být zahrnuty do kánonu posvátného Písma. (1Ko 12:10; viz heslo KÁNON.)

Písmo uznáno jako inspirované. Existují jednoznačné důkazy o tom, že Boží služebníci včetně Ježíše Krista a jeho apoštolů uznávali všechny části posvátného Písma, postupně připojované ke kánonu Bible, za inspirované. Výrazem „inspirace“ není míněno pouze zvýšení intelektuální a emocionální výkonnosti nebo vnímavosti (což se často říká o světských umělcích), ale je tím míněno vytváření spisů, které jsou neomylné a mají stejnou autoritu, jako kdyby je napsal sám Bůh. Právě to je důvod, proč proroci, kteří se podíleli na psaní Hebrejských písem, neustále připisovali svá poselství Bohu, když prohlašovali: „Tak řekl Jehova.“ Toto prohlášení se opakuje více než 300krát. (Iz 37:33; Jer 2:2; Na 1:12) Ježíš a jeho apoštolové s důvěrou citovali Hebrejská písma jako Boží vlastní slovo, které Bůh pronesl prostřednictvím svých ustanovených pisatelů, a které se proto zcela jistě splní a je konečnou autoritou v jakémkoli sporu. (Mt 4:4–10; 19:3–6; Lk 24:44–48; Jan 13:18; Sk 13:33–35; 1Ko 15:3, 4; 1Pe 1:16; 2:6–9) Hebrejská písma obsahovala „Boží posvátná prohlášení“. (Ří 3:1, 2; Heb 5:12) V dopise Hebrejcům 1:1 Pavel vysvětluje, že Bůh mluvil k Izraeli prostřednictvím proroků, a potom cituje z několika knih Hebrejských písem a texty uvádí tak, jako by je osobně pronesl sám Jehova Bůh. (Heb 1:5–13) Srovnej s podobnými odkazy na svatého ducha ve Skutcích 1:16; 28:25 a Hebrejcům 3:7; 10:15–17.

Ježíš ukázal, že plně věří v neomylnost posvátných spisů, když řekl, že „Písmo přece nemůže být prohlášeno za neplatné“ (Jan 10:34, 35) a že „dříve by pominulo nebe a země, než by jakkoli pominulo jedno nejmenší písmeno nebo jedna částečka písmena ze Zákona a všechno se nestalo“. (Mt 5:18) Saduceům řekl, že jejich názor na vzkříšení je nesprávný, a vysvětlil jim důvod: „Protože neznáte ani Písma, ani Boží moc.“ (Mt 22:29–32; Mr 12:24) Byl ochoten dát se zatknout, a dokonce i podstoupit smrt, protože věděl, že se tím splní Boží psané slovo, posvátné Písmo. (Mt 26:54; Mr 14:27, 49)

Tyto výroky se ovšem vztahují na předkřesťanská Hebrejská písma. Je však jasně patrné, že i Křesťanská řecká písma byla předkládána a přijímána jako inspirovaná. (1Ko 14:37; Ga 1:8, 11, 12; 1Te 2:13) Apoštol Petr v jednom ze svých výroků zahrnul Pavlovy dopisy mezi ostatní Písmo. (2Pe 3:15, 16) Celý soubor Písma tedy obsahuje psané Boží slovo, které je jednotné a v němž se projevuje vnitřní soulad. (Ef 6:17)

Autorita opisů a překladů. Psané Boží slovo tedy musí být považováno za absolutně neomylné. To platí o původních spisech, z nichž však — pokud je známo — dnes žádný neexistuje. Opisy těchto původních spisů a jejich překlady do mnoha jazyků nemohou být považovány za absolutně přesné. Existují však spolehlivé podklady a oprávněné důvody pro přesvědčení, že rukopisy posvátného Písma, které jsou k dispozici, skutečně obsahují opisy Božího psaného slova v podobě téměř přesné a že místa, která jsou sporná, v podstatě smysl sděleného poselství neovlivňují. Záměr, který Bůh sledoval tím, že dal vyhotovit posvátné Písmo, a inspirované prohlášení, že „Jehovův výrok trvá navždy“, poskytují záruku, že se Jehova Bůh postaral o to, aby po staletí zůstala vnitřní celistvost Písma zachována. (1Pe 1:25)

Proč mívají texty z Hebrejských písem odlišné znění, když jsou citovány v Křesťanských řeckých písmech?

Je zřejmé, že v mnoha případech pisatelé Křesťanských řeckých písem používali při citování z Hebrejských písem řeckou Septuagintu. Citované podání v Septuagintě se někdy poněkud liší od znění v Hebrejských písmech, jak je známe dnes (podkladem většiny dnešních překladů je hebrejský masoretský text pocházející asi z desátého století n. l.). Například Pavlova citace ze Žalmu 40:6 obsahuje slova „ale připravil jsi mi tělo“, jež jsou obsažena v Septuagintě. (Heb 10:5, 6) Dostupné hebrejské rukopisy Žalmu 40:6 místo tohoto výroku uvádějí slova „tyto mé uši jsi otevřel“. Na otázku, zda původní Hebrejský text obsahoval pasáž uvedenou v Septuagintě, není možné spolehlivě odpovědět. V každém případě však Pavla při uvádění této citace vedl Boží duch, a proto mají tato slova božské schválení. To neznamená, že máme celý  překlad Septuaginty považovat za inspirovaný; ale pasáže citované inspirovanými křesťanskými pisateli se staly nedílnou součástí Božího slova.

V několika případech se citace, které uvádí Pavel i jiní pisatelé, liší jak od hebrejského, tak i od řeckého textu uvedeného v dostupných rukopisech. Rozdíly však jsou nepodstatné a při jejich bližším zkoumání se ukazuje, že pisatelé použili parafráze, myšlenku shrnuli, použili synonymní výrazy nebo připojili vysvětlující slova či obraty. Například v 1. Mojžíšově 2:7 je uvedeno, že „člověk se stal živou duší“, zatímco Pavel tuto pasáž cituje slovy: „Tak je to i napsáno: ‚První člověk Adam se stal živou duší.‘“ (1Ko 15:45) Připojení slov „první“ a „Adam“ sloužilo k tomu, aby byl zdůrazněn rozdíl mezi Adamem a Kristem. Tato vsuvka plně odpovídala skutečnostem zaznamenaným v Písmu a smysl nebo obsah citovaného textu nijak neporušila. Příjemci Pavlova dopisu měli starší opisy (nebo překlady) Hebrejských písem, než jaké máme my dnes, a mohli Pavlovy citace prozkoumat, podobně jako to dělali lidé v Beroi. (Sk 17:10, 11) Skutečnost, že křesťanský sbor v prvním století zahrnul tyto spisy do kánonu posvátného Písma, je dokladem toho, že křesťanský sbor považoval tyto citace za součást Božího inspirovaného slova. (Srovnej také Ze 13:7 s Mt 26:31.)

„Inspirované výroky“ — pravé a falešné. Řecké slovo pneuʹma (duch) je v některých apoštolských spisech použito ve zvláštním smyslu. Například ve 2. Tesaloničanům 2:2 apoštol Pavel nabádá své křesťanské bratry, aby se nenechali vzrušit nebo otřást ve svém smýšlení „ať již inspirovaným výrokem [doslova ‚duchem‘], nebo ústním poselstvím, nebo dopisem jakoby od nás v tom smyslu, že Jehovův den je zde“. Je jasné, že Pavel používá slovo pneuʹma (duch) ve spojitosti se sdělovacím prostředkem, jako je ‚ústní poselství‘ nebo ‚dopis‘. Proto J. P. Lange ve svém díle Commentary on the Holy Scriptures (s. 126) o tomto textu říká: „Apoštol tím míní duchovní vnuknutí, předstíranou předpověď, výrok proroka.“ (Do angličtiny přeložil a vydal P. Schaff, 1976) V díle Word Studies in the New Testament M. R. Vincent uvádí: „Duchem. Prorockými výroky jednotlivců pronesenými při křesťanských shromážděních a označovanými za autoritativní zjevení od Boha.“ (1957, sv. IV, s. 63) Zatímco tedy v některých překladech je na tomto místě a v podobných případech výraz pneuʹma překládán prostě jako „duch“, jiné překlady zde uvádějí ‚projev ducha‘ (EP, Šk), ‚prorocká řeč‘ (Pe), „inspirace“ (D’Ostervald; Segond [francouzský]) a ‚inspirovaný výrok‘ (NS).

Pavlova slova jasně ukazují, že „inspirované výroky“ jsou jak pravé, tak i falešné. O obou druzích Pavel pojednává v 1. Timoteovi 4:1: „[Jehovovým svatým duchem] inspirovaný výrok však rozhodně říká, že v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry, budou věnovat pozornost zavádějícím inspirovaným výrokům a démonským naukám.“ Z toho je patrné, že falešné „inspirované výroky“ pocházejí od démonů. To potvrzuje vidění, které dostal apoštol Jan. Viděl v něm „tři nečisté inspirované výroky“, které vypadaly jako žáby a vycházely z úst draka, divokého zvířete a falešného proroka. O těchto výrocích Jan výslovně říká, že jsou „inspirované démony“ a slouží k tomu, aby shromáždily krále země k válce u Har-Magedonu. (Zj 16:13–16)

Jan tedy měl vážný důvod, když nabádal křesťany, aby ‚zkoušeli inspirované výroky, aby viděli, zda pocházejí od Boha‘. (1Ja 4:1–3; srovnej Zj 22:6.) Potom dále ukázal, že Boží pravé inspirované výroky přicházejí prostřednictvím pravého křesťanského sboru, a ne z nekřesťanských, světských pramenů. Kromě toho, že Janova slova byla inspirována Jehovou Bohem, Janův dopis poskytl pevný základ pro toto jednoznačné prohlášení: „Kdo poznává Boha, naslouchá nám; kdo nepochází z Boha, nenaslouchá nám. Tak si všímáme inspirovaného výroku pravdy a inspirovaného výroku omylu.“ (1Ja 4:6) To rozhodně nebylo pouhé dogmatické tvrzení, ale Jan zde ukázal, že on a ostatní praví křesťané projevovali ovoce Božího ducha, především lásku, a svým správným chováním a pravdivou řečí dokazovali, že skutečně ‚chodí ve světle‘ v jednotě s Bohem. (1Ja 1:5–7; 2:3–6, 9–11, 15–17, 29; 3:1, 2, 6, 9–18, 23, 24; naproti tomu viz Tit 1:16.)